HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Finsko


POSLEDNÍ DISKUSE

Laponské dobrodružství ve Finsku

Laponské dobrodružství ve Finsku

Kdo patří k vyznavačům bílých vrcholků a šikovných „létajících“ prkýnek, nechť se vydá na daleký sever do bílé krajiny. Sny máme přeci pro to, abychom si je plnili.



Po loňském dobrodružství stráveném za polárním kruhem ve stopě skútru i polárních sobů se nám však tají dech ještě dnes při vzpomínce na nekonečné dálky…


Vyznačená skútrovkaVyznačená skútrovka

Bílá stopaBílá stopa

Zakázaná zónaZakázaná zóna

 

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Stačí jednou zhlédnout promítání o zimním putování na Severu a od té doby jste jím fascinováni. Stejně jako já. Nějaká zima ještě uběhla, ale nakonec jsem spiklence na vysněné zimní dobrodružství našla. Párkrát jsme spolu přípravně zajeli na přejezd Jizerek a pak jsme sbalili běžky a vydali se směr finské Laponsko!

Letadlem jsme se dopravili do Ivala a odtud autobusem do malého zimního střediska Saariselkä. Našim cílem byl národní park Urho Kekkonen, druhý největší finský národní park, ležící asi dvě stě kilometrů na sever od polárního kruhu. Prostírá se od západního okraje Železných hor (Rautatunturit) až po rozlehlé tajgové lesy na východě. To nejlákavější pro nás byl fakt, že park sahá až k ruské hranici.

Cíl je jasný

S přespáním v místních srubech, z nichž většina je volně přístupná a vybavená kamny, plynovým vařičem, základním nádobím, stolem, lavicemi a palandami a někdy také pravou finskou saunou, doputovat až k ruským hranicím a jinou cestou zpět. Trasu jsme si naplánovali tak, abychom každou noc spali v jiném srubu a denně urazili 20-35 km. Srubům, ve kterých jsme přespávali se říká Autiotupa. Za jejich obývání se nic neplatí a o doplňování dříví a propanbutanu se stará správa národního parku, která zároveň projíždí na skútrech stopu od srubu ke srubu. A po takových stopách jsme se vydali i my.

Kromě karimatek, spacáků, oblečení a ešusů jsme si sbalili zásoby na sedmidenní putování a po prvním noclehu v Saariselce ještě v komfortním srubu jsme po dopoledni stráveném hlavně sháněním dobrých map národního parku konečně vyrazili.

Srub Porttikoski

Špekáčky ve finském srubu

Prvních 10 km bylo ještě v perfektně upravených stopách na klasiku i bruslení.  Minuli jsme první denní sruby, ve kterých je možné si odpočinout a uvařit si čaj nebo polévku anebo se schovat před nepřízní počasí a zastavili až na srubu Luulampi.

Uvnitř hřál krb a my neodolali zasednout v jeho blízkosti a společně s místními si na ohýnku opéct vlastní párečky. Je to tu ještě v blízkosti civilizace celkem běžné, že člověk chodí běžkovat s hořčicí a špekáčky. Ale vlastně proč ne! Posilněni opečenými párečky a lososovou pochoutkou z místního bufetu jsme vyrazili v již pozdější odpoledne dále.

Civilizace se začala pomalu vytrácet. Vše se zklidnilo a místo běžeckých stop nás dál vedla již jen projetá skútrovka. Po ní jsme dorazili k dalšímu srubu Rautulampi, kde jsme potkali holky z naší výpravy. Protože jsme byli s Tomem jediní blázni, kdo chtěl „riskovat“ velký okruh až k ruským hranicím, který prakticky nedával žádný den rezervu do sobotního návratu před odletem, rozloučili jsme se se všemi ještě v Saariselce a věřili, že se budeme v parku potkávat. Tak se taky několikrát stalo.

Setkávání s další částí výpravy

Holky se rozhodly cestu na srubu Rautulampi pro první den ukončit a právě se chystaly dát do vaření. Začínalo se smrákat, tak jsme s nimi vypili ještě čaj a vyrazili ostřejším tempem dál. Chtěli jsme dojít ještě asi 7,5 km k dalšímu srubu.

Slunce zbarvilo oblohu do růžova. Omrzlé dřevěné kříže značící skútrové cesty vytvářely nádhernou siluetu. Dost přituhovalo, ale dřeli jsme teď dost do kopců, takže jsme se celkem zahřáli. Po šesti kilometrech konečně rozcestník. Srub Lankojärvi, na který jsme chtěli dorazit značený ale nebyl. Při pohledu do mapy nám to došlo. Jdeme špatně! Už kousek od srubu Rautulampi jsme si nevšimli v šeru rozdvojení cest a vyrazili špatným směrem. V první chvíli celkem beznaděj. Co teď?

Protože sruby mají omezenou kapacitu, menší jsou tak pro šest, větší pro dvanáct nocležníků a v parku nebyla naše výprava sama, rozdělili jsme se na začátku putování, kdo na kterém srubu začneme, abychom se po parku trochu rozptýlili a každý si vychutnal putování svým tempem.

Nejblíže byl odtud srub Suomunruoktu - 9 kilometrů, ale to bychom museli celé naše putování absolvovat dále v obráceném směru než jsme si naplánovali. A navíc zde mělo spát nejméně pět kluků. Na Rautulampi spí holky a srub už bude taky plný. Sami jsme viděli, jak je malý. Rozhodli jsme se tedy vydat zpět zmýlených 6 kilometrů a pak dojít na náš srub Lankojärvi, i když už za tmy. Dala se do mě zima a bylo mi trochu do breku.

Zemljanka aneb další možnost nocování v parku

Komplikace hned na začátku

První den a hned to takhle zvořem! Do hodiny je úplná tma. Najdeme v ní pak vůbec náš srub a cestu k němu? Zmrznout jsme tam na rozcestí nechtěli, takže jsem oblékla zimní bundu a vyrazili jsme opět ostřejším tempem zpět přes kopce. K Rautulampi jsme dorazili opravdu už za tmy. Přemlouvala jsem Toma, ať tu přenocujeme. Sama jsem ale věděla, že srub je malý a těžko bychom se tam složili. Nakonec jsme se dohodli na nočním pochodu k našemu srubu.

Venku bylo kolem třiceti stupňů pod nulou a já přemýšlela, zda bychom přečkali noc v záhrabu nebo by bylo lepší když srub nenajdeme jít dál. Za dalších 5 kilometrů by měl být na cestě další srub Portikoski. V duchu jsem se modlila, ať na jeden z nich narazíme. Ztratila jsem představu o čase. Lyže se nám bořili – to jak jsme občas sešli ze skútrovky a někam zapadli. Šli jsme potmě. Čelovkami jsme svítili, jen když jsme se podle mapy chtěli ujistit, že jdeme správně.

Asi tři sta metrů od kritického zastavení, kdy jsme oba poprvé nahlas promluvili i o možném bivakování venku, jsme před námi spatřili malé světlo. Srub! Lankojärvi! Dokázali jsme to! S novou energií jsme vyrazili ke srubu, v jehož okně hořela svíčka. Jako v pohádce. Malé světélko nás zachránilo.

Sundali jsme lyže a bagáž a opatrně vešli do srubu, který pro nás v ten moment byl víc než perníkový. Byl veliký, alespoň pro dvanáct osob, ale všechny lavice byly obsazené a někdo spal dokonce i na zemi pod stolem. Jediné volné místo bylo hned za dveřmi na zemi. Natáhli jsme si jednu karimatku (dvě by se tam stejně nevešly) a zalezli do spacáků. Svíčka akorát dohořela.

Ranní překvapení a omrzlé prsty

Ráno nás čekala další překvapení. Když jsem vyšla ze srubu ven, abych navštívila místní „kadibudku“, strnula jsem. Venku stály dva stany uchycené zapíchnutými lyžemi. Až ve srubu mi to spolunocležníci vysvětlili. Na Lankojärvi večer dorazila ještě jiná skupina Čechů a pak finská škola v přírodě – holky a kluci s učiteli. Protože byl srub už plný, spali kluci s učiteli venku ve stanu a uvnitř nechali jen holky a českou skupinku, která na stanování nebo bivakování nebyla vybavena. A to jsme si mysleli, že na Lankojärvi dorazí ten den nejméně lidí!

Další překvapení přišlo při chystání snídaně. Taška se zásobami, kterou jsme nechali v noci již na bobu zmrzla na kost. Všechno – chleba, sekaná od mámy, rybičky… (ty jsme později v konzervách rozpékaly = rozmrazovali k obědu na kamnech na Portikoski). Zasmáli jsme se tomu a k snídani si uvařili kaši z doma pečlivě připravovaného müsli, které jediné nepodlehlo zmrazovacímu procesu. Nic naplat, mínus třicet je mínus třicet.

Vyznačená skútrovka

Poslední zkušenost z našeho nočního putování byla trochu bolestivější. Jak Tom sundával v noci rukavice, aby se podíval do mapy a měl v rukách trochu cit na její rozkládání, zmrzla mu hned trochu zpocená spodní rukavice a v ní mu pak při nočním pochodu omrzly dva prsty. Zažloutlé konečky prstů a nehty nebyly druhý den ráno moc citlivé. Za pár dní se ale spravily a my byli zase bohatší o další zkušenost!

Sen se naplňuje

Se spoustou nových zážitků a získaných zkušeností jsme si za pár dní připadali jako „ostřílení polárníci“ a vychutnávali si dny putování i útulnost srubů a večery při svíčkách. Na několika srubech jsme se potkali s ostatními z naší výpravy. Jeden takový společný večer jsme pak spolu pozorovali soby, jak nám chodí přímo kolem chaty. Tu noc mrzlo asi nejvíc, a tak se nám podařilo splnit si další vytoužené přání.

Viděli jsme polární zář! Krásné žluté a žíhané čmouhy a obrazce na obloze popouštěly uzdu naší fantazie. Den po tom jsme se definitivně rozloučili s ostatními, a jak jsme později poznali, na tři dny se všemi lidskými bytostmi. Vyrazili jsme k ruským hranicím. Protože do těchto míst už zavítá někdo jen málokdy, nebyla skútrovka nijak zvlášť projetá. Spíš jsme odhadovali, kudy vedla, než že bychom před sebou měli jasnou stopu.

Chystáte-li se na podobné dobrodružství, neváhejte a vyražte. Nepodceňujte ale výbavu. Tak jen ve zkratce:

  • Mít s sebou žďárák a umět si udělat záhrab se v nouzových situacích může hodit.
  • Rozhodně nevyrážejte na podobná dobrodružství jen s mapou. Kompas a taky malý vařič pro případ nouzového nocování jistě ještě unesete.
  • Zda vyrazit s bobem nebo batohem musíte zvážit sami. My příště vyrazíme oba radši s batohy. Bob byl dobrá zkušenost, ale ne vždy je jeho ovladatelnost ve sjezdech nejsnazší.
  • Taky nezapomeňte přibalit nějaké náčiníčko na opravy – může se zlomit hůlka, lyže či utrhnout popruh a putování je třeba i tak dokončit.
  • Baterky ve fotoaparátu i čelovkách vydrží nejlépe pěkně do něčeho zabalené a nejlepší je nosit je v bundě při těle. Pak vás ani mínus třicet nerozhází.

Losí setkání

Putovali jsme však z velké části po zamrzlé řece, a tak nebylo tak těžké držet směr. Pohybovali jsme se raději po sobích stopách, neboť jsme spoléhali na to, že sobi vycítí, kde se na ledu neproboří. Ve večerních hodinách jsme častěji mohli v dálce sledovat jejich celá stáda a Tom navíc při jedné průzkumné odbočce slepého ramene řeky našel krásnou trofej – asi tříkilovou lopatu, shozené paroží losa.

Nebylo sobí, bylo skutečně losí, neboť šlo o pořádnou lopatu. I když jsme každé kilo zátěže při putování cítili, nemohli jsme jinak. Trofej jsme si poctivě odtáhli ještě přes sto kilometrů a dovezli domů jako nejvzácnější suvenýr spolu s našimi zážitky.

Krásné chvíle strávené ve vytopeném srubu po celodenním putování, pravá finská sauna a odvážné skákání do sněhu, ticho a mír místní krajiny, nekonečné bílé dálky, prošlapávání stopy hlubočákem, polární zář, polodivocí sobi, jež nám dělali společnost na cestě i napětí v břiše při našem asi třicetikilometrovém pochodu podél ruských hranic, kdy bílou krajinu lesů rušily pouze výstražné žluté cedule vyznačující hraniční pás, za nějž je vstup přísně zakázán, i návštěva finských pohraničníků, kteří se přišli podívat, kdo zavítal do takových končin. Tyto a spousty dalších momentů a vzpomínek tvoří společně s fotkami z cest asi to nejcennější, co jsme si z putování po národním parku Urho Kekkonen přivezli.

Návrat do civilizace

Po sedmi dnech nás opět přivítala civilizace Saariselky a, i když jsme se těšili na kamarády a jejich dobrodružná vyprávění a taky horkou sprchu a saunu a po našich 200 kilometrech putování na těžko již cítili trochu únavu a taky jsme byli rádi, že jsme všechna ta dobrodružství ve zdraví přežili, cítili jsme s Tomem oba trochu i úzkost a smutek, že už je konec naší cesty.

Jedno jsme ale věděli jistě. Při každé naší vzpomínce na putování zimním Laponskem zavítá do naší mysli znovu známý klid. Nekonečně bílé dálky zůstanou již navždy zapsány do našich srdcí.


Norská módaPřed cestami na sever se vybavte tím nejlepším ze Skandinávie od Norské módy, oficiálního dovozce toho nejlepšího pro outdoor, sport a fashion. V nabídce najdete vysoce kvalitní norské vlněné termoprádlo, svetry, čepice, ponožky, rukavice a další doplňky od firmy Devold of Norway, svetry značky Dale of Norway, vybavení vhodné na lyžování, skialpinismus, turistiku i městskou módu pro všední den a volný čas od firmy Bergans, boty Koflach, originální norské expediční, dětské a záchranné saněFjellpulken, švédské nádobí Wildo a mnoho dalšího pro dobrodružné cesty do chladných oblastí. Více na norskamoda.cz.


07.11.2006, Redakce


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Běžte matko do komory, jsou tam nohy naší Dory. Kdo se mnou v létě prozkoumá Komory?

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ