HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Češi Čechům aneb report z Help campu v Banátu

Češi Čechům aneb report z Help campu v Banátu

„Myslíte si, že nás ta bouřka mine?“ Ptám se jemně pantáty a dívám se s mírnou skepsí k nebi. „Žádný strach, holka! Tady v Gerníku má každý svůj osud napsaný tam nahoře.“ Usměji se a pozoruji žebřiňáky sousedů uhánějící k domovu.

Banát je oblast, která se rozkládá na území tří států – Srbska, Rumunska a také Maďarska. Výjimečná je svoji přírodou, nedotknutelností a spletitými osudy lidí, kteří žijí v symbióze s touto krajinou již dlouhá léta.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Strávila jsem týden na Gerníku, tedy v jedné z šestice ryze českých vesnic, které jsou zasazeny do malebné krajiny, jež je pro ně zdrojem obživy, ale také starostí a mnohdy znesnadňuje úkony, které nám přijdou příliš obyčejné, abychom si s nimi dělali starosti. Samostatnost a soběstačnost je cítit z každé chalupy, kdy léto je ve znamení těžké práce, aby bylo dostatek dřeva na zimu, sena pro dobytek a jiných, nám snadno dosažitelných surovin.

Byla jsem účastníkem Helpcampu, jehož myšlenkou je alespoň zčásti pomoci lidem s jejich sezónními činnostmi. Přijela jsem z Lublaně, kdy jsme přes Srbsko nabrali zpoždění, těšila jsem se na pohraničí, až překročím tu čáru mezi pevně daným jízdním řádem, kdy každá odchylka je brána velice negativně, a vstoupím do světa, kde žádný jízdní řád pro mě neexistuje, a tak je člověk mnohem spokojenější a nějaký fixní harmonogram ho nemusí trápit. Do Gerníku jsme dojeli s předstihem.

Naše skupina dobrovolníků byla spíše menšího rozsahu, byli jsme lidé s různými charaktery, různého povolání i věkové kategorie. Spojoval nás obdiv k lidem ve vesnici a naše touha přiložit ruku k dílu a pomoci, byť nepatrně se vším, co se zrovna naskytlo. V týdnu jsme pomáhali na polích, nakládali fůry sena, okopávali kukuřici, prosekávali turistické trasy a následně je s pocitem hrdosti značili. Velmi rychle se mezi námi vytvořila opravdu přátelská atmosféra, která prohlubovala sounáležitost, kterou jsme k této vesnici pocítili.

Hrdi na svou práci

Mnoho z nás ovšem také pocítilo, jak výborné domácí sýry a mléko, necítí právě tu sounáležitost k našim zhýčkaným žaludkům. První dva dny, které jsme s partou čtyř lidí trávili značkováním trasy do Svaté Heleny, tedy druhé ze šesti vesnic, jsem strávila sběrem lesních plodů, neboť můj žaludek odmítal jakékoliv sousto. Moje srdce zaplesalo, když jsem v zeleném porostu našla tučného truskavce či obtloustlou malinu, leč energie ubývala a já měla před sebou ještě kus cesty.

Na počátku rozlehlých plání nás dohnala bouře, která je v těchto končinách velmi běžným jevem, a krajané jsou smíření s nebezpečím, jenž neustále představuje. Nejspíš bychom byli klidnější, kdyby mnozí z nás den předtím neviděli tradiční pohřeb sedláka, kterého zabil právě blesk.

Nic nám ovšem nemohlo pokazit náladu, protože jsme byli patřičně hrdí na své turistické značky, které dosahovali téměř profesionálních tvarů a kolemjdoucí je mohou spatřit již z velké dálky, neboť jsme jim umístění vybírali takřka s mateřskou péčí a obavou o jejich budoucí osud. Probíhalo postupné seznámení s tamním životem, ke kterému jsme den ode dne pociťovali větší náklonnost.

Přečtěte si i další zajimavý článek o cestě do malebného Banátu. Rok na vsi aneb treking v Banátu.

Návrat k tradicím

První den na poli se odehrával v duchu sekání trávy. Můj žaludek byl již klidnější a dovolil mi i koláč k snídani. Slunce svítilo, sekačka jela na plné obrátky a já jsem pocítila svůj první mozol, ze kterého jsem měla poměrně radost. V době oběda jsme si sedli do stínu vozu, kde s námi byli naši psí kamarádi, a dívali jsme se na Stellu a Šarga (koně), kteří nenasytně spásali šťavnaté trsy trávy. Pantáta rozbalil z ubrousku čerstvý chleba a sýr, ze kterého jsem už takovou radost neměla, ale když jsem zahledla i rajčata, v tu chvíli mi absolutně nic nechybělo.

Odpoledne nám počasí ukazovalo, kdo je tady pánem a snažilo se na nás poštvat další bouři. V poklidu jsme si sekli trávu a sledovali tmavě modrá mračna mířící našim směrem. Bouře mne trochu znepokojovala, stejně jako sousedi na vedlejších polích, kteří zapřahali své koně ukrutnou rychlostí a hnali žebřiňáky s opadávajícím senem domů. V této chvíli nastal čas se jemně zeptat, zda i pro nás není vhodná doba na zapřahání a hledání vhodného úkrytu.

Bohužel, pantáta nerušeně pracoval dál a něco jako bouřka ho neznepokojovalo. V celém údolí jsme zbyli pouze my a tak jsme se tedy odhodlali. Pantáta nám sdělil, že tady na Gerníku má každý svůj osud při bouřce napsaný tam nahoře u Pána a nemusím se tedy něčím takovým znepokojovat. To mne ovšem moc na klidu nepřidalo, neboť jsem ateista a je to tedy utěšení spíše duchovního charakteru, nikoli řešení otázky. Pro jednou jsem tedy udělala výjimku a riskla setkání face to face rumunské bouřce. Ta se asi zalekla a po dvou hodinách, co kolem nás tančily blesky, vůbec nedošla.

Zasloužená odměna

Doma nás čekala paňmáma s domácími vajíčky, výborným masem a čerstvým chlebem. Udělali jsme kus práce, seno na nás čekalo na poli, abychom ho za dva dny mohli odvézt domů.

Vesnice má dva hlavní zdroje obživy, první je již zmíněné zemědělství a druhým zdrojem, je teď velmi rozšířený turismus. CK nabízejí jedinečný zážitek prvorepublikového venkova, kdy vesnice je popisovaná spíše jako skanzen s herci a komparzem. Nemohu se smířit s Čechy a Slováky, kteří se opíjejí na náměstí u kapličky jen z důvodu, že pivo je velmi levné a ukazují světu, jací jsou primitivní násoskové. Pokřikují na lidi vracející se z pole, anebo rozhání stádo krav, mířící domů.

V těchto chvílích se stydím, neboť je to důsledek našeho způsobu života, kdy si nevážíme hodnot, které by měly zůstat neměnné a spíše se přizpůsobit stylu života obyvatelů vesnice, kteří jsou vstřícní, milí a tak srdeční. Oni by měli jezdit do České republiky a dívat se na ten smutný obraz, který vznikl naším marnotratným životním stylem, dívat se na nás jako na někoho, kým se rozhodně stát nechtějí. Podívala jsem se na své přátele, kteří stejně jako já, cítili pohrdání.

Životní hodnoty

Cesty, již tak skromné jsou drancovány motorkáři a jezdci na čtyřkolkách, ač na počátku každého lesa je zákaz těmto aktivitám, nikdo je nerespektuje. Třeba se podaří upustit od těchto tendencí a místo opilství a ničení cest, se budeme snažit spíše ty hodnoty uchovat, aby tento kraj o svoji dominantu a jedinečnost nepřišel.

Když jsme sklidili poslední seno, upekli poslední placky, opustili jsme vesnici. Se slzou v oku a pozůstatkem trnu v levé noze vzpomínám na Gerník a jeho obyvatele. Šípkovou marmeládu jsem již dávno dojedla, vajíčka mi už nikdy nebudou chutnat jako dříve a vždy, když u cesty uvidím zanedbanou turistickou značku, budu mít z toho špatný pocit. Naštěstí vím, že se do Gerníku velmi brzy vrátím.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí