HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rusko


POSLEDNÍ DISKUSE

Ještě dále na Dálný východ

Ještě dále na Dálný východ

Krásná krajina, svérázní obyvatelé, neuvěřitelné rozpory. Naše putování stopem do Vladivostoku s Kateřinou Mandulovou pokračuje.



První díl putování si můžete přečíst zde.

Burjati a Lenin

Do Ulan Ude mě přivezl sám ministr selského chazajstva burjatské republiky, který mě předtím dva dny královsky hostil ve své dáče na Bajkale. Burjati jsou buddhisti, jenže spletla jsem se, když jsem předpokládala, že ve městě budou samé buddhistické svatyně. Místo toho se tu obyvatelé pyšní obrovitánskou hlavou Lenina, která je prý největší na světě. Svaté místo Ivolginský datsan je třeba hledat kus za městem. Přechovávají tu tělo chambulámy Etigely, který v transu opustil svět, duše odešla prý přímo do nirvány a tělo zůstalo tady v pozici lotosový květ. Dalajláma však do Ruska už dávno nejezdí, aby nenarušoval dobré vztahy s Čínou. Mě to táhne do Tugnujské stepi a dál na východ. Projíždíme Jabloňový chrebet, což je divný název, když tu neroste ani jedna jablůňka. Cestou zastavím v několika buddhistických klášterech a pomodlím se za zdar výpravy. V Čitě mě čeká klasický sovětský nepořádek, socha Lenina, pošta, kde nemají jedinou pohlednici a ukrutné nádraží bez záchodků. Staví se tu obrovský pravoslavný kostel, který má zřejmě zvýšit kulturní úroveň města. Vidět jen tohle, jsem dost zklamaná. To nejhezčí z Čity se přitom vejde do dlaně jedné staré paní v županu. Svěřila se mi, že, když nedávno opravovala svou dřevěnici, vypadla na ni ze střechy bronzová ikona, kterou tam musel ukrýt původní majitel, zřejmě bohatý kupec.

 

Holčička z Birobidzanu, Dálný východ, Rusko

Za městem si stoupnu k patníku s kilometrem nula a snažím se stopnout něco do Chabarovsku, asi 2168 km daleko. Je mi mě samotné líto. Dál je jen tajga a pustina, vesnice skoro žádné. Nasednu na dlouhatánský náklaďák, který má namířeno do Vladivostoku. Když zmíním, že bych pozítří chtěla být v Chabarovsku, oba řidiči se dají do huronského smíchu. Prý když všechno půjde hladce, za pět dnů jsme tam. Míjíme poslední policejní checkpost, zaplatíme pokutu a jedem. Pohroužím se do svých myšlenek a v rychlosti 20 km v hodině medituji nad každým patníkem. Postupně mě přepadá malomyslnost. Přehodnotím plán a v Černogorsku, kde silnice přetíná transsibiřskou magistrálu, se nechám vysadit přesvědčená, že pojedu raději vlakem. Jenže nakonec to dopadlo jinak. Odkudsi se vyloupl sympatický Jakut, tlusťoučký a červeňoučký a tak nasednu do jeho japonské čtyřkolky a pokračuji směr Mogoča. Naštěstí už prý pominuly doby, kdy se na téhle cestě seriózně loupilo a přepadávalo. Dodnes si prý s sebou kde kdo vozí bambitku, pro případ, že by se potkal s chabarovskými bandity. Podřimuji, zatímco řidič se statečně proplétá mezi jámami v prašné cestě, kterou za léto rozmyla voda. Na silnici se sem tam pracuje a místy se objevuje dokonce asfalt. Korupce je v Rusku však velkolepá a silnice jsou hotový Klondike. Rusové sice umí lítat do vesmíru, ale postavit cestu pro lidi, to se ještě nenaučili. Vysedám na druhý den v poledne, do Chabarovsku stále zbývá nekonečných 1414 km. Svezou mě děduška Nikolaj a babuška Nataša z Tyndy. Jejich kočka to drkotání těžko snáší a příšerně mňouká. Taky bych mňoukala, kdybych mohla. Než se rozloučíme, podělí se se mnou staříci o kus uzeniny, kterou sním jen s největším sebezapřením. Stmívá se a já radši nemyslím na to, kde jsem a stopuji dál.

Datsan Charijastka, Burjatska republika, Sibiř, Rusko

Společníkem medvědi

Ne že by za Bělogorskem osídlení nějak výrazně zhoustlo. Projíždíme močálovitou rovinou amurské oblasti. Líhnou se tu zlí komáři. Krajina se začíná vlnit až v Židovské autonomní oblasti. V Birobidžanu, kam Stalin přestěhoval Židy z celého Ruska, toho k vidění moc není. Kdo mohl, ujel do Izraele nebo kamkoli jinam, nebude tady přeci sázet kartóšku. Zbylo tu pár nápisů v jiddiš a jedna synagoga, bohužel zavřená. Lidé se mě ptají, který že čert mě sem poslal. Do Chabarovsku je to pořád ještě kus cesty a tak přijmu pozvání do malé tatarské vesničky při cestě. Muslimové mají však přísný zákaz pustit do domu jinou ženu, než svou manželku a dodržují ho. A tak stavím stan na břehu rozvodněné říčky. Delegace mých hostitelů mi přinese na talířku kus masa s bramborovou kaší. Podruhé přijdou s puškou z druhé světové, se kterou se tady bili proti Japoncům. Vystřelí párkrát do vzduchu, aby na mě nepřišel medvěd. Zápach patron by ho měl odradit. Zato mě to vyděsí natolik, že nezamhouřím oko. Ráno už zase na cestě, doklepu ten poslední úsek. Mám pocit, že tady na Dálném východě teprve začíná Rusko. Všechno je náramně divoké, obrovské a stěží uchopitelné. Nazvala bych to surová romantika. Chabarovsk není překvapivě žádná dřevěná vesnice, kde by běhali medvědi po ulici, ale stojí tu málem mrakodrapy. Čína je za rohem a tak je potřeba se tu pořádně zabydlet. Lidé jsou na své město patřičně hrdí, už proto, že nový most přes řeku Amur je vyobrazen na 5000 rublové bankovce, kdežto Moskva je jen na stovce. Toužím spatřit kriminální „górod" Komsomolsk na Amuru, kde se vyrábějí oceánské ponorky. Mají mě proto za špióna. Vzletně se tomuto zatracenému místu přezdívá Petěrburk Sibiře. Přizvali si sem ve 30. letech minulého století architekty z Leningradu, aby postavili město na zelené louce. Něco se jim povedlo, něco ne. Říční vagzál připomíná ze všeho nejvíc letovisko na Černém moři, škoda jen, že tak chátrá. V domech se však prakticky nedá žít, neboť tady v drsném sibiřském podnebí do nich teče. Město je plné velkolepých pomníků komsomolské mládeže. Lidi nevěřícně kroutí hlavami, kde že se tady v takové díře bere turista. Od kohosi dostanu okurku na znamení mezinárodní družby. Abych však nezůstala napůl cesty, prostopuji se až do posledního přístavu odkud odplouvají lodě na Sachalin, do portu Vanina. Prašná cesta vede na samý konec světa, 350 km přes hustý les až k moři. Jen na 162 km je hospoda a u hospody sedí medvěd a vylizuje pomyje. Nikomu tady nevadí. O tom, jak dobře jsem se měla další dva týdny na Sachalinu, až jindy, teď zpátky na federální trasu směr Vladivostok.

Sibiřská romantika?

 

Pouť na silnici mezi Chabarovskem a Vladivostokem, Primorie, Rusko

Projíždím malé vesničky s romantickými názvy Tygrovoje a Lermontovka, narkomafiánské městečko Bikin a blížím se do přímořského kraje. V těchto končinách se mi v noci stopovat nechce, proto kempuji na nejobávanějším policejním checkpostu, před kterým se třesou všichni řidiči. Ode mě však policajti úplatek nechtěli. Ukázali mi místo, kde si můžu postavit stan a celou noc nade mnou drželi stráž. Ráno mě milicionářka nabídla čaj a sotva jsme prohodily pár slov, začala do mě valit fanatickou náboženskou pravouku, modlit se za mě a prosit mě, abych svou pouť proměnila v misii. Sovětský svaz za sebou zanechal miliony ateistů, kteří teď znovu nacházejí cestu k Bohu. Rusko teď zažívá druhé křtiny.

Já s tím však nechci mít nic společného a koukám co nejrychleji odtud zmizet. Na poslední štaci mě svezl námořník z Vladivostoku, světoběžník Nikolaj. Vysadí mě na nábřeží v zátoce Zlatý roh. Vot, i vsjo, dojéchali. Dál to nejde, dál je jenom Tichý oceán. Vladivostok se silně podobá San Francisku a až dostaví ohromný červený most na ostrov Ruskij, bude se mu podobat ještě víc. V přístavu kotví plachetnice ruské námořní flotily a ohromné oceánské lodě, po oceánském prospektu se promenádují námořníci a lehké ženy, v krámcích se prodává fajnový tabák ze všech koutů světa. Vezmu flašku medu, co mi darovali na cestu medoví dědoušci z Chabarovska a odpluji na ostrov na dohled od města. Jakoby příroda váhala, jestli je lepší souš nebo oceán, z moře se tu vynořuje spousta ostrůvků a útesů a pobřeží je kouzelné. Na břehu Ussurijského zálivu najdu mníšek plný melounů a plážové židličky, kvůli tomu jsem musela dojet až sem.

Prozkoumám okolí, hvízdnu ještě stopem do Nachodky, na ostrov Puťatin mě sveze rezavá badža za 10 rublů se sympatickým kapitánem. Ve vesnici Slavjanka kousek od Severokorejské hranice si ode mě jedna babka s noblesním drdolem, která ale jinak působí dost ztrhaně a hulí žváro, vyprosila autogram, když se dozvěděla, že jedu stopem přes celé Rusko. Není třeba si zdejší každodenní život příliš idealizovat, chvílemi to na mě dělá dojem mafiánské žumpy. Lidi jsou tu všelijací různí. Poslední den se svezu na pláž, jakou jsem však ještě neviděla. Řidič mi slibuje, že to tam vypadá jako ve Švýcarsku. Podotknu, že tam moře nemají, ale musím mu nakonec dát za pravdu. Budou tady stavět presidentskou vilu, taková je to nádhera. Jenže zítra mi vyprší vízum a tak pospíchám na hranici s Čínou. Jako suvenýr si vezu březové poleno. Nechce se mi odtud ani trochu. Mám pocit, jako by mě vyháněli z ráje.

Pobřeží Ussurijského zálivu, Slavjanka, Primorie, Rusko


Když nemůže Kateřina Mandulová jet přímo na Měsíc, tak jede alespoň na čtvrt roku do Asie. Přijde jí totiž škoda být v životě jenom právníkem ...


HedvabnouStezku.cz založili cestovatelé pro cestovatele, o velkých horách píšeme na Velehory.cz. Své zážitky cest můžete sdílet s přáteli také v Klubech cestovatelů. Nejlepší outdoorové filmy pak uvidíte na festivalu Expediční kamera možná i ve vašem městě. Nejširší výběr map a knih najdete v našem eshopu. Z příjmů z těchto aktivit podporujeme Expediční fond - i vy můžete přihlásit svůj projekt.


25.01.2010, Kateřina Mandulová


Diskuse


NN
NN
nerobili rusi problemy s udelenim viz? chystam sa transsibirskou do vladivostoku a odtial mam v plane pokracovat vlakom do ciny a potom na juh (vietnam atd.)
26. 01. 2010, 08:20:30
Petra
Petra
Katko, vyprávění s promítáním bylo úžasně poutavé! Dorazila jsem domů plná dojmů, jako bych v Rusku sama byla. :)
26. 01. 2010, 09:31:00
Záznam přednášky, kam jsem se nějak nedostala, jsem si pustila pozdě v noci, že jenom juknu - nedalo se vypnout. :) Zajímavá, zábavná - prostě smekám :D
26. 02. 2010, 17:11:18
Michal
Michal
Ahoj, záznam přednášky najdu prosímtě kde? díky Michal
26. 02. 2010, 19:36:49
Radim
Radim
Ahoj Katko, slo by se domluvit na promitani spolu s vypravenim i nekde na Morave? Radim
03. 03. 2010, 09:44:44

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Je lepší něco jednou vidět na vlastní oči, než o tom tisíckrát slyšet z vyprávění.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno