Trek zimním Himálajem skončil zatčením indickou armádou

Jedeme ve starém jeepu namačkaní na sebe. Proti nám sedí několik ozbrojených vojáků, kteří se opírají o hlavně svých samopalů. Zásobník jednoho z nich se mi nepříjemně zarývá do holeně a ukazuje kdo je tady pánem. Auto jede jen o trochu rychleji, než bychom šli pěšky. Na prašné cestě plné děr to ani rychleji nejde…

Chceme se podívat do málo navštěvované části Himalájí – indického státu Arunachal Pradesh. Jeho území se nachází na východ od Bhútánu. Jelikož historicky náležel k Tibetu, nárokuje si ho i Čína. Pohled na Google mapy nám na klidu nepřidal – hranice v těchto místech jsou vyznačeny čárkovaně a dvakrát – tam, kde si ji představuje Indie, a tam, kde by je chtěla mít Čína. Náš plán byl podívat se přesně mezi.

V šedesátých letech, těsně po druhé světové válce, se zde dokonce vedly krvavé boje. Vítězem nakonec byla Indie (naštěstí) a my jsme teď žádali o povolení pro vstup. Indická byrokracie zafungovala bez chyby. Povolení se dá získat v Itanagaru – hlavní město Arunachal Pradeshe – ale tam se dá dostat jedině s povolením. Po dni shánění informací a třech dnech čekání se nám podařilo vyřídit povolení přes agenturu, která si naúčtovala samozřejmě tučnou provizi. Za povolení pro dva lidi, které stojí 100 dolarů, jsme zaplatili dvojnásobek.

Málo známý trek v indickém Himálaji

Po dlouhém popotahování s taxikáři v Dirangu jsme vyjeli do vesničky Chander vzdálené pouze 5 km vzdušnou čarou. Tuhle cestu jsme nebyli schopní usmlouvat pod 1500 rupií, což je zhruba 600 korun – na indické poměry téměř astronomická částka. Levněji nás vyšla i 24 hodinová cesta autobusem. Když jsme po dvou hodinách dojeli na místo, museli jsme uznat, že si taxikář zase tak moc nevydělal. Prašná cesta se vinula v prudkém svahu ostrými serpentinami a celkové převýšení bylo více než 1600 metrů.

Chander, malá tibetská vesnička na větrném místě s krásnými výhledy, nás uvítala rozvěšenými buddhistickými modlitebními praporky. Snažil jsem se navázat komunikaci s místními obyvateli, ale bohužel neuměli ani slovo anglicky. Ukazoval jsem, že jdeme přes hory do vesnice Mago. Z jejich divoké reakce jsem pochopil, že to není možné. Proč? Odhadovali jsme, že v horách je asi ještě hodně sněhu. Přece jen byl začátek března.

Nás to ale neodradilo a po noclehu za vesnicí jsme pokračovali malebným pralesem po hřebeni směrem na severovýchod dál podle původního plánu. Některé scenérie byly opravdu neuvěřitelně nádherné. Prales vypadal jak vystřižený z pohádky. Potkali jsme pár opuštěných vesniček. Domky byly už většinou rozpadlé a neobydlené. Jen pár z nich vypadalo, že v nich pořád ještě někdo bydlí.

Cestu do Maga jsme odhadovali podle mapy zhruba na čtyři dny. První den jsme došli až k hranici sněhu (cca 3500 m n. m.) a dostáli jsme tak stanoveného cíle. Celý další den probíhala cesta ve stejném duchu. Prales se ukazoval neustále v nových podobách, chvíli zasněžený, jindy zase osvětlen ostrým sluncem, které většinu sněhu roztálo.

Závěrka mého foťáku se téměř nezastavila. Rozhodli jsme se, že se nebudeme honit, protáhneme cestu do kopce o jeden den a necháme si síly na přechod hlavního sedla. Za šera jsme došli na první vyšší vrcholek (4000 m n. m.). Bohužel byla tak hustá mlha, že jsme nevěděli kudy pokračovat. Kromě toho zde bylo nafoukáno dva metry sněhu. S batohem se zde nedalo vůbec jít. Propadali jsme se po pás. Poprvé jsem začal uvažovat nad tím, jestli nebude rozumnější se vrátit…

Našli jsme kousek místa, kde nebyl žádný sníh. Bylo to tak akorát na stan a tak jsme ho tu postavili. Bohužel se po chvíli ukázalo, že to byla nejhorší volba místa, kterou jsme mohli udělat. Těsně po setmění začal foukat prudký vítr. V noci jsem se snažil zachraňovat stan, kotvil jsem ho, kde se dalo. Přesto jsem celou noc trnul hrůzou, že nám vítr stan roztrhá.

Druhá noc na sněhu

Ráno sice pořád foukal vítr, ale svítilo krásně sluníčko a obloha byla bez mráčků. Najednou bylo krásně vidět, kudy vede cesta a jako bonus se v dálce se tyčil vrchol sedmitisícovky Gorichen. Pesimistické nálady z večera a myšlenky na návrat byly pryč. Zdálo se, že další cesta bude schůdná a že úsek, kde se budeme propadat, je opravdu jen krátký.

Vyrazili jsme dále po hřebeni, který byl už odlesněný. Po hodině jsme začali klesat dolů do údolí. Protože jsme sestupovali po západním svahu, slunce zde svítí jen dopoledne a každé odpoledne je mlha, bylo zde hodně sněhu. Propadali jsme se docela často – po kotníky, po kolena, po pás… Naštěstí jsme šli z kopce, a tak bylo občas pohodlnější válet batohy před sebou.

Postavili jsme tedy stan u horského jezera a rozhodli se, že zde zůstaneme přes noc a půjdeme se podívat bez batohů, jestli nenajdeme cestu. Tu jsme asi našli a došli téměř k sedlu. Pak jsme se vrátili ke stanu, kde jsme přespali další noc na sněhu ve 4500 m n. m. Večer začalo hustě sněžit a já jsem celou noc zase přemýšlel, jestli se nebude rozumnější vrátit. Jakmile přejdeme hlavní, třetí sedlo a sestoupíme dolů, už nebude cesty zpátky.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Zoufalý krok do neznáma

Ráno byla zase obloha krásně modrá, všude kolem byly nádherné výhledy a bylo jasné, kudy vede cesta. Rozhodli jsme se pokračovat dále. V prvním sedle (4750 m n. m.) jsme byli brzy dopoledne. V poledne jsme dorazili k dalšímu sedlu. Propadání bylo už na denním pořádku, tak nás to nepřekvapilo, jen unavovalo. Bohužel jsme zjistili, že jsme ve špatném sedle a museli jsme se vrátit.

Pořád se nám ale nedařilo najít správnou cestu. Odhodili batohy a šli na průzkum. Vypadalo to, že cesta vede přes přilehlý hřebínek. Na jeho konci se nám podařilo se najít správné druhé sedlo. Začalo se zase zatahovat. Během chvíle byla tak hustá mlha, že nebylo na krok vidět. Když jsme zhruba za další hodinu a půl byli i s batohy v druhém sedle, opět jsme nevěděli kudy dál. Zase jsme se vydali hledat cestu bez batohů. Tentokrát jsme ale cestu nenašli ani po dvou hodinách hledání. Vidět nebylo na krok, na zemi byl sníh. Nebylo, podle čeho se orientovat. Ne příliš přesná mapa podle azimutu ukazovala někam do svahu pětitisícovky, která byla hned vedle nás. Rozhodli jsme se podniknout zoufalý krok – sestoupit přímo dolů až do údolí.

Zpočátku se šlo dobře, sníh byl na severním svahu zmrzlý a téměř jsme se nepropadali. Zhruba po hodině sestupu jsme už viděli řeku. Šeřilo se. S ubývajícími metry se zvyšovala teplota, sníh byl čím dál tím víc měkký a my jsme se čím dál tím víc propadali. Sundali jsme batohy a tlačili je před sebou jako sáně. I tak jsme občas skončili po pás v zasněžených keřících rododendronů. Řeka v údolí už byla ale blízko a tak jsme k ní do tmy stihli sejít a utábořit se.

Jačí stezka, která nikam nevede

Probudilo nás jako obvykle sluníčko. Jen asi patnáct kilometrů příjemnou cestou z kopce podél řeky nás dělilo od Maga. Teď už bude vše v pohodě. Alespoň tak jsme si to ráno představovali. Už jsme se viděli, jak se dnes večer zajdeme vykoupat do přírodních termálních pramenů, které jsou kousek za vesnicí. S plným optimismem jsme se vydali na cestu. Překvapila nás ale jen zasněžená planina plná zrádných kamenů, kde jsme nenašli ani známky pěšiny. „Pro změnu“ jsme se zase a zase bořili. Rychlostí závodního hlemýždě jsme se v hlubokém sněhu blížili k Magu a doufali, že konečně najdeme cestu a půjde se nám lip. Celé dopoledne se ale tak nestalo.

Někdy brzy odpoledne jsme narazili na čerstvou jačí stopu. Bylo vidět, že byla vyšlapaná dnes, protože přes noc hustě sněžilo. Dokonce jsme zjistili, že jak dělá stejně dlouhé kroky jako my a ví, kudy vede správná cesta. Jačí cestou jsme pokračovali dál, přibývalo stop, pak se objevil i jak, pak další, pak celé stádo, které hlídali dva pasáci. Anglicky vůbec neuměli, ale ukazovali nám, že osada Chumba je jen pár minut odtud, a můžeme se tam i najíst. Bohužel po hodině se jačí stopa zase vytratila a my si museli začít cestu prošlapávat sami. Ke konci údolí měla cesta pokračovat doprava na hřeben. Objevili jsme jednu cestu a vydali se po ní. Byla to ale slepá cesta k malebné, teď v zimě opuštěné, tibetské osadě.

Když jsme se pokochali, sestoupili jsme zpět dolů a pokračovali dál podél řeky. Jak jsme sestupovali níže, ubývalo sněhu a objevila se cesta a s ní přibylo trochu optimismu, že dnes dorazíme. Pak jsme podle plánu začali vystupovat na pravý svah. Slunce už bylo nad obzorem, a když jsme vystoupali více než 400 výškových metrů na hřeben, byla už úplná tma. Ty dva kilometry, co nám zbývaly, jsme chtěli dojít po tmě, ale nebyli jsme schopní najít cestu ani s čelovkama. Byla zde zase opuštěná vesnice a my si postavili stan v jedné salaši, která byla uvnitř zafoukána sněhem. Po předchozích zkušenostech jsme věděli, že je lepší spát na sněhu jak na větru. Poslední dva kilometry jsme si tedy nechali na další den.

Záverečné drama

Ráno bylo podle očekávání krásně jasno a dole, hluboko pod námi bylo vidět Mago. Jen cesta vypadala, že tady v dědině končí. Nikdo tu teď nebyl a nebylo koho se zeptat. Nejdříve jsme postupovali dále po vyšlapané jačí stezce, ale i ta se pak vytratila někde na pastvinách. Hledali jsme celé dopoledne a pak se rozhodli jít dále po hřebeni. Jenže tudy to bylo spíše skákání z kamene na kámen. Některé kameny byly i několik metrů velké. Spadnout dolů a zlomit si nohu by mohlo být jen ve dvou nebezpečné. Při přecházení sněhových ploten mezi kameny bylo téměř jasné, že se propadneme. Propadal jsem se i po krk, naštěstí ne hlouběji.

Beznaděj nás donutila udělat zoufalý krok – půjdeme přímo dolů, vždyť to není daleko – necelé dva kilometry vzdušnou čarou a převýšení půl kilometru. Mělo to jen dva háčky – na severním svahu bylo hodně sněhu a byl zde celkem hustý jedlový prales s rododendrony. Následovaly tři nebo čtyři nekonečné hodiny válení batohů dolů, občas se svézt na zadku, občas se prodadnout, přeskakovat stromy, keře, zase se propadnout mezi větve rododendronů, skok z kamene, hodit batoh přes větev a zase s ním kutálet dolů, prodírat se dalším rododendronem…

Nepřemýšleli jsme nad tím, jestli to, co děláme je rozumné. Snažili jsme se dostat dolů. Museli jsme. Chtěli jsme přežít. Cesty zpět již nebylo. Vylézt v tomto pralese nahoru, hlubokým sněhem, ve kterém bychom se při každém kroku propadali po pás, by nebylo v našich silách. Podařilo se nám sejít až ke korytu potoka. Ne, že by zde nějaký potok tekl. Voda byla zamrzlá a koryto zasněžené. Už zde ale nerostly rododendrony, a tak se šlo o poznání líp.

Já měl svoje kalhoty už úplně roztrhané a jednu nohu celkem hluboko poškrábanou. Neradovali jsme se dlouho. Pod námi se objevil asi pět metrů vysoký ledopád. Po obou bocích jsme měli vysoké skalní stěny a cesta nazpět by byla velice náročná. Skočil jsem dolů a za mnou si nechal poslat batohy. Dopad byl to naštěstí do měkké peřiny metr hlubokého sněhu. Za mnou skočila Lenka. Teď jsem jen tiše doufal, že nepotkáme ještě vyšší, třeba deseti nebo dvacetimetrový ledopád. Naštěstí se nic podobného nestalo. Promrzlí, promočení, roztrhaní jsme došli k řece, která protéká Magem. Po sedmi dnech, ne po čtyřech, jak bylo původně v plánu. Převléknuli jsme se do suchého a vyrazili do dědiny doufajíce, že zde najdeme místo, kde v teple přespíme.

Zatčeni indickou armádou

V Magu je základna indické armády, což jsme věděli již dopředu. Když jsme procházeli kolem, byli jsme pozvání dovnitř. Náčelník nemohl věřit svým očím. Následovaly hovory s centrálou, protože místní velení neumělo anglicky. Museli jsme vysvětlovat, proč tam jsme, proč nemáme průvodce, proč jsme nejeli autobusem po silnici, naše povolení prý není správné…

Chtěli jsme pokračovat v cestě dál, protože už nám nezbývalo v Indii moc času a další den jsme se potřebovali dostat až do Tawangu, což bylo hodně daleko. Slušnou formou nám ale bylo vysvětleno, že dnes dál pokračovat nemůžeme, až zítra. Naši náladu zlepšila výborná večeře, kterou jsme dostali. Po sedmi dnech jídel z pytlíku to byla příjemná změna.

Brzy ráno jsme vstali a čekali, že budeme moci vyrazit, jak nám bylo slíbeno. Opět jsme museli čekat, telefonovat na základnu, podávat další a další vysvětlení… Po snídani, na kterou jsme dostali vynikající bramborové placky, jsme konečně mohli vyrazit, ale ne sami, nýbrž v doprovodu pětice ozbrojených vojáků s velitelem.

Komunikace s vojáky byla velice přátelská. Ale co když nás ve městě předají nějakému oficírovi a ten s námi pak naloží jako s dvěma známými českými broučkaři? V polovině cesty nás vzala „pod ochranu“ jiná jednotka čítající tentokrát sedm samopalníků a jednoho velitele. Tady už neuměl anglicky opravdu nikdo ani trochu, a tak jsme zase nevěděli, na čem jsme, co se stane, až dojdeme. Cesta vedla nádherným hlubokým údolím a vojáci byli zase kamarádští a dokonce nesli Lence batoh. Po dlouhém, úmorném třicetikilometrovém pochodu jsme došli na prašnou cestu, kde jsme všichni nasednuli do jeepu.

V jeepu s vojáky

„Sedíme oba dva ve starém jeepu namačkaní na sebe. Proti nám sedí několik ozbrojených vojáků…“ Tak tohle už všichni známe. V jeepu byla docela veselá atmosféra. Vojáci měli očividně srandu z toho, že si musí sedět na klíně, aby se tam vešli. A my už jsme konečně dostali informaci od jednoho pána, co uměl anglicky, že se nám nic nestane, jen se budeme muset pořádně vyzpovídat na místních úřadech. Byli jsme z posledního náročného dne a vlastně z posledních několika náročných dnů hodně vyčerpaní.

Jak to vše dopadlo?

Dobře. Vojáci nás odvezli do Jangu a pak i do plánovaného Tawangu, kam bychom se bez jejich pomoci asi neměli sami šanci toho dne dostat i kdybychom vyrazili ještě předchozí večer. Sepsali jsme protokol v tuto noční hodinu s asi deseti úředníky, kteří jen celou dobu nevěřícně kroutili hlavami. Na začátku jednoho papíru, který ležel na jejich stole, bylo napsáno „Two foreigners arested in Mago by Indian army“.

Jirka Hanák jako malej kluk běhal s kytarou po lese, hrával u ohňů a spal pod širákem. Četl dobrodružný knížky. Snil o tom podívat se do Amazonského pralesa. Jednoho dne se dohodl s kamarádem, že pojede do Rumunska. Rok na to do Venezuely. Od té doby je cestování něco, bez čeho si už život nedokáže představit.