Návštěvu Bali si většina lidí spojuje s koupáním, jógou a případně meditací. Jaké to je ale na pravé balijské svatbě?
Jednou z nesporných výhod cestování bez CK je, že přijdete mnohem více do kontaktu s místním prostředím. Ať už s kulturou, zvyky, tak především se samotnými místními obyvateli. Nevybavuji si zemi, o které by se tradovalo, že místní obyvatelé jsou nepříjemní. Naopak. Téměř každý cestovatel/turista vám bude vyprávět, jak tam a tam jsou lidé milí a vstřícní. Prim však v tomto pravděpodobně vede JV Asie. Zdejší obyvatelé jsou skutečně pověstní úsměvem na tváři, nekonfliktností, velmi rádi konverzují a skutečně se o vás zajímají. Jsme pro ně stejně exotičtí, jako oni pro nás.
Během našeho pobytu na severním pobřeží Bali, nás paní hostitelka Ketut pozvala na svatbu své neteře. Jen tak, během úklidu. Předesílám, že nás bylo 11 osob, ubytování bylo zajištěné standardně přes booking.com. Ještě poznamenala, jen pokud by nám to nevadilo a pokud opravdu máme čas, že nás tím nechce zdržovat. Nechat se zdržovat balijskou svatbou? Kdepak, to si jistě nenecháme ujít.
Pozvání pro každého
Druhý den ráno pro nás Ketut poslala chlapce, který nás na svatbu dovezl. Cesta vedla klikatými silnicemi, rýžovým políčky a do takových kopců, že dodávka musela jet na zařazenou jedničku. Asi po čtvrt hodině jízdy jsme vystoupili u vesnického stavení, kde se svatba konala. K domu vedla cesta lemovaná paravány z přírodních materiálů. Po cestičce běhali kohouti, psi, kuřata, místní děti se zde honily, bylo tu hezky živo. Svatba a celá ceremonie se konala v jakémsi přístřešku, který byl pro tento účel postaven a náležitě vyzdoben. Z barev zde vládly červená a zlatá.
Ihned po příchodu se nás ujala Ketut a hned jsme drželi občerstvení v ruce. Sladký kokosový moučník a krekry. Ketut nás neustále povzbuzovala, ať se neostýcháme a bereme si i z bufetového stolu. Zde bylo možné nabrat si rýži, kuřecí maso, smaženou zeleninovou směs, masové špízy apod. Bylo překvapující, že například každý plátek melounu byl samostatně velmi hygienicky zabalený. V naší početné skupině se několik jedinců opravdu pěkně „napralo“ a skutečně ne z důvodu, že dva dny nejedli, ale zkrátka to vážně chutnalo tak dobře. Za což byli místní neskutečně rádi.
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Svatební přesuny
K našemu překvapení jsme byli usazeni hned v první řadě. Ženich a nevěsta byli ještě v „beauty salonu“ a tak jsme všichni čile konverzovali, co nám ruce a nohy stačily. Dozvěděli jsme se, že nevěstě je 24 let a ženich je o rok starší. Že celá svatební ceremonie trvá tři dny a během těchto dnů se novomanželé přesunují v rámci různých obřadů buď k rodině nevěsty, pak k rodině ženicha (kde jsme byli zrovna my) a vždy je vše provázeno mnohými rituály.
Netrvalo dlouho a nazdobenou uličkou přichází nádherný pár. Krásná nevěsta s výrazným makeupem ve zlaté róbě s obrovskou zlatou korunou. Stejně tak ženich, jehož zlatá výstroj byla doplněna ještě zlatým mečem. K tomuto oděvu mi trochu nepasovaly kožené sandálky, ale takt mi nedovolil se zeptat. Celá svatba se nesla ve velmi uvolněném duchu. Český obřad mi přijde příliš disciplinovaný, upjatý. Všichni mají svá jasně daná místa, pózy fotografům apod. Zde nikoliv. Jasně daná místa v první řadě jsme měli pouze my. Aniž bychom tušili, byli jsme čestní hosté. S našimi sarongy z trhu (šátky zakrývající kolena nutné do chrámů a k různým náboženským obřadům), jsme si však přišli jak trhani. Asi jako kdyby na vaši svatbu přišel náhodný kolemjdoucí v adidas soupravě z tržnice. Ten pocit nakonec trochu eliminoval jeden z kněžích mající triko Fly Emirates. Docela úleva.
Ženich se selfie tyčí
Během obřadu novomanželé prováděli několik rituálů, z nichž některé byly i velmi podobné našim. Vzájemné dávání si soust do úst, nebo když nevěsta jemně rozkopla pomyslnou hromádku úrody a ženich pak vracel na místo. Po rituálech nastalo velké a zcela neorganizované focení. Také o to veselejší. My fotili je – oni nás – pak všichni společně a nakonec i ženich se chopil selfietyče. Pak jsme zase my děkovali jim za pozvání, oni nám za návštěvu, a celé to bylo úžasně přátelské a srdečné. Přestože jsme znali pár hodin jen naší hostitelku Ketut, všichni si s námi povídali, zajímali se, hostili nás. S rodinou jsme v kontaktu dodnes.
Byl to úžasný autentický zážitek, který mi připomněl, jak příjemná je lidská sounáležitost a nezáleží, zda jste známý, neznámý, černý, bílý, žlutý… Co myslíte, mohlo by se to stát i u nás?
