HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Filipíny


POSLEDNÍ DISKUSE

Loučíme se s nártouny na Boholu

Loučíme se s nártouny na Boholu

Loučení bývá těžké, s roztomilými nártouny tím spíše. Rok trvající terénní výzkum na filipínském Boholu je u konce. Tým výzkumníků vyprovází jedovatí hadi a silné monzunové bouřky.



Monzuny vrcholí

Je to už více než rok, co jsme se vydali opět na Filipíny s cílem zahájit druhou fázi terénního výzkumu života nártounů filipínských v rámci projektu Tarsius. Před pár dny (skoro už týdny, než jsem se dostala k dokončení této zprávy) jsem se jako poslední člen našeho týmu vrátila zpět domů. Je tedy čas na jakési zhodnocení, uzavření celého ročního příběhu.

Naposledy jsem se z terénu ozvala v srpnu. Od té doby projekt probíhal bez mého přímého působení v terénu, ale díky četné účasti českých i zahraničních (převážně amerických) dobrovolníků jsme zvládali sbírat cenná data i během této doby. Na lokalitu jsem se vrátila opět v listopadu. V srpnu jsem opouštěla Filipíny v době vrcholících monzunů a můj návrat se nesl v podobném duchu. Musím upřímně říct, že toto jsem nečekala.

 

Matka nártouna filipíského s mládětem, Filipíny, autor Petr SlavíkMatka nártouna filipíského s mládětem, Filipíny, autor Petr Slavík

Samice nártouna filipínského s vysílačkouSamice nártouna filipínského s vysílačkou

Nártoun filipínskýNártoun filipínský

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Na Filipínách se střídá období monzunů a období sucha. Ostrov Bohol by měl mít podle knižních pramenů srážky poměrně vyrovnané během celého roku. Ovšem v praxi se ukázalo, že toto znamená, že prší v podstatě pořád. Kromě února až dubna, kdy jsme si užívali suchého slunečného počasí, pršelo a pršelo. Turista, který tráví většinu času na pláži, toto nepocítí, ale v centru ostrova, navíc více položeném jako zde v Bilaru, pršelo téměř denně a povětšinou hodně vydatně. Místní tvrdili, že takové deště nepamatují, ale vzhledem k tomu, že loňský prosinec byl navlas stejný jako ten letošní, tak těžko soudit, zda je to normální či není.

Nártoun filipínský patři mezi primáty, tedy naše nejbližší příbuzné, ovšem při výčtu jeho unikátních vlastností a zvláštností byste nevystačili s prsty jedné ruky. Jedná se o jednoho z nejmenších ze skupiny primátů, klubíčko chlupů vážící jen něco málo přes 100 gramů. Je noční a ke svému způsobu života je dokonale přizpůsoben. Jeho obrovské oči svou relativní velikostí k tělu předčí jakéhokoliv jiného savce. Jsou tak veliké, že s nimi nártoun nemůže pohybovat, proto se musel „naučit" otáčet celou hlavou a to zvládnul tak dokonale, že je schopen se bez sebemenší námahy otočit přímo za sebe a vyměřit si místo k dalšímu skoku. Zrak není jeho jediným dokonalým smyslem. Vynikající sluch společně se skvělými pohybovými vlastnostmi využívá při lovu své hlavní kořisti, hmyzu. Nártouni jsou jedinými výlučně masožravými primáty.

V bouřce za nártouny

Ať tak či tak, nemusím zdůrazňovat, že naše noční sledování to výrazně znesnadňovalo. Při cestě na lokalitu s našimi ovysílačkovanými nártouny bylo třeba překonat potůček. Na výběr jsme měli hned dva brody, které jsme využívali podle toho, které zvíře jsme zrovna šli sledovat. V červenci se ovšem tato cesta zcela uzavřela. Z potůčku se stala řeka s vodou do pasu a nebylo možné tudy procházet. Naštěstí jsme našli bambusový most poněkud proti proudu. Jeho překonání bylo zejména za deště a za tmy tak trochu adrenalinovým zážitkem, ale jiná cesta nebyla.

Co bylo ale ještě mnohem horší, když se dalo do deště pořádně, půda už nebyla schopna vodu přijímat a z lesních cestiček se staly potůčky a z louky jezero. Cesta do strmého kopce po blátivé klouzačce byla v takových okamžicích takřka nemožná. A to nemluvím a zásobách techniky, kterou jsme ke svému výzkumu potřebovali a která až na výjimky nebyla vodotěsná. Normálně strach z bouřek nemám, ale když máte v ruce anténu a kolem duní hromy a blesky, není to úplně nejbezpečnější pocit.

Počasí nebylo jediným problémem, který nám doslova poslední dny sledování našich nočních skřítků znesnadňoval. Když se rozhodnete účastnit podobného terénního projektu, který probíhá v tropickém lese, zcela odlišném od našich smrčin či bučin, musíte s ledasčím počítat, ať už je to přítomnost hadů či pavouků či všelikého hmyzu.

Návštěva kobry

Veselou příhodu měla jedna naše americká dobrovolnice. Jednoho krásného dopoledne po noční službě leží v posteli. S pocitem, že ji někdo sleduje, se rozhlédne po pokoji, kde byla sama. A co nevidí, škvírou pod dveřmi se proplazil had a se zvednutou hlavičkou prozkoumává pokoj. Vzhledem k tomu, že na Boholu žije poměrně dost jedovatých hadů, není prostor na zbytečné riskování. Z pokoje odejít nelze, takže telefonem volá studentku Moniku, ať sežene Filipínce schopné hada z jejího pokoje dostat.

Jenže to není jen tak, Monika sice jedná okamžitě, ovšem přítomní Filipínci, tedy studenti univerzity, jsou spíše zvědaví, než schopni hada bezpečným způsobem odstranit. Po několikerém otevření dveří a zvědavém kontrolování situace začíná být vystresovaná nejen dobrovolnice, ale také had, který se ukáže být kobrou filipínskou. S pomocí boží je dobrovolnice nakonec zachráněna, kobra taky (což není samozřejmý osud hadů na Filipínách) a jak se po pár dnech ukazuje, kobra zřejmě na univerzitním hostelu žije trvale, neboť na chodbě zanechala hovínko. Nikomu se nic nestalo a ta trocha adrenalinu prostě k podobnému terénnímu výzkumu patří a všichni zúčastnění aspoň budou mít na co vzpomínat.

Nártoun po vypuštění na svobodu, FilipínyNártoun po vypuštění na svobodu, Filipíny

Odchyt nártounů

Ale zpátky k nártounům. Terénní výzkum byl plánován do konce roku 2010. Doba se nachýlila, počasí nepřálo, zapálení dobrovolníků klesalo a vysílačky slábly. Koncem listopadu tedy padlo rozhodnutí zvířata odchytit a vysílačky sundat. V této době jsme v terénu sledovali dvě samičky a jeden pár. Zejména vysílačka jedné samičky znenadání zeslábla natolik, že bylo jen velmi obtížné ji po ránu dohledat. Navíc si vylezla do koruny velikého stromu a my, společně s místními lovci, jsme byli bez šance. Nezbývalo, než to zkusit následující den. Ten den nám přálo více štěstí.

Odchytit nártouna s vysílačkou je o poznání snazší než lov nových zvířat. Pokud je dostatečně silný signál, zvíře vypátráte a pak se ho s pomocí lovců snažíte lapit, ideálně setřást z větve, na které sedí a chytit. Tak se nám podařilo odchytit i druhou samičku. Zbýval poslední pár. Nártouni měli speciální vysílačky, které aby šetřily baterku, vysílaly jen v noci a do 9h ranní. Ráno po východu slunce je však dobré chvilku počkat, než nártoun usne.

Za pět minut devět

Na úspěšný lov tedy moc prostoru nezbývalo a jako na potvoru, nártouni tohle ráno nespali u sebe. Nejprve jsme šli na samce, u kterého jsme oprávněně očekávali problematičtější odchyt. Já a Monika máme v ruce přijímače s anténou a opatrně obcházíme místo, odkud vychází signál. Instruujeme lovce a všech pět lidských párů očí zírá do zeleně ve snaze objevit vykulené nártouní oči. Samec objeven a po poměrně napínavém lovu i polapen. Já vytahuji bavlněný pytlík a snažím se do něj nártouna nacpat, ještě než se do mě zahryznou drobné zoubky ostré jako jehličky. Samce máme, na lov samice nám zbývá hodina, což není moc.

Samice si dne ustlala v poměrně těžko přístupném terénu, tedy tak, že neslyšně to opravdu nejde. Signál vychází z koruny stromů, což je špatné, jednak malá šance na úspěšný odchyt, jednak zvíře nevidíme. Lovec sundává žabky a šplhá do koruny ve snaze nártounici najít. Marně, už je na samé špičce, dobře 10 m nad zemí, třese s korunou a nic. Signál se ztrácí a mění. Je jasné, že zvíře zmizelo. Nervózně koukám na hodinky a pátráme dál. Signál jde ze země, obcházíme křoví a hledáme díru ve skalce, kam se nártouni občas schovávají. Nikde nic.

Najednou lovec zakřičí, máchne rukama a já koutkem oka zahlédnu samičku, která právě vyskočila z bambusu. Lovec minul. Já mám zlomek vteřiny, teď nebo nikdy, mávnu rukou a ani nevím jak, držím samičku dokonce tak, abych byla z dosahu jejích zoubků. Je 8:55, zbývalo nám přesně pět minut než by vysílačka přestala vysílat. Sundáváme vysílačky oběma nártoun a s poděkováním a rozloučením je vypouštíme zpět. Poslední úkol je za námi.

Matka byla označena vysílačkou, FilipínyMatka byla označena vysílačkou, Filipíny

Pokud se zajímáte o nártouna filipínského (Tarsius syrichta) více, přečtěte si některou z předcházejících reportáží.



Nártouny jsme zpětně odchytili kvůli sundání vysílačekNártouny jsme zpětně odchytili kvůli sundání vysílaček

Milada Petrů má dlouhodobé zkušenosti s výzkumem primátů v jejich přirozeném prostředí. Je absolventkou doktorského studia Zoologie na Univerzitě Karlově a v současnosti pracuje jako odborný zoologický pracovník v Zoo Děčín. Projekt Tarsius, který byl zatím představen na 3 mezinárodních konferencích, vede od r. 2008.

Celoroční terénní práce končí, ale projekt Tarsius bude i nadále pokračovat ve svém cíli, výzkumu a ochraně nártouna filipínského. Proto buďte s námi i nadále a držte nám palce. Děkujeme za podporu Expedičnímu fondu a jeho partnerům:

Partneři EF 6


14.02.2011, Milada Řeháková


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tak dlouho se jezdí s batohem na cesty, až se popruh utrhne!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ