Uzbekistán
Území dnešního Uzbekistánu bylo osídleno v 5. tisíciletí př. n. l. (tzv. Hissarská kultura). Vzhledem k přírodním podmínkám bylo osídlení soustředěno do údolí řek Zeravšán (historická oblast Sogdiany), Amudarja (Chórezm), Murgab (Margiana) či Kaškadarja (Baktrie), v nichž bylo základem ekonomiky usedlé zemědělství. V 6. století př. n. l. byla oblast dobyta Achejmenovskými králi přes odpor Sakských kmenů a stala se jednou ze satrapií říše s centrem v Marakandě (Samarkand). Po zničení Achajmenovské říše získal zemí Střední Asie Alexandr Makedonský a jeho nástupci Seleukovci, jež byli ve 3. století př. n. l. vystřídáni Řecko-baktrijskou. Na západě dnešního Uzbekistánu se na konci 3. století z kočovných kmenů vytvořil stát Kangcha, zatímco ve Fergáně se zformoval stát Davan. Toto období je zároveň spojeno s rozvoje Hedvábné stezky.
Centrální Uzbekistán byl od 3. do 6. století pod nadvládou Sásánovské dynastie v Persii, zatímco oblast Chórezmu byla kontrolována místními dynastiemi. Do Střední Asie začaly migrovat turkické kmeny, které v oblasti Sogdiany založily Turkický kaganát. V 8. století byla oblast dnešního Uzbekistánu islamizována Araby. Od 9. století ovládla většinu Střední Asie (včetně Chórezmu) dynastie Sámánovců. Koncem 10. století pronikly do dnešního západního Uzbekistánu turkické kmeny – nejprve vedené sultánem Mahmúdem z Ghazzny, v 11. století se vlády v Chórezmu a v Buchaře ujali nejprve Seldžukové, z nichž se koncem 11. století vyčlenil rod Chórezmšáhů. Zbytku dnešního Uzbekistánu se počátkem 10. století zmocnili turkičtí Karachánovci. Seldžukové se v 11. století posunuli do Íránu a Karachánovci ovládli většinu centrálních oblastí Střední Asie, včetně Chórezmu a dolního toku řeky Syrdarji. Karachánovce vystřídali v polovině 12. století Karachitajci, avšak jejich moc se omezila pouze na východní část dnešního Uzbekistánu (Fergánská kotlina). V polovině 12. století se od Seldžuků definitivně odtrhli Chórezmšáhové a rozšířili své državy do Samarkandu, Buchary a Chorásánu. Až do počátku 13. století rovněž kvetl obchod přes Střední Asií, která se stala klíčovým tranzitním územím mezi Čínou, Blízkým východem, Indií, Povolžím a Kyjevskou Rusí.
V roce 1220 vpadli na území Střední Asie Mongolové a zničili říši Chórezmšáhů. Většina Uzbekistánu se dostala pod nadvládu Čagatajského ulusu, pouze Chórezm spadal do oblasti zájmu ulusu Džučiho (později Batúa), z něhož vznikla Zlatá horda. Potomci Čagataje a Batúa potom vládli až do poloviny 14. století. Anarchie po rozpadu Čagatajského ulusu využil Tamerlán z rodu Barlas. Od 70. let 14. století začal budovat velkou říši s centrem v Samarkandu. V 15. století tak vládli jeho následovníci – Timurovci. O Chórezm však byli tito chánové nuceni bojovat se Zlatou Hordou. Koncem 15. století se k moci dostaly kmeny Uzbeků, které přikočovaly z oblasti na sever od Aralského moře. Kmen Arabšáhovců se počátkem 16. století usadil v Chórezmu, kde jeho představitelé založili Chórezmský (Chivský) chanát. Tento kmen byl počátkem 18. století vystřídán u moci kmenem Kongratovců. Maverannahr (centrální část Uzbekistánu za řekou Amudarjí) a Fergánu ovládli Šajbánovci, kteří byli v roce 1599 vystřídáni dynastií Astarchánovců (Džanovců). V této době téměř ustal obchod mezi Čínou a Blízkým východem po zemi přes Střední Asii a celá oblast se uzavřela do sebe a do svých menších lokálních válek. Počátkem 18. století se další uzbecký kmen Ming odtrhl od Buchary a založil Kokandský chanát s centrem ve Fergánské kotlině. Jedinou výjimkou z izolace Střední Asie v 16.-18. století se staly výboje perského Nádir Šáha z rodu Afšárovců. Ten v letech 1740-1747, který přechodně získal formální kontrolu nad Bucharským chanátem a umožnil nástup kmene Mangitovců na bucharský trůn.
V První polovině 19. století svého vrcholu dosáhl Kokandský chanát, který ovládl Chodžent, Taškent a města v jižním Kazachstánu. V této době se však region stal objektem zájmu Ruska a Velké Británie. Obě velmoci sem vyslali několik politických i obchodních misí. V 50.-60. letech ruská armáda zahájila převzetí kontroly nad středoasijskou oblastí. V roce 1865 byl dobyt Taškent na Kokandu a v roce 1868 Rusové získali oblast Zeravšánu s centrem v Samarkandu. Bucharský emirát (smlouva z roku 1868 a 1873) i Chivský chanát (1873) se staly vazalskými protektoráty carského Ruska, zatímco Kokandský chanát byl v roce 1876 zlikvidován úplně a přičleněn k Turkestánské generální gubernii.
Růst vlivu carské administrativy vyvolal několik povstání (největší z nich v roce 1898 v Andižanu), zároveň však byly zakládány školy s moderním vyučováním podle nových metod (džadídisté), později s myšlenkami panturkismu. Do Taškentu byla vystavěna železnice (z Krasnovodsku přes Bucharu v roce 1889 a z Orenburgu v roce 1905, což umožnilo značný rozvoj obchodních styků i přistěhovalectví do Střední Asie. Na území Uzbekistánu se ruští kolonisté a zemědělci usazovali především v okolí Taškentu. Po revoluci v roce 1906 byla založen ruský parlament (duma), do něhož byli voleni i zástupci Turkestánu. Přes veškerou modernizaci zůstávala oblast Turkestánu jednou z nejvíce zaostalých oblastí carského impéria.
Po revolucích v roce 1917 se zhroutila moc cara a Prozatimní vlády v regionu, který v letech 1918-1920 vynikl boji mezi bolševiky na jedné straně a národnostními hnutími chivským chánem a bucharským emírem na straně druhé. V Kokandu byla v listopadu 1917 ustavena tzv. Turkestánská autonomie (Turkestan muchtorijati), která však byla zlikvidována bolševiky v únoru 1918. V roce 1920 byli svrženi poslední formálně nezávislí vládcové Střední Asie – chivský chán a bucharský emír. Na jejich místě byla vyhlášena formálně nezávislá Chórezmská, respektive Bucharská lidová socialistická republika se silnou politickou a ekonomickou závislostí na bolševickém Rusku. V roce 1924 došlo k národnostnímu rozčlenění Střední Asie, které vedlo k ustavení Uzbecké sovětské socialistické republiky s centrem nejprve v Samarkandu a od roku 1930 v Taškentu.
Ustanovení bolševické moci ve Střední Asii bylo doprovázeno značnými investicemi do průmyslového sektoru Uzbecké SSR, zejména v oblasti textilního průmyslu a zpracování bavlny. Koncem 20. let byla rovněž zahájena kolektivizace zemědělství a reforma vodohospodářství. Tyto dva procesy ustanovily téměř absolutní kontrolu státu nad uzbeckým zemědělstvím a zahájily etapu výrazné monokultury bavlny v Uzbekistánu. V době Velkého teroru ve 30. letech byli rovněž zlikvidováni první vůdci Uzbecké SSR (první předseda Rady ministrů Uzbecké SSR Fajzullo Chodžajev) a na jejich místa byli dosazeni lidé již s čistě komunistickou výchovou. V době druhé světové války se do Uzbekistánu přemístila řada továren z oblastí okupovaných fašistickým Německem a uzbecké rodiny adoptovaly desítky tisíc dětí z řad sirotků a uprchlíků.
Po druhé světové válce došlo k postupnému upevňování pozic uzbeckých elit v Uzbecké SSR. Vnitřní dění v Uzbecké SSR bylo v 60. letech předáno do rukou místních kádrů. Za vlády prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Uzbecké SSR Šarafa Rašidova (1958-1983) byly výrazně posíleny klientelistické struktury a vytvořeno značně korupční prostředí. S ohledem na osobní přátelství Šarafa Rašidova s Leonidem Brežněvem však moskevské centrum tuto situaci neřešilo a naopak požadovalo nesplnitelné dodávky bavlny. Po smrti Brežněva se nový generální tajemník ÚV KSSS Jurij Andropov a po něm i Michail Gorbačov pokusili vymýtit korupční prostředí v Uzbecké SSR a vyslali do svazové republiky vyšetřovatele (tzv. moskevský desant). Tento tzv. uzbecký skandál (také bavlníková aféra) odhalila praktiky uzbeckého vedení při falšování statistik produkce bavlny a korupce, která vedla až k členům centrálního Politbyra v Moskvě. Zároveň však toto vyšetřování zvedlo národnostní ideologii postižených vůdců a již v roce 1989 s příchodem Isloma Karimova byla většina zkorumpované elity osvobozena a rehabilitována. Nacionální ideologie vedla v roce 1989 ke vyhnání Meschetských Turků (přistěhovaných Fergánské kotliny v roce 1944) z Uzbekistánu a v roce 1990 došlo k národnostnímu konfliktu mezi Uzbeky a Kyrgyzy v Kyrgyzské SSR. Islom Karimov byl v roce 1990 a 1991 zvolen prezidentem Uzbecké SSR a později Uzbekistánu
V srpnu 1991 vyhlásil Uzbekistán nezávislost. Prezident Karimov upevnil osobní autoritářský režim. Své postavení si formálně nechal potvrdit v referendu v roce 1995, které prodloužilo jeho mandát do roku 2000. Ústavní reformou získal možnost zůstat prezidentem až do roku 2020. Poslední prezidentské volby v Uzbekistánu se konaly v prosinci 2007. Karimov za dobu existence kontroluje přes své rodinné příslušníky klíčová ekonomická odvětví Uzbekistánu. Oficiálně byl zaveden postupný přechod k tržní ekonomice a demokracii.
V zahraniční politice se Uzbekistán postupně orientoval na několik cílů – najprve na Turecko, později na Západ, v letech 1999-2001 na Rusko, po 11. září 2001 se zbekistán stal jedním z klíčových spojenců USA ve válce v Afghánistánu, avšak po událostech v Andižanu v květnu 2005 byla americká vojenská základna z Uzbekistánu vypovězena a prezident Karimov se opět začal více opírat o Moskvu. Od roku 2008 však opět ožívají vztahy s Západem.
