Gambie – nejmenší stát Afriky

V roce 1996 jsme se vypravili se ženou na dovolenou do Gambie, o které se říká, že je vstupní branou do západní Afriky. Tento malý státleží přímo uprostřed Senegalu, který ho obklopuje ze tří stran. Atlantický oceán omývá pouze 30 kilometrů pobřeží.

Zemi vévodí stejnojmenná řeka Gambie dlouhá 400 km, která rozděluje Gambii na dvě poloviny, jež nejsoupropojeny žádným mostem.Metropolí se stal Banjul, přestože největším městem v zemi s 200 000 obyvateli je Serekunda, (tak se to fakt jmenuje). Obyvatelé se živí především pěstováním burských oříšků, bavlny, rybolovem a v poslední době též rychle se rozvíjejícím turistickým ruchem. Pro turisty je na pobřeží vystavěno několik hotelů s bazény a, na místní poměry, veškerým komfortem.

Země za babku

Při našem prvním výletu do vnitrozemí nás vítaly děti posměšným pokřikem: „Túbábs, túbábs, túbábs !“ Tento legrační pokřik nás provázel všude, kam jsme se hnuli, a mně vrtalo hlavou, co to znamená. Traduje se, že když zemi kolonizovali Angličani, všechno zboží mělo pro ně směšnou cenu, což označovali jako „dvě babky“ – podobně jako u nás se říká „koupil to za babku“. To domorodci slýchali velmičasto azřejmě se jim to zalíbilo natolik, že až do dnešní doby je pro ně každý Evropan „túbábs“. Dospělí vás tak ovšem neosloví v obavě, aby se turista nenahněval a oni nepřišli o možný výdělek.

Tváře gambijské pohostinnosti

V Gambii jsou prý velmi pohostinní lidé, aspoň to hlásají všechny cestovní kanceláře. Realita je poněkud jiná. Opravdu vás každý zve k sobě domů, do svého skromného příbytku, ale za tím účelem, aby vám předvedl, jak je na tom špatně a že by nebylo od věci, abyste jim nějakou korunou, pardon, dallasem přispěli. Dobře vědí, že žádný, kdo pozvání přijal, jim přispět neodmítne. V každém případě je to zajímavá zkušenost nahlédnout malinko do soukromí africké reality. 

Co tu bylo nepříjemné, byli takzvaní „beachboys“. Urostlí mladí hoši, kteří si za své povolání zvolili otravovat turisty. Jakmile se objevil na pláži nějaký turista o samotě, ihned k němu přispěchal některý z mladíků, aby se vás nejprve vyptával frázovitými otázkami typu – jak se jmenuješ? Odkud jsi ? Jak dlouho tady budeš ? atd. Poté nabídl pomoc v podobě průvodce, který ti bude za nějaký bakšiš k dispozici radou, případně další pomocí (nám například jeden nabídl, že nám bude tlačit vozík v supermarketu). První dny odpovídáte na stejné otázky desetkrát denně, to podle toho, kdy se vám podaří plážového hocha setřást. Po několika dnech se stávají velmi otravní, protože jakmile jednoho důrazně odmítnete, po chvilce se odněkud zjeví další a vše se opakuje znova a znova.

Serekunda v noci

Výlet na krokodýlí farmu byl příjemným zpestřením, kde nikdo neotravoval. Byl jsem na vícero podobných farmách, ale nikde jste se nemohli mezi nimi volně procházet. Majitelé nás však předem ujistili, že prý krokodýli jsou neškodní, protože jsou živeni výhradně rybím masem a ostatní jim nechutná, navíc prý už jedli. Respekt z takového tvora byl na místě, ale i tak jsem se zkusil přiblížit co nejvíce, no, nepohlaďte si krokodýla, když se to může.

Od místní cestovní kanceláře jsme si ještě koupili jeden z nabízených výletů. Měl celkem zajímavý až lákavýnázev a bylo by škoda ho neabsolvovat, zvláště když se jmenoval „Serekunda v noci“.

Nákup mušlí a zajímavé odhalení

Při studování malokologické literatury jsem nabyl dojmu, že si odtud přivezu řadu zajímavých mušlí z čeledi Marginellidae. Hned první časné i odpolední výpravy podél pobřeží mi napověděly, že s tím množstvím druhů to tady bude trochu horší. Marginelly jsem našel pouze v pěti druzích a jen v několika málo kusech.

Zato Cymbium pepo, Cymbium cymbium a hlavně Cymbium glans tam byly ve velkém množství, zejména v rybářských vesnicích Brufut a Sayang. Přímo tady se tyčily hromady rozbitých a už zkonzumovaných mušlí a jen těžko se daly nějaké pěkné kusy vybrat. To ale vůbec nevadilo, protože ženy a děti, když viděly můj zájem o mušle, je ihned odněkud začaly nosit a nabízet k prodeji. Z velkého množství se však dalo vybrat jen několik kusů v dobrém stavu. Mušle jsou velké něco mezi 20 až 30 cm a žijí v mělké vodě, a tak je rybáři často vytáhnou v sítích i s rybami, čehož jsem byl svědkem.

Co mě ale nejvíce zaujalo, ne sice ze sběratelského hlediska, ale jako kuriozita, byly kožené přívěsky na krk, ve kterých byly vsazeny lastury zavinutce penízkového, nebo zavinutce kroužkového. Tyto mušle byly ve velmi špatném stavu, bez lesku i bez barvy. Na první pohled dost letité kusy. Protože tito zavinutci v západní Africe nežijí, domnívám se, že místní obyvatelé stále používají k výrobě přívěsků a masek ulity, jež sem byly dovezeny v 18. století jako platidlo.

Lastury byly dováženy po tunách pro obchod s otroky a jelikož otroctví bylo zrušeno cca před 180 lety, je téměř jisté, že právě tyto zavinutce vlastnili někdejší otrokáři a pozdější generace je dokázaly využít. Ještě dnes s nimi čile obchodují a vydávají je za zaručený produkt moře omývající Gambii, jak jsem o tom byl několikrát ujištěn. Obchod s otroky většinou fungoval na principu kmenových válek. Kmen, který zvítězil, prodal zajatce Angličanům za tabák, střelný prach, sušenky, ale také právě za zmíněné mušličky zvané také „kauri“.

Otrokářský ostrov

Navštívili jsme se skupinou turistů maličký ostrůvek uprostřed řeky Gambie, kam sváželi zajaté nešťastníky, a když byl ostrov plný, odváželi je pryč z jejich domoviny. Na ostrově, kde zajatce shromažďovali, kupodivu nikdo nehlídal, přesto žádný z nich neutekl. Vysvětlení je zcela prozaické: nikdo z nich neuměl plavat tak, aby uplaval přes jeden kilometr k nejbližšímu břehu.

Stále se na březích ostrova nachází zbytky korálků i jiných ozdob, které kdysi vlastnili lidé sem přivezeni a kteří v tlačenici své talismany poztráceli. Neměl jsem z toho moc příjemný pocit při představě, co museli tito nebozí lidé prožívat.

Eben a krém na boty

Po návratu jsme navštívili tržiště, abychom zahnali chmurné myšlenky na utrpení tisíců a tisíců lidí. Mimo několika málo mušlí jsou na všech tržištích k vidění batikované látky, obrazy místních malířů, spousta vyřezávaných afrických suvenýrů a mezi nimi krásné dřevěné sošky od těch nejmenších až po dvoumetrové. Štíhlá, do detailů vypracovaná soška mladé ženy, kterou jsme si vybrali, byla přibližně 1,5 m vysoká a přišla nás přibližně na 900 Kč. Cena zde rozhodně není dána, tu si musíte vysmlouvat. Chvilku vám to ale trvá, než se to naučíte.

Chodit po těchto krámcích, kde se přímo před vámi tvoří umělecká díla, je fantastický zážitek. Nesmí vás ovšem překvapit, že černou ebenovou barvu dosáhnou zruční řemeslníci krémem na boty. To se pak rázem soška ze světlého dřeva po nakrémování a dokonalém vyleštění promění v sošku ebenově černou.

Jak jsem vyzrál na mazané obchodníky

Poslední den před odjezdem se mi na jednom takovém tržišti stala nemilá příhoda. Všude, kam jezdím, vozím s sebou mušle, které v dané lokalitě nežijí, abych je s místními sběrateli mohl vyměnit. Tady ale žádní sběratelé nebyli a vézt je nazpět se mi nechtělo. Po nezbytné konverzaci, kdy se vás vyptávají na všechno možné, jsem je nabídl zdejším obchodníkům, kteří s výměnou za nějaké místní výrobky nadšeně souhlasili. Mušle jsem vybalil a pozoroval, jak si je obdivněobchodníci prohlíží, protože takové ještě nikdy neviděli. Pokynuli mi, abych si něco vybral.

Chvilku jsem vybíral a pak ukázal na malou sošku. Prodavač omluvně kroutil hlavou s tím, že to nepůjde, protože zrovna tato soška patří jeho bratrovi. Druhá byla dalšího bratra, třetí byla kamaráda a na čtvrtou jsem se už neptal, sbalil mušle a šel jsem to zkusit vedle. Když jsem tam mušle vybalil a nabídl k výměně, zjistil jsem, že mně jich několik chybí. Řekl jsem ženě, ať mi tyto pohlídá, a šel jsem k sousedovi, aby mi je vrátil. Bylo to zcela zbytečné, protože tady mu prý nezůstala ani jedna, jak se mi zapřísahal před Alláhem. Řekl jsem si, nevadí, a vrátil se k ženě a ke zbývajícím mušlím. Nevěřícně se dívám na mušle a pak na ženu, protože je mi hned jasné, že chybí další mušle. Žena si totiž prohlížela náramky a jiné suvenýry.

Rezignoval jsem, protože nás čas tlačil a obchodníci to věděli.Po návratu do hotelu nám bylo sděleno, že letadlo má technické potíže a dříve než za čtyři hodiny neodstartuje. To znamená, že máme ještě minimálně dvě hodiny času. Vrátil jsem se na tržiště k mým obchodním partnerům a tam vidím svoje mušle už vystavené pro turisty k prodeji. Posbíral jsem je, poděkoval a vracel jsem se i s mušlemi zpět do hotelu. Radost jsem z toho ale neměl – říkal sem si, možná jsem jim ty mušle měl nechat, co by mi to udělalo.Ale na druhou stranu, proč zrovna jim, kteří se takto zachovali. V posledním stánku tržiště byla vždy usměvavá a milá žena. Nikdy nezapomenu na její rozzářené nechápající oči, které mi děkovaly za nečekaný dárek. Ale teď už je opravdu čas k odletu.