Představte si, že jedete týden pouští a pak ještě tři dny polopouští, která pomalu přechází ve step. Deset dní jste se už nemyli, deset dní jste neviděli kopec. Před dvěma dny se vám písečná bouře pokusila unést stan i s vámi uvnitř.
A taky vás sebrali policajti, že jste vjeli do pohraniční oblasti. A pak zdálky vidíte výraznou kuželovou homoly sopky a pod ní přijedete do oblasti jezer. Tak jste se na koupání těšili. Jenže jezera jsou posvátná a koupání se je možné jen bez mýdla. Mongolové si Vás pečlivě ohlídají.
Asi den cesty za Sajnsajnd, v oblasti kde poušť přechází v řídce porostlou step, potkáváme první gazely. Obrovská stáda se vlní po pláni, jak utíkají, aby se od našich hlučných motorek držely v bezpečné vzdálenosti. Jsou tak daleko, že se nedají fotografovat ani filmovat. Ale je jich spousta, za každým kopečkem, v každém údolíčku.
Zastavujeme na noc na kopečku, abychom měli výhled a mohli je pozorovat. Jenže místo gazel se přihnala písečná bouře. Zdálky jsme viděli obrovskou stěnu vířícího prachu, která měl na výšku jeden dva kilometry a na délku od obzoru k obzoru, takže asi čtyřicet kilometrů. Sotva jsme stačili postavit stan a zalehnout jej proti větru. Snad nám nespadnou motorky, ven ze stanu nesmíme, ulétl by. Do stanu se každou skulinkou sype prach a písek. Bouře trvá asi tři hodiny a pak je celou noc silný vítr.
Činská hranice: vstup zakázán
A zase pokračujeme pláněmi, teď už pořád více zelenými. Orientujeme se jen podle GPS, občas se držíme vyjetých kolejí, občas jedeme jen tak nazdařbůh krajinou. Asi 70km před Dariganga ve vesnici Ongon je vojenská posádka a policejní stanice. Jsme kousek od čínské hranice, a tak nás na návsi před obchodem zatýkají a musíme na služebnu. V první, zcela holé místnosti, klečí v koutě, čelem do zdi a s rukama za hlavou, chlap. Asi zlobil. Policajt nás velmi zdvořile usazuje a opisuje si pasy. Latinka mu dělá zjevné problémy, a tak mu to přepisuji do azbuky. Jak byl zdvořilý, tak byl nekompromisní a odvedl nás na vojenskou posádku.
Tady je velitel a nějaký záklaďák, co studoval v UB a umí anglicky. Konečně se dohodneme. Vysvětlují nám, že zde musíme mít povolení. Ukazuji v mapě, že chceme do posvátného města Dariganga a na ještě posvátnější horu ShilingBogd. Velmi oceňují náš zájem o návštěvu jejich posvátných míst, ale návštěvu ShilingBogd nám nekompromisně zakazují. Je jen 30km od čínské hranice a tak je přístup zakázán. Vymýšlím lest, že nás čeká průvodce z cestovní kanceláře v Dariganga a ten má povolení. Nejsou ale blbý, zavolají do UB na ministerstvo, které povolení vydává a tam jim sdělí, že už rok nikomu povolení nedali. Lest byla prohlédnuta, tak to nás asi zavřou a pak s eskortou pošlou do UB. Ale velitel je rozumný chlap, jasně nám v mapě ukáže – jeďte touto cestou do Dariganga a pak odjeďte tímto směrem na sever do BarunUrt. Nikam jinam!
Mezi sopkami a jezery
Dariganga je oblast vyhaslých sopek a jezer na pomezí pouště a stepi. Všechny kopce a jezera jsou posvátné. Není divu, jsou to jediné kopce v oblasti stepi a pouště, která je tak rovná, že je do stran vidět zakřivení zeměkoule. A jezera jsou zase posvátná, protože voda v poušti je svatá. Přímo nad vesnicí Dariganga se vypíná vyhaslá sopka, v jejímž vrcholovém kráteru je postavená stúpa s pozlacenou špicí. Bílá stupa je na černé sopce vidět z obrovské dálky. Ve vesnici jsou kamenné sochy – Balbaly z 9. století. V okolí jsou prý další, jenže fičí obrovský vítr a v oblacích prachu se nedá nikam vyrazit. Nakonec v noci vítr přechází v déšť. Místní jsou nadšení, první vláha po mnoha měsících.
Podle průvodce jsme našli kemp. Tedy kemp to asi býval, teď to bylo pár rozpadlých neudržovaných dřevěných domků. Jeden byl ale opravený a v něm rodina správcové provozovala ubytovnu. Dřevěné postele, na podlaze lino, osvětlení z autobaterie, ale velmi čisto. Při domlouvání noclehu se sháním po sprše, správcová nerozumí ani anglicky ani rusky, tak předvádím. Postupně mi s celou rodinou ukázali další domek na ubytování, kuchyň, ger pro hosty, ger pro rodinu, ale sprcha nikde. Roman mezitím našel slovo sprcha ve slovníku – „šur“. Celá rodina se rozesměje: šur nur = sprcha je v jezeře! Jenže jezero je posvátné, a tak nám zakáží používat mýdlo a jdou nás hlídat. A tak se po více jak týdnu cesty přes poušť koupeme v mělkém jezeře v paprscích zapadajícího slunce pod posvátnou horou Dariganga. A taky popíjet vodku s Mongoly, kteří nás šli hlídat. Po chvíli se z nich, tak jak je u Mongolů běžné, stávají více než obtížní až agresivní ožralové. Inu sovětský komunismus jim přinesl samé dobré věci.
Stepí do BaruunUrt
Z Dariganga do BaruunUrt je to 180km napříč stepí. Opravdovou krásně zelenou stepí s pasoucími se stády koní a četnými gery. Četnými znamená asi dva gery po 50km. BaruunUrt je původním názvem Suchbaatar po hrdinném komunistickém vůdci revoluce – vrah, lupič, násilník a demagog…. Ve městě mají výtečný cujvan, zeleninovou polévku a bramborový salát jak doma. Město je docela bohaté, nedaleko je důl na zinek. A zase stepí dál a dál na severovýchod 200km do Choylbasanu. Cesta je docela zřetelná, ale dohnala nás bouře. Obrovská a tak prudká, že jsme se navzájem ztratili. Jak jsem jel trochu napřed a pak čekal, tak Roman to vzal asi jinou vyjetou cestou a o pár desítek metrů mě v bouři minul. Jel jsem pak po jeho stopách. Všude bylo hrozně bahna a tak jsem sebou ve vyjetých kolejích švihnul. Nejenomže jsem byl celý zapatlaný od bahna, ale také jsem si kopnul do GPS a rozmáčkl pouzdro. Dovnitř se dostala voda a GPS zdechla. No to je nadělení. Pamatoval jsem si směr, zorientoval se podle slunce a vyrazil.
Naštěstí jsem občas zahlédl typické stopy terénních pneumatik a pak jsem po dvou hodinách na Romana narazil jak je zcela zapadlý v bahně. Po pár dalších kilometrech jsme narazili na mělké údolíčko, které cesta protínala. V údolíčku bylo zapadlých několik aut a náklaďáků. Obrovský ZIL s vlekem se dostal ven bez cizí pomoci, ale ostatní tam zůstali beznadějně viset. Utábořili jsme se na vyvýšenině nad údolím. Do noci jsme slyšeli túrování motorů, jak se snažili posádky auta vyprostit. Ale všichni tam museli nocovat. Před soumrakem nás navštívila dvojice otec a syn na motorce Iž z nedalekého geru. Vůbec jsme si nerozuměli, ale byli velice příjemní a komunikativní. Ráno vyšlo slunce, bažinka po chvíli vyschla a auta vyjela. To by mě zajímalo, zda tady mají v rádiu Zelenou vlnu a hlásí, že na 120km cesty Choylbasan – BayunUrt je bažina.
Choylbasan, zase jméno po hrdinovi komunistické revoluce, tedy vrahovi a lumpovi. Dříve veliké město, kde žilo 50tis místních a 150tis ruských vojáků. Údajně na ochranu proti čínskému agresorovi, ale ve skutečnosti na ochranu utajeného uranového dolu Mardaj.
Mardaj – město duchů
Pokusili jsme se získat povolení do nejvýchodnějšího cípu Mongolska – stepního národního parku Nomrog a stejnojmenného údolí řeky, kde probíhali těžké boje za rusko-japonské války. U obchodu jsme potkali studenta, který uměl velice dobře rusky a že jeho otec je velitel na posádce, ráno nás k němu odvede. Ráno v kasárnách bylo velmi příjemné, seznámil jsem se všemi veliteli, povídali si se mnou o naší cestě, velmi je zajímalo, jak je to na Gobi s vláhou a trávou. Zavolali do UB a pak nám zdvořile zakázali vstup nejen do východního cípu, ale také cestu na sever k ruské hranici. Otec našeho známého mě po cestě k bráně zastavil v koutě a nad mapou mi řekl, že na sever klidně můžeme, protože jediný, kdo by nás mohl trestat je on a on nám fandí!
Mardaj je bývalý sovětský uranový důl. Rusově zde těžili uran pro jaderné hlavice a postavili si úplně nové vlastní město s paneláky, které zásobovali čerstvými potravinami z Ruska. Asi den cesty od Choylbasanu na sever. V mapách není vyznačen, souřadnice jsme neměli a tak jsme se drželi směru, který jsem spíše odhadoval, než věděl, až jsme potkali velký náklaďák a řidič nám potvrdil směr. Město Mardaj je zcela opuštěné a naprosto depresivní. Rozpadlé paneláky, domy zarostlé stromy, mraky se válí skoro po zemi, prší, ani ptáček nepípne. Silně mi to připomnělo Černobyl. Původně jsme si dělali naděje, že bychom mohli squateřit v nějakém opuštěném bytě v paneláku, ale místo působilo strašně depresivně a navíc jsme zahlédli pár lidí, co tu zbyli a ti se netvářili vůbec přátelsky. Raději jsme podle GPS pokračovali dál do městečka Dashbabar.
Teda městečko, taková větší vesnice. Kolem je už opravdová zelená step, lidé zde bydlí v dřevěných domcích a jsou to převážně Burjati. Pršelo stále více a více a tak jsem zašel do obchodu a ptám optimisticky na hotel. Kladnou odpověď nečekám, kde by se takové díře vzal. Nikdo mi nerozumí. Tak to zkusím rusky: „gastinica“. A nejednou se chytají a vedou nás deštěm k takové chajdě, kde mají dva pokoje na pronájem. Luxusní hotel! Dokonce tu měli elektrická světla. Jenže elektrika nešla a tak jsme si svítili svíčkou. Byla to ale střecha nad hlavou a tak jsme se mohli krásně usušit. A ráno, ráno nám sympatická Burjatka mluvící pěkně rusky udělala smažené vajíčka. Na světě je krásně!
– pokračování příště: Tajgou
HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond – i vy můžete přihlásit svůj projekt.
