Barranca del Cobre v Mexiku – hlubší než Grand Canyon

Barranca del Cobre v Mexiku – hlubší než Grand Canyon

Je obrovský a hluboký, krásný i nebezpečný, ve svých útrobách ukrývá řadu tajemství i prastaré osídlení. Řeč je o Měděném kaňonu (španělsky Barranca del Cobre), místě, které může s čistým svědomím soutěžit prakticky ve všem s mnohem známějším Grand canyonem.

Sedíme zabalení v dece a čekáme. Je nám strašná zima. Námrazu na stanu a zmrzlé rostliny si jen stěží přestavíme pod pojmem Mexiko. Ale i to sem patří, a to zvláště pokud po této obrovské zemi cestujete během prosince, stejně jako enormní teploty, která nás za pár hodin budou sužovat. Posedáváme na jednom z mnoha kamenů, který ční nad Měděným kaňonem. Již  legendární vlak, jehož trasa, vedoucí mezi Cuatemocem a Los Mochis, patří k nejkrásnějším na světě, nás včera navečer vyložil ve stanici Posada Barrancas.

Smutný pohled na mexické Indiány

Příliš turistů zde nebylo (k našemu překvapení) a místní Indiáni nás nechali být. Byl to tak trochu smutný pohled na postarší ženy krčící se nad trepkami, jež měly imitovat lokální kulturu a tradici. Mezi jeden z nejčastěji prodávaných suvenýrů patří žabky, vyrobené z pneumatiky a režného provázku, které tu nosí místní z donucení i nouze a turisté pro parádu. Prodejci ve stanici působili tak nějak na půl jako prodavači a napůl jako žebráci. Třeba to byl jen můj pocit, každopádně nebyl příjemný.

Nikdo si nás moc nevšímal a tak nebylo těžké projít podél útesu kaňonu, jenž končil v několika set metrové hloubce, a najít si asi tři kilometry od stanice místo pro stan. No nebuďme skromní, vešlo by se tam stanů pět a s nimi o ohromné ohniště. Máme ho ale jen pro sebe.

Pokud se vydáte do Mexika, nenechte si ujít i místa, o kterých v průvodcích moc nepíšou. Jedním z nich jsou například také kamenné varhany Varhanních hor nedaleko vesničky Sombrerete.

Ráno vstáváme brzy, abychom mohli sledovat východ slunce nad kaňonem. Stojí to za to. Divadlo, jež předváděly barvy slunce na okolních skalách, patří mezi jeden z nejintenzivnějších zážitků celé cesty. Co je ale nejlepší? Nikdo na nás nepokřikuje, jsme tu úplně sami, celý kaňon máme pro sebe, nikdo nás nevyhání, všichni nechávají dva bláznivé turisty klepající se v mrazu být.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Svět v Měděném kaňonu jako na dlani

Měděný kaňon vytváří šest řek, tedy jedná se o několik soutěsek v jednom, jež odvádějí vodu ze západních kopců Sierra Tarahumara (součást větší skupiny Sierra Madre Occidental). Všechny řeky se slévají v Rio Fuertea ta svoji cestu končí v Kalifornském zálivu. Přestože Grand canyon působí monumentálně, Měděný kaňon je o několik stovek metrůhlubší. Zatímco známější soutěska dosahuje hloubky 1600 metrů, její mexická kolegyně padá do hloubky až ke 1900 metrů. Mezi nejvýznamnější a nejhlubší údolí oblasti patří Urique (1879 m), Sinforosa (1830 m) a Batopilas (1 800 m).

V okolí kaňonu žije indiánský národ, který se v posledních několika letech velice proslavil. Jmenuje se Tarahumara či Raramuri, což v překladu znamená běžci. Jde o druhý největší kmen žijící v mexickém státě Chihuahua. Dodnes překvapují svoji schopností uběhnout neuvěřitelné vzdálenosti za ještěneskutečnější časy. Nejvíce, kolem 50 až 70 tisíc, jich žije právě v Barranca del Cobre.

S oblibou běhání, zvláště pak různých jeho extrémnějších forem, vzrostla i chuť poznávat kořeny a různé vývojové větve tohoto sportu. Po napsání knihy Zrozeni k běhu od Christophera McDougallda se stali místní Indiáni světoznámými běžci. Pro mnohé z nich se toho však příliš nezměnilo. Stále je možné je vidět žít v jeskyních, které se podobají více příbytkům doby kamenné, než domácnostem 21. století.

Měděný kaňon je fantastickým místem. Ukrývá mnohá tajemství a cest, jež stojí za delší průzkum. Bohužel. Pomalu se zvedáme z našeho kamene a balíme věci. Slunce je vysoko a my musíme dál. Není to ale naposled, co se koukám na tyto krásné stěny padající do hloubky. Ještě se vrátím, určitě!

Zkušenosti čtenářů

Dany

Při vsi ucte k autorovi clanku si dovolim nekolik poznamek k textu:
Zduraznovaní hloubky Medenych kanonu ve srovnani s Grand canyonem neni nijak urcujici  – obe zminene oblasti se lisi charakterem krajiny a predevsim rozlohou. Grand Canyon nabizi pohled na jeden jediny monumentalní kanon, zatimco samotné pojmenovani Medene kanony dava najevo, ze tady nejde o jeden samostatny kanon, ale o rozsahle uzemí plne kanonu. Pokud by se mela jejich jedinecnost merit v hloubce, tak asi zustanou (oba zninovane) daleko za nejhlubsimi kanony sveta jako je treba kanon Brahmaputry (Tibet, udajne hloubka 6000 m nebo jihoperuanský  Colca). To na okraj.
Nepochopeni situace autor vyjadruje v popisu puvodnich obyvatel tedy indianu Tarahunara. Jejich typickym rysem je plachost. Ta se odrazi mimo jine v jejich pasivite a neobratnosti neco prodavat. Toto je nestastne zamenovat se zebranim. Stejne tak je neobratne popsano, ze se Tarahumarove proslavili v poslednich letech. Oni se neproslavili, ale proslavila je zminena kniha Zrozeni k behu (Born to Run). Behaji stale stejne a urcite beh nepovazuji za sport. Beh je pro ne prirozeny jako pro nas jizda autobusem. Navic je soucasti jejich tradic – jedna se o kolektivni hry, kdy mezi sebou soutezi dve druzstva a kopou pred sebou na dlouhe vzdalenosti dreveny mic. V textu nerozumim  zminenenu  slovnimu spojeni „poznavani vyvojovych vetvi tohoto sportu“. Nejspise autor necetl zminovanou knihu Zrozeni k behu a tak mu uniklo, ze je tam popsana jedna z evolucnich teorii vyvoje cloveka (zjednodusene jako lovce – bezce) a ne vyvoj sportu.
 

iDiGi

Ahojda
chápu že článek má působit osvětově a zaplnit velikánskou díru kterou máme v povědomí o konkrétních místech v mexiku. Yukatán zná každý, ale já už několik týdnů pracuju v Chihuahua a věřte že sehnat nějakou smysluplnou turistiku / poznání místních končin není jednoduché. Navštívil sem s lokální cestovkou oblasti které by jste nenašli ani podle GPS protože o nich nikdo nic nenapsal, google mapy je neznaj a místňáci neporaděj protože pro ně ta místa ničím nevynikaj…
myslím, že kdo viděl monumentálnost Barancas del Cobre na vlastní oči tak má zážitek na celý život. Pro mne je to jeden z divů přírody. A vůbec nevadí že po čase ztrácíte návaznost jak se který útvar jmenuje – jestli turistické městečko Creel ve výšce 2,5km nad mořem , nebo jezero Arareko, nebo údolí hříbků a žab poblíž misie svatého Ignáce de Arareko…
takže díky za článek – byl mi inspirací

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí