HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Z Rotorua přes Taupo do Wellingtonu

Opustili jsme poloostrov Coromandel a vyrazili do Rotorua. Ve všech průvodcích se píše, že kdo nenavštívil tohle město, jakoby ani nebyl na Severním ostrově.



Nový Zéland

Před odjezdem jsme ještě vypili kávu s manželským párem z Ameriky. Curt a Lisa. Cestují se dvěma holčičkami tři měsíce po Polynésii a Novém Zélandu. Vypadali tak šťastně, nevěřila bych, že to jde i takhle...  Curt se na výlet chystal deset let, musel nashromáždit potřebné finance na cestování pro čtyřčlennou rodinu. Bylo až udivující, jak stejné názory na životní hodnoty a finanční krizi jsme měli. Prý si tu krizi Američani zasloužili, protože si nevážili, jak se mají dobře, jak mají všeho dostatek, jak jsou bohatí. Mysleli jen na to, jak mít ještě víc, ještě jedno auto, větší dům, víc a víc, nikdy nemít dost. A jediné, o čem se dokážou bavit je, jak jsou nespokojení. Kdyby více cestovali a viděli, v jaké bídě žije většina zeměkoule, styděli by se. Musela jsem si přiznat, že diskuse mezi lidmi u nás doma bývají podobné... A přitom se máme dobře. Když cestujete po světe, potkáváte pouze Evropany a Američany, maximálně Izraelce. Ostatní si to nemohou dovolit. Curt a Lisa jsou pro mě inspirací. Mají dostatek peněz, ale schválně bydlí s dětmi ve stanu, aby viděli, jak jednoduše se dá vidět kus světa. Učí je nakládat s financemi, protože mladý Američan nemá absolutně představu, jaká je reálná hodnota peněz. Vezme kreditku a nakupuje jak šílený. Nestará se o to, jestli si to může dovolit, protože všude ho přesvědčují, že si může vzít bez problémů hypotéku, leasing, splátky. Bere na sebe dluhy, jako by šlo o piškvorky.  Debatovali bychom s nimi klidně dva dny, ale gejzíry volají.

Cesta do Rotorua vede přes krajinu, která vegetací připomíná Čechy. Jehličnaté lesy, louky, občas lány kukuřice. Zřetelná je ale nižší hustota obyvatelstva, jednotlivá městečka jsou od sebe poměrně vzdálena. Široko daleko je vidět jenom údolí a kopce, obrovská území kdysi pokrytá lesy, která přistěhovalci postupně proměnili na pastviny. Městečka působí spíš jako vesnice. Jeden kostel, jedna knihovna, dva obchůdky s potravinami, jedna pekárna a široké ulice. Budovy jsou maximálně jednopatrové, všude pořádek.

Potom se krajina mění. Objevují se farmy, oddělené od cesty řadou vysokých tújí. Odbočujeme na štěrkovou cestičku. Paní za pultem v provizorní prodejně farmy nám vysvětluje, že teď kiwi neseženeme nikde. Je po sezoně. Ani jahody už nejsou, takže žádné koktejly a zmrzliny přímo na farmě, jak se psalo na internetu. Škoda, chtěli jsme poznat, jak chutná čerstvě utržené kiwi. Obhlížíme nezralé plody, rostlina vypadá jako větší víno. Mimochodem, Novozélanďané sami sebe nazývají vtipně „kiwis", něco jako kiwáci. Běžně tenhle výraz slyšíte v televizi nebo v rádiu, například: „V deset můžou kiwáci vidět seriál Sousedi". Nebo v supermarketu koupíte šunku s nápisem „kiwis ham", něco jako „kiwácká šunka".

Pokračujeme dál. Cesta se najednou stává dobrodružstvím - 30 km před Rotoruou zjišťujeme, že nám dochází benzín. Není to tu jako u nás, každou chvíli benzínová pumpa, nebo alespoň vesnice. Jenom serpentiny nahoru a dolu. Modlíme se, aby ručička ukazující prázdnou nádrž měla ještě nějakou rezervu. Naštěstí měla.

Kolem páté se už v Rotorua cpeme sushi a hledáme ubytování. Jsme trochu v šoku. Všechno je beznadějně plné. Je víkend, kiwáci cestují. Volný pokoj se našel jenom v hrůzostrašně vypadajícím backpackeri, to raději budeme spát v autě. Nakonec se nám přece jen podařilo sehnat pokoj. Ubytovna byla ale plná teenegerů, kteří se chichotali za průvodu řvoucí hudby až do tří hodin ráno. Potkali jsme tady ale postarší manžele z Izraele, kteří přicházeli z jihu a nic netušíce se stali oběťmi Dušanova výslechu. Vytáhl z nich úplně všechny informace o plánovaných trecích. Potěšili nás, že trek v Tongariru není až tak náročný, jako jsme se obávali. Ani Milford trek. Po hodině z nich ale vypadlo, že mají za sebou výstupy v Himalájích. Aha... Už mi svitlo, že nezáleží na věku, ale na kondici. No, uvidíme, možná to přežiji.

Ráno jsme si přivstali. Máme v plánu navštívit termální park. Rotorua byla kdysi vyhlášeným lázeňským městečkem, dnes ji navštěvují turisté hlavně kvůli gejzírům, horkým pramenům a bublajícím jezírkům. Jak poznáte, že jste přijeli do Rotorua? Podle zápachu. Všudypřítomný vtíravý zápach zkažených vajec. Každou chvilku zakopnete o nějakou čmoudící díru, ze které se valí teplý sírový zápach. Jinak město nic moc. Hodně turistů, obchody a stejně vypadající ulice. Velký rozdíl oproti dosavadní pohodičce venkovských městeček. Původně jsme chtěli zůstat přes dvě noci, ale jsme si jistí, že po výletě budeme upalovat co nejrychleji pryč.

V 10.15 už stepujeme na gejzírové show v parku Wai-o-tapu spolu s ostatními 500 turisty. Gejzír Lady Knox byl objeven náhodou. Vězni, kteří před 100 lety káceli stromy a čistili les se chodili koupat do horkých pramenů a při praní náhle zjistili, že když do gejzíru nasypou mýdlo, začne vystřikovat vodu. A tak show začíná tím, že do otvoru zaměstnanec parku vysype 300 gramů mýdla. Za chvilku už stříká voda do výšky 15 metrů.  

Vcházíme se do termálního parku. Mile nás překvapil. I když na úzkých cestičkách zakopáváme o haldu turistů, i tak nás zabarvení sírových jezírek uchvátilo. Hlavně jezero Champagne pool. Jeho tyrkysově zelená barva kontrastuje s červeným skalnatým dnem na okraji. Je zahaleno hustou sírovou párou, s námahou lapám po dechu. Ostatní jezírka jsou různá, podle toho, jaké nerosty se v nich nacházejí. Devils bath má křiklavě žlutou, další je zelené a oranžové.

Dušana ale nejvíce nadchnul Mud pool. Budeme mít tedy několik minut videa o bublajícím bahně s občasným výbuchem šedé hmoty za doprovodu komentáře typu: „Ty vado!".

Přesouváme se k jezeru Rotorua, které vypadá jako moře. V nepokojných vlnkách se snaží udržet černé labutě, kačenky a čajky. Jen ten smrad... I v parku. Zacpávám si nos a snad už po sté koukám do bublající  díry. Termální jezírka jsou opravdu horká, nevydržíme v nich mít ani na chvilku ponořené nohy.

No, není to tady pro nás... Prcháme. A nechali jsme si ujít i přehlídku maorského způsobu života ve vesničce Whakarewarewa, jakési nevydařené napodobeniny skanzenu. Nenalákala nás představa procházky mezi domy obývanými dnes již dávno moderními Maory s tím, že nám zatancují tanec, při kterém ženy vyvalují oči a muži vyplazují jazyk. Stačí nám, když si to představíme.

Večer se ubytováváme v městečku Taupo v Sunset Lodge. Je tu nádherně, opět nás ovanul příjemný maloměstský život. Nacházíme se v tektonické oblasti ostrova. Ještě teď čas od času nějaká sopka vybuchne, naposledy v Národním parku Tongariro v roce 1995. Bože, a my se tam zítra chystáme!

Městečko leží na severním břehu jezera Taupo, které je srdcem Severního ostrova a má 606 km2. Vzniklo jednou z největších sopečných činností, jaké svět zažil. V roce 186 n.l. prý až v Číně viděli purpurově zbarvené nebe. Z jezera vytéká nejdelší řeka Severního ostrova a my se vydáváme asi půl hodiny po jejím toku k vodopádům Hukafalls. Jsme uchváceni její nádhernou tyrkysovou barvou, voda je čirá, je vidět až na dno. Koryto  je mohutné, řeka se vlní mezi hustou zelení. Nejdřív pokojným tempem, potom se zužuje do divokých peřejí, až nakonec padá za ohlušujícího zvuku ze skály.

Městečko Taupo je malebné, pozorujeme jachty na Acacia Bay a kocháme se nádherným výhledem na jezero. Tady bychom zůstali klidně týden.

Ráno vstáváme už v půl šesté, musíme se přesunout 80 km do Národního parku Tongariro, abychom stihli autobus z Holiday park na začátek treku Tongariro Alpine Corssing. Celý trek trvá šest dní. My jsme si vybrali jenom jeho nejzajímavější jednodenní část. V cíli musíme být v 16.30, aby nás autobus zase odvezl zpátky. Trasu jsme si nastudovali den předem v informačním středisku. Tedy, musím říci, že na jednu věc jsou kiwáci odborníci, a tou je informovanost. Ve středisku visely na nástěnkách přesné instrukce, jak se obléknout, kolikrát je možné jít na toaletu, kolik jídla a pití je třeba si vzít sebou, aktualizované počasí, dokonce i naučné video. Člověk má pocit, že to až přehání. Když tak koukám na ty slečny v běžeckých teniskách, až mě štve, že jsme se tak zodpovědně vystrojili.

Začátek trasy vede údolím Mangatepopo ve výšce 1100 m.n.m. po můstku mezi lávovými kameny. Potom přichází prudké stoupání po schůdcích do výšky 1675 m.n.m. na sedlo Mangatepopo a odtud cestičkou na úpatí South crater/Jižní kráter - ten není pravým kráterem, je to odvodňovací kanál okolních sopek. Začíná foukat nepříjemně studený silný vítr. Oblékáme si na sebe všechno, co máme v batohu. S lítostí sleduji slečny v kraťasech. Překonávání náporu větru stěžuje stoupání po okraji kráteru Red crater/Červený kráter ke kráteru North crater/Severní kráter. Nohy se zanořují do černého lávového prachu, není vidět ani na krok. Tato část trasy měla být nejhezčí. Kvůli hustým oblakům bohužel nic nevidíme. Ani údolí Oturere ani horské pásmo Kaimanawa. Jsme rádi, že při sestupu vidíme alespoň jezírka Emerald lakes, které mají nádhernou smaragdovou barvu... a smrdí, samozřejmě. I když je podle maorských tradic zakázané při nich jíst, všichni si tady rozbalili jídlo, smrad nesmrad.

Jen co jsme sestoupili na náhorní plošinu k Blue lake, oblaka se rozestoupila a my jsme konečně uviděli tu nádheru, kterou jsme prošli. Dokonce i Ngaruhoe se nám trošku ukázal. Škoda, že jsme právě nahoře chytli takovou hustou mlhu, o fotkách, jaké jsou vidět na prospektech můžeme jenom snít. Ale i přes to jsme nadšení a loučíme se s krásným obrazem.

Tongariro je první založený Národní park na Novém Zélandu a v překladu znamená „unesený větrem". V roce 1887 Te Heuheu Tukino IV., velký náčelník kmene Ngati Tuwharetoa věnoval sopky Tongariro, Ngauruhoe a Raupehu britské koruně pod podmínkou, že budou patřit do národního parku. V té době evropští přistěhovalci osídlovali krajinu, a tak se sopky moudrým rozhodnutím zachovaly pro všechny. Podle maorské legendy přinesl vulkanickou činnost na Severní ostrov tohunga - kouzelník, který se jmenoval Ngatoro-i-rangi. Ten sem přišel z teplé Polynésie a když spatřil zasněžený vrchol, rozhodl se na něj vystoupit  se svojí otrokyní Auruhoe. Ostatním členům družiny přikázal, aby po dobu jeho nepřítomnosti drželi půst. Neposlechli, a proto rozhněvaní bohové seslali na horu sněhovou bouřku. Ngatoro se obrátil s modlitbou k bohům a ti se slitovali a poslali na horu oheň, jehož teplo mu zachránilo život. Auruhoe už nezachránil, a tak ji shodil do kráteru. Sopky jsou pro Maory posvátné, nikdy na ně nevystupovali. My však ano, tak doufám, že proto nebudu potrestaná...

Pokračujeme k chatě Ketatahi, naivně se domnívajíce, že nejtěžší už máme za sebou. Kdo však nezažil čtyřhodinové klesání z výšky 1100 do 750 m.n.m. S pokaženými koleny bývalé tanečnice, neví, co je utrpení. Poslední úsek schodů v hustém lese jsem zdolávala s rozkročenými nohami v divném posedu. Musela jsem vypadat jako bych na vymezeném stanovišti nestihla použít toaletu. Předběhli nás všichni, i shrbení dědkové, děti, i paní s nadváhou. Zůstali jsme v tmavé džungli úplně sami. Cestička byla sice jenom jedna, ale zato nekonečná. Dušan si ji však vyběhl zase nahoru, jelikož jsem ho vystresovala, že jsme se ztratili. Vzpomněla jsem si totiž vhodně na to, že byla na jednom místě vyznačená odbočka. A tak milý Dušan běhal po lese, nadával a připravoval se na nocleh mezi divými šelmami. Naštěstí potkal zapomenuté fotografy, kteří nás ujistili, že i tato cesta, jako všechny, vede do Říma.

Po takovém výstupu jsme si zasloužili odměnu. A přišla. Ski hotel ve vesničce National Park měl na pokojích topení a televizi. Výhled na sopky jsme si chtěli shlédnout až druhý den ve vesničce Whakapapa, ale ani ráno nic nevidět. Je zima a vrcholky hor jsou ponořeny v hustých oblacích. V lyžařském středisku při Mt. Ruapehu se Duško zašel podívat na zamlženou horskou stěnu, kde se natáčeli scény z Pána prstenů a potom jsme se už vydali na jih za sluníčkem do Wanganui.

Teplota stoupala každým kilometrem, už po pár minutách jsme se opalovali při výhledu na vodopád. Nádherné údolí a travnaté kopce. Kam jen oko dohlédne, všude krásná panoramata. Po vršcích roztroušené ovce a krávy, jakoby pózovaly fotografům do časopisu. Duško byl také nadšený, hlavně z toho, že se musel každou chvilku s autem otáčet a vracet pár metrů zpátky, protože právě tam jsem viděla nejlepší záběr...

Backpaker Teresa v městečku Wanganui jsme si vybrali z prospektu kvůli tomu, že půjčují zdarma kola. A to jsme ještě netušili, jak fantastická volba to byla. Starší patrový dům v jižanském stylu s výhledem na mohutné koryto řeky Wanganui nás nadchnul stejně jako jeho majitel, který nám barvitě vykreslil historii, památky i přírodu v okolí. Z pokojíku v poschodí se dalo francouzskými okny vylézt na balkón koukat přímo na řeku. Půjčili jsme si kola a projeli se po obou březích přes park a starý přístav. Navečer jsme se šli procházet na pláž s černým pískem a po celý čas jsme přemýšleli, že bychom tady zůstali bydlet aspoň rok. Takováto pohoda maloměstského života u moře by se nám líbila...

Další den jsme chtěli najít ubytování kousek před Wellingtonem, protože velké města nás nelákají. Postupně jsme zastavovali v městečkách na západním pobřeží. V letovisku Paraparaumu jsme si dali výborný oběd, pláž nás ale neokouzlila, a tak jsme se přesunuli do Plimmertonu, pokojného městečka, které se vine kolem pobřeží a na horizontu ční skály. Backpacker bohužel obsazen. I v Mana. Musíme tedy přece jen do Wellingtonu. A tak jsme se aspoň na pár hodin vyvalili na krásnou pláž. Foukal chladný vítr, ani jsem si nevšimla, jak pěkně se měním do purpurova. Excelentní je zvláště vypálená mašlička od plavek na zádech...   Kolem páté uháníme po tříproudové dálnici a smutně vzpomínáme na prázdné cesty a volná parkoviště.

Wellington. Hlavní město Nového Zélandu. Vysoké budovy, zácpy, úředníci v oblecích. Vůbec nám to nechybělo a nejraději bychom se vrátili. Město má ale něco do sebe. Ubytovny jsou beznadějně plné, přes víkend se tu chystá kubánsky karneval. Touláme se městem a máme v plánu navštívit Národní muzeum Te Papa. Je to gigantická stavba, ve které můžete naleznout simulaci zemětřesení, zinscenované období příchodu prvních ziskuchtivých Evropanů na ostrovy a sbírky maorské kultury.         

Pomalu se loučíme se Severním ostrovem, zítra nás čeká trajekt do Pictonu. Byla to nádherná cesta, klima a vegetace se od Coromandelu do Wellingtonu postupně měnily, jako byste projížděli ze Španělska do Švýcarska. Severní ostrov nám přišel velmi podobný Evropě, ale když se podíváte blíž, zjistíte, že všechno je trochu jiné - stromy, tráva, voda, zvířata, cesty, domy. Výhodou tohoto ostrova je, že krásy přírody jsou vidět všude, v podstatě, kam se podíváte, můžete se jenom kochat. Je tedy jedno jakou cestou se vydáte, jestli do hor nebo k moři, pořád budete spokojeni. Nám nejvíc lahodil ten klidný venkovský vzhled městeček a pohodoví usměvaví lidé...



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Žij tak, aby ti každý záviděl to, co jsi dokázal.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ