Svět zachvátila epidemie novodobého nomádství

Svět zachvátila epidemie novodobého nomádství

Doby Hanzelky a Zikmunda, dvou odvážlivců, jejichž cesty po světě sledoval před lety s napětím celý národ, jsou dávno pryč. Lidi už nebaví číst doma v bačkorách cestopisy, plné odvahy a dobrodružství, které prožil někdo jiný: touží je prožívat sami. Do posledních divokých míst naší planety se vydávají úředníci a studenti, vyzbrojení jen kartáčkem na zuby, nožem a kreditní kartou.

Honba za zážitkem

Náš dokonale zabydlený a bezpečný televizní svět strádá nedostatkem dobrodružství a lidé s toulavou povahou to podvědomě tuší. „Nikdy vlastně na žádné nové místo nedojedou,“ píše slavný teoretik médií Marshall McLuhan. „Na programu zájezdu mohou mít Šanghaj, Berlín nebo Benátky, ale ve skutečnosti jakoby ta místa nikdy nenavštívili.“ Podle McLuhana se širý a neznámý svět díky rozhlasu a televizi smrsknul v nudnou „globální vesnici“. Pobytové zájezdy s klasickými cestovními kancelářemi se prý podobají nezávazné návštěvě kina či listování barvotiskovým časopisem.

Na McLuhanových slovech asi něco bude. Příjemné povalování na pláži nemusí být špatné, uspokojí ale jenom někoho. Ti ostatní (kterých dnes stále přibývá) už chtějí od cestování něco víc. Nabažili se komfortu luxusních hotelů a klimatizovaných autokarů, omrzel je umělý svět turistických památek, sterilní bublina prefabrikovaných zážitků.

Na cestu se vydávají proto, aby z bezpečného televizního světa aspoň na chvíli vypadli. Chtějí se trochu bát, riskovat, maličko moknout a mrznout, sáhnout si na dno a díky tomu uvidět svět takový, jaký doopravdy je. Jde jim o to, aby bylo cestování zase dobrodružné, jako tomu bylo kdysi dávno, před vynálezem letadla, televize a penicilínu. Jedině tak totiž najdou to, za čím se lidé odedávna na cestu do světa vydávali: silné a nezapomenutelné zážitky a poznání sebe sama.

Před rokem 1989 byl obyčejný výlet do Vídně dobrodružstvím, o kterém se mluvilo půl roku. Po otevření železné opony chtěl najednou každý poznat svět a Čechy zachvátilo cestovní šílenství. Všichni se prali o místa ve starých karosáckých autobusech, uhánějících do vysněné Paříže, Mnichova a Říma, aby tam pak u vytržení bloudili po obchodech a zapíjeli chleba s řízkem čajem z termosky.

Ta doba je ale už pryč. Důkazem je vznik řady „alternativních“ cestovních kanceláří, nabízejících svým klientům vyšší dimenzi v poznávání světa. Kromě nezbytného servisu jim totiž naservírují i zdravou dávku dobrodružství. „Lidé dnes chtějí sjíždět divoké řeky na raftových člunech, slézat nepřístupné skalní štíty, zdolávat na horských kolech opuštěnou skandinávskou tundru,“ říká Petr Smítka z chomutovské CK Sport S. S českým polárníkem Jakešem se prý zase mohou odvážlivci vydat na severní pól. Je ale ještě vůbec kam utíkat?

Droga backpackingu

Ve světě se vedle klasické turistiky stále více prosazuje styl, nazývaný backpacking, nebo také moderní nomádství. Lidé každého věku prostě na rok dva vypadnou ze školy či zaměstnání, spálí za sebou všechny mosty a vyrazí do světa na vlastní pěst jen s batůžkem na zádech, aniž by se o ně po cestě kdokoli staral. Ve všech západních zemích patří rok dva prožité „na cestě“ k základnímu vzdělání, stejně důležitému jako školní docházka.

Outdoor (pobyt uprostřed drsné přírody), trekking (přechody opuštěných velehor) a backpacking tvoří už dnes svébytné a rozšířené životní styly, na který se napojil celý průmysl, předhánějící se ve vymýšlení speciálních pomůcek. Obyčejní netrénovaní smrtelnící se totiž vydávají i do míst, kam se před pár lety odvážili jen mamutí horolezecké a vědecké expedice. Vývoj materiálů pro oblečení a obuv dnes už prakticky kopíruje kosmický a vojenský výzkum.

Backpackeři mají už dnes všude ve světě „své“ hospody, laciné hotýlky a dokonce i bible. Jsou jimi specializované průvodce australské edice Lonely Planet, kterou v roce 1975 založil jeden z prvních backpackerů Tony Wheeler. Detailní „kuchařky“, podrobně popisující, jak v které zemi přežít, kam se podívat a jak projet s minimem peněz maximální vzdálenosti, už dnes pokrývají celou mapu světa. Vycházejí ve statisícových nákladech a k dostání jsou prakticky všude. „Nestarej se, kde tvoje cesta skončí. Prostě jenom jeď!“, říká jejich heslo.

Backpackingu se dá propadnou stejně rychle jako třeba drogám. Ti, kdo takhle na cestě prožili pár měsíců života, mají často doma problémy zakotvit. Život v Čechách jim v porovnání se zážitky v indických Himálajích, thajské džungli nebo na indonéských ostrovech připadá šedivý a nezajímavý a při pohledu na mapu světa je to stále táhne pryč.

Běžné příznaky cestovní horečky se prý mohou vyvinout až v těžkou formu drogové závislosti. „Všude ve světě potkáte lidi ze západní Evropy a USA, kteří na cestě trávili třeba už desátý rok a úplně ztratili schopnost i chuť vrátit se do normálního života,“ říká pražský cestovatel Jan Vrána. Jeho život se točí kolem dvou věcí: přes léto vydělat peníze česáním italských jablek či mytím německého nádobí, přes zimu vyrazit do Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky.

Kolem světa za 80 dní

Dobrodružství, která nechal v knihách prožívat své hrdiny Jules Verne, jsou dnes už přístupná komukoli. Jedni se vydávají stopem přes Turecko, Írán a Pákistán do Indie. Jiní si rovnou vyberou cestu kolem světa. Stačí k tomu zbytečný jeden až dva tisíce dolarů. Specializované zprostředkovatelské kanceláře vám za ně na míru ušijí letenku RTW (Round-the-World), která se v poslední době těší mezi „backpackery“ obzvláštní oblibě.

Kombinaci zlevněných letenek několika leteckých společností zvolíte sami podle míst, která hodláte navštívit. Vyberete si třeba zastávku v Jižní Africe, na Cejlonu, na Filipínách, v Austrálii, na Havaji a na Floridě, jak je ctěná libost. Obletíte glóbus, všude se na pár týdnů zastavíte, omrknete, co vás zajímá a za rok jste doma coby dup. Cena se řídí počtem zastávek a dobou, kterou se hodláte po světě poflakovat.

Evropskou obdobou letenek RTW je populární vlaková jízdenka Interrail, která se u nás začala prodávat hned v roce 1990. Pokud je vám méně než 26 let, získáte za cenu nějakých deset tisíc korun možnost neomezeného měsíčního cestování na všech evropských železnicích. Trochu pracovitější student ty peníze vydělá v průběhu školního roku. V létě pak naplní bágl konzervami a salámy a objevuje svět.

Kultura cestování je na rozdíl od Českých drah ve většině západních vlaků vysoká a „interrailer“ tak ušetří za hotely, protože se v nočních experesech pohodlně vyspí. Po ranní hygieně v čisté nádražní umývárně si dá v bufetu kávu, uloží bágl do úschovny a vyrazí na prohlídku, řekněme španělského Madridu. Navečer mu odjíždí vlak do Paříže, za dva dny jej čeká Berlín a za týden už obdivuje finské Helsinki. Pokud chce vložené investice důkladně využít a projet za měsíc Evropu křížem krážem, jsou sice jeho zážitky poněkud útržkovité, ale každý, kdo to jen jednou zkusil, potvrdí, jak je i toto prázdninové těkání návykové.

Strach před světem a jak z něj ven

Ten, kdo se jen trochu rozhlédl po Evropě (třeba právě s pomocí jízdenky Interrail), rychle pochopí, jak je to vlastně nudný světadíl. Prolézání památek a obchodních domů baví člověka nanejvýš den dva a euroamerická kultura je všude k uzoufání stejná. Jakés takés dobrodružství lze dnes objevit snad už jen v Albánii nebo uprostřed opuštěných rumunských hor.

Ty, kdo by chtěli vyrazit někam dál (a především jejich rodiče), ale často svírá strach před světem. Průměrný Čech se stále ještě domnívá, že se ve světě ztratí, že jej na potkání okradou a zabijí, že se nakazí smrtícími nemocemi. Jenže – všechno je jinak. V mnoha asijských zemích už dnes cestovatel nemusí bojovat s lidojedy, ale naopak dávat pozor, aby jej nepřejel šikmooký řidič mercedesu, řítící se s celulárním telefonem u ucha na obchodní jednání.

„Z vlastní zkušenosti můžu říct, že strach přes světem z člověka za pár dní spadne,“ říká Jan Vrána. V Asii, kde je kriminalita mnohem menší než u nás, se cítil mnohem bezpečněji než v noční Praze. Svoje cesty po světě považuje za ideální způsob vzdělání a mnohem lepší vklad do života, než mu přinesly roky strávené na univerzitě. Až prý jednou bude jeho dětem osmnáct, posadí je do letadla a rok je nechce doma ani vidět.

Soumrak dobrodruhů?

Podle Marshala McLuhana pobytové zájezdy s klasickými cestovními kancelářemi vulgarizují a degradují svět, protože komukoli umožňují snadný přístup kamkoli. Ale i v cestování na vlastní pěst s báglem na zádech je obsažen stejný rozpor.

V příručkách Lonely Planet, detailně popisujících jak se probít jihoamerickými džunglemi, jak přežít uprostřed rozpálené Sahary a jak přejít ledové arktické pustiny je totiž vlastně ukryto kruté postmoderní vystřízlivění: čas objevitelů je už nenávratně ten tam. Všude na světě už před vámi někdo byl a dokonce o tom napsal knihu.

Úskalí hledání dobrodružství tím ale nekončí: všechno to, za čím se „backpackers“ do světa tak ženou, je jimi samotnými nevědomky ničeno. Pobyt v opuštěném buddhistickém klášteře uprostřed Himálaje může cestovatele duchovně povznést, zároveň ale přispívá k rozpadu tradičního způsobu života místních lidí. V patách poutníků pak táhnou křesťanští misionáři a „humanitární“ organizace, přinášející kdysi soběstačným domorodcům nejrůznější civilizační vymoženosti a dokonávající tak dílo zkázy. Některé země (třeba himálajské království Bhútán) se proto ve snaze o uchování tradic cestovatelům prozíravě uzavřely.

„Cestováním po Asii jsem vlastně ušetřil, protože měsíční výdaje jsou tu mnohem menší než průměrný český plat,“ tvrdí Jan Vrána. Tak například půlroční pobyt v Indii vyjde našince laciněji než průměrný barevný televizor.

Zkušenosti čtenářů

iva

Jenže v cestování podle Lonely Planet je další rozpor, protože ti cestovatelé, kteří cestují podle LP jezdí po trase, kterou jim vytýčí tenhle průvodce. Pokud je někde památka, o které se v LP nezmiňují, tak tam z těhle cestovatelů málokdo zavítá. Cestování podle Lonely Planet mi připadá, jako vaření podle kuchařky…
Jinak věty "na cestu se vydávají proto, aby z bezpečného televizního světa aspoň na chvíli vypadli…a při pohledu na mapu světa je to stále táhne pryč…." mi úplně mluví z duše… 🙂

Maykl
iva:

Je to moc hezky napsany, jen mi trochu unika, co tim vlastne chces rict.

Dana
iva:

pěkný článek..jen mi přijde že trošku povýšeně odsuzuje Evropu..kulturní rozdíly jsou i tady a i v evropských státech se dá zažít dobrodružství, pokud se tedy neválím s cestovkou u bazénu nějakýho letoviska…

Ondřej
iva:

….. Do posledních divokých míst naší planety se vydávají úředníci a studenti, vyzbrojení jen kartáčkem na zuby, nožem a kreditní kartou.

– to je tedy divočina když stačí bankomat a vše ostatní již dokoupíte v supermarketu 🙂

….. jako tomu bylo kdysi dávno, před vynálezem letadla, televize a penicilínu.

– ano s tím rozdílem že na cestu vyráží obvykle až po obrazové stimulaci svých mozkových center většinou právě skrze televizní obrazovku, kvalitně naočkováni se zásobymi repelentů a zpravidla letecky. Skutečných dobrodruhů na jachtách brázdících světové oceány nebo kontinenty pěšmo je stejně jako tehdy v těch dávných dobách jako šafránu.

….. Jakés takés dobrodružství lze dnes objevit snad už jen v Albánii nebo uprostřed opuštěných rumunských hor.

– opět další lež líného konzumenta reklamních letáků s mozkem obaleným tukovými vrstvami. Moje dcera je schopná prožít za jedno odpoledne na dvorku víc dobrodružství než Hanzelka se Zikmundem za celou dobu svého slavného cestování.

Jinými slovy ten kdo umírá vnitru musí hledat k chuti po životu vnější stimuly, jimiž vskutku může být cokoliv – heroin stejně dobře jako turismus. Bohužel ať si vyberete kteroukoliv variantu skončíte špatně – v případě heroinu snad jen o něco rychleji.

Vám bych doporučil vykašlat se na psaní cestopisných brožur a reklamních upoutávek a plně se věnovat próze jelikož vaše básnické střevo by vám mohl závidět i Jirásek.

Spozdravem překvapený čtenář

Jan z hor
iva:

Konečně mám příležitost Ti poděkovat co jsi pro české "travelers" udělal, myslím tím napsání a vydání první české (promin my to přirovnání) "louny planetky" Cesta na východ ,dodnes z ní čerpám a jen tak pročítám
Potkali jsme se v létě 98 v karakoramském Passu po tvém příjezdu z Číny

A co se týče článku tak tady asi neměl co dělat ,předpokládám ,že na tento server chodí jen tato skupina lidí ,očekával bych ho v nějakým lesklým,barevným časopise ,ale jinak s ním vlastně úplně souhlasím !!!

Katka
Jan z hor:

Mohu poprosit o bližší vysvětlení Vašeho tvrzení, že tento článek na HS asi neměl co dělat? Jaká skupina lidí chodí podle Vás na HS? A proč byste tento článek očekával v časopise s lesklým přebalem?
Moje otázky nejsou žádným "útokem", pouze bych ráda znala důvody pro Váš názor.
Děkuji předem za odpověď
Katka

Ravenhorn

Skvělý článek, který musím dát přečíst doma. Jelikož bych chtěl min. na rok na Nový Zéland, ale doma se obávají, že na to nemám. Já prostě nepochopím, co mi Češi pořád máme, že se bojíme ciziny. Nenávidím názory, že tam se na nás budou dívat, tak jako mi se koukáme na Ukrajince – To je největší kravina a blábol co doma slýchávám. Jak bylo řečeno na Západě je normální, že lidé po škole min. 1-2 roky cestují nebo jsou v nějaké jiné zemi. Češi jsou prostě blbci (většina), nechápou svět a bojí se ho a když někdo je úspěšný v cizině, tak jen závidí. Poslední dobou shledávám, že mě opouští patriotismus a musím říci, že třeba pokuď by byla naše země napadena, měl bych nechuť ji bránit. Nudí mě to tu a hodně věcí se mi hnusí, politika, stálé zdražování a přitom platy, tam kde jsem se pořádné nezvyšují několik let atd. Těším se, až odtud vypadnu.

Ravenhorn

Jo a pan Ondřej je právě tím člověkem, kterými pohrdám.

banan
Ravenhorn:

Ondreje tez nechapu.My jsme jeli na nasi velkou cestu,ktera bohuzel nakonec trvala jen 4 mesice,ale bylo to super,ale ve svem okoli jsem se setkala s naprostym nepochopenim,ze chci dat vypoved abych nekam jela a vsichni se nechapave ptali proc chci nekam jet a nekde se harcovat a kdyz ted vypravim zazitky z cest,treba jak jsme se malem zabili v autobusu v kasmiru nebo jak jsme meli prujem v kalkate tak zase vsichni nechapou,proc jsme jako nezustali doma. Proste nekteri lide zijou naprosto jinak.Jo a pan
Ondrej je nejaky zapskly 🙁

Romro
banan:

Naprosto souhlasí. Češi jsou obecně národ lenochů a strašpytlů, ovšem na druhou stranu se uklidňují tím, že jsou spokojeni s tím, co mají. Pak samozřejmě plivou na ty, co si dokáží jít za svými cíli a něco pro ně udělat. Osobně jsem strávil víc než 2,5 roku mimo ČR na 4 kontinentech a musím říct, že taková závist jako v ČR se jinde hledá opravdu těžko.

Martin T.
Ravenhorn:

Citace: Poslední dobou shledávám, že mě opouští patriotismus a musím říci, že třeba pokuď by byla naše země napadena, měl bych nechuť ji bránit. Nudí mě to tu a hodně věcí se mi hnusí, politika, stálé zdražování a přitom platy, tam kde jsem se pořádné nezvyšují několik let atd. Těším se, až odtud vypadnu.

Pokud Tě trápí tohle a nedovedeš se nad to povznést, pokud reaguješ takhle vztekle a nezrale, tak opravdu… prosím… můžes "vypadnout". Myslím, že při pohledu zvenku si teprv uvědomíš vztah k téhle zemi a své kořeny. Aspoň mně se to takhle stalo po cca roce a půl v Indonésii. Myslím, že není důvod nebýt hrdej na svojí zemi, zvláště když většinou po hlubším poznání jiné země zjistíš, že platí "jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet". Kývající palmy a zasněžené hory na obzoru jsou fajn, ale co je důležité, je "vnitřní klid", integrita a pocit, že vím, co chci a odkud kam jdu, ne pouze vykonávat "Brownův pohyb po planetě". Abys byl patriot, nemusíž být zrovna příznivcem českých politiků, i když bych si osobně přál, aby šli příkladem. "Yes we can!" Začněme u sebe!

jeff
Martin T.:

Na to se dá odpovědět jenom takto : „yes, we camp“, ale bohužel v česku. Martine já mám pocit, že ty jsi tak trochu politik.

jeff
jeff:

a není špatný občas připustit, že vztek na něco může být i opodstatněný, klausovský výroky typu „musíš se víc snažit“ jsou výsměchem, zkus to říct nějakým lidem ve třetím světě co živoří pod hranicí chudoby, zvláště, když G8 nedokáže plnit co slíbila.
Cestování může být jeden ze způsobů jak poznat sebe i svět, ale ne každému se to povede, záleží na osobním přístupu každého z nás, problém je, že konzum dneska hněte lidi už od kolébky a většina z nich není schopna jít nějakou vlastní cestou a „berličky“ všude kolem ochotně „pomáhají“.
Já měl štěstí, protože dřív než LP(ne ,že bych proti němu něco měl naopak) se mi do ruky dostaly knížky Jirky Svobody.

MartinT.
jeff:

To tvé „yes we camp“ bylo psáno před rokem a uznávám, asi jsem v té době sledoval nějaký projev z prostředí amerických primárek 🙂 Zmínka měla odrážet učitý idealismus, ne politiku nebo cynismus. Teď se to samozřejmě dá krásně znevážit. Jestli mám být „trochu politik“ kvůli tomu, že se snažím zajímat i obecněji o dění ve světě (ne jen „vypadnout z Čech, kdy to jde“)…tak ano, jinak ale nechápu, co jsem ti provedl, že ses rozhodl takto nálepkovat. Klausem se raději moc neoháněj (kdopak tu mluvil o tahání politiky do diskuse?), mám s ním společného pouze trochu častější používání uvozovek (ty ostatně též). Těmi sliby G8 myslíš konkrétně co?

Tereza
Ravenhorn:

Já bych pana Ondřeje zas tak neodsuzovala. Jednak vcelku vtipně vystihl rozpor věty "Do posledních divokých míst naší planety se vydávají úředníci a studenti, vyzbrojení jen kartáčkem na zuby, nožem a kreditní kartou" – pokud je v místě bankomat, pak to opravdu s divočinou nebude mít asi moc společného:-) Navíc když si jeho příspěvek přečtete pořádně, zjistíte, že on mluví o "dobrodružství", ne o cestování jako takovém. Takže bychom si asi měli definovat, co si pod pojmem dobrodružství představujeme, protože v tom je zakopaný pes celého tohoto sporu.

JJ
Tereza:

Děkuji za tento příspěvek, myslím totiž, že většina pisatelů zde nepochopila, co chtěl vlastně pan Ondřej říct. Já taky hodně a ráda cestuji, taky se setkávám s nepochopením, ale myslím, že je to každého věc. Někdo svůj život dokáže naplnit dobrodružstvím, aniž by musel kvůli tomu objet celý svět. Šťastný to člověk… stejně jako ti, kdo se nebojí vyrazit za dobrodružstvím do světa.

A.V.

článek se mi opravdu líbí. S menšími odchylkami přesně vystihl moje pocity, které mám spojené s cestováním. Je to až fanantická záležitost, ten podivný , vtíravý pocit, když už jste delší dobu doma a slyšíte volání dálek. Jenže někteří z nás prostě nedokáží jednoduše spálit mosty a odjet pryč, a tak se moje cesty omezují jen na krátkodobé pobyty. Zatím.
Nesouhlasím jen s poznámkou o Evropě. Je to jen můj osobní názor, zřejmě též podmíněný faktem, že po ted´ jsem cestovala pouze po evropě, ale myslím, že pokud nehledíme již na zmíněné cestopisy a různé rádce, je vždy co objevovat.

Klára

S autorem v zasade souhlasim, jen se mi nelibi zjedodusujici popularizacni forma vyuzivajici pri psani tech konzumnich metod spolecenskeho systemu, pred kterym utikame do hor a stepi.. S panem Ondrejem souhlasim take. bohuzel casto na cestach potkavam duse, ktere hledaji spis sami sebe, ale stale nenachazeji, ve vsem ostatnim selhavaji (prace, studium),takze kocovny zpusob zivota stava se jakymsi jedinym, i kdyz prijemnym, unikem spise pred sebou samym nez pred zminenou televizi atd.
zaroven musim taky rict, ze nejde nekriticky prijmout fakt, ze cestovani rozsiruje obzory tecka. zaroven take vytvari pekne iluze. po nekolikatydennim cestovani po jedne stredoasijske zemi jsme se do ni po roce vratila na delsi cas a musim rici ze svuj obrazek z ni jsem si musela znacne poopravit, nebyl lepsi ani horsi, ale proste jiny, proste na zaklade tydennich i mesicnich cest vznikaji spis iluze a stripky o danych zemich, ktere jsou cenne ale nejde je brat prece nekriticky jako celou realitu dane zeme,oblasti,mentality ci kultury.

tr

dalsi dobry clanek autora. potesilo me, ze byla zminena i role misionaru, a ze slovo humanitarni bylo ohraniceno uvozovkami. mozna by bylo vhodnejsi, nahradit jej slovem rozvojove a to i bez uvozovek (v souvislosti s domorodymi – indigenous – lidmi). humanitarni aktivity jsou realizovany (obvykle) v situaci, kdy uz doslo k vyznamnym zmenam (negativnim), pusobenim cizich vlivu, s kterymi si cilova skupina nemuze poradit. kdo videl na vlastni oci umirat male deti, navic vliem prave "rozvoje", ten asi s kritikou humanitarni pomoci bude opatrnejsi. ja sam jsem vsak velkym kritikem humanitarni pomoci (te v uvozovkach) – jako priklad muze slouzit rada projektu po tsunami ci ruzne aktivity, kterym se venuji jiz zmineni misionari. zda se vsak, ze autor mel na mysli organizace rozvojove, ktere ony zminene "vymozenosti" opravdu prinasi.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: