Jak jsem ulovila mahi mahi – rybu větší, než jsem já

Naskakujeme na loď a vyplouváme. Dustin otevírá každýmu plechovku piva a výlet může začít. Kapitán připravuje udice a zavěšuje je po bocích lodi. “To jsou návnady jak na velryby,” směju se na Rodriga, našeho vůdce a uvelebuju se na křesílku. Den jako vymalovanej. Sluníčko se pomalu šplhá nahoru, na obloze ani mráček, vyjíždíme ze zátoky na šiřej oceán. Kapitán přidává rychlost a naše loď jakoby nadsakuje nad vlnama. Mám pocit nekonečnosti.

Jedem už skoro hodinu, pobřeží už není vidět, kolem nás jen voda, moře vody. Rodrigo zpomaluje a ukazuje na tmavší místo na vodní hladině. Fotíme a pozorujeme želvy jak si jen tak plavou. “Úžasný, úžasný!” volá Stefi a vlní svým potetovaným tělem. “Hele, Kápo, můžeš jet támhle,” ukazuje rukou na hejno ptáků kroužících nad hladinou. Měníme směr a míříme k černýmu mraku.

“Delfíni, vidíte – tam! A tady!” slavnostně povykuje Lucil. Jsou jich desítky, ne stovky. Pozorujeme jejich akrobatické výkony. „Plavou s náma, neskutečný!“ křičím radostí na celý kolo. Kapitán zpomaluje a nechává naše plavidlo jen tak se pohupovat na vlnách. Dustin se jen potutelně žulí a dává si další pivo.

Delfíni proplouvají kolem nás, jakoby se chtěli seznámit. A dovádějí a snaží se nám ukázat, jak jim to ve vodě jde a co všechno umí. Ještě nikdy jsem neviděla tolik delfínů pohromadě. „Ještě nějaký úlovek by to chtělo..,“ dívám se na čtyři udice a hlavně na tu svoji. “Dneska už nic nechytneme,” hlásí nám Dustin, máchajíc si ruku ve vodě. “Už je moc teplá,” zkušeně doplňuje předchozí informaci. V duchu se modlím, ať něco chytíme.

Kapitán pomalu obrací naši loď, Dustin nám otevírá cervesu, dávám si nohy nahoru. „Tddd, tddd,“ slyším od zadu. „Zabrala, máme rybu,“ skáče k prutu Dustin. “To je tvoje udice, rychle!” křičí na mě. „To neeee, ta je obrovitánská,“ zůstávám s otevřenou pusou, když ji zahlédnu v dálce, jak sebou hází. „To je mahi mahi. Tu můžeš chytnout, tak maximálně jednou za týden, když máš štěstí,“ směje se  kapitán.

Dustin zkušeně přitahuje udici a navíjí. Rodrigo zpomaluje loď, jeho komplic José mi upíná  pás, abych mohla zapřít udici a Dustin mi ji předává. Na rukou mi naskakují svaly a asi mi vyskočí i žíly. “Musíš takhle,” názorně mi ukazuje, co přesně mám dělat. “Přitáhnout, namotat, povolit… a znovu,” poučuje mě ještě. “Sakra, ta je pěkně daleko a pořádně sebou mrská,” cedím mezi zubama.

Už skoro necejtím ruce. Dasty mi trochu pomáhá, abych si odpočla. Stefi mi nabízí pivo. Lucil to všecko fotí. Kapitán trochu zrychluje a nechává toho obra unavit. Svaly mám namožený jako ďas a naběhlý jak Pepek námořník. “No tak pojď… poď…,” makám o sto péro a lije ze mě jako z vola. “Už nemůžu,” volám, povolím a mahi mě málem strhne do vln. Dastin zachraňuje mě i udici a pomáhá mi ji udržet. Zápasím dál.  “Ještě kousek, ještě kousek,” přiskakuje José s dlouhou kovovou trojzubkou. Zkušeně ji zasekává do obra a s Dastinem ho přehodí na palubu.

Mlátí sebou a švihne Josého ploutví. Ještě že ne bodcem. Ten je dobrejch 30 cenťáků dlouhej. “Óóóóó´,” volám a všechny svaly se mi třesou. Mám nevýslovnou radost. Bezmeznou radost. „Hurá, hurá, hurá,“ překřikujeme se a nemůžeme utišit naše emoce a naše nadšení. Objímáme se navzájem. Tohle bylo opravdu vzrušující a fascinující. „Nemůžu tomu uvěřit,“ opakuje Dustin a poměřuje se s úlovkem:“ je větší než já.“ “Já chytla rybu, co je větší než jááááááá……jéééééé……,” připíjím si cervesou.

“Díky Dastine,” ťukáme si spolu. “Otro…..otro….otro….,” ječí kapitám z můstu a José skáče k další udici. “Další kousek, další kousek…..a můj,” vrhá se Dustin k udici. “To není možný!” utírám si loktem čelo a piju ze dvou plechů. Po dalším asi půlhodinovém zápase máme dva kusance. Kapitán kroutí hlavou: “Měli jste veliký šťestí!” Tryskem frčíme zpátky. Jsme na moři už víc než pět hodin. Na pláži nám ryby čistí, porcují a my si kus doma grilujeme se zeleninou. Pohádka!