Prohlédněte si další fotografie k článku…
Z Ruska na Ukrajinu vstupovalo několik aut, dva autobusy a čekala zde asi tříkilometrová kolona kamionů s převážně ukrajinskými SPZ. Překročení hranice nebylo náročné. Na ruské straně hraničního přechodu vše proběhlo dobře. Na ukrajinské straně mě trochu znervózněla prostřílená okna u imigračního. Jeden muž v uniformě s bachorem a cigárem chodil kolem motorky a ohmatával ji. Po pěti minutách mi skrz díru v okně zpět podal pas a popřál šťastnou cestu.
Ptám se s úsměvem týpka v uniformě: „Je to tam dál dobrý?“ a ukázal jsem směr do Ukrajiny, „neudělá mi tam nikdo díru do bundy?“ Nepochopil. Jen na mě koukal a prohlížel si mou obouchanou, odřenou, děravou bundu.
Kde se bojuje, tam vás stejně nepustí…
Vyrážím. Plán je jednoduchý – dostat se co nejblíže k Oděse a ubytovat se. Protože má filozofie „tam, kde jsou boje, tě stejně nepustí“, zaručovala bezpečnost, tedy spíš pocit bezpečí, že se nemůže nic stát. Asi pět kilometrů od hranic přišla první kontrola, voják na mě ukázal prstem jako znamení, že zrovna já mám zastavit.
Zubil se, byl unavený. Všude kolem silnice byla v poli kulometná hnízda, zakopané transportéry, u silnice jeden tank. Technika, vybavení, oblečení, vše mi přišlo jako z muzea oproti tomu, co jsem viděl před pár minutami na ruské straně. Viděl jsem v jejich očích i to, že to vědí, že vědí to, že když si náhodou Rus umane a vkročí, tak oni nezmůžou nic, a buď s hrdostí rychle umřou, nebo se bez hrdosti vzdají. Každý měl tak trochu jinou uniformu, žádné hodnosti na oblečení, žádné vlajky, jen na jednom či dvou bunkrech z pytlů s pískem vlály ukrajinské vlajky.
Míjel jsem ještě dvoje barikády, než jsem dojel do nějakého většího města. Vyměnil si peníze. V dálce směr Doněcko jsem viděl několik velkých dýmů a požárů, takže mě napadlo se nějak k Doněcku přiblížit, udělat pár fotek, pokecat s Ukrajinci, s vojáky. Vyrazil jsem směr Doněcko, na GPS zadal centrum. Stále jsem měl na paměti pravidlo „když už tam dál bude problém, nepustí tě tam“, tak jsem jel.
V momentální situaci je na na Ukrajina obzvláště v oblasti Doněcku focení docela problematické. Takže ani kvalita fotek v článku není vysoká, byly vystřihány z kamery, ale autentičnost je maximální. Slibuje autor. |
Jedna kontrola, za druhou
Každou chvilku kontrola, asi třicet kilometrů před Doněckem byl čekpoint masivnější než před tím, několik tanků na silnici, pár z nich počáraných nápisy „miluji UA“, všechny měly na sobě dva pruhy jako nějaká sportovní auta. Vedle v poli zakopaných dalších několik tanků, několik děl zapískovaných pytly písku.
Opět unavený voják s červenýma očima, zjevně několik dnů nevyspalý, s vojenským mundůrem a sportovníma botama se třemi pruhy na noze. Prohlíží pas, ťuká do kufrů a ptá se, co tam je. Říkám, že jen oblečení, pokyvuje, ptám se: „Dál je to v pohodě? „Da, da, charašo!“ odpovídá a pokyvuje hlavou.
Za dalších deset kilometrů před Doněckem, mě zase staví, ani si nevšimnu, že tu nevlají žádné ukrajinské vlajky, není mi podezřelá jižanská vlajka a na vojenských ohozech oranžovo-černý stuhy. Ukazuju pas, ukazuju kufry a frčím. Jen maníci, žádný děla, kulometný hnízda nebo transportéry či tanky.
Fotografování je životu nebezpečné
Fakt mě to nedochází, že už jsem na území ovládaném druhou skupinou. Vjíždím do města, prázdné výlohy autosalonů, některé výlohy zapytlované, některé jen prázdné. Pár lidí na ulici, pár aut. Najednou parádní kostel či chrám ve výstavbě. Tak jsem si říkal, že bych si ho mohl vyfotit, když už tedy tady jsem.
Smykem vedle mě zastaví velké bílé nákladní auto. Leknu se. Z kabiny vyskáče asi pět lidí v maskáčovým nebo khaki oblečení. Maník s kalašnikovem v ruce a s „americkejma“ brejlema, co je mají ti drsňáci, povídá: „Doklady!“ Chytl jsem se jako za srdce a ukázal jim emoci, jako že jsem se lekl. „Uf, já se lekl, v tom civilním autě vypadáte jako teroristi a ne jako ukrajinská armáda!“
Zajímavou alternativou místo cesty na Ukrajinu, můžete být Kavkaz. Řadí se mezi nejkrásnější pohoří světa, což však není jediným důvodem, proč se tam vypravit. Jsou tu také otravní policisté, zajímavé geologické jevy, pohostinní lidé, vesnice paneláků i staré mešity. |
Úspěchem bude přežití
Všichni se na sebe podívali, jeden se hned vrhl k motorce a snažil se otvírat zamčené kufry, druhý chtěl pořád doklady. Mé pomalé vedení začalo pomalu vodit. Žádná ukrajinská vlajka, jen oranžovo-černé stužky, oblečení každej jiný. „SAKRA!“ říkám si. Pořád na mě ječí „dokument!!!“, dávám mu pas. Pas si hned zasouvá do vesty. Všichni chodí kolem motorky a čučí na ni, na něco se ptají, ale nerozumím. Začíná to pěkně smrdět. Prý s nimi musím jet na ústředí, aby mě prověřili. „Ne ne, motorku nechat tady, klíče vemu a jedeš s náma,“ říká nějakým jazykem.
„Ne, klíče ti nedám! A motorku tu nenechám!“ říkám odhodlaně. Vzal mi klíče, postrčil mě svým kalachem z motorky směr k autu a ukázal, ať si nastoupím. „A tak tady je ta hranice, kdy přestává prdel a začíná být pěknej průser,“ říkám si. Otáčíme se s náklaďákem a jedem do ústředí. Podívám se ještě na motorku, všechny mé věci a uvědomuju si, že ji asi už neuvidím. Že právě teď jsem o vše přišel, že se trochu změnil žebříček hodnot a bude velký úspěch se odsud dostat živý. Přijeli jsme do takových provizorních kasáren. Odvedli mě k veliteli. Dali mu můj pas. Podíval se na mě a povídá: „Musíme si tě prověřit,“ řekl s úsměvem pokérovaný velitel. „A pak můžu jít?“ zeptal jsem se. Nic neřekl, ani nezvedl hlavu. „Co se mnou uděláš?“ Zvedl hlavu, přímo se na mě podíval, až to se mnou cuklo dozadu. „Prověřím tě, pak tě pustíme, uvězníme nebo popravíme! Teď jdi jíst!“ zavelel.
Po jídle jdeme na dvůr, kde odpočívá asi padesátka mužů, od mladíků po starce. Kdosi mi nabízí cigaretu. „Tak ty si myslíš že jsme separatisti!?“ řekl trochu rozzuřeně nějakej maník. „Já jsem učitel, tohle je horník, tohle je doktor,“ a ukázal na muže kolem. „Připadáme ti jako teroristi?“ řekl zase hlas odjinud. Chlapi přišli trochu blíž ke mně, přisunuli si lavice, židle do kruhu a pozorovali mě, poslouchali, co bude. Nevnímal jsem žádné nebezpečí, spíše zvědavost. „Média vás takhle prezentují, nazývají!“ řekl jsem. „A proč bojujete? “ ptám se. „Evropský média jsou sračky, píšou to, co jim říká Amerika. Manipulují!“ řekl někdo v davu a ostatní souhlasně mručeli.
Boje za svobodu
„Za co bojujete?“ ptám se znovu. „Za svobodu, za svou zemi, za Doněcko, za to, že nechceme, aby nám vládl fašismus, že nechceme, aby jsme byli pod nadvládou EU, USA, aby nám někdo bral naše bohatství, naši zem!“ Koukal jsem se po těch mužích, vypadali jak prosťáčci, takové naivní zasněné obličeje s iluzí v očích a odhodláním bojovat za něco, o čem jsou přesvědčení, že za to stojí umřít. Spíš to vypadalo jako v posluchárně nějaké filozofické fakulty, samý obličej intelektuála a přemýšlivce, který má v ruce něco, k čemu cítí odpor, ale ví, že je jeho povinnost to v ruce mít. „Kdo je fašista?“ ptám se „No přece vláda, ty u moci! Podívej, jak se k moci dostali! To vám v Evropě není divný? “ říká zas jiný.
„Velkého zloděje, nespolupracujícího s EU, vystřídal menší zloděj, napojený na USA!“ křičel jiný. Dlouho jsme si povídali, oni se ptali na mé cesty, na to jaké to bylo v Iráku, jaké to bylo na cestě kolem Afriky, já se vyptával na vše kolem Ukrajiny, jak to bylo se sestřeleným civilním letadlem, jak je to s podporou Ruska atd.
Za několik hodin mě zavolali k veliteli, asi půl hoďky jsme si povídali, spíš mě vyslýchal, nakonec říká že můžu jet. Provedl mě po areálu, ještě mi nabídl, že tam můžu několik dnů zůstat s nimi, nebo se k nim přidat. Přivezli mi motorku. Všichni si mě přišli poplácat, rozloučit se se mnou. Dali mi nášivku jejich oddílu a popřáli šťastnou cestu. Vyjel sem ze vrat. „TY VOLE, TO JE SNAD ZÁZRAK!“ tlemím se v helmě, jak rajče na hnoji. A honem pryč. Sem uprostřed Donětska a kličkuji mezi hořícíma panelákama pryč směr domů, pln optimismu netušíc, že tu lepší část dne mám za sebou.
Část poslední kapitoly, té nejaktuálnější, z Ukrajiny: Cesty k sobě, milujise. Jeden středně napínavý příběh z mnoha. Info o knize www.miluji.se
Zajímavé. Naševaše media pravdy a lásky nám přeci neustále opakují, že na východě Ukrajiny je to pouze samý rusák, ruský výsadkář či teroristé odněkud z Kavkazu.
Není nad autentické svědectví přímo z místa. Pak se člověk může dočíst, že ti tzv. separatisté jsou převážně tamní občané kteří prostě bojují za svůj domov.
Divím se, že není celá Západní civilizace pobouřena faktem, že kyjevská vláda posílá na své vlastní občany armádu.
Každopádně díky za dobrý a zajímavý článek:)