HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Z Wellingtonu po západním pobřeží Jižního ostrova

Nový Zéland má opravdu půvabné hlavní město. Možná je to tím, že Wellington není velký a moře mu dodává příjemnou atmosféru. Procházka po nábřeží s výhledem na kotvící lodě, ulice vedoucí strmě do kopce, hodně zeleně a sportující obyvatelé.



Split Apple rock  Kaiteriteri, Nový Zéland

Kiwáci žijí aktivně, každou chvíli potkáváme běžce, cyklistu a ráno vidíme plavce v moři.

Dnes je národní muzeum Te Papa otevřeno až do deváté, vstup zdarma. Prohlížíme si popis tektonické činnosti, exponáty jsou doplněny o různé páčky a tlačítka, které když zmáčknete, můžete vidět, jak postupně vznikal Nový Zéland, proč je na ostrovech tolik endemitů, jak vypadal poslední výbuch sopky Mt. Ruapehu, můžete se nechat vytřást v provizorním domečku na simulátoru zemětřesení, shlédnout 3D film, vidět obrovskou chobotnici ve formaldehydu nebo kostru velryby. Nás ale nejvíc zaujal příběh o osídlování ostrovů Evropany, kteří nelítostně vypalovali obrovské plochy území, aby na nich mohli pást ovce. Pak se rodinky se šťastným úsměvem fotili s pozadím ohořených pahýlů stromů. Na deseti metrové zdi visí smlouva mezi Spojeným královstvím a Maory o výměně půdy za uznání rovnoprávnosti. Konečně vidíme, jak vypadá největší strom světa, kauri, který kdysi pokrýval většinu ostrovů a dnes roste v severní části Severního ostrova. Díky své kvalitě je nyní na pokraji vymizení. Na dobových fotkách je vidět, s jakou námahou usedlíci káceli stromy s průměrem tři metry. A ještě výstava kultury národů v Polynésii, ukázka života na lodích, které po dlouhých měsících plavby přivážely Evropany. Současně si můžeme vyzkoušet, jak funguje kontrola kontejnerů ze zahraničí v přístavech - hledáme zkažené ovoce a různá zvířátka, přičemž když jsme úspěšní, rozsvítí se červené světýlko. Nemůžeme si pomoci, ale čekali jsme trochu více, a to hlavně z maorské kultury...

Druhý den nás přivítal liják jako když na vás někdo vylije kýbl vody. Remcáme, na plavbu mezi fjordy jsme se těšili a teď nic neuvidíme. Je možné vymyslet způsob, jak se navzdory nepříznivému počasí z plavby těšit? Ano, jednoduše. A co víc, dokonce umí život zařídit věci tak, že vás přinutí modlit se, abyste se na loď vůbec dostali, a to déšť nedéšť. Stačí, když vám půl hodiny před naloděním navigace najde na výpadovku k přístavu i nějakou jinou cestu jako včera... o 20 km delší než jsme předpokládali... Dušan se zoufale snaží dostat zpátky a zuří, ale ranní zácpa je v hlavním městě všude na světe stejná. V přístavu máme být v 9.30, je téměř jisté, že to nestihneme. Modlím se, aby Dušan nedostal infarkt nebo nás někde nevyklopil. Pomohlo to. Jen co jsme si vstoupili pořádně do svědomí, osud se k nám naklonil a v jedenáct hodin již plujeme na trajektu do Pictonu. Vzhledem k počasí jsou obrovské vlny, a tak ležím na horní palubě, napájím se kolou a hypnotizuji obzor, abych přemluvila žaludek. Dušanovi taky není nejlépe, ale když jsme stihli loď, má dnes Vánoce a sladce spinká.

Plavba probíhá mezi zapršenými fjordy, už vidíme Jižní ostrov. Picton je sice ponořený ve vlhké mlze, ale vypadá nádherně na pozadí hustě porostlých kopců sytě zelené barvy. Hned jsme vběhli do první lékárny a vybrali sprej proti „sandflies" - malým štípajícím muškám, před kterými nás všichni varovali. Pokračujeme k Národnímu parku Abel Tasman, kde chceme udělat pobřežní trek. Je ale víkend a ani na osmý telefonát jsme nesehnali ubytování. Nakonec, v městečku Havelok, Dušan náhodně vešel do YHA a majitel mu pro jeho krásné modré oči dal pokoj se slevou. A zase jsme nechtěně natrefili na skvost. Tato malilinká osada je  vyhledávaným cílem milovníků mušlí. Dole v přístavu je farma, kde dělají i vyhlídkové plavby. V místní stylové restauraci obrostlé vínem jsme si dali hrnec velkých mušlí v česnekově-vinné omáčce s bylinkami. Číšnice nám vysvětlila, že nejdříve si mušli rozpůlíme a jednu část použijeme jako lžičku na vydloubnutí  pochoutky. Mňam! Nejdříve jsme nervózní, že nemůžeme sehnat pokoj v Abel Tasmanu, a pak štěstím bez sebe, že jsme narazili na tak krásný backpackers. Záhadně nám v něm však zmizelo smažené kuřecí stehno, cottage sýr a rajče. Dodnes nevíme, jak se to přihodilo, asi se lekli a utekli, když celý den poslouchali, jak se na ně těšíme, až si je dáme k večeři. Veliké bylo naše zklamání, když jsme v osadě Marahau v Abel Tasmane zjistili, že si přece jenom opět dáme instantní těstoviny. Nevadí, tenhle den jsme nazvali den ztrácecí. Avšak nečekaná zastávka způsobila, že jsme viděli Marlborough Sounds i jinak než v husté dešťové mlze. A ještě jsme stihli vidět sobotní trhy ve městě Nelson. V uličkách plných květin postávali muzikanti a na malém náměstí se konala soutěž v běhu s kolečky, přičemž ten, kdo na nich seděl, musel držet misku s vodou. Všude kolem se vznášeli pestrobarevné balónky, lidi se smáli a tleskali. Hned bychom se sem přestěhovali.

Noc jsme strávili v Kanuka Ridge v osadě Marahau, která je výchozím bodem pro výlety do Národního parku Abel Tasman. Tenhle park nám dal zabrat, jelikož už tři dny neustále přemýšlíme, který z nádherných treků si vybrat. Jen co se dohodneme, hned najdeme lepší variantu. Přečetli jsme snad už milión prospektů a zážitků na internetu. Čtyřdenní trek po pláži se stanem a veškerým vybavením na ramenou, a to při představě proměnlivého počasí, se nám nejeví jako nejlepší volba. Navíc - zaujala nás možnost kajakování. I tak krajně nesportovní typ jako já se nechal nakazit novozélandským způsobem trávení dovolenky. Nechceme se jen nechat vyvézt aqua taxi a pak se přesouvat každý den z kempu do kempu. Nejraději bychom kajakovali dva dny, přičemž jednu noc přespali v kempu na pláži. Usměvavé dívky ve stáncích jednotlivých kajakářských společností v Kaiteriteri nám doporučily konkurenční firmy, taky neobvyklé. Vysvětlily nám také, kde najdeme Split Apple rock - skálu ve tvaru rozkrojeného jablka. Nakonec jsme se rozhodli, že nejlevnější varianta bude půjčit si kajak na dva dny - tzv. Freedom kayaking. Osud byl ale opět milostivý a jedna rázná okatá blondýnka se mě zeptala, jak často jezdím na kajaku. Po odpovědi, že jsem kajakovala jednou v životě dvě hodiny na dovolené v Thajsku, mi s chápavým úsměvem řekla: „Forget about freedom kayaking" (zapomeň na volné kajakování) a doporučila nám výlet na moře výhradně s průvodcem na jeden den. I když jsem byla nejdříve trochu dotčena, že podceňuje mé vypracované bicepsy, nakonec jsem na ni s láskou vzpomínala celý následující den.

I když nám vyšlo počasí a sluníčko svítilo od rána až do pozdního večera, již po prvních záběrech v rozbouřených vlnách jsem pochopila, že pádlování není sranda. Rychločlun nás vyvezl na pláž Onetahuti Beach a tam se naše výprava za divoce žijící kolonií tuleňů na ostrůvek Tonga změnila na zápas s přírodou. Zatímco se ostatní tři kajaky vzdalovaly, my jsme - jak se Dušan vyjádřil - pádlovali jako koně a i tak jsme byli stále na místě. Pak se mu vyvlékla gumová násadka kolem sedadla a nemohl ji nasadit zpět. A to už je co říct, vzhledem k jeho býčí síle. Naše milá Robyn se musela s kajakem otočit a přispěchat mu na pomoc. Tuleni byli nádherní, vyhřívali se na sluníčku a líně se převalovali. Focení bylo ale možné až po zvládnutí obtížného procesu: nejdřív upevnit pádlo, vybrat bezpečnostní krabičku z pevně upevněných gum, odšroubovat uzávěr a vypáčit víko... mezitím jsme se už nebezpečně přibližovali ke skalám za doprovodu mých výkřiků: „Bože, my se kvůli těm tuleňům zabijeme!" Prvních pár hodin jsme se opravdu trápili a navíc mi mrzly nohy. Po fantastických sendvičích a kávě v zátoce Mosquito Bay jsme se opět cítili fit a cesta zpět na Anchorage Bay přes Bark Bay a Torrent Bay už byla v pohodě. Hlavně proto, že polovinu cesty nás unášel proud a druhou polovinu jsme sailingovali za pomoci napnuté plachty přivázané o pádla s tím, že všechny čtyři kajaky se držely těsně vedle sebe. Až mi bylo líto, že se naše výprava končí. V konečné zastávce v Anchorage Bay jsme potkali fajn chlápky, kteří po mé odpovědi na otázku „Odkud přicházíte?" - „Ze Slovenska", zakřičeli na své kámoše - „Aha, tihle lidé sem pádlují celou cestu až ze Slovenska". Haha. Ale překvapilo mě, že věděli o našem olympijském vítězi v pádlování na divoké řece, a tak se tedy nediví, že jsme to tak hravě zvládli. Kdyby nás jenom viděli...

Jen co jsme v kempu na pláži Anchorage rozložili stan, hned jsme ho raději schovali pod strom. Oproti ostatním totiž vypadal jako přístřešek pro děti na léto do zahrady. Nejenom, že se do něj Dušan nevešel, a to ani na uhlopříčku, ale už při stavění se stan trhal. A při upevňovaní bočních provázků, aby nás neunesl vítr, se provázky trhaly, a to ještě ani nezafoukalo. Zřejmě byly určeny pro hračkářství. Tento den jsme tedy nazvali den trhací. Nejúchvatnější byl ale pohled na zadní stranu stanu, kde jsme ještě doma přelepili díry páskou na koberce. No nic, posloužil dobře, noc byla opravdu velmi chladná a nepadla na nás rosa. Vyzkoušeli jsme i samonafukovací karimatky za drahé peníze, které jsme si museli nafoukat sami, protože jsme si v návodu zapomněli přečíst „před použitím jednou nafoukněte". Večeři jsme si připravovali na vařiči s tuhým palivem, schovaní za dřevěným stolem, jelikož jsem byla přesvědčená, že nás zavřou za žhářství a hystericky jsem při tom polévala okolní travičku naší rychle mizející pitnou vodou. Ke štěstí nám už chyběla jen skupinka třech československých studentů z Austrálie, mimochodem IT, kteří se usadili hned vedle našeho stanu, a tak jsme hluboko do noci, ba i brzy ráno, poslouchali hlasitý smích, pokřiky a rozebírání kdo se kdy pozvracel s občasným vykonáváním různých tělesných potřeb. Spánek jsem doháněla, až když ráno v sedm odešli. Zřejmě proto jsme nestihli donést batohy na odvoz zpátky do Marahau, kde jsme nechali auto. Ale Dušan je geniální a zařídil, aby nám je odvezla jiná společnost. Ranní stresíky nám vynahradila čtyřhodinová túra lesem po pobřeží, během které jsme viděli několik fantastických výhledů na zátoky, kde zlatý písek omývalo třpytivé moře a jeho tyrkysová barva kontrastovala se zelenými stromy. Udělali jsme si i vycházku do Watering cove, kde najdete zvláštní skalnatý útvar v podobě brány. Pobřežní trek v Abel Tasmane byl tím, co jsem určitě chtěla na Novém Zélandu vidět a předčil všechna moje očekávání. Nenáročná trasa rovným terénem s výhledem na moře, hustý les plný kapradin a stékajících potůčků z útesů, byla přesně podle představ. Navíc výjimečné dvoudenní slunečné počasí nám umožnilo přežít noc i v našem stanu pro panenky. Na oslavu jsme si u Tučného Tui dali obrovskou porci fish and chips, a pak jsme už uháněli směrem na West coast. Přivítaly nás vysoké hory předělené říčkami a neustálé střídání deště se sluncem. Že prý klasické počasí na západním pobřeží.

Na přenocování jsme si vybrali backpackers v Inangahua Junction na samotě v horách - přiznám se - kvůli použití pračky zdarma. Netušila jsem ale, jak si tento bonus odskáču. Stařičký majitel s hustým střapatým obočím o dvou holích nám strašidelným hlasem půl hodiny líčil, co všechno se nás bude snažit v noci sežrat. Naštěstí jsem mu kvůli jeho výslovnosti skoro nic nerozuměla. No i tak byla pro mě noční návštěva toalety ve vedlejším domečku hrdinským výkonem.

Druhý den nás cesta po západním pobřeží nadchla natolik, že jsme každou chvíli zastavovali a kochali se pohledem na skály omývané zpěněnými vlnami. Zatímco Severní ostrov byl samá pastvina, travnaté kopce, ovce a krávy, západní pobřeží Jižního ostrova brázdí vysokánské hory hustě porostlé lesem, který vypadá jako džungle. Kousek za Westportem jsme si vyšli na malou procházku na Tuaranga Bay za kolonií volně žijících tuleňů, tentokrát jsme si je pokojně fotili bez ohrožení života. Cestou k Punakaiki, kde jsou Pancake Rocks (palačinkové skály) jsme ještě zašli na Meybille Bay a udělali si malý Truman Track palmovým lesíkem k pískovcovým skalám, ze kterých se spouštěl vodopád. Západ slunce jsme už pozorovali z Punakaiki Beach Hostel při pojídání jehněcích kotlet poté, co jsme se vykoupali v zahradní vířivce. Majitel je Němec a na Novém Zélandu žije už třináct let, protože v Německu je pro něj moc stresující život. Tady dva měsíce pracuje a další dva má volno, aby si vychutnal život. Tak už víme, co budeme dělat, až nám odrostou děti.

Ráno vyrážíme na malý River Track podél řeky Pororari. Začátek je úchvatný, koryto řeky lemuje bujný porost palem a vysokých kapradin obrostlých liány na pozadí sivých skal. Túra je ale jednotvárná a my chceme stihnout příliv na Pancake Rocks, a tak se vracíme po stejné trase zpět. Cestou potkáváme  fotografa, postaršího Novozélanďana, který byl v 1996 ve Vysokých Tatrách a byl z nich nadšený. Potom už pospícháme do Pancake Rocks kvůli polednímu přílivu, jelikož tehdy jsou skály omývané dunícími vlnami. Dušan je však zklamaný, jelikož pořádně nestříkají do výšky, jak je to vyfocené na prospektech. Místo toho se nám ale podařilo zahlédnout tři delfíny a skály jsou impozantní. Dodnes nemohou vědci přijít na to, proč jsou složené z takových tenkých vrstviček, jakoby byly na sobě naskládané palačinky. Později procházíme přes největší město západního pobřeží, Greymouth, jinak typicky průmyslové městečko, a blížíme se k dnešnímu domovu - Hokitika. Už při příjezdu jsme nadšeni z malých kamenných kostelíků, kavárniček s terasami a i z ubytování. Právě sedím na balkóně a dívám se na věž s hodinami. Dušan popíjí pivo a už se těší na elephant fish (sloní ryba), kterou udělám k večeři. Přesně pod námi je jedna z dílen na opracovávání zeleného kamene, nádherného nerostu, ze kterého se vyrábějí ozdoby. Maorové věřili, že přináší pokoj. Pozdě v noci ještě navštěvujeme jeskyňku, ve které svítí larvy houbové mouchy. Světlo si larva vytváří biochemickým procesem... na skále se hezky třpytí malá světýlka.

Postřehy ze zákulisí:

Kiwáci chodí po ulici často bosí, hlavně děti - dobrá akupresura, ne? A očividně jim je jedno, jak jsou oblečeni, nepotrpí si na moderní outfit, jde jim hlavně o účelnost, což je vcelku sympatické.

ubytovny  Backpackers jsou fajn, všude čisto a útulno, až na ten zvláštní zatuchlý smrádeček, v některých skoro neidentifikovatelný, v jiných nepřehlédnutelný, ale po pár minutách si člověk zvykne, pokud často neopouští pokoj.

jediní turisté, které potkáváme jsou Němci.

na cestách nejsou téměř žádná auta, vzdálenosti jsou dlouhé a všude visí bilboardy - pokud se ti chce spát, dej si pauzu. Nikde jinde, jen na Novém Zélandu, se nesetkáte s takzvanými one lane bridge - což jsou můstky lemující skály nebo vedou přes říčky, po kterých může jet auto jenom v jednom směru, přičemž jsme s překvapením zjistili, že  projet může dokonce i vlak, což je celkem dobrodružné. Kiwákům stačí cedulka - „Koukej, jestli jede vlak" místo semaforů. Zřejmě je to dost bezpečné, za celý čas jsme viděli jenom jednu bouračku, i to bylo vybočení do křoví.

Kiwáci moc nestaví, na rozdíl od nás tady není vidět rozestavěné domy, zedník by se tady asi neuživil.

všimli jsme si, že Kiwáci jsou velmi milí a přátelští, máte pocit, že je opravdu zajímáte, že s vámi rádi poklábosí o všem a jsou ochotní vám kdykoliv pomoci. Prý je to proto, že hustota osídlení je řídká, a tak se kontaktu s lidmi nevyhýbají, ale naopak jej  uvítají. Jaký rozdíl oproti životu u nás...

u cest jsou dřevěné poličky se sezónním ovocem, kde necháte dva dolary a můžete si vzít pytlík jablek nebo hrušek. Asi se tady nekrade. Celkově na nás působí krajina, jako ráj pro slušné lidi. Když se v národním parku píše, že si máte odnést všechny odpadky sebou, nestane se, že by někdo něco odhodil na zem. To samé platí i o ostatních zákazech a doporučeních.. Možná jsou i turisté nakaženi ohleduplností.

Maory už vůbec nepotkáváme, usazeni jsou zřejmě jenom v okolí Aucklandu, škoda, nestihla jsem si je vyfotit.

ptáka kiwi bohužel neuvidíme, leda tak v zoo.

nikdy předtím jsem si nevšimla, že existuje tolik druhů krav a ovcí, jako tady.

přišlo to, co jsme očekávali - nenávidíme sendvičový chleba a vzpomínáme na řízky se salátem;-)



Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Miluju časová pásma, člověk nemusí ani chlastat a cítí se jako debil.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno