Bílá mafie

Stát systémem organizace zdravotní péče a organizací úhrad za zdravotní ošetření brání občanovi udržet si zdraví. Stát znemožňuje méně finančně zdatnému obyvatelstvu přístup k lékařské péči. V praxi přijde nemocný k lékaři a je odbyt tím ,že je mu předepsán lék antibiotikum především levné a ještě v nedostatečném dávkování a lékař se pacienta snaží odradit od dalšího léčení. Motivace lékaře je jasná, zdravotnictví potřebuje dávat peníze na platy lékařů a ne do léčiv nemocným. Lékař vloží naděje do přírody ,která si má pomoci sama a prodlouží utrpení nemocného, anebo ho zakonzervuje trvale navždy do chronické podoby. Proč taky ne, je tak vychován od roku 1948 a i nynější systém tuto praxi podporuje. Co je na tom nejstrašnější, nemocný si nemůže ani zákonným způsobem pomoci sám, protože všeobecná prohibice na léčivech a jejich vázání na předpis podporuje sice zvyšování platů lékařů a dalších profesí, ale nemocnému neprospěje a nemocný nemůže legálním způsobem pečovat o svoje zdraví tím, že by dosáhl na účinný lék levně a svépomocí.

Naopak je nucen do čerpání služeb soukromých zdravotních zařízení a tak se občané dělí na majetné a zdravé a pak na chudé co nedosáhnou na zdravotní péči v její účinné podobě. Z takto nedostatečné péče se pak vyvíjí chronický stav nemocného.

Jaké rady jsou dávány pacientům ? Neostatečně ošetřený kořen zubu vyvolá zánět v dásni. Ale není to zub sestry, není to zub lékaře a lékař chce trhat, zejména tehdy, když ho už zprasil zavrtáním do dásně mimo kořen. Zabrání vám přístupu k rentgenovímu snímku s nástrojem, kde je to jasně vidět. Sestra řve trhat a doktor doporučuje vytrhnout. Pacient je ve stresu bolestí a řevem personálu. Doktor odmítá předepsat antibiotikum, nakonec konfliktu ho předepíše, ale až po té co je usvědčen ze špatné práce a takové usvědčení je normálně velmi nesnadné a téměř nikdy se nepodaří, protože dukazy jsou mařeny, Nakonec ale napíše antibiotikum za 148 Kč, ale ještě v takové dávce jež podle příbalového letáku nestačí k potlačení zánětu v dásni. Tedy další reklamace u lákaře, kdy opět ustoupí se slovy, tak to berte podle příbalového letáku.

Pokud se pokusíte dostat na zubní kliniku jste odpálen se slovy, že musíte mít doporučení ošetřijícího lékaře s popisem co s tím dělal a nejbližší termín mají v záři. Tedy prvním řešením podle pacienta je v tomto případě je podání kvalitního antibiotika, jež otok dáně eliminuje a odstraní a poskytne pacientovi čas na vyhledání toho, kdo daný problém dokáže vyvrtat lépe byť i za peníze.

Co ovšem musel pacient podstoupit ? Lékař nechtěl antibiotikum předepsat a nemocný musel podstoupit dokazovací proceduru lékaři ,že pracoval špatně a to u něj v ordinaci proti zametačovi sestře a lékaři jež se navíc nedostatečným dávkováním antibiotika pokusil zánět zachovat ve prospěch svého půdodního řešeního trhat.

Duomox 500 v dávkování po 12 hod 1 ks pro chlapa 110 kg .

Na co má pacient podle zákona právo ? Má právo na zdravotní péči podle světových poznatků v lékařství. V jakém termínu ? Pokud termín není stanoven pak se rozumí ihned a není li to možné ihned, pak v nejbližším možném termínu, kdy to možné je.

Jak lze tento stav ve zdravotnictví změnit ? Těžko, avšak jedním ze způsobů je další přenesení odpovědnosti za zdraví na pacienta. Jak to lze prakticky udělat ?
1/ Uvolněním prohibice léčiv vázaných na recept do volného prodeje za hotové.
2/ Vytvořením služby veřejných konzultantů po telefonu pro občany , kteří o to stojí, kdy občan může konzultovat volně prodejné léčivo nebo nemoc, když na internetu, nebo jinde nenalezne odpověď na svůj problém ohledně aplikace léčiva.

Co to bude ekonomicky znamenat pro společnost a pacienta ? Pro společnost uvolnění antibiotik do volného prodeje bude znamenat úsporu na zdravotní péči, mnohem méně práce pro lékaře, jež se budou musit více snažit díky zvýšené konkurenci, a kdy je bude vyhledávat méně pacientů. Tedy bude se jednat o úsporu peněz z věřejného pojištění. Zmizí řev profesní skupiny, která často nemocného neléčí, nebo jen léčení zdánlivě předstírá napsáním levného neúčinného léčiva na danou nemoc, protože buď léčit není ochotna vlivem sankcí od VZP za předepsanáí léčiva léčiva , nebo třeba ani lékař léčit nechce a opírá se o autoritu získanou diplomem na lékařské fakultě ve prospěch nesprávného řešení.

Naprosto se opomíjí skutečnost , že i nemocný může a často o dané chorobě ví více , než sám lékař, neboť ji za roky věnoval studiem více času, než zdravotník a na sobě prožil všechna utrpení a stadia jež mu nemoc symptomy všípila do paměti a proti němu sedí lékař s malými zkušenostmi pro danou chorobu, ale s právem předepsat lék, jehož ovšem není ochoten využít ve prospěch nemocného.

Nemocný je považován za nemyslícího člověka a lékařem je mu velmi často předkládáno řešení jež nemocného poškodí, ale lékaři vyhoví a také vyhoví zdravotní pojišťovně. Pacient si nemůže uhradit kvalitní lék, ale je mu vnucen šmejd druhé kategorie a ještě o něj musí bojovat, a to ve stresu nemocný a velmi často proti uřvané sestře jež je chytřejší na 10 lékařů.

Komu tento stav prospívá ? Prospívá těm jež tyjí z peněz veřejného zdravotníh pojištění a tíží celý tento stát vytvářením nadměrného dluhu. V tomto případě však ze stávajícího stavu nebere prospěch stát jako v případě vysoké ceny alkoholu, ale profesní skupina, která nemocnému takto vnucuje své služby tím že vytváří poptávku po svých službách za ceny s prací a používá k prosazování svých zájmů profesní nátlakovou skupinu na politickém kolbišti.
Za tyto služby pak účtuje nepřiměřené ceny dané zdravotním pojištěním.

Kdy by měl být lékař potřeba ? Tehdy pokud nemocný nezvládne péči svépomocí a když jeho znalosti na to nestačí. V mnoha případech znalosti nemocného na nemoc stačí, ale on se nemůže legálně domoci léčení na urovní rozvoje současných vědeckých poznatků proto, že stát svými zákony přiměřené zdravotní péči brání !

Péče je pak vyhrazena pro bohaté pro bohaté.

Stát vytvořil svoji rozhazovačností atronomický státní dluh a je tedy jasné, že zákony jsou vytvářeny nezodpovědně. Nezodpovědnost se táhne celou sbírkou zákonů napříč, neboť se nelze domnívat, že pokud v jednom oboru je zákonodárství nezodpověné v jiném oboru je spávné, neboť o zákonech hlasují vždy ti samí lidé.

Zákonodárství tedy vnucením a předražené zdravotní služby nemocnému prostřednictvím léčiva na recept zvýšilo státní dluh.
Zdravotnictví znemožnilo části obyvatelstva přístup ke zdravotní péči, neboť účinnou láku si nemocný nemůže zakoupit. Těm co nemocnému pomohou tím, že mu účinnou látku proti nemoci prodají a přispějí tak ke zlepšení jeho zdravotniho stavu stíhá špatným zákonem.
Nepochybně to dělá na popud profesních skupin hájících své vlastní zisky .

Stát sám zákony nedodržuje, ale od občana jejich plnění vymáhá, stát vymýšlí procesní postupy jak zákon obejít a zabránit nemocnému uplatnít své právo a zárověň bojuje o veliké platy a o osobní důchody pro ty právníky jež vymýšlí procesní postupy jak zákon obejít.

Zdá se , že prioritou právního státu nejsou zdraví občané, ale zisky nátlakových profesních skupin, veliké platy právních expertů na obcházení zákona státem. A k tomu nám dopomáhej policie tím , že zničí výrobce léčiv jež jsou v mnoha případech kvalitnější než sám originál. Zamezením přístupu občana k léčivům podle světových poznatků páchá stát umyslnou újmu na zdraví obyvatel.