HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

EXPEDICE: Pěšky 406 km z Diani Beach na Kilimandžáro překonáno!

EXPEDICE: Pěšky 406 km z Diani Beach na Kilimandžáro překonáno!

Poslední úsek naší cesty pěšky z keňské pláže Diani Beach na nejvyšší vrchol Afriky začal pro mne nepochopitelnou, přísnou kontrolou na bráně Marangu. Strážci parku velmi pečlivě vážili veškerý náklad, který naši nosiči měli nést. Je povoleno pouze 20 kg na nosiče a každé kilo navíc představovalo problém. Ten se naštěstí podařilo vyřešit.

Zaměstnanci parku také důsledně zkontrolovali oblečení všech nosičů, průvodců i kuchaře, aby nedošlo k tomu, že se někdo vydá nahoru bez nezbytného vybavení. Celkem nás doprovázelo 5 nosičů, 2 průvodci a kuchař. Pokud bychom zvolili trasu, ve které je ubytování ve stanech, počet nosičů by musel být ještě vyšší.

Prvních pár kilometrů bylo úžasnou procházkou v deštném pralese, kdy nám společnost dělaly opice, místní ženy a děti, které mohou sbírat spadlé dřevo na topení. Najednou ale zahřmělo, setmělo se a nás překvapil déšť. Takový silný tropický slejvák, že máte pocit, že prší i ze spodu. Stezka se proměnila v potůček a já si bohužel nestihl včas obléct nepromokavé kalhoty, ale jen pončo, které se ukázalo jako nedostatečná ochrana. Po chvilce jsem měl boty plné vody a tenhle úsek naší expedice považuji za jeden z nejméně příjemných.

Nepříjemný déšť

Když jsme došli do prvního kempu Mandara Hut (2720 m n. m.), byli jsme zmoklí a promrzlí na kost. Ale šťastní, že tuto část cesty máme za sebou. Následující den nás čekal trek do Horombo Hut (3720 m n. m.). Dopoledne naštěstí nepršelo. Krajina se postupně měnila z pralesa na vřesoviště a rašeliniště.

Odpoledne ale začalo lehce mrholit. Při vzpomínce na včerejší nepříjemnou zkušenost a představu, že opět zmoknu, jsem do sebe hodil energetický gel a do kempu skoro vyběhl. V Horombo Hut jsme se poprvé setkali se skupinami turistů, kteří měli již výstup na vrchol za sebou a dychtivě jsme se ptali, jaké je nahoře počasí. Dostávali jsme však rozdílné informace. Potkali jsme mimo jiné skupinu z Ruska s jedním zraněným a také jsme slyšeli, že to několik skupin kvůli špatnému počasí vzdalo, což nám moc na psychice nepřidalo.

Následující den jsme měli aklimatizační výstup k Zebra Rocks (3980 m n. m.), což byla super procházka. Tipash byl plný energie a běhal po okolí plný elánu. Snažil jsem se mu vysvětlit, i za pomoci průvodců, to co jsem věděl o vysokohorské nemoci, ale jeho odpovědí byl vždy jen smích a ujištění, že on je silný masaj a že tohle se ho netýká. 18. den naší cesty jsme vyrazili na cestu do Kibo Hut (4700 m n. m.) cestou foukal studený vítr, mlha a mrazivý deštík a taky jsem začal pociťovat, že se poměrně rychleji zadýchávám.

Tipash má problém s výškovou nemocí

Když jsme se ubytovali, zjistili jsme, že v kempu je kromě nás a manželského páru z Anglie, také skupina čtyř Moraváků se svým zkušeným horským průvodcem Romanem. Dali jsme si společně slivovici, podělili se o zážitky a změřili si obsah kyslíku v krvi pomocí jejich pulzního oxymetru – takový větší kolíček na prádlo s displejem, do kterého se vloží prst.

Od Romana jsem dostal jednoduché vysvětlení: čím více, tím lépe – 100 je max, cokoliv nad 80 je ok, pod 60 je to hodně špatné. Já měl asi 86 a Tipash neuvěřitelných 96, takže skoro nejlíp. Mno, chvilku na to začal Tipash zvracet. Nikdy v průběhu cesty nepřiznal, že je unavený, že ho něco bolí a stejně tak se choval, i když zvracel. Děkuji Romanovi za jeho snahu pomoci Tipashovi prášky, hydratačním roztokem i cennými radami.

Poté, co jsme nadopovali Tipashe, nás čekal krátký odpočinek a po půlnoci jsme vyrazili na vrchol. Přestože se jeho stav neustále zhoršoval, pořád chtěl pokračovat a jít nahoru. Dostal jsem se do situace, kdy jsem se o něj začal vážně bát.

Na vrchol sám

Když se jeden z našich průvodců rozhodl, že se s ním vrátí dolů, měl jsem hodně zvláštní pocit. Cítil jsem obrovské zklamání a smutek, že po tak dlouhé cestě, nedojde Tipash až na vrchol, ale zároveň jsem byl moc rád, protože vidět, jak se trápí, nebylo rozhodně příjemné. Já pokračoval společně se svým průvodcem Mateiem dál a asi po čtyřhodinovém stoupání po škváře, suti a balvanech jsme došli k prvnímu vrcholu Mt. Kilimanjara – Gillmans, kde jsme si dali teplý čaj a sušenku.

Dále jsme pokračovali přes druhý nejvyšší vrchol Stella až k nejvyššímu bodu Afriky. Posledních 500 metrů jsem šel možná půl hodiny. Hlavou se mi honily vzpomínky na posledních 19 dní, a když jsem konečně stanul na Uhuru Peak (5895 m n. m.) zažil jsem jeden z nejkrásnějších momentů celé cesty. Stálo to za to! Dokonce se roztáhly mraky a objevilo se sluníčko.

Několik fotek na vrcholu, občerstvení a hurá dolů. Nevím, jak to máte Vy, ale pro mne ta cesta dolů byla fyzicky mnohem náročnější. Dýchá se lépe a lépe, ale stehna i kolena bolí víc a víc. Cestou  jsme asi na hodinku spočinuli v Kibo Hut a pokračovali dál do Horombo Hut. Tam jsme přespali a následující den jsme sešli zpátky až k Marangu Gate, kde na mne čekalo příjemné překvapení.

Jsem první!

Po 21 dnech a 406 kilometrech v nohách jsem se od vedení národního parku Kilimanjaro dozvěděl, že jsem první člověk, kterému se úspěšně podařilo pěšky zdolat nejvyšší vrchol Afriky od moře z keňské strany. Tato trasa je považována zejména kvůli přechodům přes národní parky a asi 100 kilometrovému úseku podél rušné dálnice za méně bezpečnou než trasa z Tanzánie.

Několik neúspěšných pokusů ztroskotalo mimo jiné na zákazu průchodu národními parky v Keni. My jsme měli obrovské štěstí, že se nám podařilo zajistit povolení od místních úřadů. Při poslední společné snídani s Tipashem na hotelu v Moshi se mi podařil husarský kousek. Řekl jsem Tipashovi, že se mi nechce jet zpátky na pláž autem a že půjdeme zpátky zase po svých.  Většinou odpovídal: ok, no problém, ale tentokrát se šíleně lekl, jeho černá tvář zbledla a on poprvé řekl, že je unavený a že už pěšky nepůjde.

Z expedice jsem se vrátil o pár kilo lehčí, ale bohatší o spoustu zážitků, na které budu rád vzpomínat. Tipash se vrátil za svou rodinou do rodné Amboseli s párečkem krav, které jsem mu koupil jako poděkování za to, že mě v tom nenechal samotného. Jsme spolu nadále v kontaktu a přemýšlíme, kam se půjdeme projít příště.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: