HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


VYBAVENÍ NA CESTY

POSLEDNÍ DISKUSE

Tuva - tajgou k radonovým pramenům

Tuva - tajgou k radonovým pramenům

Při plánování naší příští cesty bylo jasné, že uzrál čas na Rusko. První myšlenka: Altaj nebo Sajany. Druhá myšlenka: Bajkal. Třetí myšlenka: jak to spojit.



Pod vplyvem četby na internetu zvítězila zvědavost, zda bychom dokázali dojít z Tuvy kotlinou Todža a přes jeden z mnoha hřebenů Velkého Sajanu na stranu k Bajkalu.

 

Tuva, ruská republika na jihu Sibiře u mongolských hranic, mi přišla dostatečně odlehlá od hlavních turistických tras (což se potvrdilo) a dostatečně exotická.

Číháme na noční autobus

Chtěli jsme jet Zarjou – parníkem proti proudu Jeniseje. Zarja zlamálas. Tak místo toho stojíme asi 70km za Kyzylem na odbočce. Zde končí asfalt a začíná nejprv prašná cesta stepí a potom jen vyjeté koleje v tajze a přes tři horské hřbety 140 km do Toora-Chem. Cesta pro Uraly a ZILy. Každý den tu má jezdit takový „autobus“. Tak čekáme.

Spíme u místních v jurtě a čekáme i další den. Jediné, co tu jezdí, jsou však zaměstnanci zlatých dolů. Jdeme údolím a u další jurty se dozvídáme že „bus“ jezdí jen v noci. Spíme tedy dva metry od cesty. V půlnoci nás budí řev motoru. Po stepi se prořítila mašina a zmizela v dáli dřív, než jsme se stačili vykýblovat ze stanu.

Ranní deprese a déšť. K večeru táboříme u mostu. Vaříme v kotlíku pohanku s cibulkou. Jíťa jde spát, já hlídám u ohně. Před půlnocí se přibližuje hukot a světla. A je to on! Bednobus do Toora – Chem.

Bednobus do Toora-Chem

Je zde narváno. Tuvinky i s dětmi, pár chlapů – všichni jedou z nákupů z hlavního města. Normálně lítají letadlem. Bylo však špatné počasí. Jela jen mašina. Tato cesta bývala průjezdná jen v zimě, když zamrzly močály – zimnik. V poslední době je to i letnik, ale podle toho to vypadá.

Nedá se to popsat - musí se to zažít. Sedím skrčenej na baťohu téměř bez opory. Jíťa je aspoň opřená o stěnu. Plavba po rozbouřeným oceánu a srážky s velrybami. Když má být něco obzvlášť krutého, řidič výstražně zatroubí, aby se pasažéři něčeho chytli. Takhle jedeme 9 hodin. Z toho jsou dvě hodiny přestávka na horském sedle u „přepřahací stanice dostavníků“. Dřevěná chajda, svítí se petrolejkou, čaj za 4R, boršč za 24R.

Chamsarský kšeft s benzínem

Ráno v Toora-Chem vše klape (zde neuvěřitelné). Jedeme UAZem na letiště. Naše ochranitelka nám vyjednává audienci u vedoucí kasy (tady snad všude vládnou ženy – chlapi jsou často namol). Ta od nás bere po 500R a jdeme přednostně do letadla (normální cena 1300R). Vzdálenost 80 km.

Letíme nad kotlinou Todža. Nádhera. Co znám z mapy, je teď v reálu a vše odpovídá mým představám. Jezero Olbuk, Azas, Nojan Chol, Chamsara. Přistáváme po 30ti minutách na návsi přímo mezi chaloupkami.

Shromáždili se zde asi všichni obyvatelé. Mění kýble ryb z řeky Chamsary za benzín do svých loděk. Obchod je v režii pilotů a když už se PET flašek s benzínem nedostává, podojí i letadlo.Všichni místní chlapi jsou pod vplivem alkoholu.

Letiste v Chamsare

Postupně se dozvídáme, že lze jet motorovou loďkou asi 20 km proti proudu řeky. Jeden by nás odvezl, jestli máme benzín. Vzít si v Toora – Chem u benzínky pár flašek PHM nás však nenapadlo. Místní to tak dělají. Druhej benzín má, ale chce za odvoz 3000R. Nabízím 300. Ťuká si na čelo – tady seš na Sibiři. Nakonec ten první alkoholik prohlásí, že my jsme jeho druzjá, sežene benzín (oběhl všechny chalupy) a vezme nás zadarmo k ústí řeky Čiriktěr (20 km).

Hluboko do tajgy

V deset večer se loučíme s loďkou a proti proudu řeky Čiriktěr se noříme do tmy a tajgy. Je tu pěšina a máme po dvou kilometrech narazit na „traktoróvuju dorógu“ – vyjeté koleje v tajze. Pak se dát doleva 6 km k izbušce - loveckému srubu. Pelášíme strašidelnou tajgou, jako bychom ani neměli na hřbetě dvacetikilové mrchy, honěni strachem z medvědů a komáry.

Po Chamsare do tajgy

Neuvěřitelné – stojíme u izbušky. Dvě palandy, zásoby mouky, cukru, těstovin, čaje. Vše v pytli u stropu. Dokonce i petrolejka funguje. Co víc si můžeme přát! Shazujeme urousaný hadry a promočený boty. Dělám čaj a padáme na pryčny.

Ráno. Komáři žerou strašně. Bereme si moskytiéry a rukavice. Hrkáme děckejma hrkátkama proti medvědům, aby nás slyšeli a utekli. Je vlhko, všechno mokré, ale dělá se hic. Musíme jít v bundách proti komárům a o to víc se potíme a o to víc se jich kolem nás rojí. Ani místní, ani nadnárodní repelenty nezabírají.

Ještě přes jeden srub docházíme večer k řece Sorug. Je 20:00 a most, co je v mapě, neexistuje. Řeka je široká 35 m a hluboká asi 1,5 m. Leží tu naštěstí loď, a tak dobrodružně bidlujeme na druhou stranu. Proud nás sice strhává asi 100 m, ale šťastně přistáváme. Je zde velká chajda – bývalá základna strážců národního parku Azas. Nyní vše chátrá – válej se tu stacionární motory, je zde zarůstající plocha pro přistání vrtulníků. Chajda zamčená – spíme v přístěnku.

Těžká cesta k radonovým pramenům Čojgan

Odpočíváme celý den, cháriusové (lipani) berou na třpytku. Rybí hody, krásné počasí, komáři se někam schovali. Další den bidlujeme na druhou stranu řeky a jdeme proti proudu. Cesty zmizely. Snažíme se držet se na terasách nad řekou. Podle meandrující řeky je mokrá pánev s kustárniky (keři). Na terasách zas samé vývraty. Občas narazíme na zvířecí stezky a opět je ztrácíme.

Všude jsou obrovské jámy vyhrabané medvědy. Máme strach, že za každým vývratem je brloh a chrastíme o106. Hledáme brod. Asi ve 13:00 padáme na břeh a jdu prozkoumat, kde lze brodit. Vezmem to přes ten skalnatý ostrov uprostřed řeky po navalených stromech nad vodopádem. Pak slezem po skalce dolů a přebrodíme druhé rameno. Vypadá to velmi strašidelně, ale jde to dobře – jen tam nespadnout.

Panev okolo Sorugu

Snažíme se dojít k Nižnému Ozeru, kde je v mapě malovaná izbuška. Jsme zmoženi vedrem, gnusem a močály. Docházíme tam ve 21:30. Ózero leží v močále, kustárnicích, izbuška nikde. Marně ji hodinu hledám. Vybíráme trochu rovné místo pro stan, vaříme brkaši se špekem a snažíme se usnout.

Další den občas narazíme na loveckou stezku. Objevují se záseky na stromech - lizy, i když značně staré. Každá stopa civilizace nám zvedne náladu - trosky přístřešku, staré ohniště, 2x narážíme na zavěšený rezavý pasti - železa.

Mokřadem v sápochách

Ráno pokračujeme po stezce přes mokrou pánev k Vyšnému Ózeru. Myslíme si, že se stezka bude zlepšovat. Opak je pravdou! Ztrácí se v nekonečné bažinaté pláni, kterou přecházíme asi 3 hodiny, než se dostaneme za sedýlko k jezeru Elik-Chol.

Zase mokřady bez stezky. Je strašnej hic a bezvětří. Náš pohyb se už dávno zmenšil na 1,5 - 2 km v hod. Na nohách sápochy (gumáky od atombordelu po pás) - je to velká námaha zvedat nohy ze zatopených děr na trsy trav, propadat se do mokra a prodírat se kustárniky. Spíme u řeky obaleni komáry. Zítra odsud musíme pryč na kopce nebo nás to tu udolá.

Definitivně ztrácíme stezky. Nejde to ani po bažinaté pánvi, ani lesem na okrajích. Prodíráme se proti proudu potoka do stráně. Mapa říká, že vylezeme na pláň ve výšce 1900 metrů a nelže. Ale komáři nezmizeli. Zato přibyly dvoucentimetrový hovada a mokro je zde taky.

Na obzoru je ale v horách sedlo - průchod k posvátnému buddhistickému místu - přírodním lázním Čojgan. A narážíme na koňskou stezku! Traverzujeme po ní a pak stoupáme. V 19:20 jsme v sedle 2053 m. I zde je gnus a moc nefouká. Kolem hory 2500 m, zbytky sněhu, ale teplo.

Je zde budhistické ova a hned vedle docela čerstvé medvědí hovno. Co tu ksakru ten medvěd dělá? Má dole v tajze žrát jágody. To zas Jíťa neusne. Mě z toho taky není nejlíp. Olamujem suchý klacky z jediných dvou stromků nad námi na stráni. Jíťa trhá ještě čerstvý kustárniky. Děláme ohník (medvěd přece nerad spáleniště). Loďák s jídlem dáváme do kamenné mohyly ova. Přikryjeme kotlíkem, aby případný vetřelec udělal kravál a vzbudil nás. Nespíme.

Konečně Čojgan!

Cesta dolů po suti je nekonečná. Místo odhadovaných dvou jdeme na dno údolí 4 hodiny, a to v sápochách. Všude bláto, vedou nás koňská kopyta. Jdeme proti proudu. V protisměru nás děsí docela čerstvý stopy medvěda. Kus trasy vede přímo rozvodněnými rameny potoka a stezku je pak třeba znovu hledat. Při jednom brodění si do sápochů nabírám a 2 km do cíle jdu v čvachtákách. Začíná mžít a konečně poslední brod.

Čojgan!!! Posvátné buddhistické místo, kde se nepije alkohol. Zároveň i východisko turistů na Pik Topografov. Na travertinovém návrší usazenin z minerálních pramenů je tábor burjatských a ruských rekreantů – lázeňských hostů. Mají zde stany, igelitový přístřešky nad lavicemi a je zde i izbuška s kamny. Hned stavíme stan a seznamujeme se s místními.

Lazne Cojgan

Jsou tu teplé radonové prameny. Některé, v nichž má být člověk jen 5 minut, a pak slabší, kde můžeš být 15 min. Dále v lese jsou chladné prameny – mléčná lázeň věčnosti a 15 m vedle světlejší lázeň věčné mladosti (zvláště vhodné pro muže, ale nějak se to na mně neprojevilo). Je zde asi 30 pramenů. Každý léčí nějakou část člověka. Kromě pramenů jsou zde také plynové jamy s deklem. Před týdnem se zde udusili dva burjati. Inhalovali příliš dlouho. Jeden plyn je na ženské nemoci. Stačí se jen posadit na plynovou jámu.

V táboře družba. Paní, co zde sedí, je Valentyna z vesnice někde od Mondy. Je to geoložka – ve zlatých dolech určuje směr těžby. Pán je Valentýn z Krasnojarska. Všichni tu vegetěj jak velká rodina, společně si vaří a my se taky přidáváme. Pomáháme s ohněm a nádobím. Cpou nás polívkou a chlebem s máslem (domácím mňam), kafe, čaj, bonbony, jsme v  7. nebi.

Další večer hodujeme plov. Sousední parta si z domova až někde od Bajkalu přivezla celou ovci. Všichni mají pytle proviantu - přes sedlo ze strany z Burjatie jim to převezli koňma za 300R. Pod sedlo to z Orliku proti proudu řeky Senca přivážej Uraly nebo ZILy. Cena je 10000R za jízdu (80km). Koupeme se v radonu. Je to slast. Prej to je dobrý na boláky, a těch máme přeci dost!

Cesta po rece

Tuvinská republika

(rusky: Республика Тыва, tuvinsky: Тыва Республика) je republika Ruské federace ležící na jižní Sibiři u mongolských hranic. Má 305 510 obyvatel a 170 500 km². Hlavním městem je Kyzyl.

Přírodní poměry: Větší část republiky se nachází na náhorní plošině o průměrné nadmořské výšce 600 m. Tu obklopují vysoké hory – ze severní strany Západní Sajan a z jihu pohoří Tannu-Ola, jehož nejvyšší hora Mongun-Tajga (3 970 m) je zároveň nejvyšším bodem Sibiře. Hlavní řekou je Jenisej, jehož dvě zdrojnice Velký (Bolšoj) a Malý (Malyj) Jenisej se stékají v Kyzylu. Západní část Tuvy odvodňuje další přítok Jeniseje, řeka Chemčik. Podnebí je drsné, kontinentální, s průměrnými teplotami −32 °C v lednu a 18 °C v červenci.

Obyvatelé: Asi 77 % obyvatel tvoří turkičtí Tuvinci, Rusů je 21 % a mají převahu hlavně ve městech. Mezi nejrozšířenější náboženství patří buddhismus, šamanismus a pravoslaví.


02.04.2007, Pavel Mlynář


Diskuse


Moc rád bych měl kontakt na dva cestovatele , kteří šli tuhle cestu.dík moc Tomáš
30. 11. 2014, 11:09:49

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Cestovaním zistíte, ako sa každý mýli v názore na iné krajiny....A

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ