HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Festival OBZORY Pádler.cz Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

POSLEDNÍ DISKUSE

Výstup na nejvyšší belgický bod Hautes Fagnes: pozor na bažiny

Výstup na nejvyšší belgický bod Hautes Fagnes: pozor na bažiny

Propadnout se při výstupu na nejvyšší bod či vrchol do sněhu nebo skalní průrvy se může povést vcelku běžně každému, kdo se o to pokouší. Ale propadnout se při stejném pokusu do bažiny, to už se tak často nevidí. A přitom není třeba pro tento zážitek jezdit daleko – jen do východní Belgie.



Stojím uvnitř haly návštěvnického centra, a zatímco plameny z otevřeného ohniště suší oblečení, mokré z poslední dešťové přeháňky, pozoruji dění u informační přepážky. Jeden anglický turista se právě dotazuje na možnosti pěší túry, s tím, že má zhruba hodinu volného času. Tak to tedy ani jemu, ani pracovnici v informacích nezávidím. Stihnout v parku Hautes Fagnes něco za hodinu, to je skoro lepší sem vůbec nejezdit, aby člověka nemrzelo, o co všechno přišel.


Dřevěné lávky usnadňují pohyb v okolí potoka.Dřevěné lávky usnadňují pohyb v okolí potoka.

Voda potoka Ru de Polleur je často zbarvena až do červena.Voda potoka Ru de Polleur je často zbarvena až do červena.

Turistická chata, vyhlídková věž i restaurace - to vše naleznete na nejvyšším bodu Belgie, Botrange.Turistická chata, vyhlídková věž i restaurace - to vše naleznete na nejvyšším bodu Belgie, Botrange.

Prohlédněte si další fotografie k článku...


Dopoledne je stále zamračeno, chladno a občas přijde drobný hustý déšť. Šedé mraky visí těsně nad špičkami stromů, zdá se, že by si na ně odsud člověk mohl sáhnout. Studujeme mapu, volíme trasu a čekáme, až se počasí trochu zlepší. V předchozích dnech tomu tak bylo, snad budeme mít štěstí i tentokrát. Konečně se zvedá vítr, mračna se začínají protrhávat a objevuje se slunce. Je čas vyrazit, podmínky se v této oblasti vcelku rychle mění.

Chodit lze v bažinách díky dřevěným chodníkům, zdroj: Wikimedia Commons, Amaury DuhameauChodit lze v bažinách díky dřevěným chodníkům, zdroj: Wikimedia Commons, Amaury Duhameau

Prvním naším cílem je chráněná oblast zvaná Neur Lowé. Vede k ní příjemná cesta lesem – ten je z větší části jehličnatý, původní lesy byly totiž v minulosti vykáceny a ve 20. století nahrazeny borovicemi a smrky. Na cestě jsme prakticky sami, potkáváme pouze turisty na kolech – Belgie je země cyklistice zaslíbená a vidět je to i tady. Všude okolo cesty je spousta vody – ve formě potoků a stružek, různých tůněk v prohlubních, a k tomu navíc velká vlhkost vzduchu díky častým dešťům. Neexistuje tu turistické značení známé z našich končin – cestu určují pouze dřevěné směrové tabule, rozmístěné na křižovatkách.

Naštěstí sledovat správnou trasu není v našem případě složité. Nakonec se les kolem cesty rozestupuje, jsme na místě. Neur Lowé je vlastně rozsáhlá louka s keři, kameny a osamoceně rostoucími stromy – vše mi to trochu připomíná louky z vyšších poloh Beskyd nebo Jeseníků. Pokračujeme dál, znovu do lesa.  Po chvíli narážíme na asfaltovou silnici, kde panuje čilý ruch. Zní to zvláštně, na jednu stranu se nesmí v řadě míst scházet z cesty (z důvodu bezpečnosti, ale hlavně ochrany přírody) a na straně druhé napříč přírodním parkem vede několik silnic, spojujících velká města v oblasti (Malmedy, Eupen…).

Oblast Neur Lowé je vlastně rozsáhlá louka s keři, kameny a osamoceně rostoucími stromy.Oblast Neur Lowé je vlastně rozsáhlá louka s keři, kameny a osamoceně rostoucími stromy.

Nekrásnější část - bažina

Slunce se začíná plně prosazovat a my rádi mizíme ve stínu lesa. Míříme k údajně nejhezčí a nejzajímavější volně přístupné části parku – údolí potoka Ru de Polleur a na něj navazující rozlehlé bažině Fagne de la Polleur. Potok vypadá opravdu zajímavě – voda je zbarvena do červena, je zde řada malých kaskád, díky nimž se v mělkých zátokách sráží červenobílá pěna. Bohužel, plánovaná trasa údolím je dnes nepřístupná, musíme jít druhou stezkou, vedoucí po úbočí kopce.

Ta má také své kouzlo, z výšky můžeme vidět potok dole pod námi, i rozhlížet se do širšího okolí. K potoku ale stejně musíme – klesáme a dostáváme se do hustého porostu bříz, které rostou okolo něj. Lesní cesta se mění v bahno, půda měkne pod nohama a my nastupujeme na dřevěné lávky, které dávají jasně najevo, že se blíží bažiny. Fagne de la Polleur je rozlehlá oblast ze stran obehnaná lesem.

Už před staletími lidé využívali tento přírodní zdroj a káceli původní lesy (tehdy bylo zalesněno až 90% rozlohy parku). Později na místních loukách pásli dobytek a postupně začali s těžbou rašeliny v okolí. V průběhu 20. století naštěstí došlo k ochraně této krajiny a začalo se s obnovou škod, které lidé během let napáchali. Dnes tak můžeme obdivovat krásu bažin a rašelinišť v mnohem původnějším stavu než v minulosti.

Přečtěte si i další zajímavý článek od Petra Škrabaly: Pawiak - příbeh jednoho vězení.

Botrange - nejvyšší bod Belgie

Po dřevěných lávkách, které jsou položeny na kůlech, zaražených do pevnějšího podloží, se přesunujeme napříč vřesovištěm, vše působí téměř idylicky a normálně – vzrostlá tráva, kvetoucí rostlina a sem tam stojící keř či strom. Jen nenápadné tmavé tůně mezi trsy trávy naznačují, že se nenacházíme na obyčejné louce. Dříve než se stačíme pořádně rozhlédnout, máme v zádech další přeháňku. Prudký vítr, drobný studený déšť, zatažená obloha – to vše mění dojem a atmosféru tohoto místa.

Před sebou náhle vidíme pustou krajinu, ponurou a nehostinnou, v níž se není kam před nečasem skrýt. Z ničeho nic stojíme před meteorologickou stanicí a zjišťujeme současnou teplotu vzduchu – 11 stupňů, to není příliš. Vědecké výzkumy tu započaly už ve dvacátých letech minulého století a za tu dobu vědci nashromáždili mnoho zajímavých dat. Například, že deštivých dnů je tu 170 do roka, mlha zde panuje zhruba 176 dnů v roce a průměrná roční teplota je 6, 1 stupně Celsia. Při pohledu na tato čísla si uvědomujeme, že během naší návštěvy panují docela dobré podmínky – prší jen občas, mlha není vůbec a sluníčko otepluje vzduch až na nějakých 13 stupňů.

Opouštíme Fagne de la Polleur a míříme k dalšímu jedinečnému místu – Botrange (694 metrů n. m.), nejvyššímu bodu Belgie. Pravda, není to žádná závratná výška, ale v jinak nízko položené Belgii je to úctyhodné číslo. I po cestě sem ale musíme využívat dřevěné můstky a lávky, protože bahnité podloží zasahuje velmi daleko. Tam, kde nejsou, opatrně našlapujeme a člověk si nepřipadá příliš jistě. Naštěstí těchto úseků není mnoho a určitě nejsou nebezpečné, ale přesto to není úplně běžný pocit. Po příchodu na Botrange zjišťujeme, že jsme mohli zvolit pohodlnější cestu a vyvézt se sem autem.

Jen nenápadné tmavé tůně mezi trsy trávy naznačují, že se nenacházíme na obyčejné louce.Jen nenápadné tmavé tůně mezi trsy trávy naznačují, že se nenacházíme na obyčejné louce.

Prší, prší, jen se lije

Vede tu totiž jedna z hlavních silnic a místní ji rádi využívají pro cesty na sváteční oběd. Hned vedle informačního centra je restaurace, nabízející zvláštní menu, včetně vysokohorské přirážky (i když jsme jen v necelých 700 metrech nad mořem). Odoláváme těmto nabídkám a máme dobrý pocit, že jsme sem dorazili po svých. Po chvilce odpočinku se pouštíme na závěrečný úsek. K nedalekému startu (i cíli) naší cesty nakonec téměř dobíháme, promoklí od další intenzivní spršky, která přišla zčistajasna.

Při posezení nad talířem rajské polévky v malém občerstvení rekapitulujeme dnešní výpravu. Davy turistů jsme rozhodně nepotkali, a i kdyby, na velké ploše Hautes Fagnes by se snadno ztratily. Naopak jsme si užili krásnou přírodu, která nám během jednoho dne stihla ukázat svou vlídnou i drsnější tvář. Zkrátka – výlet, který rozhodně stálo zato podniknout a překousnout občasné mokro v botách.

Kamenné stopy minulosti v Hautes Fagnes

Při putování krásnou krajinou parku Hautes Fagnes čas od času narazíte na kamenné kříže, sloupy nebo hraniční kameny. Takové setkání ovšem není nic výjimečného – pouze dokládá fakt, že i v této oblasti probíhaly často dramatické a zajímavé události místního, ale i širšího významu. Nejpozoruhodnější jsou v tomto ohledu právě kříže. Stojí většinou na místě tragického úmrtí člověk (ať už úmyslně zavražděného nebo zabitého přírodními vlivy – bleskem, mrazem, bažinou…).

Krajina Hautes Fagnes, Belgie, zdroj: wikimedia CommonsKrajina Hautes Fagnes, Belgie, zdroj: wikimedia Commons

Hraniční kameny se objevují pouze v oblasti bývalých hranic, které tudy probíhaly – před rokem 1789 se o Hautes Fagnes dělily čtyři vrchnosti – knížecí biskupství Lutych na západě, hrabství Limburg na severu, hrabství Luxemburg na jihovýchodě a opatství Stavelot – Malmedy na jihozápadě. Po napoleonských válkách došlo k dělení mezi Holandsko a Prusko, od roku 1830 dodnes je toto území rozděleno mezi Belgii a Německo (dřívější Prusko). Mnoho z těchto kamenných památek stojí u hlavních pěších a cyklistických tras, tvoří tak vhodný doplněk k přírodním scenériím Hautes Fagnes.

Autorem článku je Petr Škrabala, kterého historie a zeměpis fascinovaly už od dětství. Nejdříve se soustředil na Českou republiku, případně střední Evropu. Příležitost poznat i vzdálenější oblasti dostal ve svém prvním zaměstnání, kdy byl vysílán na služební cesty do zahraničí. Zavítal tak do Singapuru, na Tchaj-wan, ale i do mnoha evropských zemí. Více najdete na skarabuvsvet.webnode.cz.


11.08.2016, Petr Škrabala


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Dívat se na mléčnou dráhu pod rumunským nebem je vážně zážitek. Přeji příjemné léto!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno