HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Island


POSLEDNÍ DISKUSE

Island: Dobré duše na mém přeběhu ostrova z nejsevernějšího bodu na nejjižnější

Island: Dobré duše na mém přeběhu ostrova z nejsevernějšího bodu na nejjižnější

Je červen a já nešťastně posedávám doma. Plány na prázdniny se boří jak domeček z karet. Už sedmý kamarád odřekl naplánovanou akci se slovy „Nezlob se, ale nakonec nemůžu jet - mám moc práce!“



Tato věta se stává obecně uznávaným plošným alibi na jakoukoli činnost a nejčastěji odříkávanou mantrou západního civilizovaného člověka. Nesnáším ji! Stále častěji odmítáme zážitky s tím, že potřebujeme vydělávat peníze. Proč? No přeci na to, abychom si pak nějaké dražší a větší mohli koupit. Jako by snad míra a intenzita prožitků byla přímo úměrná množství peněz, které jsme na jejich dosažení vynaložili.


Srdce Islandu mám u nohou, IslandSrdce Islandu mám u nohou, Island

Skalní most u městečka Vík, IslandSkalní most u městečka Vík, Island

Já s vozíkem, IslandJá s vozíkem, Island

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Rozhodl jsem se rychle. Musím se pokusit s tímto trendem něco udělat. Ukážu lidem okolo sebe, že největší zážitky není třeba vyvažovat zlatem. Ukážu jim, že ty největší zážitky mohou být zadarmo. Pojedu na měsíc do nejdražší země na světě a za celou dobu neutratím ani korunu! Třeba pochopí, že je lepší zážitky skutečně prožívat než na ně jen vydělávat.

Najdi odvahu a zvedni palec

Přistávám v Keflavíku a musím vyřešit první problém – jak sehnat kartuš a přitom nic neutratit. Vím, že v Reykjaviku je kemp, kde cestovatelé před odletem nechávají často i nepoužité bomby pro ostatní. To by mě ale stálo mnoho hodin zdržení a to si nemohu dovolit. Ptám se na letišti u odbavení, zdali tu nějaké zabavené nemají a dostávám tajný tip na popelnice u letiště. Na zemi jich tu leží desítky a já si dvě plné spokojeně odnáším.

Se čtyřmi zavazadly vážícími dohromady bezmála 60 kg míjím půjčovnu aut a mířím na hlavní, která vede do Reykjavíku. Čeká mě 700km cesty na nejsevernější, zcela neobydlené místo Islandu a mám na to dva dny.

V duchu se směji představě, jak se asi budou tvářit řidiči, až uvidí, s čím se chystám stopovat. Vždyť jen běžecký kočárek rozměry přesahuje velikost kufru auta o loďácích ani nemluvě. Přesto se do toho pouštím – jsem přeci na Islandu a tady lidé pořád ještě vědí, že být hodný a laskavý je v kurzu. Že pomáhat a být vstřícný, milý a lidský je vždycky to nejlepší řešení. Zvedám palec a za 3 min staví autobus, který vyložil turisty na letišti a vrací se zpět do Reykjavíku. Usmívá se a říká „No přeci nepojedu sám“…

Regenerační koupel v hot river u Hveragerdi, IslandRegenerační koupel v hot river u Hveragerdi, Island

Nastup a nech věci dít se

Známé pravidlo, že nejhorší stop je ve velkých městech se potvrzuje i v Reykjavíku. Přesto po 20 minutách staví mladá a nutno podotknout i velmi pohledná Islanďanka a odváží mě kousek za hlavní město. A pak už to jde ráz na ráz – staví pánové ve středních letech, starší paní, dvě maminky s dětmi, postarší manželský pár, dokonce i mladé holky. Prostě každý, kdo jen trochu může. Jen jednou stojím déle než tři minuty a dvakrát staví auto i přesto, že vůbec nestopuji. Prohlášení „Jedu sice jen do 10 km vzdáleného města, ale zajedu si šedesát kilometrů, protože tam budeš mít nejlepší místo na stop“ se stává milou samozřejmostí a je zbytečné se tomuto projevu čisté laskavosti a altruismu bránit.

Islanďané jsou patrioti a milují svou zemi, což je cítit z každého jejich slova. Je strhující poslouchat o nejniternějších krásách tohoto drsného ostrova, nechat si ukazovat místa, která znají jen oni a která pracně tají před turistickými průvodci, protože noha turistova by jejich křehkou a intimní krásu nevratně pošlapala.

Dva stopy však svou atmosférou přeci jen vyčnívají. Před Akureyri staví starší Islanďan a více než hodinu nadšeně vypráví – v islandštině. Marně se zpočátku bráním, že tímto jazykem nevládnu, jeho entusiasmus však má anglická slova nemohou uhasit. Po několika minutách se ale ukazuje, že jazyková bariéra v komunikaci vůbec nebrání, a když pak spolu sedíme u šálku kávy a zákusku, na který mě pozval, mluvíme už Islandsky oba. Tato lingvistická improvizace je naprosto transcendentním zážitkem a přesto, že nerozumím jedinému slovu, rozumím vlastně úplně všemu, co mi vypráví.

To už dojdem…

Jsem na severu a blíží se půlnoc! Prší! Akureyri, Húsavík i Ásbyrgi jsem během 13 stopů nechal daleko za sebou a k vysněnému cíli nejsevernějšího bodu Islandu mi zbývá necelých 50km. Chci si postavit stan, ale agresivní rybáci mi nedají ani chvíli pokoj, nalétávají neúnavně na mou hlavu a křičí tak hrozivě, že nemám pochyb, kde nabral Hitchcock inspiraci pro svůj kultovní horor. Dávám se na ústup. Po chvíli křik ptáků polevuje a já začínám uprostřed země nikoho vybalovat stan. Nestačím však vytáhnout ani první stanovou tyčku, když zaslechnu zvuk motoru. Auto? Tady?

andělé mají na hlavě cyklohelmy, Islandandělé mají na hlavě cyklohelmy, Island

Srdeční tep zrychluje a já vybíhám k silnici, abych jediné auto, které tu za několik dní projede, stopnul. Naprosto nečekaný plamen naděje mě rozpálí a na kratičký okamžik začínám věřit na zázrak. Po necelých dvou vteřinách však tento plamen uhasí ledová vlna zklamání. Jsou tam čtyři a kufr mají plný.

I přesto zastavují a já se s nimi pouštím do řeči. Moknu a trochu neochotně jim vyprávím o své touze přeběhnout Island z nejsevernějšího bodu na nejjižnější. Oni se jen smějí a říkají, že tam, kam chci dojet, jezdí jen dvakrát za rok strážce majáku a že mě svezou. Teď se zase směji já až do doby, než babička dobře k sedmdesátce a její syn vystoupí z auta se slovy „Jen si tam ty věci nastrkej, my bydlíme kousek odtud a to už dojdeme.“

Ještě zcela neadaptován na místní socio-kulturní klima se cítím natolik nepatřičně, že tuto až absurdní pomoc odmítám. Jenže babička rázným krokem mizí v mlžném dešťovém oparu a na protesty tak už není prostor. Chlácholím se tím, že přeci bydlí pár set metrů, nastupuji a zcela ponořen do rozpravy nestačím vnímat přibývající kilometry. Čtyři, šest, devět, jedenáct, čtrnáct… Míjíme usedlost a oni jen vesele zašvitoří „Tak tady bydlíme!“

Island je pro trekování země zaslíbená. Jeden z nejkrásnějších a zároveň nejoblíbenějších treků na Islandu, Laugavegur, vede přes Duhové hory.

Polije mě studený pot a hlava není schopna tuto novou informaci racionálně uchopit. Vysadili babičku se synem v noci v dešti čtrnáct kilometrů od domova jen proto, aby mohli úplně cizího neznámého člověka odvézt na místo, kam vlastně ani nepotřebuje. Tak přesně tohle je Island!!! O tom, že si zajeli 40 km navíc a dovezli mě skutečně až k majáku snad ani hovořit netřeba.

Andělé strážní mají na hlavách helmy

Vybíhám! Čeká mě cesta přes celý Island a strašně moc se s tím chci poprat. Spím volně v přírodě na místech tak krásných, až se dech tají, piju vodu z čistých potůčků (vše co na Islandu teče je pitné) a zase běžím. Propadám se do zvláštního transu objevitele a dobyvatele zároveň.

Během mého devítidenního putování mě míjí stovky aut a dobře 30 % jich u mě zastavuje s nabídkou všemožné pomoci i přesto, že vůbec nebyla poptávána. Je to zvláštní. S díky musím každou chvíli odmítat nabízené potraviny, nápoje a dokonce i oblečení. Korunu tomu všemu nasadí arabský turista, který si v dešti svléká goretexovou bundu za mnoho tisíc a podává mi ji se slovy, že má v kufru ještě jednu a že ji v tomhle nečase potřebuji víc než on.

stanování v kráteru sopky, Islandstanování v kráteru sopky, Island

A právě v okamžiku, kdy si myslím, že už altruismus a dobrota okolních lidí nemůže být větší, lámu osu u předního kola mého kočárku. To je konec! Spravit to nejde a náhradní osu s sebou nemám. Doplížím se na Ringroad a vzdám to – bez osy se těch 500km skrz kamenitou poušť ve vnitrozemí prostě přeběhnout nedá. Zmítán depresí se vleču po rozbité asfaltce a vtom spatřím anděla. Nemá bílé letky ani zlatou aureolu. Jen zablácené kolo a cyklistickou helmu. Staví u mě a já se zoufale chytám tenoučkého stébla naděje, že třeba má náhradní osu do kola. Nemá! Než se však stačím vzpamatovat, pokleká ke svému kolu, začíná ho rozebírat a po chvíli vytáhne ze svého předního kola osu se slovy „Na, vezmi si tu mojí!“

Nechápu, jak to myslí. Vždyť bez osy nemůže pokračovat dál. Vytřeštěně na něj zírám a snažím se tuto zcela absurdní situaci analyzovat. On se ale jen směje a znovu mi ten tenký kousek kovu podává. „Jen si ji vezmi a běž za svým snem!“

„Ale co tu budeš s tím vrakem kola a hromadou věcí v zemi nikoho dělat?“ snažím se oponovat a osu zarputile odmítám. „Neboj, já už si něco stopnu a třeba ji v nějakém městečku seženu. Vezmi si ji! Vážně! Trvám na tom!“ Erupce emocí mě zasáhla naplno a můj anděl, jak už to tak andělé dělají, prostě zmizel. Zůstal jen opar dobra a štěstí… Znovu vybíhám. Je třetí den mého pobytu a čeká mě jich ještě 20…


05.02.2017, Martin Šmíd


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Rozdíl mezi cestovatelem a turistou je ten, že cestovatel víc smrdí.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno