HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Nejdelší stop mého života

Po revoluci jsem začal čundrovat na kole a líbí se mi to čím dál víc. Když mě teda osud zavál k Bajkalu (podrobnosti v mé knížce ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA), nebyl důvod cestovat domů jinak než na velocipedu. V Rusku toto vozidlo familierně nazývají vielik.



Natřel jsem ho na špinavě šedo-hnědo, na bagáž mám starý pytel od brambor. Nehodlám honosným zjevem přitahovat pozornost raketýrů a chuligánů. Tak se tady říká těmto živlům. Místní šoféři taky nemají dobrou pověst. Na záda teda umístím výrazný nápis FRAGILE.

V Irkutsku jsem koupil nejpodrobnější sehnatelnou automapu - 1:4 000 000. Ono stejně není kam zabloudit. Vozovka do Evropy je jen jedna. Nazývá se Moskovskyj trakt. Světa neznalý Evroameričan by předpokládal, že to bude přinejhorším čtyřproudová  asfaltka. Kdepak. Místy se asfalt skutečně vyskytuje. Hrbolatý a úzký. S bídou dva pruhy, aby se samochody mohly míjet. A několik metrů široké krajnice - prach a kamení, za deště bahno, ve kterém uvázneš. Po pár desítkách kilometrů se asfalt na pár desítek kilometrů vytratí a zbude jen to kamení a prach, eventuelně bláto. Tady je hlavní dopravní tepnou vlak - Transsibiřská magistrála.

Po dvou týdnech mám už za sebou Irkutsk, Krasnojarsk, Novosibirsk i Omsk, což obnáší takových nejmíň skoro 3500 km. Máte recht, že na velocipedu se to za dva týdny nedá stihnout. Občas jsem vzal stopa. Prázdných gruzoviků tu jezdí dost. Hlavní cesta k západu vede přes cípek Kazachstanu, přes město Petropavlovsk. Konečně se začaly objevovat zahraniční samochody. Ocitl jsem se na trase kamionů z Almaty a Taškentu. Cizí náklaďák rozeznáš od místního na dálku. Není tolik špinavý. Písmena CZ vzadu na batožině se začínají vyplácet. Slovenský Renault začal brzdit až když si je přečetl. „Kluci, moc dík, ale jen po Ural. Ten si chci přejet po svých."

Na přímé silnici šoféř skoro nehýbá volantem. Nevšímal bych si toho, kdybych předtím tolik nejezdil v ruských gruzovikách. V nich musíš volantem stále cukat o půl otáčky sem a tam, abys udržel přímý směr. Dobrá prevence proti usnutí.

Chlapi nadávají na Kazachy, že kamionům napařili velké poplatky za průjezd. Takže pokud jedete na východ na Omsk, zvolte severní trasu přes Tjumeň.

Čeljabinsk jsme objeli. Viděl jsem z něj jen strašidelný les dýmících komínů přes celý obzor.

Tenhle stop byl zatím nejdelší. Přes 500 kiláků. Nechal jsem se vysadit pod vysokým monolitem na hranici světadílů. Leze na mě dojetí. Tak zase doma - v Evropě.

Ural je cosi mezi Českomoravskou vysočinou a Krkonošema, ovšem zatraceně rozlehlejší. Ze silnice nijak zajímavý, ale vandr by tady nepochybně stál zato. Hned za škarpou je nepropustný prales. Noci jsou horsky chladné. Balzám po sibiřském lepkavém vedru.

Od Čeljabinska zhoustl provoz a z něj plynoucí směs smradu a prachu. Že ruští šoféři jsou nebezpeční rapli, jsem si všiml hned za Irkutskem. Tady jde načisto o kejhák.

Sakra. Zprava po hrbolatém štěrku mě jeden předjel, nervózní, že se musí ploužit stovkou v koloně. Na tyto kretény budu muset dávat bacha.

U městečka Jurjuzaň dřepí u cesty třicet lidiček v trojmetrových rozestupech, před sebou přenosnou ledničku do samochodu. Všední úkaz. Jen sortiment se mění podle toho, co se v blízké fabrice vyrábí. Zaměstnanci totiž dostávají výrobky místo zaplaty. Oni se ani nedokážou domluvit, že tady bude jeden s třiceti ledničkama. Nebo bych s nima odjel 1000 km jinam, jako ty ukrajinské báryšně se smaltovaným nádobím. A ty nafukovací plavací kola a hračky taky vidím od Novosibirska. Stálo by zato udělat katalog ruských pankejtů, co na kterém kilometru koupíš.

Předjíždí mě kamion s olomouckou espézetkou. Zastavuje. Všimnul si mého rozměrného CZ. Pokecat s krajanem je vždycky fajn. „Tož šťastný cesty, ahóóój!"

Shora jede další. LIAZ - Brňák - taky brzdí. Olomoučák mu o mně řekl vysílačkou, když se míjeli. Sympatický fousatý dědek - říkají mu Dědek - jede jen do Petropavlovska a hned zpět, a že by mě vzal domů, jestli mě uvidí na cestě.

Dobroš. Uvidí, neuvidí, o nic nejde. Kdyžtak budu na cestě o měsíc dýl.

Pomalu beze spěchu vychutnávám Rusko. Už vím, že líp nakoupíš na rynku, a do magazínů chodím, jen když není jiná možnost. Zastavím u pankejtových prodavačů, koupím moroženoe nebo banán, ponadáváme na poměry a na ty blbečky nahoře...

Po třech dnech jsem nechal Ural za sebou. Několikrát denně zahlédnu česko či slovenský kamion, ale žádný už nezastavil. Tady v Evropě nejsu tolik interesantní.

Dnes by mě měl Dědek předjet. Jen ať se, šišimarjá, nepřehlídnem. Sibiří už putuju skoro dva měsíce. Už mám Rusko totálně přečtený Krajina je fádní skoro jako za Novosibirskem. Žádný auto mě sice ještě nepřejelo, ale z hustého smradu mám rýmu, nosohrtan, průdušky a kdoví co dalšího.

Jedu pomalu, aby mi bylo tak akorát teplo, abych se nezpotil, abych vydržel na cestě celý den. V noci se po Rusku nejezdí. V noci mě Dědek nepředjede.

Půl čtvrté. Znovu poprchává. Odpočívám v jedné z mála čekáren. Báryšňa, co tu prodává moroženoe, se tváří tak otráveně, že bych si nekoupil, ani kdybych měl chuť.

"Dnes se vám to v té krabici nerozpouští," snažím se poukázat na výhody momentálního počasí. Nehnula ani brvou.

Nezbývá, než jet dál. Mraky jsou tak tmavé,  že kdybych neměl hodinky, myslel bych, že se smráká. Déšť zhoustnul.

V polovině dlouhého stoupání rozložil svůj občerstvovací stánek šašlikář. Uprostřed kopce - to není dobré místo. Ale jo. Je tady studánka. Kšefty zatraceně stagnují. Taky to nemá lehký. Koupil jsem cafe za 2000 a další dostal darem. Ohřívám se u ohníčku, planoucího v plechové krabici na nožičkách.

"Proč se takhle mučíš?" To nejde do hlavy nikomu v celým CCCP.

Taky jsem z toho vandru už otrávenej. Sám nevím, co to do mě vždycky na jaře vjede.

Mužik se ptá, kolik u nás stojí samochod a říká, kolik stojí tady. Je to tolik moc milionů, že jsem si to nezapamatoval.

"Kašlu na to. Jedu domů. Nestojí to zato tady moknout." Povedlo se ukecat ho, aby mi zde nechal oheň a starou bedničku od ovoce na přikládání.

"Krabici a nožičky pak schovej támhle za keř. Už mi dvě ukradli." Moc dobrej člověk to byl.

Nahřívám se ze všech stran. Točím se nad ohněm jako ten šašlik. Zatracenej Dědek. Nejede a nejede. Za normálních okolností bych už dávno v suchu, teple a klidu spacáku někde za větrem spokojeně relaxoval. Čert mi ho byl dlužen. Ještě zítra to vydržím, abych si pak nevyčítal, že kvůli své měkotě jsem se domů dobabral o měsíc později. A pak zase nastane normální rekreační vandrování.

Moje duševní pochody jsou mi jasné. Snažím se obrnit psycho. Ale stejně vím, že to bude bolet, jestli se nesetkáme. Jako když obdržíš kopačky od milované bytosti... nebo míň? Nebo víc? Asi vždycky nejvíc bolí to aktuální.

V devět je skoro tma. Tož blikačku za opasek a jedem. Stanice gájů by měla být nedaleko. Jó Gosudarstvenaja Avtomobilnaja Inspekcija - to je kapitola sama pro sebe. (Mám dojem, že se přejmenovali.)

Už vidím ohně planout do tmy. Že by ňákej cikánskej lágr byl ještě blíž? Nikoliv. Pod ochranou gájů kypí život. Nad těmi ohni se opéká co jiného než šašlik. Koupíš tu, na co si vzpomeneš. Kromě dřevěných lžic a matrjošek. Ty kupují pouze turisti, a ti se v těchto teritoriích nevyskytují.

Po parkplacu korzují důležitě strážci se samopaly proklatě nízko. Zaplatíš, přespíš v samochodu a ráno jedeš dál. Jestli Dědek dojede až sem, stopro to tady zapíchne.

Oslovil jsem mladého gáje: "Bylo by možno u vás přespat? Moc prosím. Třeba v komnatě pro chuligány."

"Je už obsazená. Jdi to zkusit do maringotky výběrčího za ochranu."

Ruský člověk - široké srdce - nenechá mě zahynout. "Jestli ti nevadí uložit se na podlahu... místa málo... budu dávat pozor, abych ti nešlápl na hlavu."

"Velké díky." Taktně si nevšímám naprosto odporného vedra a roje much. Nejhustší je nahoře kolem zatraceně silné žárovky, ale těch třicet nebo padesát, co zabloudí k podlaze, úplně postačí. Tato noc nebude krátká.

V půl třetí přišel kamoš z přilehlého autoservisu. Vaří se čaj, robí salát z okurek, cibule a rajčat.

Cholera! Neusnul jsem ani na vteřinu! Noc se nekonečně vleče. Drápu se z rozpařeného spacáku a sedám ke stolu. Téma rozhovoru uhodne každý. Nadáváme na poměry. Na co jinýho.

"Nejlíp bylo za cara. Od té doby to spěje k lejnu a teď je život  tak mizerný, že hůř už snad ani nemůže být. Musí přijít ňaká revoluce, musí dojít ke změně! Zbrojařská fabrika vyrábí falusy - jako dámské vibrátory. Lidi je dostávají místo  zaplaty a prodávají u silnice."

"V Kemerovu si mně Sibiřani stěžovali, že jim dluží zaplatu za dva roky a místo ní jim nabídli rakve. Učitelé berou čtyřicet butelek vodky měsíčně. To se ještě dá akceptýrovat, ale ty rakve..."

Konečně se  rozednívá. Šašlikáři zapalují ohně. Venkovní chládek je moc příjemný, ale s tímhle větrem v obličeji se moc daleko nedobabrám. On to ani není účel. Podstatné je nenechat se přehlídnout.

Za zády mi stojí velikánský samochod, až jsem se skoro lekl. Je to on! Celý se třesu štěstím. Jako Venclovský, když přeplul Kanál. Jako když mě se zlomeným krčkem stehenní kosti zachránili z běloruské balnice. Vypral jsem ponožky v Ankaře, Jeniseji i Obu - ve Volze nevyperu. Kvůli tomu zastavovat nebudem. Za pět dní budem doma!

(Ono se to trochu zkomplikovalo, ale nebudu to natahovat. Všechno se dočtete v mých knížkách.)


26.11.2007, Jan Vlasák


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Kolik zemí jsi viděl, tolikrát jsi člověkem!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ