Jak jsme lezli na Elbrus 

Jak jsme lezli na Elbrus 

Jde se uz od tri rano a pomalu se rozedniva. Pod nami zacinaji byt krasne osvetlene hory, na ktere Elbrus vrha obrovsky stin. Fuci neskutecne studeny vitr a my traverzujeme porad vys a vys. Jdou nas desitky, nekteri dokonce „podvadi“ a nechavaji se vyvezt co nejvejs na rolbe, ale s pribyvajici vyskou se lide zastavuji a nekteri otaci a jdou dolu. Nejhorsi je zima, zaleza do bot i do rukavic a neda se ji zbavit, kdyby tak nefoukal ten protivny vitr…

Jedna lahev s vodou je uplne zmrzla, v druhe mi neskutecne rychle chladne caj, jsem rad, ze alespon obcas jsem schopen upit, ale vyndavat z batohu neco vic uz nedokazu, ani fotak na zvetsneni tech krasnych scenerii okolo nas. Ani nevim, kde je zbytek nasi skupiny, nekdo prede mnou, nekdo za mnou, ale nikoho uz nevidim. Kolem stoupaji skupinky rusu, nekoho predchazim, nekdo predchazi me, zase tricet kroku a zastavit.

Vim, ze jsem uz pres pet tisic metru vysoko, zimou uz necitim prsty na prave noze, ale jeste to skousim dal.

„Az prestanu vnimat prsty na obou nohou, tak to otacim,“ rikam si a uz je to skoro tady. Nekde tam dal je sedlo, tam by mohlo byt zavetri, ale nevim, jestli tam dojdu. „Vojto, jsi to ty?“ Za mnou se objevil Jirka z nasi skupiny, vubec jsem nevidel, ze me dohani. Kdo byli za nama uz to pry vsichni vzdali, snad jsou tak tri lidi od nas pred nama. Ve dvou to jde lepe a navzajem se nutime dojit do sedla.

pohled shora

Jsme trista metru pod vrcholem, v sedle, v zavetri.

Zahrivame si prsty u nohou a odhodlavame se jit dal.

Ted uz to bude na slunicku, bude sice teplo, ale Jirka cestou ztratil slunecni bryle, takze bude mit dost velky problem s ocima. Patlame se vrstvama kremu a bezime dal… trice kroku a uz zase lezime na cepinu a chroptime. Dejchat se tu fakt neda.

O dalsi hodinu pozdeji prichazime na rovinku pred vrcholem. Ani pres ni se neda prejit bez odpocivani.

ja nahore

Na vrcholku je par postav, ale nez se tam dosourame, jdou jiz dolu a my prichazime na vrchol sami. Po sedmi hodinach chuze a oddychovani jsme na vrcholu! 5642 metru od more kolmo vzhuru, vitr fuci, je neskutecka zima, ale jsme tady a rozhled do vsech stran je uzasny. Nutne vrcholove foto a rychle pryc, no rychle, ani dolu to tak rychle nejde. Az par metru pod vrcholem nam to dochazi: „ty vole, my to dokazali, juuuooooo!!!!“ rveme na okolni hory a v euforii „bezime“ dolu.

Tak nejak jsme tedy dobyli Elbrus. Pred tim jsme behali po okolnich horach a dolinach a zazivali ruzna horolezecka dobrodruzstvi, o kterych napisu zase nekdy priste. Elbrusem jsme ale hory ukoncili a vydali se do Gruzie. Ale cesta to neni nijak prima, prechody jsou uzavrene, letenky jsou vykoupene, takze jedeme oklikou. Dojeli jsme na pobrezi cerneho more a dnes uz mame v kapse listek na lod „Kometa“, ktera vyplouva zitra rano podel pobrezi do Gruzie.

Budeme radi, az z Ruska zmizime – neustale „proverky“, kontrolovani dokumentu, ruska povysenost a ted jeste predrazenost primorskych mest nas obraci ke Gruzii s nadeji na mnohem zajimavejsi dobrodruzstvi. Uz jsme potkali nekolik gruzincu a armencu a asi bude pravda co pise pruvodce, ze jsou opakem rusu. Jak je to ve skutecnosti napisu az zase priste.

Zkušenosti čtenářů

Jirka

Zdravím cestovatele,
před několika lety jsem sám podnikl cestu autem Praha-Azerbajdžan. Pravda, do Baku jsem doletěl z Jerevanu, ale projížděl jsem jedno azerbajdžanské město v takové výběžku Azerbajdžanu. Byl zrovna začátek školního roku a školáci si odnášeli domů knihy. Ale, chtěl jsem se zeptat, když jsem projížděl Nalčikem, zajel jsem kus na Elbrus, až k takové kabinové lanovce. Ve všech prospektech bylo, že jediný Elbrus vlastně neexistuje, ale je tvořen několika vrcholy (Prielbrusje). Jaké jsou Vaše dojmy a víte o té lanovce? Denně jsem musel totiž od Autoturistu ujet 700 km (podle maršrutu), takže jsem se nikde moc dlouho nemohl zastavovat. Jedni se zastavili a pak po zbytek cesty museli spát venku (nestíhali totiž hotely). Díky za případnou odpověď.

Libor

Před několika lety? To bylo spíš před rokem 1990, ne? Já takto jel s Autoturistem s rodiči v roce 1981 do Soči. Muselo se ujet denně asi 500 km.

Lanovkou jsem tam jel v roce 1999, další úsek sedačkové lanovky byl po zásahu bleskem nepojízdný. Je to prostě stará lanovka ze 60 let, fotka se dá najít zadáním „cable car elbrus“ do googlu. Pak jsem vystoupil jen do sedla mezi 2 vrcholy v 5300 m, protože byla mlha a tyčové značení tam končilo. Odpoledne už byly vidět oba vrcholy.

K tomu článku bych dodal, že dýchat se dá v takových výškách dobře, ale člověk musí mít dobrou aklimatizaci tj. před výstupem přespat raději 2 noci ve výšce 4100 m n.m., kde jsou mezi skalami rovné plošinky (my je měli bez sněhu, je tam i chata) a den před výstupem vylézt do 4800 m a zpět. Už před Elbrusem je třeba mít nějakou aklimatizaci z jiných kopců. Na stejně vysoký Kala Patthar u Everestu vylezli ten den, kdy já tam byl, snad všichni (min. 100 lidí). Tam se totiž aklimatizace získává postupně, každý den se spí o 300 až 400 m výše až do 5140 m n.m. a pak je to pro většinu lidí v pohodě. Ani při výstupu na Cotopaxi v 5900 m jsem se nemusel zastavovat na vydýchávání (možná trochu pomohl i čaj z koky), ale na Elbrus jsem zas tak dobrou aklimatizaci neměl, takže ty zastávky byly nutné.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí