HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Rumunsko


POSLEDNÍ DISKUSE

Svatba ve Svaté Heleně



Tento den věnujeme přejezdu a prohlídce nejstaršího rumunského kláštera Tismana, který je překrásný nejen svojí polohou, ale i výzdobou. Malby na stěnách jsou opravdu skvostné. Naopak megalomanské vodní dílo na Dunaji nás zase tolik nebere, zvláště když jsme z průvodce informování o tom, kolik škody to na přírodě napáchalo.

Zajímavou zastávkou na naší cestě je i milíř na dřevěné uhlí. Poprvé, kromě pohádky „Pyšná princezna“ vidím kouřící se velkou hromadu, po které poskakují muž a žena s lopatou a udržují dýmající kopec ve správném stavu proměny dřeva v uhlí.

Půjdeme na svatbu

Společně se usmíváme a rozprávíme komolenou slovenštinou, kterou oba lidičkové hovořili ještě za mladých let, neb jejich matka přišla ze Slovenska. Protože se blíží čas svatby – zítřejší neděle, rozhodujeme se ještě tento večer vrátit do Sv. Heleny a přespat opět u Petra Hrůzy, který nás zval, abychom se přijeli podívat, že toho nebudeme litovat. Ještě pozdě večer při lahvince pálenky mapujeme situaci, zda-li je vhodné navštívit veselku, byť nejsme pozváni. Jsme ujištěni o tom, že vše bude ok.

Svatba prý už začala a můžeme se jít podívat do „šátra“ hned. Šátro je vlastně veliký přístřešek, který se postaví hned u domu nevěsty pro všechny svatební hosty a vyzdobí se k této výjimečné příležitosti. Po vstupu jsme totálně nadšeni. Už z dálky je slyšet kapela, všude v šátru (10 x 40 m) jsou dřevěné stoly obtěžkané dobrotami a panuje veselí.

Okolo pobíhají zřejmě rodinní pomocníci v zástěrkách a s utěrkou, kteří obsluhují hosty. Od místních se dozvídáme, že chlapíkovi, který vše organizuje, se říká „družba“. Tomu se tedy přihlašujeme a jeho souhlas s naší přítomností nám dělá radost. Dostáváme i několik rad, jak bude celá akce vypadat. Ihned jsme usazeni a obslouženi vším, co na dobré svatbě nesmí chybět – cukroví, sladké pečivo, pivo atd.

Někteří z nás se dokonce dávají i do tance, jako by jim ani nevadila křivá hliněná podlaha ulice. Zvláště Karel se již při úvodních rytmech vlní jako havajská tanečnice. Jsme přesvědčeni o tom, že zítra to bude velké.

Obřad

V lavoru u studny ráno omýváme naše viditelné části těla a vyrážíme do šátra, kde již bují svatební veselí. Ženich a nevěsta jsou nastrojeni do krásných šatů a nálada je opravdu skvělá. Výjimečným zážitkem je pro mě požehnání od rodičů, které řídí svým velmi emocionálním projevem pan farář.

Celé procesí se pak přesouvá do místního kostela, kde probíhá obřad dle křesťanských tradic. I zpěvy a předříkání v mateřské češtině nemá chybu. Dojemná řeč oddávajícího pak rozplakává většinu osazenstva v kostelíku. Ač nerad, v důsledku zachycení atmosféry a záběrů na kameru se prodírám téměř všude a natáčím dokument, který jistě bude stát za to. Tento zážitek si přece nenechám jen tak pro sebe, určitě bude zajímat spoustu lidí u nás doma.

Jeden z našich obyčejů, „házení rýže“ na svatebčany při východu z kostela, je tady úplně neznámý a náš nápad s házením na novomanžele je kvitován s různými pocity. U mladších lidí a návštěvníků z Česka je přijímán s nadšením a námi zakoupenou rýži Karel nestačí rozdávat. To babky v davu a „zarýžovaní“ svatebčané už se nestačí divit, co že to na nich přistává.

Taneční veselice

Na jídlo se rozhodujeme vrátit do domu, kde bydlíme, abychom nerušili svojí přítomností svatebčany a jejich oběd. Přeci jen se cítíme už teď jako mírní vtěrkové. K večeři jsme ale rozhodnuti přijít, neboť za tu dobu jsme ještě nepozřeli nic zajímavého z rumunských specialit a chceme prostě být u večerního veselí.

V pozdně odpoledním čase se všichni svatebčané přesouvají na prostor před školu, kde je na cestě a chodnících dostatek prostoru k tanci. A hlavně je tam rovná plocha. Náš nejvášnivější tanečník Karel propadá neuvěřitelné depresi a beznaději. Na jeho vyzvání k tanci se s ním totiž čtyři dívky za sebou odmítají svíjet v divokém kole valčíku a polky.

Jeho zdrcení nezná mezi a vykládá nám o tomto zážitku ještě dlouho potom, protože nikdy nic tak ponižujícího a trapného prý nezažil. Ani slabá chvilka z mužské nemohoucnosti „homo neerektus“ by ho prý neranila tolik, jako čtyřnásobné odmítnutí k tanci. Důkazem jeho depky je i jeho velmi neobvyklý dotaz: „Kluci, jak vypadám, že se mnou nechtěj ty baby tančit?“ Naposledy co já vím, tak takovýto dotaz padl z jeho úst někdy v počátcích bungee jumpingu v naší přespávací hospodě v Letech, když se Karel vzbudil po chlastací noci a se strachem zkoumal své tělo, jestli je opravdu jeho.

Přeci jen se ale na popáté dočkal a ulovil téměř výstavní kousek s vlasy až po zadek. Moje rada pro případný tanec ale zněla jasně. „Vyber si nějakou šátkařku, úměrně svého věku a na ty mladý kočky se vyser!“ „Nesmíš ale zapomenout na to“, pokračoval jsem ve svých radách, „že baby tvého věku zde vypadají v těch šátcích jako důchodkyně začátečnice.“

Ohňostroj pro novomanžele

Jedním z vrcholů večerního randevue bylo naše pyrotechnické překvapení novomanželům. Karlův skvělý nápad s vyřazenými raketami, které měly původně sloužit k odhánění dotírajících medvědů, se změnil v náš společný svatební dar.

Ohňostroj byl námi ohlášen slavnostně – do mikrofonu kapely. Slyšeli ho tedy stovky lidí pohybující se okolo místa radovánek. Přesun k nedalekému dvorku proběhl téměř okamžitě.

Měli jsme přesně vymezeny pravomoce a úkoly. Já jsem svítil baterkou směrem k odpališti a odháněl dotěrné diváky, převážně děti do bezpečné vzdálenosti. Pavel taktéž s respektem držel v ruce světelnou tyčku vystřelující do ohromující výšky 2 m sem tam kus světla. David a Karel se stali hlavními protagonisty.

Úvodní pasáže ohňostroje vzbudili u diváků spíše úsměv než obdiv. Sem tam si upšoukla některá ze zapálených tyčinek, v rohu se líně točilo světelné kolečko a prskavky dohasínaly. Mezi tím nekontrolovatelně pobíhal Karel s naším bezpečnostním technikem Davidem, členem brněnských hasičů. Po chvíli se ale konečně rozjely k obloze větší kousky světel, což mělo okamžitý ohlas. Vedle mě stojící chlapík mi neustále připomínal, že napravo od odpaliště má svůj seník a ať střílíme na druhou stranu ke kostelu, ten když prý shoří, tak to nebude vadit:) Chudák vůbec nepochopil, že směr raket se už po naší instalaci vlastně nedá vůbec řídit a ony sami si dopadají, kam se jim zamane. Místní mládež byla u vytržení nejvíce. Co chvíli se nebezpečně přibližovala k odpalujícím rampám a snažila se ukořistit náš zbrojní arzenál.

Byli jsme opravdu hrdí, když po závěrečné pasáži se ozval byť nesmělý, ale přeci jenom všeobecný potlesk. Shodli jsme se na tom, že teď už za odměnu s klidem můžeme navštívit noční zábavu a večeři v šátru.

Po chvilce však přišla Petra (příbuzná nevěsty z Čech), že její neteř, mimochodem malá holčička, s hysterickým pláčem a v mírném šoku běžela domů s popáleninami vlasů a hlavy od našeho světelného zázraku. „No to je teda průser, co budeme dělat?“ Činu se hned chopil hlavní odpalovač Karel. Náhle s Petrou odběhl a když se později vrátil, líčil nám, jakouže to omluvenkou uchlácholil naštěstí jen mírně popálenou holčičku. Jako úplatek padlo několik cukrovinek a původně do místní školy míněný dárek – barevné pastelky.

Po této anabázi už jsme si svojí vítanou přítomností na večerním veselí tak jistí nebyli. Ale spíše se naše úvahy pohybovaly ve formě žertů, neboť si toho zaprvé téměř nikdo nevšimnul, a za druhé i maminka holčičky to brala sportovně.

Večerní hostina

U večerního svatebního stolu se naše žaludky konečně začaly plnit pravými rumunskými dobrotami, které nás do této doby jaksi míjely.

Už knedlíčková polévka s nezbytnou zjemňující smetanou byla skvělá. Dále to pokračovalo přes zelný závitek s mletým masem až k řízku s bramborovou kaší. Dezertem bylo výborné cukroví a nezbytná pálenka. Té si raději nikdo z nás moc nevšímal, přeci jen jsme chtěli vydržet až do pozdních hodin.

Tancující had svatebčanů s novomanželi v čele se na nekonečnou píseň opět roztočil okolo celého šátra a musím říci, že jsem obdivoval jejich výdrž. Zvláště pak nevěstinu, která v bohatých svatebních šatech točila jedno kolo za druhým. Celý večer jsme se dohromady s Petrou, jejím přítelem Tomášem a Martou, českou paní učitelkou, bavili náramně a do postele nám odbíjela téměř 3. hodina ranní.


08.10.2006, Bronislav Mikulášek


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Tam, kde se narodíš, nemusí zákonitě být tvoje srdce...

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno