Pláže i džungle v národním parku Tayrona

Ranní koncert

Těsně před šestou se vydáváme do čerstvě se probouzející džungle. Svěží vzduch, mírný větřík, relativní ticho. Slovem relativní mám na mysli absenci civilizačního hluku, o tichu v džungli se dá je stěží mluvit. Ale proto jsme koneckonců tady. Koncerty ptáků, které občas máme štěstí prožít z první řady, si odbývají svou každodenní ranní premiéru i derniéru zároveň, s přibývajícím horkem i ptáci zklidní své pěvecké umění. Zato nyní je to pastva pro oči i uši.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Nejedná se o žádné píp píp. Několikasekundové melodie, které jsou naprosto přesně opakovány ze stromu naproti, „ruší“ jen partie dalších členů orchestru. Občas kolem nás profrčí kolibřík, který přistane na obrovském květu nedaleko nás a pouští se do sladké snídaně. Úplně z dálky k nám doléhá řev nejspíše ocelota, sem tam zašustí větve nad námi, to když se opice přesouvají za potravou. Je tu prostě živo a to dokazují i čísla.

V národním parku Tayrona vědci napočítali na 108 druhů savců a 300 druhů ptáků. Všeobecně je Parque Nacional Natural Tayrona považován za jeden z nejkrásnějších v Kolumbii. Rozkládá se na severním karibském pobřeží v departamentu Magdalena. Zaujímá na 225 km², z čehož přibližně jedna třetina připadá na karibské vody. Rozkládá se od aridních oblastí při oceánu až do nadmořské výšky 900 m (Sierra Nevada de Santa Marta). Díky tomuto zde panují značně rozdílné klimatické podmínky.

Nejširší nabídku průvodců a map Kolumbie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Původní i současné

Definitivně jsme opustili pobřeží a prudce stoupáme po obrovských kamenech. Cesta nás po přibližně dvou hodinách (je čím se kochat) dovedla až na nejvyšší partie národního parku Tayrona – do vesnice Pueblito. Kamenné základy, ochozené schody, kruhové obrysy. Na první pohled vlastně hezky udržované ruiny. Celá oblast kdysi bývala teritoriem domorodého kmene Tayronů (odsud i název parku) a našlo se zde několik památek. Právě Pueblito patřilo mezi zdejší nejvýznamnější předkolumbovské sídlo.

I dnes jsou na několika kamenných stavbách postaveny dřevěné chýše, které obývají Kogi (Tayrona), potomci domorodé etnické skupiny, žijící v pohoří Sierra de Santa Marta. Tayrona byla vyspělá civilizace, obydlí si její příslušníci stavěli z kamenů a budovali cesty skrze džungli. Sestupujeme z Pueblita směrem do vnitrozemí, do městečka Calabazo. Cestou procházíme několika vesničkami obyvatel Kogi. Spíše se jedná o shluk několika domů. Z jednoho z nich na nás zvědavě kouká stařík celý oblečený v bílé tkané tunice, typickém zdejším oblečení.

Po několika zdvořilostních frázích (umí relativně dobře španělsky), nás zve k sobě domů, resp. na dvorek mezi dva malinkaté dřevěné kruhové domky se střechou z palmových listů. Na dvorku sedí jeho syn a dvě vnučky a loupou kukuřici. Vedle nich líně leží ušmudlaný pes a několik slepic. Snažím se navázat nějaký hovor, ale jde to těžko, všichni se nesměle usmívají a spíše si hledí své práce. S dovolením dělám několik fotografií a pokračujeme v cestě. Džungle se pomalu mění, respektive řídne, úzká cestička se rozšiřuje na cestu, na které jsou již stopy po motocyklech a ještě níže i aut. Přicházíme do Calabaza, městečka na hlavní spojnici Santa Marta – Riohacha – hranice s Venezuelou.

Pláže jako z plakátu

Hustá džungle, archeologické památky a místní etnikum pro většinu turistů asi nejsou tím největším lákadlem národního parku Tayrona. Tím jsou bezesporu písčité pláže lemované palmami, obrovskými kulatými balvany a azurový Karibik. Vstupní branou do národního parku je pro většinu El Zaíno, z něhož vede přibližně šestikilometrová zpevněná silnice do Cañaveralu. Odsud již vedou pouze cestičky, které lemují pobřeží či nižší partie džungle a nabízejí množství nádherných panoramatických výhledů. Procházejí osadami jako Arrecifes, La Aranilla, La Piscina či již zmiňovaný El Cabó San Juan del Guía.

I cesta je cíl

Kdo by chtěl tento krásný kout Kolumbie prozkoumávat více, čekají na něj další skvosty. Jedním z nejznámějších je bezesporu Ciudad Perdida. Toto doslova „Ztracené město“ bylo postaveno mezi 8. a 14. stoletím (dalo by se tedy říci, že o několik set let dříve než bájné Machu Picchu) na severních svazích Sierra Nevada de Santa Marta a s největší pravděpodobností bylo největším městským centrem již zmiňovaných Tayronů.

Rozkládá se ve výšce od 950 do 1300 m, centrální část města leží na horském hřbetu, celkově je zde kolem 150 kamenných teras, které sloužily jako základny pro domy. K tomuto fascinujícímu místu, které bylo znovuobjeveno až v roce 1975 místními guaqueros (vykradači předkolumbovských hrobek), se dostanete po několikadenním treku překrásnou krajinou.