Nikdy více thajské pijavice

Co jsou ty malé svině zač

„Pijavky jsou červi draví, masožraví, kteří loví drobnější zvířata nebo se živí ektoparasitickým způsobem, sajíce na větších tvorech krev. Většina pijavek žije ve sladké vodě. V teplých krajích je řada suchozemských pijavek a v čeledi Ichthyobdellidae jsou i druhy mořské,“ napsal ve své Zoologii bezobratlých  z roku přední český zoolog Julius Komárek.

Přestože se řada věcí od roku 1952, kdy jeho učebnice vyšla, zpřesnila, základ platí. Pijavky, jak už jejich jméno napovídá, pijí krev a patří k červům, na což zase ukazuje tvar jejich těla. Na obou koncích těla disponují přísavkami, z nichž jedna je „žrací“ a druhá vylučovací, nicméně obě slouží suchozemským druhům k uchycení při píďalkovitém pohybu. Sají krev teplokrevných i studenokrevných obratlovců a záludné je, že přisátí je bezbolestné. Takže si jich buď všimnete včas, nebo pozdě. Bolest, jako například při přisátí komáří samičky, vás na pijavici neupozorní.

Ztráta krve

Pijavice žádné choroby nepřenášejí, ostatně nejen v minulosti, ale v mnoha zemích se pijavice pořád používají coby léčivý prostředek. Proslulé pouštění žilou v minulosti a s tím související sběr pijavek lékařských, měl spolu s následnou devastací lokalit za následek úbytek jejich počtu. Prostě narazit na pijavku lékařskou, kdysi na našem území poměrně běžnou, je dnes už velký problém.

„V ČR probíhá intenzivní monitoring od roku 2005 a doposud bylo potvrzeno 13 lokalit H. medicilanis s centrem výskytu na jižní Moravě,“ píše Jana Strakošová ve své bakalářské práci zabývající se příčinami ohrožení pijavek u nás. Jak vidno, u nás se ztráty krve v důsledku napadení pijavicemi bát nemusíte, v národním parku Khao Sok v jižním Thajsku je tomu jinak.

„Ty vole, pijavka,“ oznámil jsem kamarádovi Tondovi, jež je stejně biologicky poblázněný, jako já. „Vydrž, já se svlíknu, omrkneš mě, já tyhle mrchy na sobě mít nemusím,“ poprosil jsem ho. V prvním kole jsme našli tři přisáté a pět spěchajících po oblečení k nějakému obnaženému kousku kůže. Během několika málo hodin jsem jich ze sebe sundal 14 přisátých a několik desítek  se podařilo odchytit ještě na oblečení. Další desítky či stovky čekaly podél pěšiny na svou příležitost. Při sání pijavice vpouštějí do rány látku (hirudin), působící proti srážení krve.

V praxi to znamená, že  místo aby se ranka během chvíle zacelila, je otevřenou bránou umožňující pomalou, leč neustálou ztrátu krve. Účinek hirudinu byl více, než znatelný. Z drobných ranek velikosti píchnutí špendlíkem, mnohem menší, než vám udělá injekční jehla při odběru krve, se malými stroužky vlnily pramínky krve. Malé, slizké, přísavkou pevně přichycené tělíčko se špatně z těla odtrhávalo, klouzalo mezi prsty a lidově řečeno, mě „točilo“ čím dál víc. Dokonce tak, že jsem vzdal pokračování výletu a odpustil si asi 2 km pralesa.

Co s tím

Pokud nechcete mít tuhle krvelačnou společnost na těle, nezbývá, než mít pevné boty, nohavice zastrčené v ponožkách, dlouhé rukávy a občas se zastavit a rychlým pohledem okouknout, zdali po vás neleze malý, ústřižku niti podobný parazit. Výhodou jsou i návleky, které se běžně použávají proti sněhu či blátu. Australané, kteří mají díky mnoha desítkám druhů pijavic bohaté zkušenosti, doporučují napustit ponožky eukalyptovým olejem, údajně má pijavice odpuzovat i mýdlo. Jenže pijavice nereagují na pach, ale na otřesy, takže je „vonný“ repelent od cesty k vám neodradí. Nicméně může odratit krevsající hmyz, takže obecně není důvod se repelentům vyhýbat.

K sundání pijavice se doporučuje ohníček z cigarety, alkohol, sůl, příjemně vonící eukalypltý olej nebo tea trea oil. V případě druhého jmenovaného se nejedná o čaj, ale o olej z rostliny Melaleuca alternifoia. Odtrhávání se nedoporučuje proto, že rána zůstane otevřená a může se stát zdrojem infekce. Tahle „jasná pravda“ ale poněkud bledne ve světle faktu, že ať už odstraníte pijavici jakkoli (autor těchto řádků je natvrdo odtrhával), pořád vám z rány bude odkapávat rudě zbarvená tekutina. To znamená, že krev tekoucí ven vlastně ránu uzavírá.

Thajské objevy

Ovšem navzdory výše napsanému jsou i lidé, kteří jsou pijavicemi fascinováni a berou je jako součást vědecké kariéry. Thongchai Ngamprasertwong, Kumthorn Thirakhupt a Somsak Panha popsali v The Natural History Journal of Chulalongkorn University nové dva druhy pijavic nacházející se v Thajsku.

Druh Haemadipsa trimaculosa si hledá zdroje krve v severovýchodním a jižním Thajsku v nadmořských výškách 100 – 900 m n. m.. Druh Haemadipsa crenata je záležitostí severního a severovýchodního Thajska v nadmořských výškách 1000 – 1800 m n. m.. Jak vidno, postupem do kopců pijavicím neutečeme. Pokud se oprostíte od negativních pocitů, tak je potřeba přiznat, že zejména T. crenata je opravdu krásně zbarvené zvíře. Zelenomodře vlnkované ornamenty vyniknou zejména na dostatečně nakrmeném jedinci.

Při psaní tohoto textu jsem se do literatury zahloubal víc, než jsem původně plánoval. Aspoň jsem zjistil, s kým sdílím svou krev. V jihothajském národním parku Khao Sok se vyskytuje hned několik druhů pijavic. Mou krev teď tráví, a vydrží jí to dlouhé týdny až měsíce,  pravděpodobně druh Haemadipsa sylvestris, jež je občas v češtině nazývána pijavicí pralesní. Tedy pokud jsem neměl tu čest se seznámit s nějakou „novinkou“.