HedvabnaStezka.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz SvetBehu.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


POSLEDNÍ DISKUSE

Putování po Bajkalském moři

Putování po Bajkalském moři

Pro nezasvěcené geografické teoretiky je Bajkal pouhým velkým jezerem. Ale každý, kdo u Bajkalu někdy byl, vám potvrdí, že Bajkal je moře - to jediné sladké moře na světě. Právě sem se vydala přírodovědecká výprava Něrpa podpořená Expedičním fondem.



Těžké začátky

Po deseti hodinách, kdy jsme se kodrcali hrbolatými polními cestami v maršrutce z Irkutsku, padla tma. Déšť ale nepolevil a stále zkrápěl krajinu kolem nás hustými provazci vody a měnil už tak dost hrbolatou cestu v jen obtížně sjízdný tankodrom. Celé tělo mě bolelo a cítil jsem se k smrti unavený. Takhle jsem si začátek naší expedice nepředstavoval. Mí dva kamarádi a další účastnící expedice - Lenka a Scio - navíc bojovali s nějakou nepříjemnou virózou projevující se bolestí v krku a horečkou.

 

Severobajkalsk, RuskoSeverobajkalsk, Rusko

Maršrutka, RuskoMaršrutka, Rusko

Severobajkalsk, RuskoSeverobajkalsk, Rusko

 

 

 

 

Světla vynořivší se v údolí daleko před námi, která nutně musela pocházet ze Severobajkalsku a tudíž znamenat i konec našeho útrpného putování, jsem tedy přivítal s ohromnou nadějí. Cesta nám ale trvala ještě skoro dvě hodiny. Když nás řidič vyložil před hotelem, měli jsme vše, co nebylo v lodních vacích, kompletně mokré. Druhý den ráno se ale bohudík trochu vyčasilo. Mraky se protrhaly a místy vykouklo i sluníčko. A tak se nám povedlo nejen usušit věci, ale navíc jsme se mohli s chutí vydat na cestu do města, nakoupit zásoby a domluvit další cestu lodí na východní pobřeží Bajkalu, odkud mělo začít naše putování. Ale hlavně: Poprvé po více než týdnu od doby, kdy jsme vyjeli z Čech, jsme konečně uviděli cíl naší cesty - Bajkal. Nádherný, velký, mocný, úžasně čistý Bajkal ohraničený pouze na východě hradbou hor, vzdálených přes čtyřicet kilometrů. Na sever i na jih se od nás rozprostíral, jako by se skutečně jednalo o mořskou úžinu.

Bajkalská odyssea konečně začíná

Druhý den ráno jsme se v Nižneangrarsku nalodili na malou loď a vydali se napříč severním Bajkalem do Chakusy - lázeňsky vzhlížejících léčebných pramenů a jednoho ze dvou jediných trvalejších osídlení na východním pobřeží Bajkalu.
Cesta byla nádherná. Slunce a vítr už téměř úplně rozehnaly společnými silami mraky, ale hladina moře byla téměř klidná.

 

Krtek a Baraka, RuskoKrtek a Baraka, Rusko

V Chakusy jsme se nezdržovali. Jen jsme nafoukli naše baraky (typ nafukovací lodě značky GUMOTEX), rozdělili si je, oslavili zahájení expedice sto gramy vodky a vyrazili jsme na cestu. Já jsem pádloval s Lenkou na lodi, kterou jsme pojmenovali Smradlavka, protože jsme během rozbalování zjistili, že ji expedice před námi pořádně nevysušila a trocha zbylé vody už nepříjemně zahnívala a páchla. Krtek se Sciem si vzali druhou loď. Jako kapitán se ji Krtek pokusil nazvat Potápkou, ale vzhledem k tomu, že za celou dobu expedice neukázala ani krapet touhy se jakkoliv potopit a taky proto, že na rozdíl od první lodě nesmrděla, říkali jsme ji všichni ostatní svorně Voňavka. Směřovali jsme na jih. K místu, které se mělo nazývat Zpívající písky a mělo být od Chakusy vzdálené asi patnáct kilometrů. Protože jsme ale vyrazili pozdě odpoledne, museli jsme přespat v mělké zátoce v půli cesty na pláži Širildi (Гyбa ШИPИЛЬДЫ).

Naše první noc na Bajkalu byla jedna z nejkrásnějších. Bylo jasno, celé nebe bylo poseté hvězdami, větřík sice už nefoukal, ale i tak bylo chladno. Seděli jsme kolem ohně, jedli večeři a povídali si o tom, co nás asi čeká. Anebo jen mlčeli a vychutnávali si krásu okolní přírody, čistý vzduch a nesmírný klid, rušený šumivým příbojem. Spát jsme šli až dlouho po západu slunce, když dohořelo poslední dřevo vyplavené mořem na pláž a když nám samou zimou začaly cvakat zuby. Druhý den jsme podle stop zjistili, že se na nás v noci přišel podívat medvěd. Byl ale zdvořilý a nechtěl rušit, a tak nás asi jen chvíli pozoroval ze vzdálenosti zhruba padesáti metrů a pak zmizel v tajze.

Zpívající písky (Пoющиe пecки)

Ke Zpívajícím pískům jsme dorazili další den. Kdysi se jednalo o malý zbytek pouště, jediný na severním Bajkalu. Podle pověstí v době kdy vítr foukal od moře směrem do tajgy, vydávala jednotlivá přesýpající se zrnka zvuk podobný zvláštnímu zpěvu. V padesátých letech ale sověti postavili na řece Angaře nad Irkutskem přehradu, čímž se hladina Bajkalu zvedla o jeden metr. Zpívající písky tak byly z větší části zaplaveny a jejich zpěv navždy umlčen. Zašlou slávu už připomíná jen poslední duna, vypínající se proti tajze. Cesty jsme ale nelitovali, přinesla nám totiž mnoho nádherných výhledů na samotný Bajkal, hory, které jej lemují, i úchvatné skály vystupující přímo z jezera.

Chakusy (XAKYCЫ)

Zpívající písky představovaly nejjižnější místo, kterého jsme na Bajkalu dosáhli. Druhý den jsme se proto otočili zpět a vydali se na cestu do Chakusy, kam jsme dorazili ještě ten den večer. „Vodoléčebna" Chakusy byla vybudována na místě, kde jen kousek od břehů Bajkalu vyvěrají teplé minerální prameny. Ty byly známy už před staletími starým Evenkům, původním místním obyvatelům ne nepodobných svým životním stylem severoamerickým Indiánům. Rusové prameny využili ke stavbě malých lázní, které se nachází za malou chatovou osadou. Zde pramenící voda má teplotu 46°C a je prý bohatá na radon. Blahodárná koupel v teplé lázni nás úžasně osvěžila a nabudila. Další překvapení nás pak čekalo, když jsme se vrátili ke stanům a začali si vařit večeři. Několik mladých Rusů (ve věku kolem třiceti) nás pozvalo, abychom s nimi povečeřeli jejich „uchu", tradiční ruskou rybí polévku, a omula (bajkalská lososovitá ryba), který se podával podle tradičního bajkalského způsobu: syrový, jen se solí. Pozdě večer nás pak Serjoža, jeden z našich nových ruských přátel platonicky zamilovaný do naší Lenky, vzal do baňje, tradiční ruské sauny. Jediné, co večeru chybělo k tradiční ruské dokonalosti, byl alkohol. Naši přátelé byli totiž na tomto výletu se svými matkami (!), které jim všechnu vodku zabavili a pečlivě ji střežili. A naše došla v okamžiku...

Když jsme se druhý den kolem poledne chystali k odjezdu, přišel za námi ale nadšený Sergej s tím, že i matky se musí někdy koupat a že během té doby se nezvedeným synáčků povedlo trochu vodky ukořistit. Nalil nám ihned stakan, a kdybychom rychle neodjeli, dopadlo by to s námi asi úplně jinak...

Zátoka Ajaja (Гyбa Aяя)

Z Chakusy vedla naše cesta dál na sever podél pobřeží Bajkalu. Naším cílem byla Ajaja, jedna z nejkrytějších zátok na Bajkalu. Název Ajaja údajně pochází z jazyka Evenků, v němž znamená „velmi, velmi krásná". A to opravdu je.

Ajaja, Bajkal, RuskoAjaja, Bajkal, Rusko

Podařilo se nám tam dopádlovat hned ten den. Ajaja je nádherná asi pět kilometrů hluboká zátoka, která se ze západní strany otevírá Bajkalu, ze severu a jihu je lemována vysokými, strmými horami a na východ se pokračuje širokým údolím směrem k osm kilometrů vzdálenému jezeru Frolicha. Místo na táboření jsme našli rychle a tak jsem já se Sciem měl ještě dost času vyrazit na blízký kopec poohlédnout se po okolí. Výstup trval asi hodinu. Škrábali jsme se za preventivního protimedvědího tleskání do prudkého svahu a pak i po skále, ale výsledek stál zato. Otevřel se nám nádherný výhled na celý severní Bajkal, okolní hory a v dálce na východě i na jezero Frolicha. Slunce se pomalu sklánělo k západu a tak jsme jen rychle udělali pár záběrů a vyrazili zpět.

Frolicha (Oзepo Фpoлиxa)

Další den jsme se vydali k jezeru Frolicha. Cesta vedla po krásné a nově zřízené stezce, kterou tu přes léto budovali dobrovolníci z německého sdružení Baikalplan (www.baikalplan.de) a která spíš než sibiřskou stezku připomínala německou dálnici. Jeden metr široký a vegetace zcela zbavený pás byl však prý jedním z přání amerického sponzora stezky. K jezeru jsme se dostali po necelých dvou hodinách. Chvíli po té jsme postavili tábor a vydali se zkoumat břehy jezera. Začátkem září, kdy jsme dorazili, byly už prázdné. Nicméně řada opuštěných tábořišť, a nepořádek kolem nich, nás přesvědčili o tom, že v létě tady muselo být mnoho návštěvníků. Jezero Frolicha lemuje úchvatná tajga, hustý březový les je jen občas vystřídán borovicí nebo modřínem. Ten se spolu s břízou začínal už nádherně barvit a břehy jezera tak hrály mnoha barvami. To vše doplňovalo úchvatné, křišťálově čisté ledovcové jezero ve tvaru podkovy, v němž se odrážely skalnaté vrcholky nepopsatelně krásných hor, které ho ze všech stran svírají. Na jezeře jsme se rozhodli strávit několik dní. Dokonce jsme se vrátili zpět do Ajaji, abychom si přinesli jednu loď (los náhodou padnul na Voňavku) a mohli tak podnikat i výlety na ostrovy na jezeře a do odlehlých zátok.

Náš odjezd jsme odkládali, jak jen to vzhledem k další plánované cestě šlo. Když jsme se ale čtvrtý den ráno probudili a viděli sněhem pokryté vrcholky hor kolem nás, uznali jsme, že je čas odjet.

Dobrodružství Voňavky a Smradlavky

Já s Krtkem jsme se z Frolichy vydali Voňavkou na cestu po řece. Scio s Lenkou se měli vrátit k Bajkalu a pokračovat druhý den po moři. Sejít jsme se měli u ústí řeky do Bajkalu. Měl jsem z našeho plánu strach. Už dříve nám v Chakusy řekli, že řeka vytékající z Frolichy je nesjízdná a náš zběžný průzkum peřejnatého toku to jen potvrdil. Krtek ale trval na svém a tak jsme vyrazili. Asi dva kilometry jsme se vezli prudkým peřejnatým úsekem řeky jako po horské dráze. Jedna vlna stíhala druhou, a protože naše loď byla otevřená, museli jsme z ní každou chvíli vypouštět vodu, což šlo ale poměrně snadno díky vylévacímu rukávu na zádi.

Pak se řeka rozlila do šířky a zpomalila. Zhruba další dva kilometry jsme loď museli kvůli nedostatku vody táhnout, než se opět jednotlivá ramena spojila a my jsme mohli pokračovat v plavbě. Čekalo nás zhruba deset kilometrů krásné, rychle tekoucí řeky bez peřejí, ale zato s velkým množstvím padlých stromů, mezi kterými se nám ale naštěstí podařilo vždy bezpečně prokličkovat. K Bajkalu jsme dorazili ještě ten den večer. Foukal studený vítr od západu, který hnal proti pevnině mohutné vlny. K noclehu jsme si vyhlédli místo u opuštěného srubu. K našemu velkému překvapení jsme před srubem našli zaparkovaný motorový člun a ve srubu ubytovanou ruskou rodinku, které vzedmutá hladina Bajkalu nedovolila vrátit se zpátky přes moře po víkendu domů. I přesto, že jejich zásoby už docházely, ochotně se s námi podělili o vše, co měli, a hostili nás i celý příští den, kdy jsme čekali na Lenku a Scia.

Ti se ukázali až večer. Den před tím sice dorazili do Ajaji, ale Bajkal byl tak rozbouřený, že nemohli vyjet. Rozhodli se proto počkat do rána. Brzy ráno byla hladina Bajkalu klidná a tak se vydali na cestu. Před polednem se ale začaly zvedat vlny, které byly vyšší a vyšší, až nakonec hodně přesahovaly dva metry. Jejich Smradlavka ale ukázala vše ze své stability a nepřevrátila se. Scio s Lenkou však neměli jinou možnost, než vydat se po směru vln, které ale bohudík směřovaly na sever. Když se dostali k zátoce, ve které jsme se měli sejít, podařilo se jim alespoň mírně zatočit k východu a napůl přistát, napůl ztroskotat poblíž mysu, který zátoku od severu ohraničoval. Rozhodně jsme si ten večer měli u ohně o čem povídat. Náš hostitel navíc ulovil na řece několik velkých štik, které jsme snědli k večeři, a tak jsme si pochutnali i na grilované rybě.

Tajga

 

Toksaki, RuskoToksaki, Rusko

Druhý den ráno se Bajkal uklidnil a my jsme mohli bez problému vyjet na cestu. Ještě ten večer jsme se dostali k opuštěnému tábořišti poblíž ústí malé říčky Tokšaki (TOKШAKИ), kde jsme se utábořili.  Protože jsme měli ještě stále hodně času, rozhodli jsme se další dva dny věnovat průzkumu okolních hor a tajgy. Tajga je původní lesní porost mírného pásma a tajga v okolí Bajkalu se dá bez nadsázky přirovnat k džungli. Dominantním druhem stromu je tady bříza, která se ale střídá s borovicemi a modříny a sem tam i s nějakým tím javorem. V keřovém pásmu rostou hlavně rododendrony a občas i kleť, v podrostu různé druhy bylin, ale hlavně brusinky a borůvky. Tajga je téměř neprůchodná. Po oba dny jsme se pokoušeli dostat se k horským vrcholkům, anebo alespoň nad hranici lesa, která byla vzdálena odhadem šest, sedm kilometrů a zhruba osm set výškových metrů. Oba dva dny jsme se museli vrátit zpět k Bajkalu úplně vyčerpáni a bez dosažení kýženého cíle.

Severní písky

Poté jsme vyrazili na další cestu. Byli jsme už blízko severního konce Bajkalu a čekaly nás čtyři dny pádlování podél ústí horního toku Angary a severních písků. Byla to úžasná krajina. Po mnoha dnech strávených poblíž hor se najednou okolo nás otevřela rozlehlá rovina delty Angary a přilehlých močálů, které byly od Bajkalu odděleny úzkou písečnou kosou. Ta se na několika místech měnila jen v malé ostrůvky vyčnívající sotva několik metrů nad hladinu jezera. Náš výhled lemovaly daleko na obou stranách vysoké hory porostlé tajgou, teď už úplně oděné do jasných barev podzimu - hlavně zlaté a rudé. Písečné duny i močály hýřily životem, poskytovaly úkryt a hnízdiště bezpočtu ptákům a voda kolem byla na rozdíl od zbytku Bajkalu bohatá na řasy a různé organické zbytky a dávala tak tušit, že v ní žije velké množství ryb. I přesto jsme ji, stejně jako všude jinde na Bajkalu, pili a nezpůsobilo nám to žádné zdravotní problémy. Jedním z největších zážitků byl asi průlet mořského orla, který nám jednoho rána přeletěl jen několik metrů nad hlavami a než jsme stačili vybalit foťáky, zmizel kdesi v dáli.

Po čtyřech dnech plavby podél severního pobřeží jsme přistáli kousek od Nižneangarsku a připravili se na předposlední noc naší expedice a zároveň poslední v alespoň relativní divočině. Panovala smíšená nálada, na jednu stranu jsme se všichni těšili na výdobytky civilizace, jako třeba čokoláda, na druhou se nikomu zpátky moc nechtělo. Další den nás přivítalo pošmourné ráno, jedno z mála uplakaných rán, které jsme na Bajkalu zažili, a to nám dalo i dobrý důvod nevylézat ze stanů a utápět se ve vzpomínkách na už téměř dokončenou cestu. Odpoledne jsme se ale přeci jen sbalili, dopádlovali zbytek cesty k Nižneangarsku, kde jsme vyčistili a vyfoukli lodě a zajistili si odvoz do Severobajkalsku. Poslední noc jsme strávili na pláži v Severobajkalsku a řádně ji oslavili velkým ohněm a ještě větším množstvím vodky.

 

Birakan, RuskoBirakan, Rusko

Frolicha, RuskoFrolicha, Rusko

Rozhled, RuskoRozhled, Rusko

 

 

 

 

 

 

Obos

Druhý den ráno, jsme měli domluvený odvoz k jednomu z největších obosů na severu Bajkalu. Obosy jsou posvátná místa Burjatů - etnika, které je nyní kolem Bajkalu majoritní. Jedná se většinou o strom, nebo skupinku stromů, na které věřící věší pestře zbarvené hedvábné stuhy. Na cestě kolem Bajkalu jsme jich viděli mnoho; jeden byl v Chakusy, další na pláži v Severobajkalsku, na které jsme poslední noc spali, a bezpočet dalších bylo na různých nápadných místech kolem naší cesty maršrutkou i kolem samotného Bajkalu. Tenhle měl být ale největší a jedinečný.

Odvoz jsme měli domluvený na devátou, ale samozřejmě jsme zaspali. Taxikář, který nás vezl, ale počkal a my se podle našich možností bleskově zabalili a vyrazili. Obos se nacházel kousek na jih od Severobajkalsku na vysokém kopci nad Bajkalem. Byl z něj nádherný výhled na celou severní část moře. Bylo to kouzelné místo a jeho kouzlo ještě doplňoval bezpočet různobarevných pentlí zavěšených na okolních stromech, které se třepotaly ve větru, a malých kamenných mužiků porůznu rozesetých mezi stromy.

Domů...

Čas nás ale tlačil. Ze Severobajkalsku nám po poledni odjížděl vlak, a tak jsme se museli rozloučit s jak s obosem tak i s Bajkalem. O pár minut později nás taxík už vyložil před severobajkalským nádražím, odkud jsme se měli Bajkalsko-Amurskou magistrálou vydat pryč od Bajkalu. Tady na mě padla ohromná tíže snad způsobená vodkou, kterou jsem vypil den před tím, snad vědomím, že odjíždím z tohoto kouzelného koutu světa, a že se sem už dlouho nevrátím. Naše expedice ale neskončila úplně. Scio strávil ještě deset dní v Irkutsku, kde spolu s odborníky z Hydrobiologického ústavu Ruské akademie věd určoval vzorky zooplanktonu, které během celé expedice nasbíral. Populárně-naučný článek, který má z jeho práce vzniknout, by měl začátkem příštího roku vyjít v časopise Vesmír.

Fotografie pořízené během expedice Něrpa byly autorizovány pro Google Earth. Kompletní galerii si můžete prohlédnout zde.


Jirka Černý studuje molekulární biologii a virologii na Přírodovědecké fakultě JU v Českých Budějovicích. Jeho zamilovaným ročním obdobím je zima a mezi jeho nejoblíbenější cestovatelské cíle patří severské země.


HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.



Partneři EF 6


18.11.2010, Jiří Černý


Diskuse


zubro
zubro
úžasný článok , vždy sa nadchnem pri čítaní podobných zážitkov :)
18. 11. 2010, 22:04:59
Tv
Tv
Kdy bude vypsáno další kolo Expedičního Fondu?
19. 11. 2010, 10:29:27
Další kolo - tentokrát pro studenty - už vypsáno je - viz záložky úplně nahoře webu - Expediční fond.
19. 11. 2010, 11:27:34

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Zážitky musí být intenzivní...

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ