Jak jsme jeli do Laponska na ryby… bez papírů

Jak jsme jeli do Laponska na ryby… bez papírů

Do severského Laponska opředeného legendami se parta moravských milovníků rybaření vydala v romantické představě, že se budou živit čerstvými lososy a arktickými malinami. Co nakonec jedli?

Jak už to tak bývá, nejlepší nápady se rodí na Moravě u piva, a tak také loni vznikl nápad procestovat autem místo, které najdete na mapě Švédska pod názvem Laponsko. Je to bizarní a pro nás vskutku zajímavá krajina za polárním kruhem, kde slunce v létě nezapadá a v noci si můžete číst knihu či prohlížet časopis s hambatými slečnami – protože tam o človíčka, natož ženu nezavadíte.

Laponská strava

Čím se tam budeme živit? Tuhle otázku jsem položil svým kolegům rybářům, ale ti se na mě jen pohrdavě podívali a řekli: „Jen rybami“. Jak se později ukázalo, pravdu měli jen částečně. Další varianta byly hřiby, neboť jak je známo, všude na severu je hřibů nadbytek.

Bohužel tyto varianty jídla by byly pravdou, kdyby tou dobou nepanovalo v celém Švédsku neobyčejné sucho a teplo, což nesvědčí ani rybám ani hřibům. Ale nebojte se, hlady jsme neumřeli. Dokonce jsem zkusil i arktické maliny, o kterých jsem četl, že jsou vynikající pochoutkou, ale chutnaly asi jako jahody v motorovém oleji.

Kuchyne u divoke reky

Život v polárním dni

Cesta byla naplánována na přelom července a srpna, což – jak se nakonec ukázalo – byla dobře zvolená varianta kvůli teplu a dešti. Skutečně pršelo jen výjimečně, přes den se teplota vyšplhala dost přes 20 °C, zato večer prudce klesala až na 5 °C. Což byl důvod ke konzumování fermentovaných destilátů.

Že je v noci světlo, vedlo záhy k tomu, že jsme nevěděli, jestli je ráno či večer, a poznali to jen podle mračen komárů, kteří se na nás slétávali ve velikých formacích. Místní komáři jsou imunní proti všem prostředkům a dokonce se mi snažili propíchnout tubu s Offem. Nepomohlo ani vykuřování ohněm, klidně dělali přelety přes nejhustší dým.

V krajine jezer a komaru

Doklady zůstaly doma

Cestu popisovat nebudu, ale jedno je jisté – je to pekelně daleko, najeli jsme přes 7000 km. Cesta vede přes Německo, Dánsko a ještě asi 1500 km přes celé Švédsko. Cestou se nic zvláštního nestalo, jen pár veselých chvilek, když si kolega (který vlastnil auto, jímž jsme jeli) u hranic s Německem uvědomil, že nemá doklady, řidičák, pojištění atp. Vracet se nám nechtělo a tak i my bezvěrci se modlili, aby přísný celník na hranici nechtěl vidět papíry od auta. Také míra alkoholu a kartonů s pivem, které jsme převáželi, by odpovídala, ale tak pro dva autobusy plné otrlých námořníků.

Další veselá příhoda se udála u automatu na výdej lístků na trajekt. Po zasunutí karty se ve švédštině, kterou nikdo z nás neovládal, rozsvítil panel.

„Asi to chce tvůj pin,“ byla rada, která se ozvala z auta.

„No jo, nejsem blbej,“ odvětil kolega a začal vyťukávat pin své karty.

Když napsal své čtyřmístné číslo a zmáčknul knoflík, ozvala se další dobře míněná rada, že to možná nechtělo napsat pin, ale počet lidí v autě. Všichni jsme se smáli – kromě Houby, který by nerad zasponzoroval 6000 lístků, ale zato bychom byli na trajektu sami:-) Naštěstí i automat poznal, že se do našeho auta 6000 lidí nevleze, a po několika pokusech nám vydal lístek.

Území medvědů a losů

Na focení jsem používal svůj starý dobrý Sony F828, dále 4gigovou kartu, polarizační filtr a filtr přechodový. Vše bylo v pevném pouzdře. Dále byl nezbytný stativ. Měl jsem 4 baterky a ještě měnič na 220V do auta.

Cestou nás provázel „chlapík z krabičky“ – tak jsme říkali družicové navigaci GPS. Byl sice užitečný, ale mnohdy ne zcela přesný. Nicméně celkově toto zařízení považuji za velice přínosné. Při projíždění odlehlých oblastí, kde jediným zpestřením byly varovné nápisy „Pozor medvědi a losi“, jsem si uvědomil, že by možná nebylo dobré se v této divočině ztratit. Nejsou zde totiž žádné orientační body, jen nekonečná lesotundra, z které stoupá v noci pára – prostě strašidelné. Mobil je sice hezký vynález, ale při absenci signálu je vám tak na okrasu.

Autor clanku s ulovkem

Rybářská pohoda u divokých řek

Ale zpět k rybám. Sen kluků o chycení lososa se rozplynul, když při jediném záběru losos, který měl určitě přes 10 kilo, během krátkého zápasu přetrhl 35mm vlasec jako papír. Lovit se tam dá jen v době největší tmy, to je kolem 23. až 1. hodiny, jinak vás ryby vidí a neberou.

V divokých vodách laponské divočiny je veliké množství obrovských ryb, ale ulovit je, je velice těžké. Nám se to občas podařilo, ale mnohdy za velikého úsilí a přejezdů – mnohdy i 100km přesunů. Lovili jsme hlavně lipany, pstruhy potoční a okouny. Nejsem rybář a těžko mohu posoudit velikost, ale 45cm potoční pstruh se mi zdál dosti veliký. Prostě uvařené brambory a lipani na prutu byla pochoutka, kterou by nám mohli závidět i v interhotelu. My spali sice jen ve stanech, ale pobyt v divočině u řeky je asi ten největší relax, který mohu doporučit každému.

Snažili jsme se projít i národní parky, ale jen národní park Abisko u norských hranic je dobře přístupný. Některé parky jsou těžce dosažitelné a lze se tam dostat jen na člunu nebo vrtulníkem, na což mi mé chatrné úspory nestačily. Třebas jednou zbohatnu a vrátím se tam.

Narodni park Abisko

Pokud byste měli nějaké dotazy a já na ně budu znát odpověď, klidně mi napište. Takže Laponsko ahoj a snad ještě někdy na viděnou.

Článek byl převzat z www.sigut.net/laponsko.html

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí