Nikde nikdo. Kam oko dohlédne, tyčí se z prašné a vysušené pouště Atacama jen vysoké kaktusy. Ale není tu pusto. Okolo běhají pouštní lišky a kaktusy jsou pokryty lišejníky. Jedinečnou vegetaci tady vykouzlila obyčejná mlha.
V národním parku Pan de Azucar roste přes dvacet druhů kaktusů a sukulentů. Skláním se k dalšímu chomáči, když najednou, kde se vzala tu se vzala malá pouštní liška! A hned za ní druhá a pak třetí! Zvědavě si nás po očku prohlíží, nejeví vůbec žádnou bázeň. Jsme od nich jen na pár metrů. Navečer potkáváme další lišku. Doprovází nás celých osm kilometrů. Plete se nám téměř pod nohama. Sleduje nás po celou zpáteční cestu, až k samotnému autu, tady nadobro zmizí ve tmě. Jestli se nás někdo kdy zeptá, jestli dávají lišky někde dobou noc, tak právě tady – v Chile, v poušti Atacama!
Národní park Pan de Azucar se rozkládá na ploše necelých čtyřicet čtyři tisíc hektarů. Nadmořská výška se pohybuje mezi nula a devět set metrů nad mořem. Z vyhlídky Mirador vidíme Kordilery, pobřežní poušť, skalnaté útesy a bělostné pláže. Pobřežní mlha ustoupila a před námi se otevírá velkolepý pohled na moře a nedaleký ostrov Isla de Azucar, Cukrový ostrov, který svým tvarem skutečně připomíná cukrovou homoli. Odtud také pochází název parku. Na pobřeží ostrova můžete vidět mořské vydry, tučňáky, pelikány, kormorány, lachtany, lamy huanaco a lišky.
Nejširší nabídku průvodců a map Chile (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Co umí vykouzlit mlha ?
Jak se přibližujeme k pobřeží, přibývá také vzrostlých kaktusů Eulichnie. Je jich čím dál víc a všechny jsou porostlé cáry lišejníku. Tuhle jedinečnou vegetaci vykouzlila neobvyklá kombinace – nejsušší poušť světa Atacama a mlha camanchaca. Klima jinak velmi pusté a prašné pouště Atacama je silně ovlivněno přímořským podnebím. Dopřáváme si ještě deset kilometrů pěší tůry napříč pobřežní pouští v oblasti zvané Las Lomitas. Užíváme si samoty a rozlehlých dálek plnými doušky. Pomalu se začíná smrákat. Oblohu opět halí mraky. Díky za ně, neboť jakmile slunce zapadne, začne se nebe podezřele barvit do modra, pak zrůžoví a vzápětí hoří celé krvavou červení – kam jen naše oko dohlédne.
Hurá za kaktusy
Další den věnujeme zase kaktusům. Vstáváme ještě před východem slunce a míříme na malou pláň posetou menšími pěknými kaktusy. Máme velké štěstí, že se v době svátku setkáváme s Ibarem Páezem Lana, správcem parku, který si všímá našeho nadšení pro kaktusy a bez váhání nás nakládá do svého pick upu, jede cestou necestou přes všechny výmoly, jen aby nám udělal radost a zavedl nás do vzdáleného údolí plného nádherných vzrostlých kaktusů Copiapos Columna alba.
