HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Kahurangi National Park

Sběr jablek začínal být únavný a monotónní. Nebyl vyhlášen den volna, takže jsme bez přestávky pracovali 10 dní, dokud nás na 14. března od práce nezachránilo deštivé počasí. Požádali jsme proto našeho supervisora o tři dny volna. Vyhlédli jsme si trek v blízkém Kahurangi National Parku.



Flora Hut

 

Nával na serpentinách

Začali jsme neplánovaně o den dříve, v sobotu, neboť se ještě před polednem podařilo dokončit práce v jednom ze sadů, ve kterých pracujeme. Sbalili jsme si nezbytné věci a vyrazili na cestu. Plán na zbytek soboty byl jednoduchý - dopravit se k přehradě v Cobb Valley, odkud jsou to dvě hodiny cesty k Sylvestre Hut. Silnice se po několika desítkách kilometrů mění ve štěrkovou úzkou cestu šplhající serpentinami k nejvýše položené přehradní nádrži na Novém Zélandu.

Přejeme si, abychom do protisměru nepotkali žádné auto – jak bychom se vyhnuli? Ve druhé polovině kopce se před námi na cestě objeví čtyřhlavá kozí rodinka. Ženeme ji před sebou, kozy se nemají k tomu vyklidit nám cestu. Je nám líto březí samice, která už sotva běží. Necháváme tedy kozy vydechnout. Jenže – čím déle budeme čekat, tím více se zvyšuje šance setkání s autem do protisměru. A co si pak počnou kozy mezi námi?

Raději tedy znovu vyjíždíme - na první rychlostní stupeň, kozy se nuceně dávají do běhu. Ještě několik zatáček a první ze stáda – myslím, že to byl kozel :-) - uhýbá do strany. Za pár minut jsme nad přehradou. Počasí nám nepřeje, silný vítr přináší jednu deštivou sprchu za druhou. Naštěstí trek vede z velké části lesem, nemáme se tedy čeho bát, sjíždíme do údolí ke hrázi, kde necháváme auto a vyrážíme na cestu.

Pohled z uboci Gordon Pyramids

Příliš útulná chata

Sylvestre Hut je chatou provozovanou DOC (Department of Conservation). Vzhledem ke komfortu, který nás nahoře čeká, si balíme malou polní – jídlo na večer a ráno, spacák, foťák, oblečení, vodu. Lehké batohy přicházejí po práci v sadu vhod. Déšť při stoupání hustým bukovým lesem ani nevnímáme. Na kopci se terén maličko odkrývá, tak si vytahujeme pláštěnky zakrývající kromě našich postav také batohy – design ala Jurek – ty jsou později předmětem obdivu hned několika výpravám, které jsme další dny potkali.

Na chatě krom nás přenocují ještě dva důchodci, těžko odhadovat, zda jde o pár či známé. Základem jejich pocitu dokonalé pohody je dobře vytopená chalupa. Tak, že v noci nemůžeme spát. Klidnému spánku nepřispívají ani poryvy větru, opírající se do ne příliš chráněné stavby.

Cesta deštěm

Ráno se počasí nezlepšilo ani za mák. Oblohu pokrývají hustá mračna, vítr snad ještě nabral na síle, prší. Důchodci to berou s klidem – luští křížovku a topí v kamnech. My ve vhodném okamžiku, kdy si vítr a déšť vzaly oddechový čas, vyrážíme bez batohů na vycházku k Lake Sylvestre. Krom prvního setkání s papouškem Kea (jediný papoušek žijící vysoko v horách) to nebyla příliš záživná procházka. Snad kdyby nám víc přálo počasí…

Nejsme zajedno, jestli se vracet v dešti, nebo počkat, až přestane. Jana si prosadí svou, takže jdeme. Všímám si, že je to víc a víc ona, kdo volí radikální řešení. Jsem snad už tak pohodlný a líný?

Zpátky u jezera vychází sluníčko. Jana jdoucí za mnou je středem poloviční elipsy, kterou nad dní tvoří duha. Jako zelený mužíček (stále ještě má na sobě pláštěnku) s duhovou gloriolou vypadá jako návštěvník z jiné galaxie.

Do údolí řeky Flory

Je nedělní poledne a nás čeká začátek dalšího, tentokrát třídenního treku. Prudký kopec zdoláváme za poloviční čas, než uvádí ukazatel. Dál se cesta ubírá po úpatí kopce a klesá do údolí k řece Floře. Jdeme proti jejímu dravému proudu, který několikrát zdoláváme na visacím mostě. Přesto, že je neděle, nepotkáváme na treku nikoho – dešťové přeháňky se stále znovu vracejí a udržují nás ve střehu. Nedaleko před nedělním cílem – chatou Flora, objevujeme skalní převis, kde DOC vybudovalo luxusní přístřešek. Nechybí dřevěné postele včetně gumových matrací, toalety a ohniště. Také to tu nazývají slovem HUT (chata), nikoliv SHELTER (přístřešek).

Luzko pod previsem

Flora Hut je vybavená krbem, nerezovým pultem pro vaření a palandami. Bude nám v ní větší zima, neboť teplo vycházející z krbu místnost vytopit prostě nestačí.

Krb ve Flora Hut

Nepřízeň počasí nás neodradí

Pondělní ráno je stejně nevlídné jako to předchozí. Čeká nás nejvýznamnější část celého treku – výstup na Mt. Arthur (1795 m.n.m.) a cesta otevřenou krajinou, skýtající možnost pěkných výhledů, zakončená noclehem v Salisbury Lodge (DOC hut). Výšlap na hřeben jakoby nebere konce. Nahoře nás čeká vichr, který s přibývajícími výškovými metry jen sílí.

Rozcesti u Salisbury Lodge

Zastavujeme se skupinkou sedmi Čechoslováků, kteří další cestu díky počasí raději vzdali a vracejí se zpět. Jana již podruhé prosazuje radikální variantu: jdeme dál! Vítr nabírá obrátky, sotva se držíme na nohou, ale nevzdáváme to. Děláme dobře, protože v dalším sedle již odbočujeme do větrně klidnější oblasti. Výstup na Mt. Arthur vzdáváme, i pokud by se nám podařilo dojít až na vrchol, nebylo by nic vidět.

Odpočineme si jen na chvíli, neboť stezka nás opět vyvádí ven, na hřebeny. Unavená Jana škemrá o čokoládu, kterou na vrcholu Gordons Pyramid dostane. Vítr neustává, alespoň však odhání mraky a odhaluje nám výhledy do daleka. Poslední úsek před Salisbury Lodge vede překrásným bukovým pralesem.

Salisbury Lodge je zatím asi nejlépe vybavená chata, ve které jsme zatím spali. Dokladují to následující fotky: nechybí plynový sporák, akumulačky a záchod se solárními články, kterými se vyrábí energie na jejich osvětlení (!) ... jenže nefunguje.

Salisbury Lodge - zvenku jeste netusite, jaky luxus se skryva uv

Salisbury Lodge - z takoveho sporyku vam bude chutnat

Větrnou bouří přes Tablelands

Následující den přecházíme Tablelands – planiny a louky ne zcela nepodobné našim Jizerkám. Sluníčko se už neschovává v mracích, s větrem je však všechno při starém. Vydržet exponovaný hřebenový úsek a bude nám hej! Cestou od Peel Lake předháníme penzistu, kterému divé větry rozbolavěly kolena, sotva se belhá. Statečně ukrajuje metr za metrem a vyhlašuje, že to zvládne.

Už docela hladoví dojdeme kolem druhé k autu – Jana, s radikálností sobě vlastní, nevzala jídlo na dnešní oběd. Proto žádné zbytečné zdržování a honem do civilizace, do supermarketu, ke koši se zlevněným pečivem, k našim milovaným přeslazeným koláčům!


Převzato z http://www.mongol.homeip.net/zeland/



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Kolik zemí jsi viděl, tolikrát jsi člověkem!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno