HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Úsměv, prosím!

Přemýšlím, jestli bych tady na Novém Zélandu byla šťastnější než u nás. Ovlivňuje člověka prostředí, ve kterém žije? Počasí? Moře? Nevím. Jedno však vím určitě. Novozélanďani vás při náhodném očním kontaktu obdaří upřímným zářivým úsměvem. Až tehdy si uvědomím, jak málo se u nás doma lidi na ulici usmívají...



Cathedral Cove, Nový Zéland


Vždy jsem chtěla s někým cestovat do dalekých zemí, jen tak se toulat a nemyslet na čas. Konečně se můj několikaletý sen splnil a vyrazila jsem na půlroční výlet s někým, koho miluji. Cestu plánujeme již dva měsíce předem. Čteme různé články na internetu, sbíráme informace o vízech, ubytování, počasí. Balení je náročné. Nový Zéland je klimaticky úplně odlišný od zemí, které budou následovat. Nakonec vyhrává varianta, že na Nový Zéland bereme staré podzimní oblečení, které na konci vyhodíme a v Bangkoku si koupíme novou letní výbavu.

Na poslední chvíli přibaluji i malý notebook, abych mohla všechny známé zásobovat cestovatelskými historkami.

Při odbavování zavazadel na vídeňském letišti trochu stresuji. Nutím Dušana vložit do batohu papír s údaji o letu, kdyby se náhodou ztratil. Ztratil... strašná představa! Co bych dělala bez svých věcí půl roku?! Snažím se zahnat hororové myšlenky a doprovázím svůj batoh na běžící pás.

Sedíme v letištní hale. Letí nám to v půl druhé odpoledne. Bez ostychu se cpeme řízky a zajídáme je kyselými okurkami. Víme, že se k domácí stravě pár měsíců nedostaneme. Celkem se na to těšíme a představujeme si ty exotické dobroty.

Máme před sebou skoro tři dny letu. V letadle se snažím neustále nerekapitulovat, jestli jsem sbalila všechno potřebné a raději se bavím koukáním na filmy.

První zástavka je po devíti hodinách. Bangkok. Při výstupu z letadla začínám mít pekelné bolesti. Dostala jsem nějaký silný zánět. Plazím se po letišti, kdybych neměla Dušana, asi bych přes všechny ty kontroly neprošla. Moje jediná starost je přežít další minuty.

Pokračujeme do Taipei. Poprosila jsem letušku, aby mi dala něco proti bolesti. Trochu jsem personál vylekala, sbíhají se ke mně a nosí mi vodu. Ujistili mě, že v Taipei nechají vynést z letadla můj batoh, abych si vybrala antibiotika. Jsem dojatá jejich péčí. Jsou úžasní. Eva air budu každému doporučovat.

Batohy nám donesli oba, byly totiž napsané na Dušana. Zapomněli jsme ve Vídni zkontrolovat letušku, jak nám je označila. Kdyby se ztratily, tak sotva budeme dokazovat, že batoh napsaný na Dušana je vlastně můj...

No nic. Vybrala jsem si léky a paní za pultem nás ubezpečila, že zavazadla přiletí v pořádku do Aucklandu. Opět mě napadla hrůzostrašná představa, že můj milovaný batoh zůstane někde na půl cesty... a ještě napsaný na Dušana...

Tabletky zabraly. Vyčerpaná spím na gauči u rychlého občerstvení. Škoda, chtěli jsme jet na půldenní výlet po Taipei. Bohužel... alespoň jsme jako kompenzaci dostali poukázky na jídlo. Pochutnáváme si na kořeněné hovězí polévce a koláčcích. Mňam.

Let z Taipei do Brisbane trvá osm hodin. Užívám si nádherné chvíle bez bolestí. Po přestupu ve slunné Austrálii do letadla do Aucklandu jsem štěstím bez sebe, že jsem let přežila. Znova si uvědomuji, jak je všechno bezvýznamné, když není zdraví...

V Aucklandu nás přivítal déšť. Na internetu jsme sice četli, že na Novém Zélandu často prší, ale i tak jsme trochu zklamáni. Vždyť tady má být léto...

Jsem nervózní. Po běžícím pásu se již po páté producírují ty samé tašky a můj batoh nikde... Dušan svůj už našel. V Taipei nám je oba vyložili, tak je zřejmě i oba naložili, ne? Ne. Nemohu tomu uvěřit... Po té strastiplné cestě se mi ještě přihodí něco takového? Sakra proč?

Paní za pultem je dost strohá. Nadiktovali jsme jí všechny potřebné údaje o ztraceném zavazadle, i o tom, že v Taipei nám batohy vyložili kvůli lékům. Jsem zničená. Ráda bych to brala v pohodě, ale nejde to. Už je toho na mě opravdu moc.

U monitorové kontroly zavazadel je rušno. Nový Zéland má hodně přísné předpisy na dovoz věcí do krajiny. Musíte vyplnit formulář o tom, co všechno máte a nemáte v batohu s upozorněním, že pokuta za zamlčené nebo nesprávné údaje je několik tisíc dolarů nebo dokonce vězení. Dobrý stres. Museli jsme napsat, že máme turistické boty. Paní v uniformě si je nechala vyndat a prohlížela podrážky. Ještěže je měl Dušan čisté. Jinak by je museli dezinfikovat.

Pomyslela jsem si, že moje tříkilová lékárnička přes monitor stejně neprojde... pokud tedy batoh ještě někdy někdo na Nový Zéland doveze.

Ubytovali jsme se ve Skyway Lodge. Malý starý hostel, pro takzvané backpackers, kousek od letiště. Backpackers jsou turisté s batohy, zkrátka baťůžkáři, kterým jsou za levný peníz nabízeny pokojíčky, kde je pouze postel a společné záchody.

Za malý poplatek 5 $ po nás přijel majitel až na letiště. Moc příjemný pán s dlouhými světlými vlasy. Pokud jsou všichni obyvatelé stejní, tak to bude paráda.

Hned jsme usnuli jako špalky. Ráno jsem přemýšlela, proč se tato cesta změnila na peklo. Kde dělám chybu?

Odpověď přišla záhy. Snaha o kontrolu. Lekce pokory a přijímání všeho, co přichází. Vždyť kvůli tomuto pocitu zbožňuji cestování: nevědět ani minutu předem, co se stane, koho potkám, co zažiji. Pocit, který mě přenese do neustálé přítomnosti. Žít život, ne ho jen plánovat, nebo na něj vzpomínat.

Doma je to obráceně. Vím zcela přesně kdy budu snídat, kdy vyrazím do práce, co si obléknu, s kým se mám večer vidět... pokud náhodou někdo nečekaně zavolá, tak se raději vymluvím, že je to moc narychlo a přeložím rande na další den. Nesnáším totiž zásahy do stanoveného programu. A přitom právě to je příčina vyhasnutí. Rutina. Šeď.

Když cestuji, každá minuta je jiná, každý obraz, noví lidé. Spontánnost. Otevřenost všemu, co život přinese. Dobrému i zlému, protože... nikdy neznáme celý příběh. Nedokážeme posoudit přínos zážitku, to ukáže až čas. Až s odstupem můžeme vidět, jak nás obohatil. K čemu jsme přišli, když jsme něco ztratili. Zákon energie: nemůžeš dostat a ničeho se nevzdat. Proto, když se raduješ, že tě život něčím obdařil, měl bys i pokorně přijmout, že ti něco vezme. Jinak bys už příště nemohl nic dostat. Šťastní lidé jsou ti, kteří takhle dokážou vnímat život i bez cestování. Já ne. Já si to musím uměle navodit. A jedna z výchovných pomůcek byla i historka s mým batohem. Jak jsem se těšila, že mi ho v Taipei vybrali a mohla jsem si dát tabletku! Ale byla to i příčina, proč se ztratil. Krásný názorný příklad, jak mám přestat glorifikovat vlastní síly. I tak se život děje sám od sebe. Je třeba věnovat více energie na vnímání toho, co se děje, a ne na to, abych to regulovala.

Musím nad sebou popřemýšlet. I nad tím, že myšlenka je původcem skutku - kolikrát mě napadlo, že se batoh ztratí?

Tak jak ukončit problematický průběh? Není to snadné a zároveň vlastně je. Když člověk odhalí pravou příčinu svých trablů, objeví se znamení - všechno se začne dařit samo od sebe, nebo se věci vyřeší samy.

A tak se i stalo. Ráno jsem našla na zemi v recepci povědomý papírek. Byly na něm moje údaje, psané mojí rukou. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že je to ten papírek, co jsem vložila pro jistotu do batohu, kdyby se náhodou ztratil... Ano, ano, pokud je tady papírek, musí tu být někde i můj batoh... Čekal na mě v jídelně. Dokonce ho ani neotevřeli. Den hned vypadá jinak. Růžově.

Vyzvedli jsme si auto v půjčovně Juicy rental. Stříbrná toyota. Hurá do centra Aucklandu!

Auckland je město s miliónem obyvatel a leží asi na 50-ti vyhaslých sopkách. Krátery jsou dnes zarostlé trávou, nikdo by nepoznal, že se z nich valila horká láva.

Vydali jsme se na nejvyšší z nich. Mount Eden. Nahoru jsme vyšli klikatou cestičkou, předbíhali nás výjezdové autobusy plné Japonců s foťáky.

Počasí nás během celého dne nepřestávalo překvapovat. Jen co zasvítilo slunce, ihned ho vystřídal déšť, potom neustálé mžení. Teplota kolem 20 stupňů. Před naším příjezdem prý byly horka. Snad ještě nějaká zažijeme.

Kvůli počasí nemáme z Mount Eden dobrý výhled, a tak opouštíme fotografující Japonce a vyrážíme do centra.

Před tím, než jsem přijela na Nový Zéland, jsem si myslela, že je to exotický ostrov s horami, ovcemi a zvláštními rostlinami. Překvapilo mě však, jak evropsky na mě zatím působí. Jako byste přemístili Londýn na jih Itálie nebo do Andaluzie. Ano, Londýn s palmami a ohlušujícím cvrlikáním cikád.

Město je kosmopolitní. Nejvíc je vidět všechny typy asijské rasy. Až teď si uvědomuji ten markantní rozdíl mezi nimi, předtím se mi zdáli všichni stejní, zkrátka šikmoocí. Občas nějaký černoch, zahalená Arabka, Indové.

Fascinuje mě složení obyvatel a na chvíli se stává objektem mého pozorování. Mohla bych hodiny sedět na lavičce uprostřed frekventované Queensstreet a koukat na kolemjdoucí lidi. Odhadovat jejich příběhy. Mladý pár v zelených gumácích. Japonci. Běloši. Občas nějaký „klasický" Novozélanďan jak si je pamatuji z Indonésie, kam jezdí surfovat. Free style: dlouhé světlé vlnité vlasy, na opálené tváři svítí modré oči. Rozhalená košile a výraz - všechno je absolutně v pohodě.

Ulicemi se procházejí turisté, mezi nimi kličkují úředníci v oblekových kalhotách s laptopy přes rameno.

Zaujal mě vysoký počet původních obyvatel, Maorů. Myslela jsem, že jich je tu jenom hrstka. Ale zatím je vidím téměř všude. Hlavně řidiči, prodavači, zaměstnanci na stavbách, na opravách cest... žádného jsem nepotkala v obleku s laptopem. Jsou úplně odlišní. Většinou mohutné postavy. Je vidět, že geneticky mají sklon k nadváze. Široké nosy a hustá černá kštice, tmavá pleť. Těla jim zdobí výrazná tetování. Ženy mají rozsáhlé pozadí, při chůzi se jim ladně vlní jako hladina oceánu. Takhle nějak si představuji, že vypadali, když sem před stovky let připluli na svých kánoích. I chování mají úplně odlišné. Tváří se vážně, skoro vůbec se neusmívají. I když jsou ochotní, mají u toho hrdý výraz ve tváři. Dvě stě let po příchodu Evropanů byli na pokraji vyhubení. Naštěstí se situace zlepšila a dnes žije na Novém Zélandu 250 000 Maorů a Pakehů (míšenci).

Obhlížíme si scenérii Aucklandu zblízka. Sky tower. Procházíme se uličkami až k přístavu. Je tady rušno. Vypadá to tu jako na autobusovém nádraží. Lidé se vrací domů z práce a na přilehlé ostrůvky je převáží malé lodě. V pozadí se tyčí obrovitánská loď. Auckland skutečně vypadá jako Anglie jižní polokoule.

Časový posun je strašná věc. Jsem úplně mimo a již ve čtyři ráno sedím u počítače. U bazénu cvrlikají cikády. Pobalíme se a vyrážíme na poloostrov Coromandel. Cestou se ještě zastavujeme v supermarketu. Ceny jsou jako u nás.

Krajina ve vnitrozemí připomíná cestu do Českého ráje, až tedy na ty občasné palmy. Vysoké travnaté kopce vypadají jako pozůstatky kráterů. Nic moc. Doufám, že pobřeží bude hezčí.

Cesta lemuje pobřeží. Bohužel je odliv, tak vidíme jenom mokrý písek a v dálce se vlní mořská hladina.

Zastavujeme v městečku Thames. Úplně nás okouzlilo. Divoký západ, stavby z 19. století. Kostelíky a malé dřevěné domy. Všude klid a pestrobarevné zahrady. Kolmé ulice obepínají bílé ploty...

Pokračujeme dále po západním pobřeží poloostrova. Zátoky Whakatete, Ngarimu, Tapu. V jedné z nich jsme se rozhodli zahájit koupání. Pláž je poseta černými lávovými kameny, voda je kalná, ale příjemná. Celý den praží slunce, v autě je asi sto stupňů. Klikatá cestička mi sice nedělá dobře na žaludek, ale je překrásná.

V dálce svítí tyrkysové moře. Vykukají z něj travnaté ostrůvky jako želví krunýře. Vysoké kapradí, palmy a jižansky vypadající jehličnany. Překrásná údolí - po krajích zvrásněné, opravdu vypadají jako pozůstatky kráterů. Krajina věrně připomíná scenérie z Pána prstenů - vesnička Hobitů.

Další zastávka je ve městě Coromandel. V období zlaté horečky mělo město až 100.000 obyvatel, dnes jich tu žije přibližně 1000. Ubytováváme se v hostelu Tui Lodge na okraji města v nádherné přírodě, kde není slyšet hluk aut, pouze cvrlikání cikád. Máme romantický pokojíček na poschodí. Ubytování je super, taky jsme si konečně vyprali naše smradíky.

V noci lilo jako z konve, podařilo se mi spát až do sedmi. Rozhodli jsme se vyrazit na kolech k zálivu. Kola společně s helmami nám půjčili v ubytovně zadarmo. Po dešti je vzduch lehký a svěží, jede se fantasticky, jen trochu nezvyk - jezdit po levé straně. Záliv lemují travnaté kopce a sytě zelené lesy, u mola kotví jachty. Udělali jsme pár snímků a vracíme se zpět. Cestou se zastavujeme v supermarketu, abychom si koupili snídani. V zahradě našeho hostelu jsme si dali teplé toasty s lososem a pak s borůvkovou marmeládou. Strašná kombinace...

Vyrážíme směrem na Whitianga na východní pobřeží poloostrova Coromandel. Zase je nesnesitelné horko, dneska ale navíc hodně fouká. Počasí se střídá jak u nás v dubnu, jednou vedro, jednou chladno. Několikrát zastavujeme kvůli neskutečně krásnému výhledu. Krajina je úžasná, všude pastviny a na nich krávy, ovce jsme zatím neviděli. Zvláštní, všude se píše, že jich je tady čtyři krát víc než lidí. Co je ale opravdu jiné než u nás je to, že louky jsou obehnány plotem a ještě různě rozdělené i na vrcholcích kopců. To asi kvůli dobytku, aby nevešel do cesty. Nelze tedy vyběhnout z cesty do polí, jako u nás, všechno, každý pidi kousek země, je oplocen.

Cílem dnešního dne jsou fantastické pláže na Hahei. Je jich několik za sebou, nejvzdálenější se jmenuje Cathedral Cove, 30 minut lesem. Dušana fascinují vysoké kapradiny, vypadají skoro jako palmy a nemůže uvěřit, že ty samé rostliny jsou u nás tak malé. Pláž je rozdělena vysokým útesem, ve kterém je průchozí jeskyně. Nechala jsem se přemluvit a vlezla jsem do ledového pacifiku. 15 stupňů opravdu osvěží.

Kolem páté se ubytováváme a rychle vyrážíme na Hot water beach. Musíme tam být než nastane příliv, jinak neuvidíme horké prameny na pláži. Už v momentě, kdy přicházíme na pláž, vidíme lidi hrabat lopatami v zemi. Vypadají legračně. Každý si udělá svoji vaničku a vždycky když chce připustit horkou vodu, hrábne hluboko pod sebe. Někdy je voda až vřelá. Je to opravdu srandovní, jak lidi sedí ve vydlabaných dírách na celkové rozloze 30 x 30 metrů.

Dneska budeme spát jako miminka, měli jsme tak plný program, že jsme ani nestihli za celý den něco sníst. Trošku jsme se spálili, ale chceme si užít sluníčka ještě než odplujeme na chladnější Jižní ostrov.

Nový Zéland si nás získal. Již po prvních dnech na Severním ostrově bychom se sem nejraději přestěhovali. Sluníčko, hory, moře, zálivy... Přemýšlím, jestli bych tady byla šťastnější než u nás. Ovlivňuje člověka prostředí, ve kterém žije? Počasí? Moře? Nevím. Jedno však vím určitě. Novozélanďani vás při náhodném očním kontaktu obdaří upřímným zářivým úsměvem. Až tehdy si uvědomím, jak málo se u nás doma lidi na ulici usmívají...



Diskuse


Ahoj. Pises pekne. A spousta veci je fakt pravda. Jsem tu teprve- uz? Mesic a mam hodne podobny nazor. Ja jsem prijel do skoly na anglictinu tak nemam cas [bohuzel] zatim moc jezdit. A taky jsem prijel v mistni zime. Ma to sva pro i proti. Jsou tu jen mistni, a samozrejme Nemci... Takze mam z prvni ruky pravy mistni zivot. Vecer neskutecny klid a pohoda. Rano v Napieru jsem na ulici v osm hodin uplne sam. Chystam se na prodlouzeni viza zatim turist. a pak se uvidi. Tak trochu pocitam s tim ze se tady usadim... Planoval jsem to uz doma a ted vidim, ze jsem se nespletl v odhadu. Chci jit predevsim za jinymi lidmi. U nas si pripadam jako v kleci a urcite nejsem sam. Stare komunisticke hodnoty atd. uniformita, honba za penezi a nic vic. K tomu mizerna nalada... staci.Zdravim a drzte palec...:]Mira
13. 05. 2009, 06:44:37
Prave jsem se vratil z pohrbu policisty. Nejaky magor s prezdivkou Rambo minuly Patek v Napieru pri rutinni kontrole postrelil tri lidi a jednoho pol. zabil. Ten pak lezel skoro dva dny na ulici, nikdo k nemu nemohl.Vsude zatarasy kdo bydlel na Hospital Hill mel smulu. Musel spat u cizich lidi.Dnes mel ten policista pohreb. Vystrojili mu velkou slavu v centru. Vyhradili ulici u divadla, pak prijela kolona s rakvi uvnitr vozu. Prenesli ho do divadla, pronaseli projevy. Prislo spousty obycejnych lidi vsichni ve svatecnim, cela ulice mlcela. Dva tisice lidi, trvalo to skoro dve hodiny. Byl to opravdu jejich clovek. Jako dalsi prisli psovodi,kolem padesati clenu, kazdy pes pres hrbet NZ vlajku. Udelali ulicku spolu s asi 300 policisty a uredniky a vynesli rakev z divadla a provezli spalirem. Nad ulici podel proletela pol. helikoptera. Policiste Maori zatancili valecny tanec k ucteni sveho kolegy. Slavnostni projevy v anglictine i Maorstine.Je to taky autenticky zazitek, hodne to vypovida o vzajemnych vztazich.Pripadalo mi to jako by pohrbivali prezidenta.
13. 05. 2009, 07:05:08

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nebaví tě sedět na zadku? Zkus cestovat.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno