Gíza

Gíza

Už jsme si ani nemusely natahovat budíka, auta z ulice byla stoprocentní. Jen Bola s Andrzejem opět v pokoji do dvora vesele vyspávali a spali by možná až do večera, kdybychom je po hodině čekání nešly krutě vzbudit. Při cestě na Tahrir jsme přemýšleli, jak pojedeme do Gízy, jestli metrem a pak taxi, nebo busem, nakonec zvítězil busík.

Přecházení osmiproudovky jsme už měli nacvičené, za plného provozu je to snazší. Většinou totiž auta jen popojíždějí, tak se mezi nimi dá lehce projít. Sice na každém kroku stojí policajt, ale vůbec nereagují na to, že se jezdí i chodí na červenou. V Káhiře to jinak nejde. Na druhý pokus jsme trefili nástupiště, tam už nebyl problém, turistu pozná každý a kam jinam by asi chtěli? Nasedli do malého mikrobusu, tam mi nějaká starší paní řekla, že nemáme platit víc než jednu libru, a po cestě ještě ukázala restauraci Felfela (znám z loňska), kde se můžeme slušně najíst.

Procházka kolem pyramid

Trefit pak k pyramidám bylo snadné, jen jsme se museli zbavit naháněčů, kteří nám napřed tvrdili, že lístky se nekupují nahoře pod pyramidou, že to je jen pro autobusy, a táhli nás na stanoviště oslů, koňů a velbloudů. Když po chvíli pochopili, že u nás neuspějí, byli docela nepříjemní. Lístky se samozřejmě daly koupit v té otřískané budce, pak jsme musely zase přes kontrolní rám a už jsem opět stála před sedmým divem světa.

Tentokrát jsme to vzali jinak než CK a zamířili na východní stranu k hrobkám královen. Prošmejdili jsme uličky mezi hrobkami, prohlédli a nafotili si pyramidy i s námi z jiných úhlů, navštívili hrobku Cheopsova lékaře, na což se při výletu s CK nikdy nedostane času, pokud vůbec o ní průvodci ví.

U pyramid a Sfingy jsme neplánovaně strávili skoro 3 hodiny, zamávali Sfinze, že se určitě ještě uvidíme a vydali se na hlavní ulici najít bus zpátky. Měli jsme štěstí, zase jsme se zalíbili nějakému místnímu muži, ten nám zastavil autobus přímo na Tahrir a opět byl výstup za jízdy a před auta.

Nejširší nabídku průvodců a map Egypta (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Egyptské muzeum

U Egyptského muzea byl jako vždy nával. Na chodníku se střídaly výpravy, na kontrolu se čekalo v pětistupech, a to byly 4 hodiny odpoledne. Tentokrát se nesmělo fotit ani za poplatek a u rentgenu nemilosrdně vykazovali k úschovně všechny, kteří měli v taškách foťák. Ten můj sice přehlédli, ale raděj jsem se o focení ani nepokoušela. Naštěstí mám hodně fotek z minulých návštěv, dokonce i jedno video.Na muzeum jsme měli spoustu času, zavíralo se až v 18:30, ale ani jsme toho času moc nevyužili, hlava už po 2 hodinách přestávala vnímat, co je co.

Do hotelu jsme se vydali pěšky, není to daleko. Cestou jsme se stavili ve Felfele na jídlo a s radostí přijali pohostinnost hotelu, kde nás ještě nechali i osprchovat a uvařili kávu, přestože jsme ve 12 hodin měli check out. Zjistili jsme, že umyté nohy bolí míň, trochu si odpočinuli a po osmé večer se i s kufry vydali se ve dvou skupinách chytat taxi na nádraží. My tři holky a Bola s Andrzejem zvlášť. Taxikář ani slovo anglicky, domluvilo se 10 liber, před nádražím chtěl 20. Daly jsme deset a odmítaly se dál bavit, vytrvale žádal ještě jednu desítku, když na něho zařval policajt, ať už konečně vypadne.

Vlakem do Asuánu

Cestu na nástupiště jsme už znali, jeden vlak do Asuánu už tam čekal, ale ten náš to nebyl, tento byl lůžkový, náš přijel za malou chvíli. V podstatě se ani moc nelišily – tady byl první a poslední vagón vojenský. Samopal mířil z okna vagónu přímo na nás, tak jsme se jen dohadovali, jestli je skutečně nabitý ostrýma. Asi půl hodiny před odjezdem jsme nastoupili do vlaku, našich zavazadel se hned chopili pomocníci, něco takového se u nás nevidí.

Kupé jsou větší než v našich vlacích, ale díky objemnosti našich zavazadel se hodně prostor zmenšil. Také teplota snad kolem 10 stupňů nás docela vyděsila, ale obsluha hned nastavila patřičnou teplotu a klimatizace začala brzo topit, jinak bychom skončili přinejmenším s angínou. I tak do kupé táhlo, protože tyto vlaky nemají u kupé dveře.

Ještě k nám přisedl nějaký mladý muž z Nového Zélandu, ale ten už naštěstí bez báglu. Všichni jsme se vyzuli z bot, nakonec nohy jsme si myli nedávno a musím říct, že ty moje už byly docela nateklé. Inu, někdy se věk nezapře. Někteří z nás si objednali večeři. Pro příště: raději se zásobit nějakým sandwichem dopředu, tady je jednotná cena za vše 21 liber a porce jak pro vrabce. Ještě asi dvě hodiny jsme si povídali, ale pak nás zmohla únava, zavřeli oči a já jsem se probudila někde za Asyutem

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí