HedvabnaStezka.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Padler.cz FestivalObzory.cz SnowFilmFest.cz ExpedicniKamera.cz

Historie

Původ Japonců doposud nebyl uspokojivě vysvětlen. Osidlování japonských ostrovů probíhalo v několika vlnách, jedněmi z prvních příchozích byli již zmínění Ainuové. Dodnes na severním ostrově Hokkaidó přežívá několik tisíc potomků tohoto národa s vlastním jazykem a kulturou. Specifickou skupinou jsou také obyvatelé ostrovů Rjú-kjú (Okinawa).

Období Džómon

(10 000 př.n.l.–300 př. n. l.)

Archeologické výzkumy naznačují, že první lidé přišli na Japonské ostrovy okolo roku 30 000 př.n.l. Přišli přes pevninské mosty, které během ledových dob spojovaly Hokkaidó s asijským kontinentem, a hlavně z Korejského poloostrova. Existují však i důkazy, které potvrzují, že někteří obyvatelé přišli po moři z jihovýchodní Asie během migrace směrem k Tichému oceánu. Ti z migrantů, kteří přišli jižní cestou, kolem roku 10 000 př.n.l., vyvinuli tzv. kulturu Džómon. V tomto období má pro celou kulturní historii Japonska mimořádný význam zrod keramiky. Nálezy se datují mezi roky 10 000–7500 př.n.l., což z japonské keramiky dělá nejstarší keramiku světa.

Období Jajoi

(300 př.n.l.–250 n.l.)

Někdy okolo roku 300 př.n.l. začala kulturu Džómon nahrazovat nová kultura zvaná Jajoi, podle lokality Jajoi v dnešním tokijském obvodě Bunkjó, kde byly vykopány první keramické nádoby pro ni charakteristické. Kultura Jajoi vznikla v období, kdy do Japonska přišlo množství imigrantů z Koreje, kteří s sebou přinesli pěstování rýže a technologii zpracování kovů. S jejím příchodem Japonsko vstoupilo do doby železné. V tomto období se postupně zvyšoval počet obyvatel a společnost se stala komplexnější – lidé tkali plátno, žili v trvalých zemědělských obcích, stavěli budovy ze dřeva a kamene, získávali majetek prostřednictvím vlastnictví půdy a uskladňování obilí a vytvořili zřetelné společenské třídy. Jajoiské období trvalo přibližně 600 let až do konce 3. století našeho letopočtu.

Období Jamato

(250–710 n.l.)

Období Jamato bylo období, kdy císařský dvůr vládl Japonsku z provincie Jamato, dnešní prefektury Nara. Důležitou událostí, která dělí toto období na dvě části, bylo založení hlavního města Asuka na jih od dnešní Nary a také oficiální příchod buddhismu do Japonska v roce 538.

Období Kofun

(250–538)

Věda ještě stále nedospěla k definitivnímu názoru a k jednoznačné odpovědi na otázku, kdy Japonci vytvořili jednotný stát a zformovali národ. Předpokládá se, že se tak stalo mezi 4. a 6. stoletím n.l. V takovém případě se toto období kryje s obdobím mohylové kultury, která vystřídala kulturu Jajoi a trvala od konce 3. století do poloviny 6. století. Mohylová kultura se vyznačovala stavbou velkých sypaných mohyl (kofun), sloužících jako monumentální hroby vládnoucí elity. Do této doby spadá vzestup rodu Jamato, mocné dynastie, která se koncentrovala v západní části Japonska (v regionu Asuka). Přestože už v Japonsku bylo známé čínské písmo, jeho používání bylo omezené na obchodní styky s Koreou a Čínou. Jedinými písemnými informacemi o životě v Japonsku v tomto období jsou čínské prameny.

Období Asuka

(538–710)

Toto období bylo svědkem nástupu buddhismu a čínského písma z asijského kontinentu a budování centralizovaného státu rodem Jamato. Podle čínského modelu vytvořili centrální správu a soustavu soudů (státní zřízení ricurjó) a společnost byla organizována podle zaměstnání – farmáři, rybáři, tkalci, hrnčíři, řemeslníci, zbrojaři ap.

Právě z tohoto období pocházejí první písemné památky psané samotnými Japonci, kteří převzali čínské znakové písmo a přizpůsobili ho svému jazyku. V písemné historii lze první zmínku o Japonsku najít v roce 57, kdy bylo poprvé zmíněno v čínských záznamech jako národ „Wa“ neboli „trpasličí stát“. Japonská kronika popisuje legendárnější dějiny, podle kterých odvozuje lid Japonska svůj původ od samotných bohů.

Koncem 6. století dynastie Jamato definitivně ztratila moc (což na dlouhý čas znamenalo i konec jednotného Japonska) a vlády se zmocnily progresivnější rodiny orientované na buddhismus. Vcelku je možné toto období považovat za začátek současné japonské kultury.

Období Nara

(710–794)

Založení hlavního města Heidžó-kjó (dnešní Nara) znamená začátek období Nara, které můžeme charakterizovat postupným vyzráváním společenského zřízení ricurjó inspirované Číňany a aktivním přijímáním ostatních výdobytků čínské kultury a technologií. Toto období se stalo také svědkem rozkvětu umění známém pod názvem kultura Tempjó, sestavením prvních japonských historických kronik, Kodžiki a Nihon šoki a také první z velkých sbírek japonské poezie – Manjóšú.

Buddhismus dosáhl oficiálního uznání jako státní náboženství a buddhistické chrámy se stavěly po celém Japonsku ve snaze podpořit autoritu centralizovaného státu. Aby se zabránilo neustále rostoucímu politickému vlivu buddhistických klášterů, kterým velkorysými dary vzrostla moc natolik, že si vydržovaly vlastní vojska a začaly soupeřit s císařským dvorem, přeložil císař hlavní město roku 784 do Nagaoky a o 10 let později 11. listopadu 794 do Heian-kjó (dnešní Kjóto).

Období Heian

(794–1185)

Období Heian začíná založením nového hlavního města císařství v Heian-kjó (794). Byly to časy ohromné tvořivosti v literatuře (Gendži Monogatari – Příběh prince Gendžiho, Kokinšú), náboženství (vzkvétaly buddhistické sekty Tendai, Šingon) a umění (styl v architektuře a úpravě zahrad, ve svitkových malbách a buddhistickém sochařství). Čínské literární umění a konfucianismus neztrácely svůj vliv, ale japonský jazyk nacházel mnohem jednodušší vyjadřování v próze a verši rozvojem slabičného písma kana. V Japonsku taktéž vzniká zenové umění čajového obřadu a aranžování květin (ikebana).

V tomto období sice vládl mír a bezpečnost, ale politická situace se vyhrocovala. Příčinou byla přetrvávající decentralizace Japonska. Jednotlivé provincie měly značný stupeň autonomie a tento stav se nezlepšil ani nahrazením regionálních vůdců jmenovanými guvernéry. Skutečná moc se přenesla z císaře na klanové vůdce, kteří měli vlastní vazaly a vojenské družiny. V průběhu období Heian ztratili císařové i poslední zbytek kontroly nad zemí a vládu převzal klan Fudžiwara.

Jednotlivé provincie si však i nadále nárokovaly právo na ovládnutí celé země. Zlom nastal v roce 1155, kdy trůn zůstal bez nástupce a došlo k občanské válce Heidži, kterou definitivně získaly vliv rodiny Taira a Minamoto, mezi kterými zuřily boje o moc a vliv na císařský trůn. Na konci období Heian byla převážná část rodu Minamoto vyvražděna, a tím získal rod Taira vedoucí postavení. Tairové přebrali dvorské hodnosti, sami si udělovali funkce a držbu půdy v provinciích se snahou ovládnout úplně císařský úřad. V roce 1185 v bitvě u Dannoury byl rod Taira poražen rodem Minamoto. Touto bitvou skončilo období Heian.

Období Kamakura

(1185–1333)

Vítězství Minamotů nad Tairy na konci 12. století znamenalo začátek nového režimu. Joritomo Minamoto získal titul šóguna, vojenského zmocněnce císaře a v Kamakuře založil svůj šógunát neboli bakufu. Stal se diktátorem, který vládl za pomoci rodiny a feudálních svazků. Šógun se stal významnou japonskou institucí, i když po Joritomově smrti byla jeho rodina vyhnána a moc převzal rod Hódžó. Důležitou událostí tohoto období japonských dějin byly dva mongolské pokusy o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281. Oba skončily neúspěchem, zčásti dílem přírody v podobě ničivých tajfunů (v Japonsku nazývaných „božský vítr“ – kamikaze) a zčásti díky zuřivé obraně japonských samurajů. Mongolské útoky přispěly ke zvýšení prestiže samurajské třídy, ale zároveň uvrhly do problémů kamakurský šógunát, který obránce nedokázal odměnit za jejich služby. V 20. letech 14. století se vojenští vazalové, nespokojení s rodem Hódžó, shromáždili okolo císaře Go-Daiga. S podporou rodu Ašikaga byl Go-Daigo schopný svrhnout šógunát a v roce 1333 znovu založit to, co nazýval přímou císařskou vládou.

Mezi nejvýraznější rysy tohoto období patří kult bojovníka neboli samuraje, který byl ceněný za svoji schopnost skvěle zacházet s mečem, pro svou věrnost, schopnost snášet bolest a připravenost zabít v případě nutnosti i sám sebe. Japonské meče (nejznámějším je katana), které byly vyráběny mistrovskými cechy, měly tak vynikající kvalitu, že se staly předmětem uctívání. V tomto období můžeme vysledovat i výraznější nástup zenbuddhismu, který novou vojenskou vládnoucí vrstvu přitahoval svým důrazem na kázeň a meditace.

Období Muromači

(1333–1568)

Začátkem období Muromači je zničení šógunátu Kamakura silami Takaudžiho Ašikagy, který přešel na stranu císaře a svrhl rodinu Hódžó. Postupně se obrátil i proti císaři a podpořil nástupnictví jednoho z princů. Císař utekl na jih a postavil se na odpor. Tímto se císařství rozdělilo na Severní dvůr a Jižní dvůr, které mezi sebou soupeřily až do roku 1392.

Šógunát nebyl schopný držet na uzdě ambice mocných guvernérů provincií (daimjó), postupně se rozpadl na množství malých, proti sobě bojujících států, a úplně se zhroutil po válce Ónin v roce 1467. Následovalo století občanských nepokojů známé jako období Sengoku (1467–1568).

V roce 1543 přistáli v Japonsku první Evropané – portugalští mořeplavci, kteří připluli na čínských lodích, včetně jezuitského misionáře svatého Františka Xaverského a obchodníků, kteří přeměnili Nagasaki z rybářské vesnice na vzkvétající přístav. V průběhu několika desetiletí se tu podařilo rozšířit křesťanství.

Období Azuči-Momojama

(1568–1600)

Období Azuči-Momojama je definované vzestupem tří po sobě následujících hegemonů: Ody Nobunagy, Tojotomiho Hidejošiho a Tokugawu Iejasu, kteří přinesli politické sjednocení Japonska po století občanských válek. Velký válečník Oda Nobunaga obsadil v roce 1568 Kjóto, ale byl nucený bojovat zbytek života s rivaly z řad šlechty a s vojenským odporem buddhistických sekt. Poté co byl zabit, jeho zástupce Tojotomi Hidejoši si postupně podmaňoval jeden klan za druhým. Protože chtěl odvrátit zájem šlechty a samurajů od domácích bojů, vedl v roce 1592 invazi do Koreje, která byla v té době čínským protektorátem. Japonci ztratili převahu na moři a jejich vojska byla poražena. Po této katastrofě nepodnikli v následujících 300 letech žádnou vojenskou výpravu do zahraničí.

Období Edo

(1600–1867)

Po Hidejošiho smrti převzal moc jeho největší vazal Tokugawa Iejasu a v roce 1603 formálně založil nový šógunát na hradě ve městě Edo (dnešní Tokio), které se postupně stalo japonským hlavním městem a pomalu se rozrostlo do obrovských rozměrů. Tokugawský šógunát přetrval 15 generací, tzn. 264 let, až do roku 1867. Iejasu a jeho následovníci se snažili udržet společenské třídy od sebe oddělené a zakazovali přijímání nových členů do elitních a privilegovaných skupin, jako byla například třída samurajů. Samotný Iejasu v zásadě podporoval zahraniční obchod (byť pronásledoval křesťany), jeho nástupci však razili politiku národní izolace, včetně zákazu cest Japonců za hranice a zákazu cizích knih. Jedinou výjimkou z tohoto izolacionismu byly určité omezené styky s Čínou a Nizozemskem prostřednictvím přístavu v Nagasaki.

V roce 1853 přinutil pod hrozbou dělostřelby americký komodor Matthew Perry japonskou vládu otevřít několik přístavů zahraničním lodím. Tento incident značně oslabil autoritu vlády a vedl k jejímu postupnému pádu. V této situaci hrozilo, že se k moci dostanou ultrakonzervativní samurajové. Většina společnosti však dala přednost otevření se západním „vymoženostem“ a poslední šógunát v Japonsku se zhroutil.

Období Meidži

(1868–1912)

Reformy Meidži (6. dubna 1868) byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1868 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní stát. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem Meidži byla centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a bylo obnoveno císařství. Mladý císař Meidži se přestěhoval do Eda, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem. Mezi nimi bylo ustavení parlamentu, sněmu a nejvyššího soudu, zavedení veřejného systému poštovních služeb, přijetí moderní jednotné měny a otevření tokijské burzy. Bylo zrušeno tradiční rozvrstvení společnosti, nastolena formální rovnoprávnost pohlaví a v roce 1873 byly zrušeny všechny restrikce proti křesťanství. Zároveň byli ze západu povoláni odborníci, kteří měli za úkol vybudovat či inovovat železnice a průmysl, armádu, loďstvo a architekturu.

V roce 1902 uzavřelo Japonsko významnou spojeneckou smlouvu s Velkou Británií, která ještě stále byla největší imperiální velmocí. V roce 1904 se spory s Ruskem o Koreu a Mandžusko vyostřily a Japonsko zahájilo útok na ruskou flotilu v přístavu Port Arthur. Po vítězné válce Japonsko podepsalo s Ruskem Portsmouthský mír (1905) a získalo část ostrova Sachalin a rozhodující pozici v Koreji, kterou nakonec v roce 1910 anektovalo.

První světová válka

Během 1. světové války se Japonsko postavilo na stranu spojenců. 23. srpna 1914 vyhlásilo Japonsko válku Německu. V roce 1918 bylo Japonsko přizvané na mírovou konferenci do Versailles, kde mu byla uznána nadvláda nad několika tichomořskými ostrovy, německými základnami v Číně a Japonsku bylo přiděleno křeslo v radě Společnosti národů. Svojí skromnou účastí v 1. světové válce si Japonsko zvýšilo mezinárodní pozici v Asii a Tichomoří.

Meziválečné období

Po skončení 1. světové války nebyla politika Japonska už tak agresivní, ale důsledky hospodářské krize a rychlého růstu obyvatelstva vedly ke změně postoje. Stále větší vliv získávala armáda, což mělo za následek nástup militarismu, byť i v rámci armády existovaly rozdílné názory. Ultranacionalistické frakce se několikrát pokusily o svrhnutí vlády a císaře Hirohita. Vojenští velitelé začali vyhledávat možnosti násilného zvětšení japonského území v Asii, což jim mělo pomoci vyřešit domácí hospodářské problémy. Cílem jejich útoků se stala Čína. Světové mocnosti požadovaly, aby Japonsko stáhlo své jednotky z Číny a obnovilo její svrchovanost. Jako reakci na tyto požadavky Japonsko vystoupilo ze Společnosti národů a i nadále pokračovalo ve výbojné politice.

Druhá světová válka

Když v roce 1939 vypukla válka v Evropě, japonská vláda váhala, ke komu se má přidat, aby se dostala z problémů, které si vytvořila v Číně. V roce 1940 japonská vláda podepsala trojstrannou dohodu s Německem a Itálií, od které si slibovala zabezpečení dostatku nerostných surovin pro válku s Čínou. USA se ale postavily na stranu Číny, vyhlásili vůči Japonsku celkové obchodní embargo a zmrazily japonské finanční zdroje. Na to Japonsko odpovědělo útokem na Pearl Harbor 7. prosince 1941. Touto událostí byly do 2. světové války vtaženy i USA. Po počátečních japonských úspěších na tichomořském bojišti přišel záhy bod zvratu v bitvě o Midway začátkem června 1942, kdy Japonsko ztratilo čtyři letadlové lodě a přišlo o značné množství zkušených pilotů. Japonské námořnictvo se z této porážky už nikdy nevzpamatovalo.

V roce 1945 obsadily USA ostrovy Iwodžima a Okinawa. Velení japonského námořnictva se uchýlilo k zoufalé taktice sebevražedných leteckých útoků zvaných „božský vítr“ – kamikadze. Mladí, nezkušení piloti se s letadly plnými výbušnin vrhali proti americkým válečným lodím, ale navzdory jistým úspěchům nemohli americkému vítězství zabránit. Američané pak 6. a 9. srpna 1945 shodili na japonské města Hirošima a Nagasaki atomové bomby a následkem toho 15. září 1945 Japonsko bezpodmínečně kapitulovalo.

Současnost

Po porážce Japonska v 2. světové válce následovalo období okupace spojeneckými silami, které ale bylo i obdobím rozsáhlých demokratických reforem včetně přijetí nové ústavy. Do 60. let se japonská ekonomika díky novým technologiím zotavila z válečných škod a dostala se co do HDP na třetí místo na světě. Zemi těžce zasáhla ropná krize v 70. letech a následující celosvětová recese. Provedla však základní restrukturalizaci ekonomiky, obnovila své členství v mezinárodních organizacích a během 80. let pokračovala v silném hospodářském růstu, který přeměnil Japonsko na druhou nejsilnější světovou ekonomiku. V 90. letech přišlo období deflace a minimálního růstu hospodářství. Potřebné reformy se prováděly pomalu a váhavě a výsledky se začaly dostavovat až na počátku 21. století.

Smrtí císaře Šówa (Hirohito) v roce 1989 a s nástupem císaře Akihita na trůn začalo nové období japonské historie – období Heisei.

Zpracováno ve spolupráci s China Tours.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: