HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

CESTOVATELÉ

VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

ROZHOVOR: Podle cestovatele Ivana Bulíka jsou Surmové divoký a nevypočitatelný kmen

ROZHOVOR: Podle cestovatele Ivana Bulíka jsou Surmové divoký a nevypočitatelný kmen

O lidech afrického kmene Suri, jejich marném boji o kulturu i jednom z posledních velkých afrických rituálů jsme si povídali s cestovatelem Ivanem Bulíkem, jedním z protagonistů filmu SURI, který můžete zanedlouho vidět na festivalu Exediční kamera.



Jaké byly vaše první pocity ze střetnutí s kmenem Suri po všech těch varováních a výstrahách, které jste vyslechli ještě před tím, než jste vstoupili na jeho území?

Před touto expedicí jsem měl za sebou mnoho jiných cest za africkými kmeny, neměl jsem tedy strach, přírodní kmeny mají víceméně podobné zvyky a chování. Co jsem ale pociťoval, byl obrovský respekt k mužům kmene Suri. Je to velmi divoký a nevypočitatelný kmen. Zažil jsem s nimi i některá nepříjemná střetnutí. Obávají se jich i všechny okolní kmeny a respekt před nimi má i armáda.


Surmské ženy si spodní části rtu zdobí tzv. labretou /Foto Ivan Bulík/Surmské ženy si spodní části rtu zdobí tzv. labretou /Foto Pavol Barabáš/

Lidé kmene Suri věří, že pití dobytčí krve dodává sílu a energie /Foto Ivan Bulík/Lidé kmene Suri věří, že pití dobytčí krve dodává sílu a energie /Foto Pavol Barabáš/

Surmská žena před rituálem skarifikace /Foto Ivan Bulík/Surmská žena před rituálem skarifikace /Foto Pavol Barabáš/

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Určitě jste před cestou studovali dostupné materiály o kmeni, ale jak jste tušili, kde je hledat?

Přímo v té oblasti už jsem byl třikrát, získal jsem si tam mnoho přátel, takže hledání izolovaných osad daleko v horách bylo pro mne to jednodušší. Zato první expedice s kamarádem Matúšem Sirotem, kdy jsem tam nikoho neznal a Surmy znal jedině z vyprávění, byla velmi pionýrská.  Informace, které jsem měl k dispozici, se úplně lišily od reality a často to prostě nebyla pravda. Dlouho jsem měl pocit, že cestovatelé, kteří o tomto tématu psali, jen reprodukovali starší texty a moc o životě Surmů nevěděli. V oblasti jsme nakonec strávili několik týdnů a byla to nádherná doba, kdy jsme měli možnost poznat ten opravdový život nespoutaného kmene Suri.

Jak jste se domluvili s obyvateli kmene a jak obecně komunikovat s přírodními národy, se kterými jste se doposud setkali? Intuitivně? Je třeba si dát pozor na určitá gesta, která by pro ně mohla být konfrontační?

V Africe jsem strávil posledních patnáct let na mnoha expedicích a komunikace s přírodními kmeny je skoro vždy stejná. Základem je úsměv a řeč myšlenek. Přírodní lidé velmi mnoho vycítí, často vůbec nic říkat nemusíte. Potom nastupuje řeč rukou, nohou, gest, která jsou asi všude na světě podobná. Nejlepší je samozřejmě najít v nějaké osadě někoho, kdo umí alespoň trochu anglicky a místní jazyk, předejde se tak mnohým nedorozuměním. Pokud gestikulujete, je třeba být mírný, klidný, nemluvit příliš nahlas a nedělat taková ta evropská gesta jako dávat ruku kolem krku. To kmenoví příslušníci nemají příliš rádi.

Bojovníci se připravují na rituál donga /Foto Pavol Barabáš/Bojovníci se připravují na rituál donga /Foto Pavol Barabáš/

Co je vlastně rituál donga? Podařilo se vám vidět na vlastní oči celý jeho průběh?

Donga byla jedním z posledních obrovských rituálů přírodních afrických kmenů. Na planině se shromáždili stovky mužů, kteří se navzájem vyzývali k souboji s velkými palicemi zvanými dula. Muži pak neuvěřitelně obratně a silně bili protivníka do všech částí těla. Vítěz byl odměněn krátkými oslavami spolubojovníků a přihlížejících dívek. Donga dávala šanci mužům  vyniknout, ukázat statečnost, sílu a odvahu, a muži si tak dobývali úctu a pozici v kmeni. Když jsem přišel k Surmům poprvé, byla donga jedním z našich hlavních cílů. Tento rituál vám ale za pár dolarů předvedou v každé vesnici, takové trapné divadlo. Viděl jsem dokonce americký štáb, který za peníze doslova angažoval celou osadu, aby na kamery dongu předvedli. Hovořím o donze v minulém čase, protože dnes je už etiopskou vládou zakázaná.

Jak se bojovníci svolávali k tomuto rituálu a jak jste se dozvěděli, že právě probíhá?

Nebylo jednoduché objevit dongu, protože čas, kdy se konaly souboje osad s palicemi, nikdo přesně neznal. Dongu vždy vyhlásil náčelník určité osady a po pár dnech se sešly stovky mužů z mnoha vesnic. Buď člověk trpělivě čekal na informaci celé týdny, nebo měl štěstí. Na první expedici jsem zažil dvě obrovské dongy, na další poté ještě jednu. Bylo to jiné v tom, že předtím byla ještě povolená, ta moje poslední už byla tajná. Účast na ní znamenala vězení. Všechny tři byly ale nádherným představením statečnosti a síly mužů.

 

Ženy při rituálu, při kterém si zdobí tělo jizvami. /Foto Ivan Bulík/Ženy při rituálu, při kterém si zdobí tělo jizvami /Foto Pavol Barabáš/

 

Jak se vám podařilo natočit i takové unikátní momenty, jako je tradice zdobení žen jizvami? Ženy se nechaly točit i při takovém intimním rituálu, nevadilo jim to?

To je právě to kouzlo, když zůstanete v nějaké izolované osadě delší dobu. Nejdřív jste domorodcům vzácní, pak jim zevšedníte a začnou si žít svůj běžný život bez ohledu na vás. Trvá to pár dní, pak můžete začít fotit a točit. Jsou samozřejmě intimní okamžiky jako zmiňovaná skarifikace žen, ale jak jsem říkal, lidé už mě trochu znali, a když se začalo něco zajímavého dít, sami mě přišli zavolat.

Ve filmu přicházíte do dění tzv. za pět minut dvanáct, kdy to vypadá, že kmen bude brzy násilně vystěhován. Víte, jaké je situace teď? Vypadá to, že opravdu brzy zanikne jedinečná kultura Surmů?

Zánik kmene Suri jsem sledoval šest let. Takto krátký čas na to stačil etiopské vládě. Popsal jsem to v knize Afrika navždy. Ty přeměny osad byly neskutečně rychlé a dramatické. Surmy si jen tak nekoupíte. I když si od vás vezmou dar, vždy udělají, co chtějí. Na nějakou úmluvu zapomeňte. V osadách, ve kterých vysazují z autobusů davy turistů, je to už vlastně jedno, vláda tam už ovládla vše. V té hrstce osad, které jsou daleko v horách, je podle mě život stále stejný, ale lidé mají strach vykonávat své pradávné zvyky, bez kterých nemohou žít – bojí se uspořádat dongu, nosit na veřejnosti labretu (talířek ve spodním rtu), zdobit se jizvami apod.

 

Skarifikace: ozdoba surmských žen. /Foto Ivan Bulík/Skarifikace: ozdoba surmských žen /Foto Pavol Barabáš/

 

Mají vůbec přírodní národy ještě nějakou šanci odolat tlaku moderní civilizace, boji o nerostné a přírodní suroviny, a zabránit postupnému zanikání kultury a tradic?

Peníze zlomí každý odpor. Surmů by mohlo být tisíckrát tolik, kolik jich je teď, ale tlaku peněz nedokážou vzdorovat. Jen se  podívejme, co se děje v Sýrii, Iráku, Lýbii, Kongu. Vždy se jedná o obrovské množství surovin, po kterých prahnou nenažrané světové mocnosti, kartely a nadnárodní společnosti, ty tam neustále, desítky let systematicky rozdmýchávají nenávist mezi lidmi, ze které mají obrovské zisky. Když jsem procházel před pár lety válkou sužovanou Středoafrickou republikou, narazil jsem na velké množství obrovských těžebních společností z Itálie a Portugalska. Vyhlazovaly prales až po trávu, těžily několik tisíc let staré stromy. Ty samé společnosti a jejich vlády pak v Evropě vyzývaly k záchraně středoafrických pralesů. To samé se teď děje v Etiopii – vstoupily tam světové finance a nikoho nezajímají přírodní lidé, jejich kultura nebo krásná příroda.

Ivan Bulík je cestovatel, fotograf, skialpinista a účastník mnoha dobrodužných expedic. Pokud se alespoň jednou ročně nevydá na cesty, cítí se nesvůj. Jeho cílem je zdokumentovat zvyky, obřady, ale i každodenní život lidí v nedotčené přírodě. Je autorem knihy Afrika navždy.

Suri trailer from Pavol Barabas on Vimeo.

 


 

Expediční kamera 2016: Mizející národy, divoká příroda i extrémní výkony

Festival nejúspěšnějších cestovatelských a outdoorových filmů uplynulé sezóny, Expediční kamera, opět míří do kin. 7. ročník bude probíhat v termínu od 18. února až do 5. dubna ve více než 200 českých a slovenských městech. Na diváky opět čeká pořádná dávka cestovatelských zážitků, divoké přírody i napětí. Premiéra proběhne tradičně v pražském kině Aero 18. února.

Dobrodružství, odvaha, divoká příroda ve více než 220 městech v ČR a na Slovensku!

Premiéra: Kino Aero, Praha 18. února

www.ExpedicniKamera.cz


11.02.2016, Marie Fišerová


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cestuji, tedy jsem...