HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Akrobati ze Smaragdového ostrova

Akrobati ze Smaragdového ostrova

Nikoho asi nepřekvapí, že se na Cejlonu (dnešní Srí Lance) neprovozují tradiční evropské sporty jako je třeba lední hokej ani lyžování. Tropický ostrov v Indickém oceánu je ale domovem nejrůznějších akrobatů, nad jejichž výkony se tají dech.

Hledači ducha palem

Ve většině asijských zemí se pití alkoholu moc nenosí. Pákistánským a malajským muslimům jej zapovídá přísný islám, indickým džinistům a hinduistům zákon karmy. Piješ? V příštím životě budeš potrestán zrozením ve zvířecím těle! I pokud ale člověk na převtělování nevěří, má to na Východě s pitím těžké. Místní značky piv jsou pro české chuťové pohárky urážkou, víno tu nemá tradici, kořalka mívá v horku vražedné účinky. Cejlonští buddhisté ale mají na věc jiný názor.

Při cestě mezi městečky Hikkaduwa a Kalutara na jižním pobřeží ostrova máte pocit, že jste se ocitli v kraji nestvůrných pavouků. Koruny kokosových palem tu spojuje hustá síť napjatých lan. Právě pojíždíte proslulou cejlonskou Toddy country, oblastí, která je rájem provazochodeckých alkoholiků.

Každý den navečer šplhá dvaatřicetiletý Arun do dvacetimetrové výše, aby se po provazových žebřících vydal na několik kilometrů dlouhou krkolomnou cestu povětřím. Jeho nohy se znovu dotknou země až za několik hodin – vysuté můstky mu totiž umožňují obejít koruny desítek palem, aniž by musel stále šplhat nahoru a dolů. Vysoko nad našimi hlavami balancuje na lanech, zahnutou mačetou nařezává bělostné palmové květy a připevňuje na ně kulaté hliněné nádoby. Slzy poraněných stromů kanou do džbánů a okamžitě kvasí. Tak se rodí palmové víno toddy. Brzo ráno začíná Arunovi druhá směna. Po palmovém kmeni znovu šplhá nahoru, kráčí povětřím od koruny ke koruně a slévá obsah džbánů do zásobníku na zádech. Na zem musí teď po ránu slézat častěji, protože s těžkým nákladem vína se na lanech špatně balancuje. Dole se už zatím shromažďují netrpělivě přešlapující uctívači ducha palem.

Majitel palmové plantáže od domorodců vybere peníze a Arun jim ze zásobníku rozlévá mléčně opalizující tekutinu. Rybáři, kteří se právě vrátili z nočního lovu, si s námi přiťukávají na zdraví. Toddy chutná podobně jako moravský burčák a stejně jako on také žije jen pár hodin – druhý den už se opojné palmové slzy promění v kyselou břečku. Řemeslo akrobata, balancujícího vysoko nad hlavami nedočkavých pijáků, se na Srí Lance dědí z otce na syna stejně jako třeba v rodinách českých cirkusáků. Pokud prý se nahoře v korunách přiliš neposilňujete, je to celkem bezpečné povolání. Výstrahu pro Aruna představují na mol opilí netopýři, které najde čas od času v písku pod palmami. Neslyšní noční letci kradou lidem alkoholickou šťávu, občas to ale přeženou a duch palem je srazí z noční oblohy.

Umělci života

Toddy, které rybáři nestačí vypít, slévají majitelé plantáží do dřevěných soudků, které koňský povoz sváží do nedaleké továrničky. Ducha palem lze totiž polapit jediným způsobem: destilací. Z palmového vína tak vznikne jantarově zbarvený arak, proslulá kořalka pirátů z dobrodružných knih. Její chuť je sladce ohnivá jako úsměv mulatek z Gauguinových obrazů a drsná jako tvář strážce majáku z Hornova mysu. Do státem licencovaných palíren se ale dostane jen malý zlomek toddy, které cejlonské pobřežní plantáže vyprodukují. Džungle v okolí každé větší vesnice totiž ukrývá ilegální palírny, kde se rodí kassipu – na černo vypálený arak. Když Arunovi skončí večerní nebeská procházka, ochotně nás vede do jedné z nich.

Uprostřed bažiny stojí daleko od slídivých očí policie obyčejný plechový sud, který olizují plameny doutnajících slupek kokosových ořechů. Bublající palmové víno prochází chladičem z měděných trubek, ponořených v bahně. O kus dál se duch palem kapku po kapce znovu zjevuje lidem v tekutém skupenství. Primitivní destilační aparatuře chybí teploměr, takže si o čistotě výsledného produktu neděláme iluze. Domorodci nám nalévají panáky araku z umělohmotného kanystru. Připíjíme si s nimi raději jen symbolicky – čas od času prý pár pralesních pijáků oslepne. Otrava špatně vypálenou kořalka není jediným rizikem. Čas od času prý některá pralesní palírna vybuchne a pošle své buddhistické majitele do dalšího vtělení. O půl hodiny později se už po cestě k vesnici potácejí na mol opilé snědé postavy. V akrobatický výkon se tak na Srí Lance mění i obyčejná cesta domů.

Žongléři přílivu

Další skupina domorodých akrobatů předvádí své umění ve vlnobití Indického oceánu. Rybáři balancující na kůlech jsou na rozdíl od palmolezců dnes už většinou jen profesionálními exhibicionisty. Představují mediální ikonu Srí Lanky a jejich fotografie, které najdete ve všech turistických průvodcích, touží ulovit většina západních výletníků. V turistických centrech Hikkaduwa či Unawatuna si proto můžete akrobatické rybáře vyfotit jen za patřičný bakšiš. Neloví už ryby, ale dolary a eura. Hrát rybáře zkrátka vynáší víc, než rybářem být. Sedátko, tvořené dvěma překříženými dřevěnými kůly, se na Cejlonu dědí z otce na syna. Nosný kůl, zatlučený do mořského dna desítky metrů od břehu je vyroben ze dřeva „železného“ stromu toka, které ve vodě nehnije. Přesné místo, kde sedátko stojí, kdysi rodinné klany žárlivě střežily – díky znalosti tahu ryb tak totiž měly zaručen tučný úlovek.

Většina rybářů kupodivu neumí moc plavat, vlnobití je silné, a tak už jen dostat se k sedátku představuje samostatnou sportovní disciplínu. Bez loďky je to možné jen za odlivu, který přichází brzo ráno a pozdě odpoledne. Obrázek, který se vám za svítání naskytne, je trochu kýčovitý. Tmavé siluety s rybářskými pruty se ke svým sedátkům brodí proti krvavě rudému kotouči vycházejícího slunce. Hlavní část akrobatické produkce ale přichází až během dne, kdy za přílivu hladina moře stoupne a přinese sebou hejna ryb. Metrové vlny s rachotem lomcují kůly, na kterých rybáři sedí. Z dálky připomínají brouky napíchané na špendlících. Balancování na malých sedátkách vyžaduje dlouholetý cvik, zvláště když zrovna ryby berou a proutěné koše se plní úlovkem. Rybáři pak mají plné ruce práce a nepřichází v úvahu, aby se drželi. Výchylky kůlů musejí vyrovnávat charakteristickými protipohyby těla, připomínajícími tanec. Co na tom, že s pomocí loďky a sítě se už dnes dá nachytat ryb mnohem víc? Jak vám na Cejlonu řekne každé malé dítě, nejlepší karí (typické jídlo z masa, rozvařeného s pekelně pálivou směsí koření) se dá uvařit jedině z ryb, ulovených tradičním způsobem.

Akrobati na sebe z kůlů vesele pokřikují a zpívají táhlé cejlonské halekačky. Jejich nohy se dotknou pevné země nejdřív za dvanáct hodin, když nastane odliv, vlny opadnou a moře ztratí svou sílu. Teprve pak je cesta ke břehu bezpečná. I když průměrný cejlonský rybář probalancuje na kůlu značnou část života, žádný z nich se ještě do Guinessovy knihy rekordů nedostal. Jak nám hrdě předvedli, skutečný borec se pozná podle charakteristického mozolu ve tvaru kříže na zadku.

Uctívači sloního krále

Sběr toddy či balancování na rybářských kůlech není pro srílanské domorodce sportem ani uměním, ale životní nutností. Skutečnými akrobaty jsou proto vlastně jen chrámoví tanečníci, jejichž kousky můžete obdivovat ve starobylém královském městě Kandy. Zdejší chrám ukrývá nejcennější buddhistickou relikvii na světě – Buddhův zub, který kdysi Mistrovi žáci zachránili z popela pohřební hranice. Na Srí Lanku byl zub propašován ve 4. století po Kristu z Indie, ukryt ve vlasech princezny. V té době také král Megavanna uspořádal první Esala Peraheru, která je dnes jedním z největších a nejbarevnějších asijských náboženských svátků vůbec.

Každý rok koncem léta vypukne v ulicích Kandy fantastické divadlo. Stovky slonů v barevných čabrakách následují mohutného sloního krále, který důstojně kráčí slavnostně vyzdobeným městem. Stříbrný kontejner na jeho zádech ukrývá Buddhův zub, památku, pojištěnou na statisíce dolarů. V nekonečném nočním průvodu za králem defilují masky bohů a démonů, polykači ohně, děsivě vyhlížející bojovníci s kopími a meči a krojovaní tanečníci a hudebníci z každé větší srílanské vesnice. Nejbizarnější ze všech jsou ale chrámoví akrobati, kteří se na své vystoupení pečlivě cvičí celý rok. Zběsile kolem sebe točí ohnivými koly, metají kozelce, práskají obrovskými biči, žonglují hořícími pochodněmi. Snědí muži tančící na třímetrových chůdách připomínají nestvůrné pavouky. Jediný chybný krok může znamenat pád, jediný chybný pohyb vážné popálení.

Každodenním společníkem sběračů palmového vína, paličů araku, rybářů na kůlech i chrámových tanečníků je smrtelné nebezpečí. Skuteční mistři akrobacie jsou si ale svým uměním natolik jisti, že se o riziko nestarají.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí