René Kočík

Husté šlahouny zplanělých melounů obtáčejí kamenný oltář, tam, kde se kdysi klenula kopule mohutného chrámu, stojí žhnoucí kotouč tropického slunce. Ve stínu polozborcených zdí z rudého pískovce je snadné na chvíli zavřít oči a propadnout se v čase nazpátek, do doby, kdy všude kolem kypěl život.

Nevím, kde se vzalo přesvědčení, že svět začíná za severním polárním kruhem a končí tam, kde se mohutný hřbet And noří do bouřlivých vod Drakeova průlivu.

Na zápraží nenápadného domku na okraji argentinského Rosaria večer co večer vychází starý muž. Usedá do proutěného křesla, z ohmatané dřevěné krabičky vytahuje dobře ubalený doutník, energickým šmiknutím ostrého nožíku zbaví habano konce a rozkošnicky se zahalí do oblaku modravého dýmu.