Nelehký úděl cestovatele
Zdravím všechny cestovatele! Obracím se na vás s velkou radou. Moc by mě zajímalo, jak řešíte práci(zaměstnání,příp.rodinu,bydlení atd.)VY, kteří cestujete do vzdálených končin naší planety, prožíváte i několika týdenní dobrodružství a pak se zase vracíte domů plni zážitků a nadšení, abyste spřádali plány na další velké cesty. Nejedná se mi přímo o to, kde jste sehnali peníze na cestování, ale jak to probíhá v práci – jestli střídáte zaměstnání jak ponožky, zaměstnavael přistoupí na dlouhodobé neplacené volno nebo zkrátka jak to děláte. Já nevidím jinou naději než chvíli někde pracovat (po zkušenostech z Anglie a s vědomím stále silnější koruny volím raději pracovat doma), vydělat si a pak dát výpověď a cestovat. Ale mnoho lidí mě varuje, že jako velký fluktuant budu mít stále větší problémy najít práci. Ptám se však, jak mám tedy skloubit cestování v délce, na kterou nemohu dostat dovolenou, s prací a získáváním prostředků?
Jak mám např. uskutečnit výpravu na motorce do Mongolska, čundr s batohem do zemí střední Asie, výpravu do Indie přes Turecko, Irán Pákistán a pár týdnů tam pobýt, výpravu do Austrálie po zemi apod., když mi nikdo tak dlouhou dovolenou na jednotlivé cesty nedá?
Díky
Zkušenosti čtenářů
Naprosto souhlasím s tím, že jde o regulérní závislot. Před rokem jsem byl měsíc v Íránu. Pár měsíců po návratu jsem zpracovával materiál z cesty, psal knihu. Zima se ještě dala nějak vydržet, brzy byla tma, slunce téměř žádné. V listopadu jsem začal chodit do práce. Jakmile ale ve vzduchu cítím jaro, nastávají krušné chvíle. Cítím nezvladatelnou potřebu vyrazit na cestu. Prožívat svobodu a volnost. Představa, že budu dál sedět v kanceláři mi bere jakoukoliv radost a energii. Nejraději bych se dokázal živit přednášením a psaním knih z cest, ale nejde to. Ta cesta do Íránu byla nádherná, ale zároveň se stala prokletím. Otevřela stavidla vášni, se kterou nedokážu v normálním životě žít. Ale asi to někteří z vás znáte taky. Přemýšlím, jak ji zprofesionalizovat, ale nejspíš nejsem ten správný vymýšlecí typ.
Presne Martine: "Jakmile ve vzduchu cítím jaro …" ted ho citim a proto kupuju letenky. Jsme jako maly vcelky, ktere se probouzeji k zivotu. Lyze jsem uklidil a vytahuju batoh :o)
Krásně sepsáno Martine
Som prokuristom firmi a prakticky tu musím byt, ked firma funguje. Čas je moj največší problém. Prvý týžden v červenci, ked je Cirila a Metodeja spravím vo firme dovolenku. To ale stačí tak na Rumunsko a pod. Zrovna teraz ale bude cez vianoce dost času, a ked si k tomu trhnem týžden dovolenky, tak mám asi 20 dní, čo mi bude stačit na Líbiu. Samozrejme je to treba zariadit tak, aby ten týžden v práci vzniklo minimum problémov.
pokud se chcete zivit cestovanim, tak vycet zamestnani bude asi omezeny, i kdyz, jak jsem nekde zaznamenal zacinaji nektere firmy nabizet svym zamestnancum moznost rocni dovolene. mimo rentierstvi nebo kormidlovani dobre zavedene firmy /ruda svaricek ma solidne slapajici cestovku/ vam zbyva napr. pruvodcovani, delagat pro nejakou cestovku pres leto a zbyvajici cast roku vydelane penize projizdet, prednasky ve skolach /kde je dost silna konkurence a neprosadite se tam okamzite/, prodej clanku, fotografii, filmu, ale v ceskem prostredi nemuzete cekat zadne zazraky, dolar za slovo vam nikde nedaji … pokud byste dokazal proniknout do nejakych zahranicnich siti, tak byste se tim mohl zivit, jeden muj znamy kanadan si takhle cestuje jiz ctyri roky po svete s mesicnim platem 10 000 dolaru a povinnosti kazxdy tyden poslat osmiminutovy prispevek – jenom drobna poznamka, nez si tuhlepozici vydobyl, tak mel na jednom teelviznim kanalu vlastni porad … takze jsem vam to asi moc neulehcil a to jsem jeste ennapsal, ze cestovani a rodinny zivot nejdou moc dohromady. hodne stesti
Začínám tušit, že cestování našeho typu, respektive touhy, které v sobě nosíme příliš s rodinou dohromady nejdou. Nějaký čas mě to trápilo, ale dospěl jsem k přesvědčení, že vždycky je něco za něco. Kolumbus se měl těsně před cestou do "Indie" ženit. Asi by nikam neodjel, ale jeden jeho kamarád si ho vzal stranou a promluvil mu do duše. Nepřesvědčoval ho, pouze mu poodhalil po čem vlastně v životě touží nejvíc. A on se rozhodl. Od té doby, máme kromě Indie i Ameriku. Je pravda, že zemřel v bídě a zapomnění. Ale vždycky je něco za něco. Ale myslím, že vždycky je lepší jít za svým snem a voláním srdce i za cenu osamnění. Při cestě totiž můžeme potkat osobu, která půjde s námi…myslím lásku. Pokud bychom k tomu přistoupili opačně, najdeme lásku, ale ztratíme svůj sen. Jinak pokud máte ještě někdo nějaké nápady jak se živit tak, aby člověk mohl cestovat, moc bych je přivítal. Vím, že takoví lidé jsou i u nás. Moc jim to přeju, jsou šikovní a nápadití. A dávají naději nám, kterým se to prozatím nepodařilo.
…mé obvyklé "aaacchhhjooooo", ješte 3 roky zpět jsem měla pocit, že dokážu žít "normálně"; moje sestra přišla s nápadem vyrazit na rok na Nový Zéland, v Praze nás to stejně už nebavilo, tak jsme daly výpověď v práci a vyrazily….rok uběhl a návrat domů byl těšení, ale po návratu utrpení, nechápala jsem, co tu budu dělat….sehnala jsem si brigády, nějaké příležitostné přivýdělky a žila ve vizi mého budoucího výletu do jižní ameriky, jen jsem podstoupila nutná očkování a vyrazila….po 3 měsících jsem se vrátila, bez peněz, s ještě smíšenějšími pocity,..zase brigády a tak…neschopnost najít přítele, který by mě pochopil…..nejsem šťastná, nenávidím sezení v kanceláři a jen škudlím peníze na to, abych mohla vypadnout…..fotky z cest si skoro neprohlížím, vždycky z toho dostanu záchvat pláče, vzteku a beznaděje…..když v tv vidím cestopis o jezeře Titicaca nebo Machu Picchu, jsem na zhroucení, přes slzy ani nevidím a prstem si ukazuju na obrazovce "tady jsem byla" a prostě to nechápu…..nevěřím……asi mi rozumíte:-)…vlastně jen hledám někoho, kdo by to sdílel se mnou…….ani nechci vyrazit na 14-ti denní dovolenou k moři jako za starých časů…prostě mi to připadá….směšně…
pekne napsano, je to tak… 🙁
Myslela jsem si, ze jsem nemocná na hlavu, uz jsem si malem chtela obstarat psychiatra, myvam tresavku v kolenou pokazde, kdyz citim slunicko a podivam se na svou krosnu. Ale nastesti vidim, ze v tom nejsem sama, tak s tim doktorem mozna jeste pockam…
jojo, báječná diskuze… jak to vidíte s tou závislostí na cestování? já s tím začínám mít solidní problém, protože cítím chronický neklid a pořád přemýšlím o cestách, plánuju, doma sedím nad atlasem a jakmile to v práci trochu jde, tak se ulejvám a zjišťuji praktické informace na cestu…. pokud nemám naplánovaný alespoň "eurovíkend" a nejedu tam dříve než do třiceti dnů, tak upadám do depresí…
…no jo, to znám. Já žiju v podstatě měsíc v roce…když jsem na cestě. Zbytek je život v mraveništi. Zbavit se toho nelze. Ale teď na jaře mi pomáhá sednout si někam na mez, na chvíli se natáhnout a dívat se na mraky…cítím svobodu a volnost. Jenže pak se zase musím zvednout a vrátit se zpět…
Teda kluci, vy mi mluvíte z duše, hlavně Martin…přesně jak říkáš, žiju měsíc v roce, kdy se podaří vypadnout někam pokud možno na druhou stranu zeměkoule z baťohem, mapou a pár dolarama v kapse…měsíc v roce žiju naplno a jsem ve svém živlu a zapomenu na svázaný život v evropském materialistickém stylu, zapomenu na nudný kancl a jen tak s cigárkem (ačkoli normálně nekouřím) posedávám po špinavých tržnicích a ulicích a pozoruju ty lidi, kterým k životu stačí táááák strašně málo! A obloukem se vyhýbám turistickým vykřičeným centrům… Jupííí, už aby byl listopad, snažím se vypadnout hlavně v těch místních plýskanicích.. Jinak v práci to řeším tak, že 11 měsíců to tu překlepu a 1 měsíc + nějakou neplacenou dovolenou vždycky dostanu.
Jo, citim se uplne stejne jak jste to tady vsichni popsali, ach joooo.
Já jsem tenhle věčnej problém závislosti na cestování vyřešil zvolením vhodného zaměstnání: učitel má 8 tejdnů dovolený a za tu dobu se toho dá stihnout moc 🙂 Není to ideální, protože jsem vázanej jen na červenec a srpen, a kromě toho plat taky není zrovna nejzávratnější, ale dá se to. A když má člověk ještě manželku, kterou taky "zkazil" do cestování, a ta manželka je navíc taky učitelka, tak je problém prakticky vyřešen 🙂
Koukám, že tu zrovna řešíte můj aktuální problém. Nedavno jsem se vrátila ze zatím mé nejdelší cesty před kterou jsem dala výpověď, teď stále ještě zpracovávám (fotky, texty) a přemýšlím co dál jelikož na podpoře člověk nemůže být věčně.
Jediné co mám opačně je, že mne velké dálky netáhnou na jaře, ale nejraději bych utekla před zimou, která je tu bohužel tak dlouhá. Přes léto se zabavim aspoň víkendovkama na kole (přeci jen je tady taky hezky) a pokud vyjde dovolená tak si vyjedu i někam dál, ale ta zima…Tu teda nemusim. Jenže v sezonním zaměstnání si zas člověk většinou nic nevydělá.
Nejlepší by bylo být cestovatel-profesionál, který by se uživil focením a psaním (což se ale povede málokomu), a ještě lepší by bylo být rentiérem :-).
PS: O rodině neuvažuju takže to mne netrápí.
S tou profesionalizací mám sice malé, ale přeci jen zkušenosti. Psaním cestopisů se člověk opravdu dle mého v podstatě neuživí. Napsal jsem knihu o měsíční cestě po Íránu, vyjde snad do prázdnin, ale honorář je menší než průměrný plat. Na podzim se chystám do Jemenu a rád bych přidal i kameru. Učím se stříhat, natáčet a rád bych zpracoval film a nějaké příspěvky případně pro Objektiv. Taky by se daly natáčet příspěvky pro Toulavou kameru. Jenže to pořád ještě nestačí na to, aby se člověk uživil. natož, aby alespoň občas ulovilněco pro svou rodinu, pokud jí má. No, asi nezbývá než prožít život s žízní, která sem tam dochází ukojení. Na druhou stranu jsme na tom ale asi lépe než ti, kteří po ničem nežízní, nebo kteří si mohou naplnit naprosto jakoukoliv žízeň. Sice ten stav neznám, ale mám dojem, že by se vytratila radost z čekání. A v tom je podle mne i kousek obyčejného štěstí.
Skoro by se mi chtělo říct, že bychom se my žízniví mohli někdy setkat. A povyprávět. Kdo jiný nás pochopí, než my jeden druhého?
Tak jo, ještě jeden komentář: Za devatero horami a devatero řekami jsem potkal svoji manželku. Krok to byl trochu náhodný, ale kromě administrativních těžkostí přináší i radosti, takže je teď pro mne cestování do Indonésie víceméně cesta za rodinou na chalupu. Cestovatelské cíle: žádné, které by mne pálily.
Zajímavých míst jsem navštívil až až. Profesní cíl: podílet se v budoucnu s nějakou firmou, nejlépe vlastní, na nějakém obchodně-rozvojovém projektu. Osobní cíl: radovat se z malých věcí, kterých je třeba teď na jaře dost a dost, a trochu se (trochu v buddhistickém smyslu) odpoutat od nutkání, které tu popisujete.
Grratuluji k tomu cestovatelskému vyhoření, je vidět že někdo ,jezdí světem ale nic nepochopil, nebo pochopit nechce a ještě o tom významě rozumuje, já fakt nevím, mám skoro chuť tě vzít někam sebou…jo,jo a to jezdíme všichi po jedné planetě, mentorování usedlého ženáče na cestovatelským webu, kdyby ty naše cestovatelský zažitky byly tak intenzivní jako debaty na tomhle foru,že?
omlouvam se, pokud pro vas objevuji Ameriku. prvni predpoklad prispevku pro televizi je technicky, tzn. ze musite mit tricipovou digitalni kameru, aby vase prispevky sly vysilat. pro toulavou kameru jsou vetsi naroky na zvuk, v objektivu jsou rozhovory prekryty komentarem, takze se to da zvladnout i s pevnym mokrofonem. navic toulavou kameru casto delaji lide z lokalnich studii, kteri maji skutecne profesionalni kamery, coz je jednak dost velka investice a za druhe nepriis vhodna pro cestovani – prilis tezk aTECHNIKA , se kterou byste, jako
zjevny novinar, mel v nekterych zemich potize. prispevky do vami zminovanych poradu, musite krome vlastniho natoceni, take sam postrihat a napsat k nim komentar. za to muzete v objektivu cekat cca 10 000 kc, v toulavce mene, s dostupnosti techniky se navic konkurence zvysuje, funguji zde stali porispevatele, ale i mezi nimi se malokdo protlaci na obrazovku casteji nez 12 , 15krat za rok. lepe platila dnes pozastavena cestomanie, okolo 90, na konci snad 60 tisic, ale kdyz se podivate mezi jeji autory , najdete tam skutecne profiky, mezi ktere je tezko proniknout, navic zde hraji roli ruzne kamardske vazby, protisluzby atd. sanci mozna nabidnou nove digitalni kanaly. na zaver optimisticteji, koruna posiluje, prumern amzda roste, ceny letenek se za poslednich deset patnact let nezmenily
i mezi nimi se malokd
jen bych ještě doplnila, že na roční době opravdu nezáleží, pocit, že musím vypadnout je zcela neovladatelný a napadá mě takřka denně…začala bych se i modlit, kdyby mi to pomohlo vyhrát sportku, vím úplně přesně, co bych s penězi udělala…..myslíte, že je líp lidem, kteří nikdy nikde nebyli a nezažili krásy světa….a přitom tvrdí, že jsou se životem tady spokojeni????
Srovnáváš hrušky a jablka. Lidem na cestě může být fajn, sám bývám jedním z nich. Ale věřím, že člověk může vidět "krásy světa" i pár kroků za domem někde v rozkvetlé zahradě a to ani nemusí být důchodce, maloměšťák, nebo pecivál.
Možná někdy obdivujete, jak žijí "domorodci" v jakoby harmonických komunitách, hezky po spolu. Ovšem sami byste ze své vlastní komunity zdrhli vždy, když je jen trochu příležitost. Nevidíte v tom paradox? Není to příliš jednoduché řešení? Možná to není až tak překvapující, je to krok ze složitého světa někam, kde je život zjednodušen na zpracování vjemů, jednoduchou komunikaci a existenční starosti (co budu jíst, kde budu spát). Nabízím tyhle otazníky, protože jsem o těchto věcech pár let přemýšlel… Má někdo nějaký komentář kromě toho, že má toulavý boty?
Když to tu čtu, mám někdy pocit, že je to diskuse závislostí postižených lidí, ne lidí, kteří mají radost z toho, že se sem tam mohou podívat na zajímavá místa. Take it easy !!
Souhlasím, že cesta nabízí pouze omezené spektrum starostí. Co jíst, kde spát, jak se kam dostanu. Snad právě ale díky tomu je moje srdce otevřené vnímání všeho krásného. Nejen přírody, architektury, ale zejména lidí. Také se díky tomu mohu přiblížit více sám k sobě a poznávat se tak, jak to doma neumím. Ale na cestu mne vede nejen to, co jsem napsal, mám potřebu až nezkrotnou potřebu vidět co je za obzorem. Samozřejmě i u nás, ale TAM v dálce, to voní zatím nějak víc. Ale nadchnout mne dokáže už jen pocit batohu na zádech a vyjití ze dveří domu kde bydlím.
A nakonec, proč ne – zpovědnice? Kdo jiný nás dokáže pochopit, nebo naopak přátelsky nastavit zrcadlo abychom se třeba posunuli dál? Kdo jiný, než ten který to zažívá, nebo zažil. Tak jen tak dále přátelé…cítím tu stejnou vlnu, kterou jsme spojeni. Myslím na Vás.
Vím, že jsou lidi, kteří nikde nebyli a je jim doma fajn; na druhou stranu často slýchám něco o jazykových bariérách lidí, kteří by jeli….já se k tomu dostala jako slepý k houslím, 15 let jsem prožívala klasické rodinné dovolené a byla jsem ráda, jen potom přišel ten zlom v překonání strachu a vyrazit na rok někam "úplně jinam" se proměnilo v neskutečné divení se, objevování a poznání:/ vím, že všude jsou lidé hodní a zlí, bohatí a chudí…..ale prostředí, ve kterém se dá žít, je různé….a to se potom projevuje v osobních životech….mrzí mě, že mým "domovem" je země, kde se žije v nadměrném stresu, agresi, závisti, vzteku a nevím čeho…..a byť pozitiva jsou, nejsou ani zdaleka měřitelná s množstvím negativ:-( vím, že jsou země, kde je život jednodušší, pohodovější a lidé tam podle toho taky vypadají a chovají se…..je snad špatné toužit po tom?
naprosto souhlasim, ze nezalezi na rocni dobe a ja uz na to modleni dal, ale nejak to nepomaha 😉
… dovolil bych si souhlasit s tou posledni vetou … ‚kdo nikde nebyl a nezazil krasy sveta‘ … ja stravil rok v Australii a skoro toho lituju, mel sem radeji sedet doma a nepoznat ten Zivot tam, to Cestovani aj., protoze pak bych nemel hlavu plnou planu, hledani vyhodnych letenek misto prace a spokojil bych se s cestami ‚kolem komina‘ … uplne chapu stejne ‚nemocne‘ 😉
Podobne touhy a svody zazivali uz po desetileti ruzni skauti, trampove, "Hosi od bobri reky" apod. Lakalo je vyrazit nekam za mesto, do prirody, zazivat pocit svobody. Dneska je dimenze jina, ale princip stejny.
Zatim to tady vypada jako virtualni cestovatelska zpovednice 🙂
Podívej se,jsou lidi, které skutečně nebaví tlouci se po světě a horách s těžkým báglem,stravovat se bůhví jak a každý večer hledat místo na stan..případně rádi cestují,ale s pohodlím,zajištěným ubytováním,dopravou,delegátem.Dokáži se do těchto lidí plně vcítit. U některých je jejich blok k "báglpackingu"(mimochodem výstižný termín)vytvořen tím, že dosud nepocítili krásu z onoho spojení volnosti,prostoty a plné odpovědnosti.nebyli více dnů v kuse mimo pohodlí civilizace.Naopak někteří skutečně pohodlí vyžadují,nebo je prostě nebaví cestovat jen tak s báglem,jsou náročnější. Všem těmto pčístupům rozumím,a nemám potřebu tyto lidi nazývat různými hanlivými výrazy apod.Já styl volného cestování s omezenými zdroji,spacákem a ešusem zbožnuji,a pokud bych¨se stal boháčem,stejně bych jezdil dál takhle "nažebrotu".Je to totiž to nejlepší,co znám.
Abych také přispěl do mlýna ohledně času+práce.Jedním z důvodu,proč jsem před 3 lety ukončil pracovní poměr a šel na vysokou,byla touha po větší časové volnosti,po vůbec nějaké možnosti někam se dostat.Pokud totiž máte fyzicky únavnou práci,je 14denní dovolená prožitá s batohem na hřbetě sice lákavá,ale dosti nevhodná,protože si vůbec neodpočinete.No ale ta vysoká vyrábí zase tak velké množství stresu a starostí, že chci již konečně poznat život ze dne na den,kdy vše bude v mých rukou,nikoli v rukou protivného zákazníka,šéfa,pedagoga či kolegy.
Dobrý den, je na Vás nějaký kontakt? Něco bych Vám přeposlal.
Kubík
Cestování? Pro mě dlouhá léta útěk. Samozřejmě jsem si ale myslel, že jsem největší borec, který poznává svět. Chybějící pokora mi dost dlouho zatemňovala hlavu, takže skutečnost – utíkání před prázdnotou v sobě a nedořešenými věcmi vně – byla skryta za fascinujícím a dost efektivně omamujícím obalem dobrodružství a exotična.
K velkému CVAK došlo až po letech cestování, po něž jsem se ve svém vnitřním vývoji prakticky nepohnul. Bylo třeba vystoupit z kolotoče hledání neustále nových a nových podnětů, které mě odváděly od podstatných věcí ve mně a o mně. Svět je dnes nastaven tak, že se do sebe nemusíme podívat po několik životů – tolik je kolem podnětů, tolik je kolem "návodů", které říkají musíš mít, vidět, udělat, prožít, sníst, vědět, přečíst tohle a tohle a pak budeš šťastný. Nebudeš. Cestování je dnes pro mnoho lidí jen jedním ze způsobů, jak pomalu promarňovat život, avšak s falešným vědomím, že ho žiju naplno.
Pokud žiju jeden měsíc v roce a 11 měsíců se těším na ten jeden měsíc na cestách, jak se mi v minulosti stávalo, pak jsem si svůj život nastavil tak, že něco podstatného přehlížím. Cesta ke změně už dnes málokdy vede přes cestování, jelikož cestování přestalo být výsadou upřímných objevitelů a stalo se zábavou spotřebitelů.
Můj osobní dík za tvůj ranní komentář. K tvému pohledu mám mnohem blíže, než k pohledu jiných. Když vidím fotku jezera Titicaca (nebo indonéských ostrovů, ke kterým mám nejblíže), tak se mi kolena netřesou. Pokud se mi třesou, tak zhruba stejně, jako když se koukám přes rozkvetlej Petřín na Pražskej hrad nebo když z okna ranního vlaku sleduju panorama Roháčů a Tater. Cestování – závislost na nezávislosti – je poměrně lehká a nezhoubná forma konzumu(je zajisté noho nebezpečnějších), ale je zákeřná, protože si ji lidé těžko uvědomují. Proto jsem se také v posledních letech snažil o alternativní pohled na cestovatelský hlavní proud. Nerad slyším, pokud se "cestovatelství" považuje za nový životní styl, protože v tom vidím jenom marketingový tah. Nechci nikoho zvlášť popudit, protože názorových nájezdníků co Ti bez dalších argumentů řeknou "Myslíš si, že všechno víš a všechno znáš? Nech ostatní na pokoji!" tu bylo dost. Každopádně je dobré, že tu tahle témata diskutujeme, a budu tady rád plavat proti proudu. Doufám, že redakce už diskusní příspěvky zálohuje.
Asi je opojný ten pocit svobody,ten pocit, že nemusíš řešit naprosté zbytečnosti, že ti nemůže rozhodnutí člověka, se kterým nějakým způsobem pracovně,úředně či jak kooperuješ,zhatit plány. Na cestě je člověk za vše odpovědný sobě,a jeno sobě.To znamená,že si to můžeš udělat po svém,a tvá chyxba nikomu neublíží,jen tobě.S tím souvisí pocit svobody,kterou nemusím zažívat jen v prostoru mimo civilizaci,ale třeba i v přeplněném moskevském metru.Jsem toho názoru,že člověk vždy nejvíce touží po tom, co nemá.Čím více stresu,práce,a chvění z očekávání budoucího, tím větší touha to vše negovat,opustit,vyskočit ze své existence.To však plodí psychické utrpení,pokud to mohu nazvat tak silným výrazem.Už už žiješ v budoucnosti,nicméně v ní jsi jen v myšlence,tento cíl je stále jen cílem,jako by ses natahoval k okraji břehu ale proud tě stále držel v korytě řeky.Současně už nežiješ přítomností,nesnášíš ji, jsi mšlenkami jinde.Nejsi tedy ani na cestě,ani ve svém denním hoři.Jsi v nicotě.Právě oněch 11 měsíců, kdy nežiješ(jak to popisoval někdo výše)je to Nic.
A člověk se z tohoto nemůže vymanit,leda, že by netoužil po svobodě.Podstata svobody tedy spočívá v tom,a je to bytostně lidská možnost, říci skutečnosti,přítomnosti NE, a projektovat se do budoucna.Tím však jsme opět v oné nicotě.
Avšak, není to krásné?
Vidím, že příspěvky začínají mít filosofický náboj 🙂
Pardon, ale ten tvůj je trochu nihilistický, pokud popírá dokonce i přítomnost. Kdysi se lidé v představách vztahovali k ráji, dneska tu máme představu "ráje na zemi". Myslím, že tohle nevinné fórum by mohlo být slušným materiálem pro sociology, psychology, kulturní antropology a všechny, které zajímá "postmoderní" myšlení.
Myslím, že klíčem bude trochu více "žít tady a teď", nejen pro sebe (to je fakt ideál dneška?), ale i pro druhé. Mně čas strávený "doma" nepřipadá jako "hoře". Naopak jsem rád, že mám domov.
(Před 2 lety jsem potkal potápěčského instruktora, bylo to kdesi na Sulawesi. Byl původně z Německa, část svého života prožil podnikáním tam, část života žil v Kanadě, několik let strávil v Brazílii, několik v Egyptě, na Filipínách, v Jugoslávii, v Indonésii, v Portugalsku. Potápěl se k ponorce Kursk, v Antarktidě, atd. Žil plný život, ideál dneška, všude se přizpůsobil, všude spokojeně žil, ale nikde neměl domov, což mi řekl na přímou otázku. Je to to, co chceme?)
Možná se tahle diskuse bude dost diferencovat podle věku, mám takové nepříjemné podezření, že by mi mohlo být až dvojnásobek věku nejmladších čtenářů, pokud jsou tu nějací šestnáctiletí 🙂
Martine,
plně s tebou souhlasím. Já se pouze snažím pochopit, v čem je založen pocit toho, že 11 měsíců v roce Nežiješ,pokud nejsi na cestách, které miluješ.A použil jsem k tomu svou bídnou znalost existencialismu, který zde možná není správně vyložen – ale o to nejde.Chtěl jsem jen pochopit onen názor. To jsem nenapsal já:)Nevyjadřuje to můj osobní názor, myslím, že mít domov a zázemí je velmi důležité. Pokud bych se neměl kam vrátit, bylo by člověku krušno na cestě.
Už mi nedá, abych taky nepřispěla svu troškou do mlýna. Je mi jednadvacet a souhlas. Naprosto souhlas. Jestli někdo žije jen měsíc v roce, je něco špatně v něm, ne v tom "materialistickém" světě okolo…
vazeny davide, diky za tvuj uprimny (v mych ocich navic velmi vystizny) prispevek.
zajimalo by me, zda se vy, "stastni jen mesic" cestovatele, vice tesite na ten mesic nebo z toho mesice. jinymi slovy, uspokojuje vas vic ten cas priprav a planu nebo samotna cesta? budu vdecny za kazdy nazor. diky.
Davide, tak nějak sdílím Tvé průběžné pocity, jen jsem se ještě nedostala do té finální fáze. Zatím jsem asi tak u myšlenky, že pokud ten život tak jako tak promarním, udělám to raději na ostrově v Karibiku než tady:-)
No, možná se tady dobereme k ještě k nějaké analýze cestovatelské společnosti 🙂 Ne, vážně, třeba tady každý najde nějakou zajímavou nit, kudy navázat svoje další uvažování.
Shrnuto podrtženo, cestování a poznávání světa je věc docela bohulibá. Podporuju, ať každý jezdí kam se mu zlíbí (kromě případů, kde nadělá víc škody než užitku). Neměla by se k tomu ale přidávat ona "připoutanost" či závislost. Představa, že se lidé se vně svých komunit "podobně postižených" za čas ani třeba nebudou mít co říci, je dost děsivá. Já sám si třeba pohovořím o cestování, ale pokud je téma zrovna jiné, tak mne rozhodně nenudí.
A poslední věta, která je docela příznačná "raději promarním svůj život v Karibiku než tady"… Předpokládám, že jde o pokus o vtip, ale že to je zčásti myšleno vážně. Probůh, vždyť člověk svůj život nemarní a není jen loutkou ve světě představ a očekávání. Každý rozumně uvažující člověk má přece svůj život ve svých rukou. Pokud člověk utíká do Karibiku, pak (kromě případu Viktora Koženého) zejména sám před sebou.
Vím, že každý má svůj život ve svých rukách, jen někde je mnohem jednodušší vše vytoužené uskutečnit…..jenže celý život člověk něco objevuje, něco ztrácí….a jak říká staré moudro…"člověk se za něčím žene, po něčem touží a až to dostane, tak vlastně zjistí, že to vůbec nechce"….já zatím neobjevila to, co chci, ale postupně objevuju to, co určitě nechci…
Tak jo, navrhuju pokračovat v této diskusi za dalších pět let 🙂
Zajímavým tématem k úvaze by možná také bylo, jak dlouho by kdokoliv z nás na tom ostrůvku v Karibiku (nebo kdekoliv jinde, kde si myslíme, že bychom byli šťastnější)vydržel. 🙂
Ono je strašně super na měsíc či dva vypadnout z našeho složitého životního prostředí, kde musíme řešit spoustu úkolů, vztahů a kde zapadáme do pracovního stereotypu. Ale kdybychom měli žít někde jinde, kdekoliv, tak ten stereotyp přijde také. I když třeba jiný. Nakonec by se stereotypem mohlo stát i to cestování jako takové.
Někdy je krásné se tešit 🙂
Presne tak Katko. Kazdeho laka to, ceho ma malo a nevazi si toho ceho ma dostatek. Vzdyt na svete ma vsechno rub a lic a na vsem se da najit to pekne. A verte mi, ze kdyby jste cestovali v kuse vic jak rok, v ruznych zemich a koncinach, najednou by vam to zacalo pripadat vsude stejne, nebo alespon hodne podobne, vse ma hodne spolu spolecneho a hlavne by to zaclo byt unavne. Mozna neni od veci si to fakt vyzkouset, zivit se v zemedelstvi, obchodech, jako kuryri a pak se usadit tam, kde se vam libi a vazit si toho klidu a tepleho mista v praci. 🙂
Na opravdu pustém ostrově bych vydržel dlouho. Seděl bych tam s notebookem a přes WiFi připojení bych četl Hedvábnou stezku. 🙂
Báječná představa :-)))
(Tak na hodinku či dvě)
Stereotyp dřív nebo později přijde pro větsinu z nás kdekoliv na světě, protože ho taháme sebou. On je tím prázdnem, které se nemá možnost projevit dokud jsme zahlcení novými a novými zážitky.
Ahoj vsem. Prvni otazka byla, jak si vydelat na cestovani a pritom se nestat fluktuantem. V Cechach uz urcite existujou personalky, ktere hledaji lidi vzdy na urcitou dobu, jedna se o projektove zakazky. Da se tedy byt v podstate na volne noze a pak usilovat o praci na tak dlouho, aby se vydelalo na dalsi cestovani. Dalsi moznosti je sehnat misto u nejake konzultanske firmy nebo u nejake mezinarodni s programem fluktuace zamestnancu mezi jednotlivymi staty. Pak se da v ramci prace neomezene stale stehovat a poznavat a objevovat nove. Ale uprimne si myslim, ze v Cechach je take krasne a ze rada z vas, co maji deprese z toho, ze sedi doma na zadku, ma u nas doma, v Cechach zavrene oci a nevidi tu krasu, co nam priroda nadelila. S lidma je to to same. Mate pocit, ze se na vas vetsina lidi mraci? Tak se na ne zkuste usmat, uvidite, ze se jim usmev ve tvari taky rozrari s udivenim, ze jsou neceho takoveho schopni. Mejte se pekne.
Ještě k tématu, jak se stát profi cestovatelem.
Pan Štětina při rozhovoru vzpomenul hezkou historku o tom, jak napsal před mnoha lety jako mladý kluk panu Zikmundovi dopis: Pane Zikmunde, jak se člověk stane cestovatelem jako jste Vy? Pan Zikmund odpověděl: "Musíš se hodně učit a hodně chtít." Myslím, že v té druhé části (ta první je spíše výchovná) je řečeno vše.
Pokud máte velký sen stát se profi cestovatelem, pak se jím můžete klidně stát. Jen tomu možná budete muset obětovat hodně. Nebo dokonce skoro vše.
Celý život a všechny naše touhy jsou otázkou volby priorit. Mohu celý život zasvětit cestování a mohu se tím třeba jednou i živit. Ale nesmí mi být líto, že třeba nebudu mít rodinu, byt nebo domek na vesnici, celoživotní přátele a rozhodně zezačátku nebudu mít peníze a tím pádem ani civilizační vymoženosti.
Pokud Vám to nebude vadit, tak do toho jděte. Místo letenek si kupte pořádnou kameru. Budete pak sice jezdit stopem, ale budete mít zároveň šanci pořídit ze svých cest nějaký záznam. Pokud budete mít štěstí, tak se Vám podaří ulovit zajímavé záběry, které možná při další dávce štěstí dobře prodáte třeba nějaké zahraniční stanici. A nebo štěstí mít nebudete, dojdou Vám peníze a budete si muset na kus chleba vydělat rukama, vzít práci, kterou byste tady doma nikdy nedělal. Možná Vás okradou na prvním nádraží a skončíte opět u toho, že si budete muset vydělat na jídlo a přístřeší.
Ale pokud Vás ani tohle nezviklá, tak do toho jděte. Foťte, filmujte, pište a kontaktujte všechny, kteří mají s profi cestováním cokoliv společného. Třeba to klapne a jednou Váš dokument získá mezinárodní ocenění. 🙂
A nebo také ne. Ale aspoň pak budete vědět, že jste to zkusil. Spousta dnes již "profláknutých" a zajištěných profi cestovatelů začínala se stejným rizikem toho, že se neuživí.
A pokud se tu bavíme touze po cestování jako zaměstnání se zajištěným příjmem nejen na žití, ale i na ty civilizační vymoženosti, tak to alespoň v začátcích spadá spíše do kategorie povídek sci-fi :-))
Já si z toho výroku p. Zikmunda odnáším spíš tu první část "Musíš se hodně učit". Protože chtění je nutná podmínka, nikoliv postačující. To, že se člověk učí, poznává, hledá prameny informací, aby věcem, co zažije, vůbec porozuměl, je stejně důležité jako "ucítit vůni jara a svobody", nebo jaké to tu byly básnické variace. H+Z to určitě naplňovali, dnešní moderní "cestovatel"- sběratel zážitků někdy ještě dva měsíce před cestou nepozná na mapě Dillí od Bombaje.
Druhá poznámka: pokud byste rádi vystrčili nos, přece nemusíte být jen pisatelé cestopisů nebo kameramani? Co takhle třeba chodit pořádně do školy, stát se odborníkem třeba na zavlažovací kanály nebo čističky odpadních vod, a pak jezdit po světě za peníze nějaké firmy nebo mezinárodní organizace a ještě k tomu k něčemu dobrému pomoct? Není to sice instantní cestovatelství, jak ho známe z poslední doby, ale uplatnit svůj potenciál díky své píli je možné spíš, než na ostrůvku v Karibiku, kam Vás možná služebně taky pošlou.
S těmi služebními cestami je to zajímavý nápad. Je pravda, že velké firmy nebo třeba i univerzity mají různé výzkumné projekty v zajímavých částech světa. A opravdu velcí odborníci si dnes už mohou i diktovat, kam chtějí svůj další výzkum směrovat.
Ale to je stejný problém, jako výše. To prostě není hned a musí se tomu věnovat hodně úsilí. Myslím, že jádro problému není v tom, že by bylo málo příležitostí, ale v tom, co tomu kdo je ochotný věnovat za úsilí.
Katko, máš pravdu ve svém příspěvku jak se stát profi cestovatelem. Myslím, že spousta z nás si nakonec může říci, že raději zůstane v pohodlí doma. A je to dobře. Někteří "blázni" ale do toho půjdou. Z pohledu ostatních vše ztrácí…snad. Ale každý musí jít tou cestou, kterou cítí že je správná. I kdyby měl jeho život skončit chudobou a bez vymožeností.
Sešli jsme se zde lidé různých poznání a prožitků. Někteří prošli delší, jiní kratší cestu. Já vím, že to, co člověk opravdu hledá, není daleko, ale v nás. Pokud to člověk najde a přesto i pak touží po dálce, je to správné. Už neutíká. Vím, že ve svém životě asi stále ještě utíkám, ale věřím, že jednou nebudu. Cestovat ale kvůli tomu nepřestanu.
Krás je nepřeberné množství i u nás. To je pravda. A užívám si je. Stačí mi vyjít z domu kousek za obec do lesa, do volného prostoru. Už jen slyšet ptačí zpěv, cítit vůni květin a vidět oblaka mi dává sílu. Jsou to moje čerpací stanice. Jen ta touha sbalit batoh a vidět zatím neviděné, potkat lidi jiných kultur, sblížit se s nimi, prožít neprožité a pak to popsat, ve mě stále zůstává. Mám ji po svém otci. Ten ale žil v době, kdy ji mohl naplnit jen v některých dostupných zemích. Jinak by běhal po světě asi taky. Když jsem vloni letěl do Íránu, před cestou mi řekl, že jen lituje, že je mu 70 let a má zdravotní potíže, protože by jel se mnou. Zatímco máma plakala a bála se, že mne vidí naposled, on se radoval se mnou.
Když jsem se před několika dny zeptal na uvedených několik otázek,netušil jsem, jak mohutná se zde strhne diskuse.Z každého si beru kousek ponaučení a myslím, že i každý z nás je teď o něco dál. Díky všem za rady a diskuse
praci nemenim, takze mi rocne na cestovani zbydou jen dva tri mesice volna. neni to idealni ale pro me asi nejlepsi kompromis
ja pracuju 12 hodin deně sedm dní v týdnu tak vydělám brzo dostatek peněz abych vypad cca. tak za 4 měsice na zbytek roku i když je pravda že člověk živoří ale když člověk opravdu touží obětuje všechno
cau
lidi neverili byste jak me rozciluje sedet celej v kancelari (a jeste jako za takovy penize dykcy rikam ze uz zato sezeni by me meli platit zlatem:D:D…chci nejakou sluezbni cestu sakra ztracenej zivot ach jo
Ahoj cestovatelé.
Několik předcházejích let jsem řešil problém jak ušetřit volno a vydělat nějaký ten peníz na prožití neskutečného či neslýchaného v dálavách.
Měl jsem na to systém 11 měsíců práce přes den ve stabilním zaměstnání a o večerech i víkendech pak práce další a to samostatně výdělečně činná. Byla to jako jízda na kolotoči, těšil jsem se, až z něj vystoupím a došlápnu na zem, pevnou půdu která se netočení – tou půdou byl pro mne měsíc dovolené. Rok stres a pak svátky a nový rok strávené odpočinkem, ochutnáváním dobrot, klábosení s lidmi z celého světa, přijímáním úsměvů, nabití pocitu vlastní vyjímečnosti od okolí, pobyt v džungli a poslouchání jejích denních i nočních hlasů, cítění nových nevůní či nepachů, učení se dalších cízích slov, bavila mi ta báječná nezodpovědnost a toulání se.
Na cestách jsem několikrát narazil na zápisky cestovatele Karla Wolfa v guestboocích (Kinabatangan,Gibbon Exp.), jeho přednášky o Indonésii mi kdysi k cestování "nalehko" přitáhly.
Měl jsem radost, že se dostanu skrze svůj vydřeným a upocený způsob spoření času a financí i na místa, kam Karel. Jak to asi ten chlap dělá, že tu cestovatelskou káru takhle táhne ?
Návod na vydělání si je jednoduchý, stačí vícero zaměstnání. Na ušetření dovolené návod určitě nedám, pracujte tam kde vám dovolí být měsíc a půl nebo i více v roce mimo a nebo podnikejte v oboru, kde občasný několikatýdenní výpadek nebude vadit. Jsou takové zaměstnání i aktivity.
Vícer ozaměstnání má však velké mínus – po několika letech bude radost z došlápnutí na zem mizet a začne vám chybět ten kolotoč.
Pro mne hraje velkou roli zázemí, které se s neustálým
odjížděním a vracením nějak vytrácí. Chci si zázemí uchovat, mít úplně běžný spokojený domov a tak i když zase plánuji další "dovolenou", podstatně zkracuji délky výletů … vícekrát v roce kratší cesty. Ubral jsem otáčky a více si teď vše vychutnávám.
Nemůžu ničím napadat lidi, kteří cestují, hodně z nich mne přesvědčilo, že cestování jim dalo nadhled nad běžnými problémy a zvládají tak všední život lehčeji a s větším gustem … jen si občas mylně namlouvají, že mají něco jako nelehký úděl 🙂
A tak radím : Nezapomeňte mít štěstí !
K tématu "nezávislého cestování" toho není možné moc už dodat, pokud účelem téhle diskuse má být to, že tu lidé pofňukávají nad tím, jak je trápí sezení na židli (nemohou permanentně objíždět svět, jak by si přáli), místo aby zkusili získat jistý nadhled, který tu – pravda – také v některých příspěvcích zaznívá.
Každopádně bych chtěl upozornit na velmi trefný článek "Batohy v Buddha baru" z aktuálního Respektu, kdopak ho četl?
Vážení,vaše starosti tak mít.Je mi 50 a cestování miluju,ale nikdo neví co to je,když jsme nikam nesměli!Vy nic neřešte a buďte šťastni za každý výlet!Co bych za to dal za bolševika jet jen do alp.Nevíte vy mladí,co máte za štěstí.Přeju vám co nejvíc krásných zážitků avyužijte to naplno,život je krátká svině!Jel bych někam,ale dnes pracuju 16h denně a nemám sílu.Bolševik vás nepustil a kapitalistický bolševik vás vysaje jak štěnice!Cestujte co nejvíc můžete,hodně štěstí,dokud je síla a odvaha!
Dušane, nač ta rezignace, mně je 47 a cestuji teď v posledních letech nejvíce asi nejvíce za svého života. Za bolševika to byly \"jen\" cesty stopem do Bulharska, jinam to nešlo. Strašně moc si vážím toho, že žijeme ve svobodné zemi a že mě nikdo v cestování politicky neomezuje. Jinak si myslím, že od roku 1989 jsi měl již dostatek času na cesty? Pokud dnes pracuješ 16 hodin denně, tak by sis měl nějaký čas na vysněnou cestu udělat, protože život je opravdu neskutečně krátký. A když půjdeme do důsledku, tak to hlavní, co s sebou potřebuješ je tvoje odvaha plnit si sny a prostě víra, že to dokážeš / vše ostatní- peníze,jazykové a organizační schopnosti atd./ je z tohoto pohledu-dle mého- podružné. Když CHCI, tak to jde…
život není peříčko, ale pořádný péro a to je to co většina z nás nemá, keci, fylozofování, jiný úhly pohledu jsou nanic, podstatné je nevzdávat to, bojovat, jít proti proudu, nebát se a nekrást, nikdy nepřestat snít
Já to celé chápu tak,že bez zimy by jsme si nevychutnaly léto, bez hladu jídlo. Tak si bez cestovatelského půstu nevychutnáš cestu. Protože když budeš pořád na cestě a bude to tvé naplnění, tak po nějakém čase si stejně najdeš zase protipól, který ti bude vzácný a na který se budeš těšit. Ale to těšení, plánování a chystáni se je taky nádherné, když se pozastavíš v cestovatelské horečce, tak si ho nádherně vychutnáš.
Jéééé…tahleta diskuze je pekelně stará, už si to asi pravděpodobně nikdo nepřečte, ale stejně mi to nedá nezareagovat…jelikož ty filosofické myšlenky ohledně cestování jsou hodně zajímavé a je dobré sledovat, jak to má každý člověk jinak….
Upřímně nechápu ty lidi, kteří 11 měsíců trpí v ČR, než někam jedou….proč tu sakra jste? Vždyť to je psychologickej sebemasochismus:)
Já strašně ráda cestuju a čím větší „prdel“, tím je to lepší:) Je mi 23 a už nějaký ten rok tvrdím, že kdybych byla kluk, po matuře sbalím raneček a tradá – už tu dávno nejsem. Cestovala bych pravděpodobně s palcem nahoru křížem krážem. Jenže je tu první faktor, a to je ten, že jsem holka. Já vím, že ženy samy cestujou, ale takhle na lehko, jak já to ráda, hm….prostě se mi nechce riskovat ten zvýšený faktor znásilnění apod. A pak – prostě jsem před třemi lety potkala chlapa do nepohody a zde je ten předmět vah. A já už vím jistě teď, co chci. Do žádných dětiček se zatím nehrnu, ale rozhodně vím, že je chci. Už jsem měla tu čest poznat několik starších bezdětných dam a už jen z ryze sobeckého důvodu – tak strašně prázdný život na stará kolena bych nechtěla mít. Známí poumírají, mají své rodiny a starosti…- a kdo se k vám bude potom alespoň občas navracet? Nehledě na to, že tyto dámy řeší často hovadiny, na které prostě normální člověk nemá pomyšlení…
Chlapec chce zůstat v ČR, vycestovat na delší dobu nechce. Ale toulá se se mnou rád. Nehledě na to, že v ČR se fakt nenudím, mám tu fajn známě, rodinu, máme psy, chci kupovat koně….takže se spokojím s „kratšími výlety“ 2x – 3x za rok…z toho jednou můžu letět, jelikož mám hlídání na psy a zbytek můžeme jet po Evropě i se pásma. A já jsem prostě kořen a miluju Čechy. Je fakt, že jsem ještě nikam nevycestovala na dýl, plánuji to po VŠ, ale spíš kvůli zkušenosti a spíš na východ. Pak bych chtěla stabilní zaměstnání.
Jinak to těšení se na cestu a plánování je neuvěřitelné, úžasné:) Přes rok máte povinnosti, ale pak se člověk těší, jak si užije taky trochu řešení pouze existenčních problémů – ale cestování pro mně není útěk, je to pro mně nekonečná učebnice, jsem geograf a prostě to všechno potřebuju vidět v praxi:) Takže si užívám cestování i v život v ČR, osud je ke mně zatím neskutečně štědrý a jsem šťastná za to, jak dobře se mám- jelikož to nemusí být setrvalý stav.
P.S. Ale tím neodsuzuju ty, kteří mají jiné touhy. Život je o prioritách, ta výše zmíněná je moje. Pokud má někdo možnost a nevadí mu život na volné noze, proč ne…já jen prostě potřebuju nějaké životní jistoty a na blind pojedu na strašně dlouho, až budu mít velký děti a bude mi třebas 50:)
Jinak jsem ještě chtěla zmínit takový ten fenomén, kdy lidi, kteří více cestují, strašně rádi o svých cestách mluví a přijdou si tím výjimeční – to upřímně z duše nenávidím:) Když na to přijde řeč, něco povím, ale i člověk, který s etím holedbá, začne býti nudným (takových známých v okolí pár mám a když začnou, je to děs). Kor v době, kdy je cestování minimálně po Evropě tak dostupné….
Já to nejraději držím v sobě. Ty zážitky jsme pro mně něco jako osobní poklad. A hlavně je strašně málokdo pochopí:)
Ahoj, po Vs jsem pár let žil způsobem rok venku, rok doma. Jenže ono taky není žádný med po návratu začínat vždy od začátku (práce, bydlení). Za ty roky jsem si v oboru nevytvořil pořádnou praxi a odborně (finančně) jsem se nikam neposunul. Když jsme nastoupil do současného zaměstnání potkal jsem zde spolužáka, který ten čas odžil úplně jinak (po škole svatba, dítě, práce) a bylo vidět, že je odborně úplně někde jinde. Ted jsem už ve firmě druhý rok, polepšil jsem si finančně a byl jsem povýšen. Ale už mne to zase někam táhne. Ale už se mi toho nechce vzdát této pozice, k tomu by mi už ted vadilo nevidět rodinu např. celý rok. Teď sonduji, zda bude možné dostávat delší dovolené mezi projekty. Jinak nevím jak to budu řešit. Ono když se podíváte na spoustu cestovatelů, tak spousta z nich nic pořádně neumí, nic nevybudovali, nic po nich nezůstane, a to bych asi nechtěl. No a ono i v čechách se dá ten život prožít aktivně a mít ho plný zážitků.
Po málokom „něco zůstane“, aspoň po pracovní stránce, i když maká od školy do důchodu. Záleží na profesi, ale takových je menšina. Smyslem života je finančně se posunovat nebo něco vybudovat? Zeměkoule už je toho plná, zato přírody moc nezbylo. Člověk spíš bude vzpomínat na své dlouhé exotické cesty než na pracovní úspěchy.
Taky trochu nerozumím větě, že spousta cestovatelů „nic pořádně neumí, nic nevybudovali, nic po nich nezůstane“. Co proboha chcete budovat, aby tady po vás zůstalo na památku?!?!? Kdyby každý chtěl budovat, aby po něm něco zůstalo, tak jak by to tady vypadalo?!? A co to znamená, že „nic neumí“?!? Naopak si myslím, že mají větší rozhled, znalosti a dovednosti, než nějakej připitomnělej taťka, který 20 let makal od 8 do 16:30, nejdál byl v Chorvatsku, v hospodě s kámošema a v obýváku s lahváčem v ruce u televize je za největšího kinga. Z těhle týpků jsou v CZ největší xenofobové, kteří živýho muslima neviděli ani z rychlíku a jsou z nich největší odborníci na islám.
Tip měsíce: Albánie
Tirana – Orient dvě hodiny letu od Prahy
Pěšky po nepoznaných stezkách Albánských Alp až k Jadranu
Berat – “Město tisíce oken”
Knižní tipy
Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné
Duše na cestách: moje GR 11 aneb Trochu jiná love story
Nové články
LISABON: Průvodce hlavním městem Portugalska
Malebné vesničky v Sierra Espuña a sněhové studny
Časopis Travel Life – nejlepší je objednat si předplatné
Vybavení na cesty
JOLANA SEDLÁČKOVÁ
Proč je Indie je vysokou školou cestování?
FOTOKNIHA CESTOVATELSKÝCH ZÁŽITKŮ
Vytvoř si tu vlastní ze 140 šablon na Tiskařík.cz
VIVOBAREFOOT Tracker Forest
Nejpohodlnější outdoorové boty na světě
ČASOPIS TRAVEL LIFE
Fotoreportáž Vojty Vlka ze Siberutu
Rok, dva či tři můžeš "fluktuovat", nebo se v zaměstnání, kde dostaneš třeba 4 týdny najednou, uskromnit a jezdit na "kratší akce"- já jsem to takto dělal tři sezóny, jezdil jsem přes Vánoce a Nový rok – víc volna. Mezitím se můžeš poohlížet po získání odbornosti a zaměstnání, které by ti cestování umožnilo. Pár let tě může těšit cestování s batohem a užívání širého světa, ale i to se může stát po čase nuda a rutina. Pokud by ti cestování dalo náplň práce (být odborníkem pro nějakou oblast), pak ti to může přinést třeba i větší uspokojení, než křižování světa – myslím tím práci, která bude vázána na místo, které by sis normálně třeba nevybral, ale zase navážeš nejrůznější vztahy a získáš zkušenosti, o které bys jinak nezavadil.
Jinak, já jsem byl druhdy cca rok a čtvrt v Indonésii a tenhle pobyt pro mne představoval "cestovatelskou koňskou dávku", a domnívám se, že tam příště pojedu spíš pracovně, nebo za návštěvou lidí, co tam po různých ostrovech znám. Backpackeřina je kategorie, u které hrozí intenzivní závislost, ale dá se zvládat 🙂