Ostruha nad podpatkem pomyslné italské boty byla pro turisty dlouhou dobu skryta, a tak si dodnes zachovala svoji původní atmosféru. A tak hurá do sedel poznávat skryté krásy Gargana! 

Ačkoliv je poloostrov Gargano poměrně hornatý, naše cyklistické putování začíná hezky na rovině v malé vesničce Marina di Lesina na břehu sladkovodních jezer Lago di Lesina a Lago di Varano. Cesta vede po úzké písečné šíji mezi Jaderským mořem a jezerem Lago di Lesina. Sluníčko příjemně hřeje a vítr vanoucí od moře nám zpříjemňuje cestu, a tak máme pocit, že ani pořádně nešlápneme do pedálů a už jsme v přímořském městečku Rodi Garganico. Při cyklistice pořádně vyhládne a tak honem do nějaké charakteristické staré hospůdky v nádherném historickém centru. Italové jsou sice družní, ale na angličtinu musíme zapomenout. Tady se mluví jen italsky, jsme přece v Itálii. Jsou skoro dvě hodiny odpoledne, v uličkách líně polehávají psi a divoký život Italů ustrnul. Začíná siesta. My ale po krátkém odpočinku pokračujeme dál. Za Rodi Garganico zajásají opravdoví cyklisté, protože po trochu monotónním šlapání po rovině přichází stoupání. Bílé útesy se zvedají od mořské hladiny stále výš a my můžeme vychutnat pohled na modravou mořskou hladinu, bizarní skalní útvary a maličké písečné zátoky. Voda v moři je neuvěřitelně průzračná, proto se ani nedivím, že Gargano každoročně bojuje se Sardinií a Kalábrií o titul nejčistšího moře Itálie. Do dálky zářící městečko Peschici bylo v roce 2002 cílovým místem cyklistického závodu Giro ďItalia, a proto jsme ho pro svůj cíl vybrali trochu symbolicky i my. Malebné městečko doslova balancuje vysoko na skále, takže máme strach aby nespadlo z útesu rovnou do moře. V nádherné zátoce s písečnou pláží pod městem si dosytosti užíváme odpoledního koupání. Večerní procházka uzoučkými uličkami Peschici na nás dýchá atmosférou starých časů. Z oken malých domů, z nichž některé jsou přímo vytesané do skály, vykukují italské signory a okřikují malé děti, které si hrají na vyhřáté dlažbě. Kousek dál posedávají staříci, pokuřují a živě diskutují o životě. Poklidnou atmosféru u silného ristretta občas naruší projíždějící skútr. Tak tomu říkám pravá italská pohoda!

Z Peschici do Vieste jsme vybrali cestu vnitrozemím, abychom pěkně zblízka poznali národní park Foresta Umbra. Od pobřeží se noříme úzkou silnicí nejprve mezi staleté olivovníky a posléze do cypřišových hájů, bukových a křovinatých porostů. Kolem omamně voní rozmarýn a saturejka. Po cestě nejsou prakticky žádné vesnice. Jsme tu jen my s našimi koly a nedotčená příroda. A také projíždějící automobily. Ačkoliv tu cyklostezka chybí, jedeme celkem bezpečně, protože motoristé jsou k cyklistům až neuvěřitelně ohleduplní. Občas si samozřejmě neodpustí ono škádlivé zatroubení. Střídavé stoupání a klesání nás dovede do Vieste, městečka vybudovaného na malém skalním ostrohu nad mořem. Podle pověsti město založil mytický hrdina Pizzomunno, kterého žárlivé Sirény proměnily v kámen. Za lásku ke krasavici Crisaldě teď navěky hlídá své město. Polední slunce nás zahání do stínu chladivých zdí středověkého města, do spleti úzkých, klikatých uliček, kde se zapotíme při chůzi po příkrých schodech. Občas se v uličkách trochu ztratíme, ale zvědavé signory předstírající kontrolu prádla pověšeného na šňůrách mezi domy, nám ochotně poradí kudy ke hradu i k bazilice. Ze starého města se naskýtají výhledy na nekonečnou písečnou pláž. Té se prostě nedá odolat. S obrovskou italskou zmrzlinou a ve stínu slunečníku vychutnáváme na pláži italskou dolce vita. Navečer nakoukneme do Muzea mušlí, kde jsou k vidění maličké i obrovské mušle ze všech moří světa a v přístavu zkontrolujeme rybáře, jestli správně suší sítě a při jejich opravě nezapomněli na nějaké to roztržené oko. Večer nám dělá společnost skvělá Donna Lisa. Ne, není to žádná italské vévodkyně, ale typické apulské červené víno.

Z Vieste nejprve pobřežní cesta kopíruje několik kilometrů nekonečné písečné pláže. Po chvíli začínáme mírně stoupat do kopců, kde nás vítá příjemný stín piniových hájů. Ani se nestačíme pořádně zapotit a už jsme u strážní věže Torre Gattarella, odkud se otvírá nádherný výhled zpět směrem k Vieste. V našem albu nesmí chybět fotka proslaveného skalního oblouku Arco San Felice, který se stal jedním ze symbolů Gargana. Silnice střídavě klesá a stoupá dál piniovými háji. Bohužel jsme často svědky ohořelých zbytků stromů, protože v létě bývá oblast jižní Itálie zasažena rozsáhlými požáry. Pomalu se blíží poledne a sluníčko se rozhodlo spálit nás na prach. To se mu ale nepovede, protože nás právě vítá slavná zátoka Baia delle Zagare. Útesy bílé jako sníh tu spadají příkře do průzračného tyrkysového moře a v moři hlídají nerušený odpočinek další skalní strážci. Do cíle dnešní trasy, letoviska Mattinata, zbývá pouhých 12 kilometrů, takže si můžeme dosytosti užít koupání, sluníčka i odpočinku.

Gagrano je známé nejen nádhernou přírodou a překrásnými plážemi, ale i zajímavými církevními místy. Tak se pojedeme podívat, zda nějaké svaté náhodou nepotkáme. Za Mattinatou se klikatí silnice kolem typických zemědělských usedlostí, rozlehlých sadů a staletých olivových hájů strmě vzhůru do kopců až do výšky 843 metrů k Monte Sant´Angelo, nevýše položenému městečku na Garganu. Monte Sant´Angelo je významné poutní místo, kde se podle pověsti několikrát zjevil archanděl Michael biskupovi ze Siponta. Ukazoval přitom na jeskyni v hoře, která dnes tvoří součást kostela Santuario di San Michele. Kostel je zrovna zavřený, proto šplháme nad město k impozantním rozvalinám normanského hradu, odtud se nám naskýtá široký rozhled na město a údolí. Hluboko pod námi leží Mattinata a Manfredonie s azurovým Jadranem. Dnes se nám archanděl Michael nezjevil, tak se jedeme podívat tam, kde určitě svatého uvidíme. Bude to pod horou Monte Calvo, ve městě San Giovanni Rotondo. Tady na nás čeká italský svatý, Padre Pio. Tohoto františkánského mnicha mnozí lidé ještě pamatují, protože zemřel v roce 1968. V průběhu života se mu na rukou a nohou objevila Kristova stigmata a zázračně vyléčil mnoho lidí. Za své činy ho papež Jan Pavel II. prohlásil v červnu 2002 za svatého. Za Padrem Piem každoročně přijíždí kolem milionů věřících, takže ve městě je stále pořádný mumraj. Dokonce byl pro věřící postaven takzvaný Nový kostel, který se podle mého názoru mezi typické domy vůbec nehodí, ale proč ne. Na druhou stranu je pravda, že do Starého kostela by se tolik lidí na mši nevešlo, a i tak bylo v Novém kostele dost přeplněno. Padre Pio je vystaven ve skleněném náhrobku v kryptě. Světcovu tvář ale nespatříme, protože ji zakrývá silikonová maska s jeho podobou. To ale zástupům věřících vůbec nevadí a jako vlny přicházejí stále další a další. Každý z věřících si něco přeje a doufá, že mu přání Padre Pio splní. A jaké je to naše přání? Třeba to, abychom se zase brzy na Gargano vrátili a prozkoumali další zajímavá místa a objevili skryté pláže s průzračným mořem.

Pokud chcete něco z této atmosféry vidět a hlavně slyšet, pak je příležitost na cestovatelské festivalu Kolem světa, který se koná 6. - 8. 11. 2009 v Brně a 28. - 29. 11. 2009 v Praze (www.kolemsveta.cz)

Jana Moravcová pracuje jako lékařka, ale kromě toho je cestovatelkou a fotografkou. Procestovala prakticky celou Evropu i kus světa, nejvíce sii váží cesty do Indonésie. Kdyby neopatrovala své miminko, byla by teď zrovna v Grónsku.

HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele. Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.