Hedvábná stezka Pohora Svět outdooru Svět běhu Tulení pásy Pádler Festival OBZORY Expediční kamera SNOW FILM FEST Klub cestovatelů Praha a Brno
HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Indonésie


POSLEDNÍ DISKUSE

BORNEO KAYAK EXPEDITION: Vodáckým rájem a peklem

BORNEO KAYAK EXPEDITION: Vodáckým rájem a peklem

Na konci léta jsem kývnul na nabídku kamaráda Seana Ziehm Stephena ze Skotska zúčastnit se v říjnu 2013 britské expedice na Borneo s cílem objevit a pokud možno sjet některé z nedotčených řek Kalimantanu.



Borneo je třetím největším ostrovem světa a na jeho území je jeden z nejstarších a rozlohou největších pralesů světa, Kalimantan. Britové vymysleli etapovou “rolling expedition”, každý ze tří týmů zůstal vždy přibližně měsíc a před odjezdem předal získané informace a poznatky přijíždějící skupině. Ta pokračovala tam, kde minulý tým skončil. Na náš tým vyšla možnost sjezdů v Indonésii, v pravém srdci Bornea.


Doprava lodíDoprava lodí

Jdeme neustále ve svahuJdeme neustále ve svahu

Problém nastane, když si po dvou dnech v džungli zvrtnu kotníkProblém nastane, když si po dvou dnech v džungli zvrtnu kotník

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Velká výzva

Připojuju se v Malinau, což není zrovna turistická destinace, ale WWF tady má základnu: Zdejší chlapík Wydia umí anglicky a ukazuje se jako ohromná pomoc. Letecká mapa ze 70. let je naší nejpodrobnější, a tak společně s Google Earth a Wydiou řešíme možnou “misi” do hlubin pralesa. Líbí se nám horní tok Apo Kajanu, jedné z největších řek v okolí, s peřejemi Brem Brem, což znamená “tříštící se voda”. Peřeje jsou tak velkou překážkou, že kmeny lovců hlav na horním toku Kajanu byly prakticky odříznuty od jakehokoliv vlivu civilizace. Wydia vypráví legendy o pokusech domorodců pokořit peřeje, všechny prý však skončily neúspěchem a nikdo se nikdy nevrátil zpět. Výzva jak má být, je rozhodnuto.

O expedici  jste si mohli přečíst ve druhém letošním čísle časopisu Svět outdooru. Kromě toho časopis obsahuje rozhovory s osobnostmi jako jsou Jakub Šedivý (kajak), Libor Uher (horolezec) nebo Tomáš Sobotka (lezec). Zajímavým čtením je také příprava Radka Jaroše na expedici K2. Dále bylo číslo věnováno zajištěným cestám neboli ferátam, které jsou letním cílem mnoha dovolených. Očekávejte tedy spoustu tipů, kam za ferátami vyrazit a co si s sebou přibalit. Celý časopis Svět outdooru si můžete stáhnout zde.

V Kalimantanu nejsou skoro žádné cesty a jedinou možností dopravy jsou řeky. Překonat peřeje Brem Brem znamená přijet zespodu po řece co nejblíž a přenést lodě asi 20 km proti proudu po úbočí říčního kaňonu nad začátek peřejí. Náš tým se dělí, mise bude trvat skoro tři týdny a kluci musí domů dřív. Nakonec zůstaváme jen Sean a já.

Vaření v praleseVaření v pralese

Ve městě Tanjung Salor najímáme loď na 200 km dlouhou cestu do nitra džungle. Longboats (dlouhé lodě), jsou zdejším hlavním dopravním prostředkem. Základem štíhlého trupu je tesaný kmen, na němž je dostaveno celé plavidlo, poháněné několika závěsnými motory. Sedíme ve strašném vedru v podpalubí spolu s ostatními pasažéry, s pytli rýže a se zásobami, které loď postupně vykládá ve vesničkách po proudu řeky. Nakonec zůstáváme na lodi jediní, k Brem Brem, kam se chystáme, nejede nikdo. Dalo nám velkou práci a stálo hodně našich úspor přesvědčit posádku, aby nás tam odvezla. Konečně jsme po pěti dnech na místě, platíme a loď nás opouští. Jsme sami uprostřed džungle.

Drsná cesta s kajakem na zádech

Malá stezka po úbočí říčního kaňonu je jedinou cestou na nástup k Brem Brem. Čeká nás víc než 20 km pralesem s loděmi a se vším vodáckým vybavením. Až do této chvíle jsem měl za to, že co se nošení lodě týče, nejsem žádný zelenáč. V pralese je to ale úplně jiný zážitek a náš postup je až bolestně pomalý. Prales je hustý a stezka úzká. )

V lodích neseme všechno vybavení na vodu, jídlo na několik dní, hamaky na spaní a ostatní potřebné věci, vše váží okolo 35 kilogramů. Váha není zase takový problém, jsme zvyklí nosit lodě na ramenou nebo na zádech. To tady ale není vůbec možné. Lodě se zachytávají do větví a každých několik metrů leží přes cestu padlý strom, který je třeba přelézat či složitě podlézat. Zkoušíme lodě tahat za sebou, ale stezka je ve svahu, kajaky každou chvilku sjíždějí směrem k řece a my je pak složitě taháme zpátky. Nezbývá než se s tím smířit a plazit se dál. Jdeme celý den, jen s přestávkami na odtržení všudypřítomných pijavic, a pomalu si zvykáme na velké dusno.

Jsme skrznaskrz promočení a to minimum vybavení, co s sebou máme, hraje velkou roli. Zejména tlusté vlněné ponožky a do nich zastrčené kalhoty, přes které se nedostanou pijavice. Brzy ale zjištujeme, že ty potvory jsou schopné dostat se úplně všude, a tak se jen snažíme skrýt co nejvíc kůže. Dlouhé rukávy a nohavice jsou naprosto nezbytné. Stejně je všechno mokré, a tak to na tepelný komfort nemá velký dopad.

Nebezpečí bylo značnéNebezpečí bylo značné

K mému překvapení nejsme nijak mučeni komáry, nejsou to hejna, jaká jsem očekával. Příchod noci je na rovníku bleskový. Naše hamaky se ukazují být naprostou nezbytností. Přes den jsem viděl, co všechno leze po zemi a jaké to tady dorůstá velikosti. Nemám proto ani pomyšlení spát na zemi. Navíc je všechno ve svahu, rovný terén prakticky žádný, ale stromů je spousta. Věšíme naše “ložnice”, natahujeme plachty a dáváme rychlé jídlo. Je zvláštní, jak něco takového jako jednoduchá hamaka s moskytiérou navozuje pocit bezpečí. Po setmění je “venku” teprve pořádný koncert. Zdá se, jako by se všechno, co má nohy, zrovna probudilo.

10 km za dva dny

Další den se nese v podobném duchu jako ten první. Zvednout kajak, přetáhnout přes strom, podlézt strom, vytáhnout zaseklý kajak... Kolem poledne se spustí pořádný slejvák a trvá několik hodin. Všude je bláto a stezka je kluzká. Naklopení ji dělá dost nebezpečnou, a tak každou chvíli jeden z nás sklouzne směrem k řece, která teče někde hluboko pod námi.

V jednu chvíli se pode mnou boří část svahu a já se rozjedu na tobogánu listí a bahna. Pád se mi naštěstí asi po 50 metrech daří zastavit a po chvíli zmateného rozhlížení nalézám i kajak a pádlo. Problémem je zvrtnutý kotník, který je velice bolestivý na došlap a zpomaluje už tak pomalý postup. V dešti kontrolujeme GPS a zjišťujeme, že jsme za dva dny ušli kolem 10 km. Pro dnešek končíme.

Ráno je jasné, že dál se už nedostaneme. Nateklý kotník protestuje proti jakémukoliv pohybu. Navíc v noci zase pršelo, z údolí slyšíme hřmění řeky a máme obavy, o kolik řeka nastoupala. Moc vody by znamenalo velice nebezpečný, nebo i nemožný sjezd. Malým přítokem se dostáváme k rozvodněné řece. Tokem se valí stovky kubických metrů vody a každou chvíli kolem propluje pořádný strom. Moc nemluvíme, ale je nám jasné, že ani jeden z nás loď zpátky neponese. Jediná cesta odtud je po rozbouřené řece.

Nebezpečí na dosah

Nasedáme do rychlého proudu a držíme se co nejblíž jeden druhého. Řeka má ohromnou sílu. Po stranách se tvoří velké víry, které hrozí spolknutím našich v tuhle chvíli malinkých kajaků. Pereme se proudem, jak se dá. Připadám si trochu jako figurka v loutkovém divadle. Vlny si s námi pohazují ze strany na stranu a já jen chvílemi vidím Seanovu hlavu.

Je to jak jízda na hřbetě naštvaného draka. Je jasné, že jakákoliv chyba by mohla mít za následek nebezpečnou “rozplavbu” a skoro určitou ztrátu lodi s veškerým vybavením. Jsme odkázáni jen sami na sebe a jakákoliv záchrana je velice obtížná. Dorážíme k prvnímu velkému horizontu. Vodní tříšť už z dálky signalizuje velký spád, řeku hradí několik příčných “válců” ( jev, kdy se vlna převrací a velká čast vodní masy se vrací proti proudu) velikosti malého autobusu.

Cesta vede napříč peřejí nepříjemně blízko dvou největších z nich. Je jasné, že nás válce nesmí “chytit”, co by následovalo, se dá přirovnat velkém pracímu bubnu na vysoké otáčky. Dáváme kámen – nůžky – papír a já vyrážím první. Nájezd se mi daří stejně jako následná smyčka a pak už jen sprint do bezpečí vratného proudu pod peřejí. Mám radost, směju se a signalizuju na Seana sto metru proti proudu, že je všechno v pohodě, ale musí do toho dát trochu síly.

V jednu chvíli to vypadá, že jej válec spolkne, ale nakonec projíždí v pořádku. V podobném duchu se nese celý den, vlny, obtížné vracáky, nebezpečné víry a mnoho horizontů, které je třeba prohlížet. Zároveň se na nás podepisuje únava a začínáme dělat chyby. Místo, kde jsme nastupovali na náš trek, skoro ani nepoznáváme. Hladina je o dva metry výš. Pokračujeme a těsně před setměním zastavujeme u malé chatrče.

Celé peřeje Brem Brem se nám tedy sjet nepodařilo. Na druhou stranu, možná dobře, s dalším deštěm se hladina bude zvedat a řeka bude brzy nejetelná. Místní lidé nám poskytují nocleh. Do usínání se mísí bubnování tropického deště.

O AUTOROVI:

Jakub “Kajman” Šedivý je český kajakář, který poprvé poznal dálky během studia na Novém Zélandu a zkušenosti získával také v americkém Idaho na legendární řece Payette. S kajakem míří možných i nemožných destinací, je průvodcem kajakářské školy Gene17. Jeho zatím největším úspěchem je sjezd nepálské řeky Langu Khola na podzim roku 2012. Více na www.jakubsedivy.com.


07.07.2014, Jakub Šedivý


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Samozřejmě, že by chtěl Silvestr v Karibiku slavit každý.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ