Skoltští Sámové: laponská menšina mezi menšinou na pomezí Východu a Západu

Skoltští Sámové: laponská menšina mezi menšinou na pomezí Východu a Západu

Laponsko (sámsky Sápmi) je v povědomí českých turistů známé především svou téměř nedotčenou arktickou přírodou lákající jak svou divokostí, tak i klidem a tichem, které dnes jen tak nenaleznete. Za kulturními poznatky sem ale příliš turistů nejezdí. Kdo však do Sápmi přijede, zjistí, že zdejší kultura je při nejmenší stejně bohatá jako zdejší krajina.

Sápmi zahrnuje obrovské území čtyř států (Norska, Švédska, Finska a Ruska). Rozmanitost přírody – úchvatné fjordy, vysoké hory, husté lesy i holé dlouze se táhnoucí náhorní plošiny – jako by se odrážela i v místních kulturách. Po staletí zde pospolu žila různá etnika s rozličnými kulturními zvyklostmi. Mezi ty, co zdejší území obývají nejdéle patří Sámové, původní obyvatelé Fennoskandie. Ani toto etnikum si však nelze představovat jako homogenní kulturní celek, jelikož jazykově i kulturně se jednotlivé sámské skupiny od sebe někdy značně liší. Vynikajícím příkladem jsou skoltští Sámové.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Skoltští Sámové

Odhaduje se, že v současné době obývá Norsko, Švédsko, Finsko a Rusko 60 000 – 100 000 Sámů. Z tohoto počtu tvoří skoltští Sámové (skoltskou sámštinou sä’mmlaž), kteří žijí v Norsku, Rusku a především pak ve Finsku, pouze 1000 lidí. 600 obyvatel z nich žije ve Finsku, z čehož 400 v tradičních sámských oblastech. Je tedy jasné, že označení, které se pro skoltské Sámy často používá, tedy „menšina mezi menšinou„, není zdaleka nijak přehnané.

Mnoho kulturní odlišností skoltských Sámů od jiných sámských skupin pramení z historických důvodů. Zatímco většina Sámů je byla christianizována luteránskou církví skandinávských států, skoltští Sámové byli christianizováni z východu ruským pravoslavím. Věrozvestem skoltským Sámů byl sv. Trifon, který přinesl skoltským Sámům křesťanstvím v 16. století a na území dnešní Pečengy také založil klášter. Právě tato oblast byla tradičním územím skoltských Sámů, kde se místní populace živila především rybolovem a chovem sobů.

Pravoslavná církev, která dodnes hraje velmi důležitou roli v každodenním životě skoltských Sámů, není však jediným východním prvkem ve skoltské kultuře. Východní vliv je vidět na mnoha aspektech skoltské kultury od oblečení přes tradiční tance a koneckonců i skoltskosámská slovní zásoba nese východoslovanské stopy.

Dramatická změna

Život skoltských Sámů však dramaticky změnilo období druhé světové války. Když vypukla zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem, skoltští Sámové byli evakuováni hluboko na finské území. Konec války však neznamenal návrat domů. Území kolem města Pečengy muselo Finsko postoupit Sovětskému svazu, čímž skoltští Sámové ztratili svůj domov i se svým tradičním způsobem života. Po válce byli skolstští Sámové přesunuti na severovýchod Finska do oblastí na sever a na jih od jezera Inari. Zde se vybudovaly nové vesnice, kde velká část skoltských Sámů žije dodnes.

Jejich život se však změnil. Poklesl chov sobů, hlavní zdroj ekonomické stability, přibyla nezaměstnanost a skoltští Sámové se museli rovněž potýkat s diskriminační politikou Finska. Poválečné období se totiž neslo ve znaku asimilační politiky namířené proti Sámům, což vedlo k traumatizaci a stigmatizaci tohoto etnika. Důsledkem toho se mnozí začali stydět za svůj původ, začali ho skrývat a rovněž přestali předávat svůj jazyk na další generaci. Skoltský jazyk a kultura tak začaly být kriticky ohroženy.

Přečetěte si ještě více o kraji sámkských pastevců!

Jazyková a kulturní revitalizace

Situace se začala pomalu zlepšovat v sedmdesátých letech, kdy byla vytvořena skoltskosámská ortografie, první slabikáře a učebnice skoltské sámštiny. Jazyk tak začal pronikat do školského systému i dalších domén veřejného života. Skoltská sámština je sámským jazykem patřícím do východosámské větve. Odhaduje se, že v současné době mluví tímto jazykem kolem 400 lidí. Pokud se chcete podívat, jak se dělá jazykové a kulturní obrození v moderní době, určitě navštivte místní Dobrovské, Jungmanny a další kupříkladu ve vesnici Sevettijärvi.

Sevettijärvi (skoltskou sámštinou Če´vetjäu´rr), je jedna z po válce nově založených vesnic, kam byli skoltští Sámové přesídleni a v současné době se považuje za centrum skoltské kultury. Z populace kolem 300 obyvatel je 90 procent obyvatel skoltských Sámů. Nalezenete zde i muzeum, kde se o skoltské kultuře, jazyce, historii a zvycích dozvíte více.

Příběh skoltských Sámů, kteří po staletí žili na hranici východního a západního světa je fascinující. Není to však jen zdejší kultura a místní zapadlí vlastenci, kteří vás uchvátí. Klidná krása místní krajiny vám rovněž vezme dech. Nekonečné husté lesy přerušované nespočtem jezer vybízejí k meditaci i k zajímavým trekům. Pokud by vám však chyběly hory, nemusíte zoufat, jelikož na norské hranice je to co by kamenem dohodil.

Lukáš Košner studuje norštinu a finštinu na FF UK v Praze a řadu let také pracoval jako vedoucí norské sekce kulturního centra Skandinávský dům. Cílem autorových cest je obvykle evropský sever, především pak oblast Laponska. Zde je možnost obdivovat nejen krásy subarktické přírody, ale i  rozmanitost kultury původních obyvatel – Sámů.

Zkušenosti čtenářů

Jana

Prochodila jsem opravdu hodně, hodně  míst ve Finsku a Sevettijärvi mám zatím pořád ma seznamu pro přístě. Je krásná ta volnost tam, příroda, jo, komáři to je horší, ale pořád je to i tak v plusu a dobře, že mnohé odradí. Jinak by tam byl přecpanej ráj.  Přiznám se, že s těma Sámama mě tam ale spíš štvali. Prostě mi to přišlo jako ode zdi ke zdi. Napřed útlak a teď se zas může z nich někdo … demonstrativně na hromadu a skoro obtěžují s nějakejma jejich muzeama všude možně na každým kroku až hystericky tolerantně, prostě tak mi to vyznělo neupřímně a divně. Miluju Finsko a Laponsko a respektuju tam lidi, ale tyhle hrátky mi fakt vadí. Ta příroda je prostě o hhodně lepší než se jim srát do té kultury, to si myslím. Ani oni z toho dle mýho radost nemají. Měli byste jim dát už jednou raděj pokoj a ne se na nich realizovat. Kvůli vám rozmanitost kultury fakt neprovozujou.

R
Jana:

Ty jsi to cemu rikam tupa ovce, holka. Styd se

Michael

Tupou ovcí bych Janu nenazýval.
Bohužel je to současný trend, tahle vymírajíci etnika – Indigenous peoples – preferovat. Podporují to oficiality, EU a tak. V Laponsku Sámové (pejorativně Laponci), u nás Romové (správně – ale mezi bílou většinou – pejorativně Cikáni), ve Spojených státech First Nations (u nás známí spíš jako Indiáni).
V Laponsku se s tím začalo už dávno, možná úplně nejdřív – Sámové, zejména v Norsku (kde jich je nejvíc) je odjakživa brali u huby a až teprve věhlas z konce sedmdesátých a počátku osmdesátých let minulého století, kdy jim na řece Altě začali stavět přehradu, která měla zaplavit sobí pastviny, způsobilo velké celosvětové pozdvižení. Do operace zapojila i norské válečné námořnictvo, Sámové začali bivakovat v Oslu před parlamentem. Výsledkem je, že je Norové začali brát vážně, dovolili jim výuku sámštiny ve školách a mluvit tak třeba i na poště. Opozice v Altaské rozepři přinesla pozornost nejen otázkám životního prostředí, ale také otázce sámských práv, píší ve Wikipedii.
Potud bingo, muzea dobrý, ale…
Já proti tomu jejich „národnímu obrození“ a preferenci při právech, které smějí mít jen Sámové, a nikoliv Finové, Švédové a Norové (rybolov, honitba, možnost stavět chaty v národních parcích) v podstatě nic neměl, kdyby toho nezačali zneužívat.
To je asi normální, podívejte na naše Romy, americké Indiány s jejich kasiny v rezervacích,…
Sámové mají svůj (resp. tři) parlament, tam se na něčem usnesou, ale pak se hašteří, vymýšlejí proti „bílé“ většině všelijaké fígle, prosazují je v hlavním městě ve velkém parlamentu, zneužívají svá nadstandardní práva, která jim měla umožnit provozovat původní styl života (pastevectví, kočovný způsob života). To se ale už nikde nedozvíte, hlavně v muzeu ne, musíte tam mít své známé, kamarády a „zvědy“ mezi domorodci, ale ani ti o tom moc rádi nemluví.
Od zdi ke zdi to možná je, ale že by mne to tolik štvalo? Já o Sámech a jejich způsobu dost vím, pár bezvadnejch jich osobně znám. Na druhé straně, když jsem byl ve Státech, tak mne zase štvala víceméně absence muzeí a všeho možnýho o těch jejich „First Nations“.
Ostatně třeba ve Finsku vím o jediném muzeu (Siida v Inari) a jeho pobočce v Sevettijärvi, které se tím zabývá. Jo a ještě Arktika v Rovaniemi. Pak se o tom píše v nějakých přírodních infocentrech a možná i něco zřizují semtam místní „obecní úřady“. V Nellimu třeba u novýho dřevěnýho ortodoxního kostela (1988). Semtam také narazíte na nějakou tu infoceduli.
Jenomže ono je dobré vědět, kdo tam bydlel a proč dneska třeba bydlí jinde. Když cestuju po světě, nezajímají mě jen skály a vodopády, ale i kdo a proč tu krajinu obývá, ať už jde o lidi, zviřátka nebo sysle a motýle.
Áále co, na Moravě se také v krojích už nechodí, přesto etnografické slavnosti nikoho neštvou.
Takže asi tak. Každému co jeho jest.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí