Expedice Sidecar Ride 2008 pod tíhou pokladů

Expedice Sidecar Ride 2008 pod tíhou pokladů

Za Marákešem projíždíme řadu vesnic a začíná se stmívat. Je načase najít nějaké ubytování. Už je opravdu tma, když po levé straně dojíždíme k hotelu s poetickým názvem Rose Damaskina – Růže Damašku.

Budeme v něm docela sami, tady ještě nezačala sezóna. Motorky nás majitel nechává zaparkovat ve zvláštní místnosti před hotelem, která v sezóně slouží jednak jako prodejna suvenýrů, jednak i jako sklad potravin pro hotel. Kulíme oči na desítky malých, z kůže ušitých, figurek velbloudů, na náhrdelníky z leštěných kamínků, ale také na celý regál čistících prostředků a na po šesti balené láhve pitné vody. Podlaha je pokrytá těžkým orientálním kobercem a mě se ani nechce věřit, že na něj můžeme vjet našimi zaprášenými pneumatikami. Ještě, že ani z bavoráka, ani z mojí Yuki olej ani nekápne…

Dostáváme vybrat, který z vyzdobených pokojů chceme a ještě než usneme, majitel by rád věděl, ve které ze tří restaurací ve dvoře hotelu si budeme přát snídani, která je samozřejmě v ceně: „Pojďte se podívat, kde budete chtít trávit vaše ráno…“

A až ráno vidíme, jak krásný to vlastně hotýlek je! Dvorek dělá čest jménu podniku, je plný růží různých barev a vůní a protéká jím rychlý potůček vody z nedaleko se zvedajících kopců. Tam máme namířeno, ale až po snídani, ke které patří nezbytná miska s olivami, ošatka s čerstvým placatým chlebem a teprve pak spousta dalších dobrot. Vypadá to, že z téhle expedice prostě hubenější a krásnější domů nepřijedu…

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Než kluci nabalí sajdkár a připevní na něj dvěma popruhy Zdeňkův invalidní vozík, jdu s Olympusem v ruce o pár domů dál. Udělat pár záběrů z ulice, ale hlavně zajít do voňavého krámku, kde se prodávají produkty z růžového oleje a místních bylin. Kluci si koupili opalovací krém už včera, já až teď zjistil, že mám obě předloktí i obličej připálené tak, že by to něčím ošetřit potřebovalo. S prodavačem se domlouváme posuňky – a tak mně rozpřaženýma rukama zkouší dát najevo, že ať si vyberu co si vyberu, všechno jeho zboží je na mou kůži dobré! No, resignuji a ukazuji tedy na jednu lahvičku. Ale on vrtí hlavou, dává mi jinou a ještě než ji platím, malou kapku z ní mi roztírá po spáleném předloktí. Jestli bude hojivá, to nevím, ale voní pěkně. Aby ne, když je na ní velká červená sedmička a francouzsky napsáno, že to je kapilární olej ze sedmi bylin…

Cesta stoupá do kopců a hned za první zatáčkou se nám přímo pod kola řítí mírně ošumělý chlapík, který proti nám vztahuje ruce, ve kterých něco červeně svítí. Kameny! Má v ruce dvě půlky nádherné rozštípnuté geody, šutru, který je zvenku ošklivý jak strupatý brambor, ale uvnitř má jeskyňku plnou červeně zářících krystalů. Podařilo se nám chlapíkovi i koupi kamenných suvenýrů vyhnout, ale po pravdě, jen v té první zatáčce. V asi třetí už nám to nedá a zastavujeme, abychom si tu nádheru u dalšího prodavače alespoň prohlédli. Ten nám pod nos nastrkuje pro změnu geodu, jejíž krystaly září zeleně a zlatě! A ještě něco: nevelkou, ale nápadně dokonalou černě matnou kouli, drženou pohromadě gumičkou. Když gumičku sundává a rozštípnutá koule se v polovině otevírá, je plná krystalů stříbrných. Jakoby kovových. Nenapadá mě nic jiného, než že tohle musí být čertí vejce…

Ani nás nemusí dlouho přemlouvat a každý z nás se stává majitelem prvního pokladu. Ale jak stoupáme v ostrých serpentinách do pohoří Atlasu (na některých okolních vrcholech se rýsuje sníh), stoupá v nás i touha prohlédnout a možná i koupit drahokameny další. Protože ta krása je uchvacující.

Je to, jakoby v člověku propukla zlatá horečka. Zvlášť, když po prvních zkušenostech zjistí, že všechno se dá koupit i za méně než polovinu, co na neznalém cizinci zkoušející prodavači chtějí. V některých místech jsou u silnice celé stánky, dlouhé stoly, plné vystavených průhledných krystalů silimanitu i zkamenělin. Obrovské kroucené zkamenělé lastury prý pocházejí z někdejšího moře a trilobitů, štírů a zkamenělých ještěrek je tu habaděj. Kopce Atlasu i pouštní písky začínající Sahary jsou prostě pokladů plné.

V jednom místě, kde zastavujeme si ulevit, vidím, že jsem nádherný krystal silimanitu málem pokropil! Trčí přede mnou ze země a hned vedle vidím další. Narazili jsme na místo, kde je stačí sbírat, nemusíme je ani kupovat. Jenže co si s tím vším počít? Motorky těžknou, stávají se hůře ovladatelné a místo pro jakékoliv další suvenýry prostě není.

Na kraji vesničky na nás mávají dva místní chlapíci u stolku před kavárničkou. Máme prý přisednout. Dávají si pozdní snídani, chleba s olivami a totéž, ale s kouskem sýra, staví i před nás. Jeden mizí vzadu, mátový čaj, když posedíme, prý bude hned. Namlsali jsme se se Zdeňkem v Marákeši, tak říkám, že máme žízeň a jestli by nebyl oranžový džus? Druhý se jen usmívá a jde k pultu oloupat a vylisovat dobrou desítku pomerančů. Tihle dva nás dostali! Když totiž po skoro hodině družného posezení odjíždíme a já se ptám, co za občerstvení budeme platit, sympatičtí Marokánci, kteří se prodejem občerstvení živí, říkají, že přece pozvali oni nás, takže nic! Bylo prý jim radostí…

Večer stavíme stany v lese, na rozšířeném plácku vedle zatáčky. Od stavení, které prosvítá kousek dál mezi stromy, přichází místní asi osmnáctiletý mladík a bez hnutí a beze slova stojí u nás a až do chvíle, kdy zalézáme a zatahujeme zipy stanů, nás pozoruje. Vzpomínám, jak o tom psal Elstner. Když stavěli na své cestě Populárem stan, také je mlčky pozoroval celý shromážděný domorodý kmen až do chvíle, než usnuli…

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí