HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Jak jsem přežila zemětřesení

Jak jsem přežila zemětřesení

Už jsem tu druhý týden. Je tu hezky, to ne, že ne. Krásná dlouhá pláž a já ji vidím z hotelu jako na dlani. Jenže… je to tu průchoďák. Dávají si tady sraz američtí a kanadští expati, co se sem nebo do okolí přistěhovali. Mají dost času a posedávájí v restauraci a v relaxační části s hamakami třeba celej den. Docela hlasitě klábosí, pijou jedno kafe za druhým….. No a teď před Vánocema je tu spousta ubytovaných hostů a lidí, co přijdou z ulice jen tak na jídlo nebo na drink. Majitelka přistavuje další pokoje, takže jsou tu k tomu řemeslníci, rámus a prach.

Já bych potřebovala klid. Klid na psaní. V tomhle blázinci se nemůžu soustředit. A každou chvilku hledám jiné místo. Takže víc času strávím přesouváním se z místa na místo, než psaním. Zavřená v pokoji se mi být nechce, když můžu být na čerstvým oceánským vzduchu.

„Hi, how are you,“ slyším za sebou hlas jednoho známého, co tu buduje developerský projekt. Kousek odtud, přímo na pláži. Jenže teď se sem cizinci, co by tu koupili apartmán, zrovna dvakrát nehrnou. Mantu totiž minulý rok zasáhlo silné zemětřesení, hodně lidí zahynulo a pozůstatky rozbořených domů a zničených silnic se dodnes opravují. A řeknu vám, není to vůbec pěknej pohled.

„Dáš si se mnou kafe?“ ptá se Ravi. „Hmmm,“ odpovídám a tvářím se při tom kysele. Mám po psaní, myslím si už jen pro sebe. Ravi objednává ke kafi ještě Bloody Mary. To je tady totiž nedělním zvykem. Snídat tenhle koktejl.

„Co je s tebou, seš nějaká smutná?“ vidí můj příšernej výraz. „Nevíš o nějakým pronájmu s internetem, na klidným místě?“ vznáším k němu dotaz. „Tady se ti už nelíbí?“ zjišťuje. „Ale jo, jo, ale je tu moc lidí a frmol od rána do večera a já potřebuju nutně klid….,“ sypu na něj svoje pocity.

Ravi upíjí drink a vypadá, jako by přemýšlel. „Buď v klidu, něco vymyslím….,“ popíjí už druhou sleničku Mary. Večer mě seznamuje s Juanem. A druhej den mě k němu stěhuje. Ze Santa Marianety do San Lorenzo je to autem necelá půlhodinka. Ravi zastavuje u nějvětšího baráku. Padám na zadek. Je to luxusní stylová vila. Juan nás vítá a mně přiděluje jeden z pokojů pro hosty v přízemí, představuje mi svoji služebnou a asistenta a vede nás na spodní teresu s krátce střiženým trávníkem.

Lili servíruje francouzský toust a červené víno. Vzduch je prosycenej solí, vítr příjemně osvěžuje teplé dopoledne. Pohled na zlatavou pláž, blankytně modrý Pacifik a na maják nad útesem dodává místu jedinečnou a romantickou atmosféru. „Nádhernej dům, a to místo je naprosto vyjímečný…,“ jsem unešená a chválím Juanovi jeho sídlo. „Ten první spadl při zemětřesení, tenhle jsem nechal postavit znovu…,“ říká Juan a zapaluje si další cigaretu. Kouří jak o závod. Všichni mu tu říkaj J.R. Je byznysmen a je z Portorika. A evidentně tu má všechno pod palcem.

„Pojďte, ukážu vám moje malý muzeum,“ pyšní se sbírkou kermických misek, mís a sošek v místnosti, která sousedí s „mým“ pokojem. Pak nás veze na obhlídku jeho kávové plantáže a dalšího domu v horách a taky do jednoho psího útulku, kterej sponzoruje. Skáče po mně asi sto psů najednou….jsem oslintaná, podrápaná a z trička mám najednou kožich.

Odpoledne se vrhám k počítači a po večeři do „své“ nové veliké postele. Zítra chci vidět východ slunce. Ráno vstávám bez budíku v šest. Nějak se to se mnou houpe, jako kdybych byla na loďce na rozbouřeném moři. Přemýšlím, co jsem snědla, co jsem vypila… Slyším rachot, jako by mi u hlavy právě projel náklaďák.

Lustr na stropě se houpe – a houpe se čím dál víc, jako kyvadlo – bim, bam, bim, bam… “No to nééé,” sotva ze sebe vysoukám, ztratil se mi hlas. “To není žaludek, to je zemětřesení,” žene se mi zpráva do hlavy. Slyším, jak cinká nádobí a vibruje sklo v sekretáři v obýváku. Soukám se rychle z postele, ale “něco” mě odhazuje na podlahu. Zhoupla se pode mnou zem. Ležím s obličejem přisátým na dlaždicích, celá se chvěju a se mnou se chvěje i zem. Zrychluje se mi dech, cejtím, jak mi buší srdce, asi mi vyskočí ven. Rychle se snažím rozpomenout, co dělat.

“Bum, dum, dum, dum,” ozývají se zvuky, něco se rozbíjí. V hlavě mi běží děsivé záběry z filmů, nemůžu se zvednout, plazím se ke dveřím, pak po dveřích a hledám kliku. “Hůůůů, hůůůů, hůůůů, hůůůů…,” rozeznívají se sirény a já začínám panikařit.

Autorka článku Pavlína Melicharová

Oběma rukama se držím futer a snažím se udržet ve dveřích na nohou, tak, jak si to pamatuju z nějakýho akčního trháku. Jenže tohle není film, každou chvilku se ty dvě patra, co jsou nade mnou, můžou zhroutit a já tady zahynu v troskách tohohle hradu.

“Ó můj Bože,” volám, jsem celá zpocená a každou chvilku se k tomu ještě počůrám. Bác, buch, bác,” rozbíjí se další flašky nebo co. A sirény strašlivě zesilují kvílení a já si nemůžu zacpat uši. Mám co dělat, abych se udržela na nohách. Všechno se houpe. Zaklesnutá ve futrech odolávám střídajícím se tlakům, které mi podlamují kolena. “Musím pryč, musím ven, musím se zachránit,” dávám povely sama sobě.

Chci se co nejrychleji dostat z domu, a to okamžitě. K hlavním dveřím je to nějakých šest, sedm metrů. Pouštím futra a jdu k zemi na jednu stranu, ustojím sílu, ale jen tu první, další tlak mě odhodí na druhou stranu, padám na kolena do keramických střepů z Juanova muzea. Otevřenýma dveřma vidím na zemi v pracovně pěknou spoušť rozbitých artefaktů.

Plazím se po kolenou ke vchodovým dveřím, odsunuju spadené obrazy a další serepetičky, země je jak oceán, ještě k tomu se chvěje. Jsem strachy bez sebe. Sirény houkají dál, cloumám za kliku. “Sakra, sakra,”ulevím si, nenapadlo mě, že bude zamčeno. “Džejáre, pomóc, Juane,” škubu znovu za kliku teď už vyděšená k smrti. Těsně vedle mně padá kus lustru, něco mně osvítí, nahmatávám páčku u dveří – bylo zavřeno zevnitř. Otevírám dveře. Kudy? Kudy teď?

“Musím přes terasu, branka je zamčená a vysoká,” melu si pro sebe a běžím směrem k pláži. Houpání jakoby ustává, přelézám plotek, vrhám se do písku, ležím na břiše jen v tílku a kraťáskách, brečím a chvěju se – teď už jen zimou.

Autorka Pavlína Melicharová vystudovala Hotelovou školu ve Velkém Meziřčí, Univerzitu Tomáše Bati, obor sociální pedagogika. Profesně se pohybovala v gastronomii a pracovala na různých pozicích jako manager, district manager v zahraniční stravovací firmě, zástupce ředitele na hotelové škole. Má ráda zdravý životní styl, pohyb, cestování, bytovou architekturu, módu… Před více než třemi lety sebrala poslední zbytek sil a odešla od bývalého manžela, psychopata. Pak se snažila zapomenout na všechno příkoří a velmi složité období. Pokračovala ve studiu, obor couching, pomáhala jako dobrovolník a podílela se na dalších projektech. Před více než rokem se rozhodla pro CESTU KOLEM SVĚTA JINAK. Můžete sledovat na jejích soviálních sítích jako THE TRAVELLING BRIDE – na Facebooku, Instagramu a blogu www.blondynanaceste.cz.

Zkušenosti čtenářů

No nevím. Našel jsem si, že loni před vánoci bylo na pobřeží Ekvádoru zemětřesení s magnitudem 4,7 (což je nepatrné), tak to asi bylo to 3. prosince s magnitudem 6,1, kde zprávy nic hrozného nehlásí kromě třesení postele:
https://earthquake-report.com/2017/12/03/very-strong-earthquake-near-coast-of-ecuador-december-3-2017/
Autorka to popisuje, jakoby zažila velké zemětřesení v dubnu 2016 s magnitudem 7,8, ale to zmiňuje, že už bylo dříve. Já jsem zažil v Chile zemětřesení s magnitudem 6,5 a kromě lehkého třesení a hlavně hluku z vibrování skleněných výplní přepážek místností staré budovy se nic nestalo. O tom, že by se člověk neudržel na nohou se vůbec nedalo mluvit.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: