Roku 1863 opouští 83 německy mluvících starousedlíků vesničku …Chotěšov… na Plzeňsku a vydává se na druhý konec světa – na Nový Zéland – začít nový život. Odjíždějí s příslibem přidělení 40 akrů půdy na osobu zdarma, sami si hradí pouze dopravní náklady. Na seznamu cestujících najdete jména jako Schischka, Straka, Becher nebo Schollum.
Málokdo z cestujících na zaoceánské lodi „WAR SPIRIT“ má představu, co je v nové zemi čeká. Přidělenou půdu si musí sami zpracovat – vykácet buš, postavit obydlí, vybudovat cesty. S nástrahami neznámé přírody pomáhají českým Němcům místní Maoři. O tom, že to nebylo jednoduché, svědčí citace jedné z žen: „..kdybych uměla chodit po vodě, neváhám ani minutu a dám se na cestu domů“. Přes počáteční obtíže přijíždějí další krajané, avšak už ne v tak velkých vlnách.
Problémem je špatná angličtina nových osadníků. Sepisují proto petici vládě a žádají o podporu při založení školy. Vládasouhlasí za podmínky, že k 80 librám, které do projektu vloží, přidají obyvatelé Puhoi dalších 80 liber. Požadavek se zdá býtnesplnitelný – pouze pět rodin je schopných přispět – jedinou librou! Po osmnácti měsících se podaří vybrat 65 liber a zbývajících 15 liber posílají příbuzní z Čech.
Škola – postavená svépomocí v roce 1872 – sestávala z jedné jediné místnosti. Výuku zpočátku vedl jeden učitel, další roky se jí ujali manželé Krippnerovi. S přibývajícím počtem dětí (počet obyvatel vesnice se rozrostl na 200) však škola přestávala vyhovovat a tak naši krajané sepsali novou petici a vymohli si postavení nové školy – se dvěmi místnostmi a bytem pro učitele. V té době už školu navštěvovalo 85 dětí.
Ve škole dnes sídlí muzeum osidlování (otevřené v létě od 13-16h, v jiných obdobích lze návštěvu domluvit individuálně, na kontakt se ptejte v hospodě). Najdete tu velký model vesnice, jak vypadala na začátku 20. století, dopisy, které psali puhojští rodinám domů, zemědělské nástroje, kroj nebo dudy.
Dalším velkým úkolem bylo vybudování kostela a angažmá faráře. Farář do obce zpočátku pouze zajížděl, teprve v roce 1877 zůstává natrvalo. Kostel svatého Petra a Pavla se podařilo otevřít v roce 1881. Oltář si krajané objednali v Čechách. Současnou podobu,kterou vidíte na obrázku, získal kostel na počátku dvacátého století, kdy byla přistavěna zvonice.
Komunita zejména v prvních letech života v Puhoi drží velmi silně pospolu. Zpěvem a tancem udržují tradice. Talentovaný Charlie Becher dokonce vymýšlí nové písničky a pojmenovává je po svých sousedech. Některé se dochovali dodnes – zpívají se a tancují při speciálních příležitostech, jako je den, kdy si připomínají příchod do vesnice. Není třeba ale čekat na 10. srpen – každý druhý a poslední pátek v měsíci si kapelu (včetně dudáka) můžete poslechnout v malebné hospůdce hotelu.
Ta je sama o sobě velmi zajímavým a živým místem. Stěny jsou ověšené starými fotografiemi, pivními tácky a cizími bankovkami (některé jsou české). Nad barem visí i obal od českého kondomu! Visí tu ale i rekvizity odkazující na jiné země – zejména východoevropské.
Staré časy v Puhoi vedle školy, kostela a hotelu připomíná ještě budova knihovny a hřbitov. Domy, ve kterých dnes lidé v Puhoi bydlí, už žádný vztah ke střední Evropě nemají – na první pohled Puhoi působí jako každá jiná vesnice na Zélandu.
Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Diky, za moc pekny clanek. Mozna by stalo zato uvest, kde presne to na Zealandu je. Take jsem tam byla a precist si tento clanek pred navstevou urcite by na me cela vesnice pusobila kouzelneji. I tak se mi tam libilo az na to, ze hospoda byla v sest hodin zavrena a tak jsem mistni pivko nemela sanci ochutnat. Diky.