Počasí

Naše aljašské putování začíná v největším městě Anchorage, kde s překvapením potkáváme značné množství opilců potloukajících se po ulicích. Vesměs se jedná o domorodce bez práce, kteří dostávají od vlády dotace (jako omluvu za to, že jim vzala půdu a znemožnila tradiční způsob obživy). Pro nás ale je Anchorage hlavně výchozí stanicí pro výlet do národního parku Denali. Jak zjišťujeme, na Aljašce jaksi neexistuje veřejná autobusová doprava – tu zajišťují jen turistické agentury za poměrně vysoké ceny, delší cesty udělají díru do peněženky.

První noc na Aljašce

Národní park Denali, rozkládající se okolo severozápadního cípu Kordiller na území velkém jako třetina ČR, se právem řadí mezi nejkrásnější parky na Aljašce. Důvodů k návštěvě je celá řada – ať už toužíte prozkoumat ryzí subarktickou divočinu, chcete si vychutnat úžasné horské scenérie, v čele s nejvyšší horou Severní Ameriky, Mt. McKinley, nebo hodláte využít relativně velkou šanci pozorování některého z mnoha zástupců severské zvířeny (v parku je běžně k vidění například sob karibu, los aljašský, vlk obecný, medvěd baribal, rosomák sibiřský či medvěd grizzly).

Autobus nás doveze k jediné vstupní bráně do parku, odkud vede do jeho nitra pouze jedna prašná cesta, dlouhá přes 80 mil. Po ní mohou jezdit jen místní předpotopní autokary, připomínající vysloužilé americké „school busy“. Cestu lemuje jen několik kempů, které jsou jedinou známkou civilizace v jinak zcela lidmi nedotčené krajině. Kapacita kempů je naštěstí značně omezená (ne více než 20 stanů na kemp), takže ani v době nejsilnější turistické sezóny není park přelidněn. Místo v kempu je potřeba rezervovat několik dnů (někdy i týdnů) dopředu – my však máme vzhledem ke končící sezóně štěstí a pronajímáme si v infocentru na dvě noci plácek v táboře u jezera Wonder Lake, uprostřed denalské divočiny.

První noc přespáváme v kempu na okraji parku. Poprvé nakukujeme za jeho brány a při procházce okolo říčky Riley Creek velebíme úžasnou hornatou krajinu s lesy plnými hub, lišejníků a lesních plodů.

Do výbavy místních kempů patří takzvané „medvědí úschovny“, kam si nocležníci zamykají jídlo, kosmetiku, zubní pastu a vůbec všechno aromatické. Jinak se vystavují nebezpečí nečekané noční návštěvy hladového či zvědavého medvěda, přitahovaného zajímavou vůní.

Ráno vyrážíme za vytrvalého deště autokarem po prašné cestě směr Wonder Lake. Silný déšť se po několika kilometrech mění v solidní vánici, což je na začátek srpna neobvyklé i na studené Aljašce. Řidič nám oznamuje, že pokud chumelenice nepoleví, otáčíme, neboť jet dál po takové cestě by bylo nemožné. Nakonec se ale počasí přeci jen drobet umoudří a my můžeme pokračovat. Autobusů po prašné cestě pendluje několik denně, a když už si cestu jednou zaplatíte, můžete je využívat dle libosti – necháte se kdekoliv vyhodit a pak zase zkrátka mávnete na další.

Řidič pro radost cestovatelů zastavuje u každého zvířátka, takže se můžete kochat a fotit dosytosti. My se takhle cestou kocháme u třech medvědů grizzly pochutnávajících si na sobovi (kterého prý včera ulovili vlci a medvědi je od něj vyhnali), u lišky, která nám přebíhá cestu, u několika losů, u stáda sobů karibu a pak také u celé spousty kačen, koroptví a jiné drůbeže, neboť řidič je nadšený ornitolog – amatér (medvědi ho očividně zajímají o poznání méně než mrtvý vrabec na cestě…).

Nejvyšší hora světa?

Pan ptáčník se nás snaží odradit od našeho nápadu přespat u Wonder Lake s tím, že tam včera napadlo deset čísel nového sněhu. My jsme však neoblomní a za chvíli už stavíme stany v nádherném kempu ve stráni, odkud je údajně úžasný výhled na Mount McKinley. Nám ale nad hlavami visí odporná černá mračiska znemožňující výhledy. Namísto okukování hor raději spásáme borůvky, kterými jsou břehy jezera doslova obsypány. Wonder Lake leží asi 70 mil od vstupu do parku a nás obklopuje všemi směry jen divoká příroda a hory, nejbližší osada je vzdálená 100 kilometrů.

V noci mrzne, ale aspoň nesněží. Ráno je pak vše jak vyměněné – rozepnu stan a vybafne na mě majestátní Mt. McKinley v celé své kráse. Hora McKinley se tyčí do výšky 6.194 metrů a jak se rády chlubí místní cedule, měříme-li ji vůči okolnímu terénu, jedná se o nejvyšší horu na světě. Pravda, v Andách či Himalájích najdete pár urostlejších jedinců, ale na rozdíl např. od Everestu, krajina, ze které McKinley vyrůstá, je v nadmořské výšce pouhých šest set metrů, takže hora se vypíná pět a půl tisíce metru nad nás, což působí skutečně impozantně.

Nadšeně vyrážíme na nejbližší kopec pro lepší výhled na celou tu nádheru okolo. Po chvíli si všimneme, že se na vyhlídku nedrápeme sami, uprostřed cesty si to s námi štráduje urzoun kanadský, legrační severský příbuzný dikobraza.

Obyvatelé aljašských moří

Během několikahodinového treku údolím řeky McKinley nepotkáváme živáčka a naštěstí ani medvěda. Po další ledové noci vyrážíme s ranním rozbřeskem „školním busem“ zpět. Nu, s rozbřeskem trochu přeháním – svítá tu totiž okolo půl třetí ráno. Přes cestu nám běhají losi a z bezpečí autokaru „lovíme“ do foťáků dalšího grizzlyho. Zpátky v Anchorage počítáme, že půjčení auta vyjde nás čtyři podstatně levněji než doprava autobusem. Za chvíli už nasedáme do roztomilého PT cruisera a vyrážíme tentokrát na jih, na Kenai peninsula, poloostrov plný kopců a hor, řek a říček, jezer a jezírek, ledovců a fjordů. Cestu několikrát přerušujeme díky losům (resp. losicím) pasoucím se u silnice. Míříme do pobřežního městečka Seward, kde si platíme výlet lodí, doufajíce, že potkáme velryby a další mořskou faunu.

Ve fjordech, které vykutaly ledovce, jsou k běžně k vidění kosatky, keporkaci a jiní kytovci. Za chvíli se nám kolem loďky prohánějí dva keporkaci, kteří nám před potopením vždy na rozloučenou zamávají ocasní ploutví. Jeden jen tak pro radost (hlavně naší) vyskakuje celý z vody a pak „háže placáka“. Na skaliskách si lenoší tuleni, kousek od nich dovádějí ve vodě lachtani. Z ptačí říše jsou nejzajímavější papuchalci, malí vodní ptáci, kterým se díky jejich pestrobarevnému vzezření říká mořští papoušci. Živí se rybami, za kterými se dokážou potopit až 70 metrů hluboko.

Tonda Folk je nadšeným cestovatelem a fotografem. Jeho srdce patří zejména kopcům a kopečkům Nového Zélandu, barevné severní Indii a odlehlé a divoké Aljašce. Nyní je na dvouleté cestě po Kanadě, jihovýchodní Asii, Austrálii a dá-li pánbů, pak i většině Severní a Jižní Ameriky. Více se o jeho cestách můžete dovědět na necesty.wordpress.com.