Novoroční pařba na páře aneb po stopách nezmizelé karpatské železnice

Na pile v městečku Viseu de Sus se pilně pracuje i dva dny před koncem roku. Muži s ocelovými tyčemi v rukou obratně koulejí těžké klády na dopravník, který je podává do ječícího katru. Zdroje dřeva jsou skoro nevyčerpatelné – liduprázdné lesy se odtud táhnou padesát kilometrů po kopcích až k ukrajinské hranici.

Rychlost archaického vláčku nepřekračuje dvacet kilometrů v hodině. Koleje jsou křivolaké a při větší rychlosti by nám už hrozilo vykolejení. Údolí řeky Vaser se postupně sevře, až se nakonec k ukrajinské hranici pomalu suneme strmým lesním kaňonem. Jiná cesta údolím řeky Vaser k dřevorubeckým táborům nevede.

Nejširší nabídku průvodců a map Rumunska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Mlýnek na kávu

Rumuni říkají lesní železnici „mokanica„. Dá se to přeložit jako „žena horského pastýře“, ale zároveň se to velmi podobá i rumunskému výrazu pro mlýnek na kávu. Rachotící a skřípající mašinka ho opravdu dost připomíná. Zdrobnělina je zcela namístě, protože koleje maramurešské lesní železnice mají rozchod jen 760 milimetrů. To aby trať v klikatém údolí řeky Vaser mohla mít zatáčky o menším poloměru, než je běžné. Jde o unikátní technickou památkou – dnes už poslední trať svého druhu v Evropě, která dosud slouží ke svážení dřeva.

Naprostou většinu pasažérů vláčku tvoří Rumuni, cizince tu skoro nepotkáte. Zastavujeme uprostřed bezcestných hor asi dvacet kilometrů od výchozí stanice. V dřevěné boudě je připraveno malé občerstvení. A protože pozítří skončí starý rok, nesmí v něm samozřejmě chybět domácí ovocná pálenka. Na její kvalitu jsou domorodci patřičně pyšní. „Tohle je cujka, naše rumunské národní pití,“ volá muž v beranici a nalévá nám panáky.

Od poslední zastávky už musíme vzhůru údolím po svých. Koleje nás vedou dalších asi deset kilometrů k dřevorubeckým samotám. S drsnými muži ve vaťácích páchnoucích naftou a kouřem si dáváme další přednovoroční cujky. „Noroc! Traiasca Romania mare!“ třeseme si rukama. „Na zdraví! Ať žije velké Rumunsko!“ O pár hodin později nás z hor do Viseu de Sus sváží dlouhý nákladní vlak naložený kládami.

Tsunami kořalky!

Poslední noc před Silvestrem se znovu vydáváme do výtopny na nádraží, odkud za soumraku vyráží speciální silvestrovský vláček. Do hor veze vše potřebné k novoročním oslavám. Nastupujeme do historického vagonu, kde hučící kamínka vytvářejí příjemné teplo. Vlak zahouká a dá se do pohybu. Ještě ani pořádně nesedíme, a už máme v ruce panáka cujky. Další loky nás rozjíždějí víc než parní lokomotiva Elvetia. Souprava nadskakuje, rachotí a petrolejky zavěšené u stropu vagonu se houpají ze strany na stranu. Raději bychom taky upustili páru, ale útočí na nás trojice mladých Rumunů. Nalévají nám další cujku a my se pomalu smiřujeme se skutečností, že z toho dneska jen sotva vyjdeme střízliví.

Na konci údolí nás čeká vyhřátý stánek s dřevorubeckým barem, zažehnutá vatra, muzika, karbanátky mititei, ohňostroj, tanec na zasněžených kolejích, novoroční přípitek s nádhernými Rumunkami… Ale hlavně hotové tsunami panáků. Stojící parní vlak mechanicky oddychuje a z komínu rozhazuje plné hrsti jisker. Stojíme na verandě vagonu a díváme se na uhlíky, které po pár metrech vyhasnou a utopí se v temnotě. Stejně jako naše mysl po nekonečnách locích cujky. Ale co, nezřízená pařba ale v Silvestru prostě patří – zvlášť, když paříte na parním vláčku.