HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Nový Zéland: Jižní Alpy, Fiordland a „nejkrásnější trek na světě“

Mezi skalnatými hory se pomalu vynořuje ledovec Franz Joseph Glacier. Vede k němu několik menších treků. Nejdříve si jej prohlížíme z vyhlídky. Vypadá majestátně, jakoby se řítil dolů údolím, po stranách pokrytý kamením a prachem, uprostřed jasně modrý.



Milford Sound,fjordy, Nový Zéland

Opouštíme Západní pobřeží Jižního ostrova, které se táhne 600 km od severu na jih a je široké 70 km. Byla to krajina kontrastů - s palmami nika a subtropickými ovocnými stromy na severu až po ledovce, sníh a deštné lesy na jihu. Přivítaly nás Jižní Alpy. V dálce se tyčí vysoký Mt. Cook (maorsky Aoraki) a jeho společník Mt. Tasman. Míjíme jezero Mahinapua a projíždíme městečkem Ross, kdysi velmi významné město zlatokopů, jelikož se v něm našel největší kus zlata (3,1 kg) a král si z něj nechal vyrobit čajovou soupravu. Jezera Lanthe a Mapourika byly obdobně jako všechny jezera v této oblasti vytvořené ledovcem. Osadami Hari Hari a Whataroa, kde je v rezervaci možné vidět ptáky Kiwi a White Heron (Kotuku), jsme pouze profrčeli se zavřenými okny. Čím jižněji se totiž ubíráme, tím víc se škrábeme. Kdybychom vystrčili jenom prstíček, hned by na něm sedělo hejno malých zákeřných mušek „sandflies". Zažila jsem to na vlastní kůži, když jsem si musela odskočit ve volné přírodě. Vyhlídla jsem si perfektní místečko pod mostem, kde mě nebylo vidět, a zatímco Dušan fotil, odhodlala jsem se a... mušky se vrhly jako supi na nejbělejší místo mého těla. Doteď se nemohu pořádně posadit... 

Mezi skalnatými hory se pomalu vynořuje ledovec Franz Joseph Glacier. Vede k němu několik menších treků. Nejdříve si jej prohlížíme z vyhlídky. Vypadá majestátně, jakoby se řítil dolů údolím, po stranách pokrytý kamením a prachem, uprostřed jasně modrý. Dušan se ho ale touží dotknout, a tak se vydává na túru, která vede až k místu, kde se led mění na vodu a zurčí dolů kamenitou strání. Výstupy na ledovec je možné dělat pouze s průvodcem. Dušan však natrefil na Bangladéžany s vojenským výcvikem, kteří měli na poznávání Nového Zélandu pět dní, a tak k ledovci běželi společně. Už se i zouvali, aby přebrodili bystřinu se silným proudem, ale naštěstí vyběhl z lesíka nějaký dobrodinec a ukázal jim tajnou cestičku. A tak se mu splnilo a chytil si ledovec osobně.

Nocovali jsme ve vesničce pojmenované po ledovci, tentokrát se typický backpackerovský zatuchlý smrad snažil zamaskovat za pronikavou květinovou vůní. Ani za Pána Boha jsme nemohli najít zdroj, odkud ta sladká hrůza vane, a tak jsme i navzdory zimě neustále větrali. Navíc pršelo. Najedli jsme se v indické restauraci a Dušan si dal teplou výřivku s naštěstí „studeným" Němcem.

Druhý den nás počasí překvapilo. Navzdory nepříznivým předpovědím bylo nádherně slunečno a teploučko. Rychle jsme se vydali k jezeru Matheson. Neexistuje snad kniha o Novém Zélandu, kde by nebyl vyfotografovaný zrcadlový odraz zasněžených kopců v tomto jezeře. Dvouhodinová procházka nám nabídla fantastický pohled na panorama Mt. Cooku a Mt. Tasmana s bílými čepičkami na nehybné hladině. Stezka vedla vysokým kapradím a stromy celými obrostlými bujarým měchem všech odstínů zelené barvy. Scenérie působila jako kulisy ze strašidelné pohádky. Mechem bylo pokryté všechno, kameny, zem, i skalnaté stěny, které lemovaly cestu. V každém ohybu cesty se nám objevilo sluncem zalité pohoří, vždy z jiného uhlu pohledu, jak se zrcadlí na hladině. Poté jsme popíjeli na terase kavárny kapučíno a kochali se výhledem. Druhý ledovec Fox je dlouhý 13 km a zdál se nám ještě hezčí než Franz, ale možná to bylo tím slunečným počasím. Unikátnost těchto ledovců spočívá v tom, že jejich čelo leží pouze 300 m.n.m. asi 20 km od pobřeží, tím pádem jsou nejníže položenými na světě v dané zeměpisné šířce. Pohybují se rychle - cca 1,5 m za den, a tak neustále mění svůj tvar. Díky dostatku sněhových srážek je oproti ostatním ledovcům zaznamenaný jejich nárůst. K oběma ledovcům dělají i výlety vrtulníkem.

Pokračujeme dále. Vysoké hory, nejdříve zasněžené, potom pokryté hustou zelení se najednou mění na cestu podél pláže v zátoce Bruce Bay s výhledem na Tasmanovo moře. Na pláži lidé poskládali na sebe oválné kameny do úhledných sloupečků, vypadají jako krápníky v jeskyni. Dlouho jsme tam kvůli sandflies nevydrželi. Na zastávce na Knights Point Lookout jsme se nastříkali naším zázračným sprejem a mohli už nerušeně pozorovat pobřeží. Mezi tímto místem a Antarktidou se rozprostírá už jenom voda.  

Ubytovali jsme se v osadě Haast. Pokud jsme doposud nevěděli, kde dávají lišky dobrou noc, tak teď už to víme. V Haaste. Uprostřed nefalšované divočiny stojí pár domečků a jeden z nich je náš backpackers, kde jsme v čtyřlůžkovém pokoji zůstali naštěstí sami. Opodál stála naše večeře, fish and chips z pojízdného karavanového bufetu. Vychutnali jsme si ji na loučce zalité sluníčkem. Západ slunce do moře jsme už bohužel neviděli, pláž byla sice příjemná, ale nechtělo se nám na písku sedět v kapucích s šátkem přes obličej, aby nás ty mrchy nesežraly. Potkali jsme dva mladé Slováky cestující ve vanu (dodávka, ve které jde nocovat), které jsme poprvé viděli na ledovci Fox. Od té doby je potkáváme pořád. Zjišťujeme, že mnoho českých a slovenských studentů v Austrálii si odběhne na měsíc cestovat po Novém Zélandu a většinou se pohybují touhle dodávkou, proto není v seznamu hostů v backpackerech žádný Čech ani Slovák.

I když se ráno zamračilo a foukal silný vítr, cesta přes průsmyk Hasst Pass byla nádherná. Tam, kde se dotýkaly úpatí mohutných zalesněných hor, zurčela mezi balvany čirá říčka Haast. Krajinný ráz se měnil od deštných lesů, přes pobřežní les, až po travnaté kopce. Průsmyk používali kdysi Maoři jako nejkratší cestu mezi horami. Nejdříve jsme se vydali k vodopádu Roaring Billy přes bujný porost stromů obrostlých měchem. Ze zelené hory nad třpytivě modrou řekou několika místy kaskádovitě padala voda. Poté jsme zastavili na Pleasant Flat kvůli nádhernému obrazu zelených lesů v údolí a s pozadím zasněžených vrcholů hor. U největšího vodopádu Fantail byla autobusová výprava Izraelců, hromadně s nimi jsme fotili proudy vody stékající do azurové říčky. Na terase restaurace v Makaroa jsme si dali fajnové kapučíno a pozorovali krajinu. Nakonec se cesta svažovala k jezerům Wanaka a Hawea. Na stráních hrajících všemi barvami začínajícího podzimu se pásly ovce. Je až neuvěřitelné, jak maličké osady s pár domy označují kiwáci za města, a tak je nazývají i na mapě. Například tato kavárna byla jediná během celé cesty. 

Ubytovali jsme se v Alberttown kousek od města Wanaka. Backpackers je tak úžasný, že jsme se rozhodli zůstat dvě noci. V prostorné kuchyni spojené s velkým obývákem jsem udělala jehněčí kotlety a pak palačinky s borůvkovou marmeládou. Mňam. I když je pořád pod mrakem a mží, nic to neubírá na kráse městečka Wanaka. Škoda jen, že ty nádherné barvy nezachytí foťák kvůli špatnému světlu. Město leží kolem velkého jezera a je plné turistů, a to po celý rok. V zimě zde lyžují a v létě posedávají v kavárničkách s výhledem na vodu, nebo trekují v Mt. Aspring National Park. Ráno jsme se vypravili na hodinový trek k jezeru Diamond, od kterého se stoupá po úbočí k vyhlídce na jezero uprostřed vysokých skal.

A potom už hurá na dlouho očekávaný Milford trek. Tato akce si zaslouží pár slov na úvod. Túru doporučili Duškovi nezávisle na sobě dva kamarádi. Také si přečetl na internetu, že je to nejkrásnější trek světa, a aby mě nalákal, poslal mi opravdu pohádkové fotky. Není lehké si trek rezervovat, běžně je vyprodaný už začátkem září, no náhodou se v prosinci dva lidi odhlásili, a tak jsme rychle zaplatili poplatky. Až po těchto úkonech jsme si začali shánět informace. Túra trvá čtyři dny a doporučuje se osobám nad 10 let. Tento údaj se stal Duškovým nejpřesvědčivějším argumentem během následujících dnů, když jsem s obavami přemýšlela, kolik vícedenních treků už máme za sebou...

A pak to začalo. Čím déle jsme byli na Novém Zélandu a získávali jsme další a další informace, tím víc mě polévalo horko. Kromě toho, že třetí den nás čeká sestup o 900 metrů, což po zážitku v Tongariru pro mě byla hororová představa, tak jsme zjistili, že oblast, kde se trek nachází, patří k nejvlhčím místům - ne na Novém Zélandu - ale na světě! Ročně tu spadne kolem 6 až 9 metrů srážek (u nás cca 60 cm). To znamená, že těm šťastnějším účastníkům prší minimálně jeden den ze čtyř. No dobře, nejsme přece žádné srágorky. I když budeme sebou tahat spacáky, jídlo na 4 dny, oblečení, dáme si na sebe nepromokavou bundu a hotovo, no ne? Tato útěcha vystačila, než jsme navštívili informační centrum v Te Anau den před výpravou. Mladý zamindrákovaný horský vůdce nám s patřičně vážným a zároveň pohrdavým výrazem ukázal celé album fotek, kde turisté chodili po pás ve vodě zaplavenými cestičkami. A čím víc jsem vzdychala hrůzou, tím přidával. S nadšením nám líčil, jak se ráno musíme navléknout do těch samých mokrých hadrů a šlapat. Předpověď je sice zatím „fine", ale v této oblasti se počasí může z hodiny na hodinu změnit. Měla jsem chuť mu jednu fláknout. Upozornit je jedna věc, ale vystrašit druhá. No, bude to další postavička, na kterou si ještě vzpomeneme. I na to, že nejdůležitější je obuv. Naše tomu opravdu neodpovídala. Já jsem si vzala sestřiny staré zimní boty s kožešinkou a Dušan super kvalitní, turistické, což jsem mu strašně záviděla. A to byla chyba, možná proto se mu už na trajektu do Pictonu odlepila jedna podrážka. Další dny byly tedy ve znamení shánění lepidla. Konečně, třetí druh se zdál být úspěšný a podrážka držela. Ovšem hned, jak jsme se dostavili na začátek treku do Te Anau Downs a šli se rozcvičit na malou procházku, zůstala bez předchozí výstrahy přilepená na asfaltu. Jak se ukázalo, vrstva pod ní byla pěnová a ještě i s dírkami...

Představení začíná. Sluneční plavba z Te Anau Downs do Glade wharf trvala hodinu a půl. Milford trek je přímo v srdci Národního parku Fiordland, který je součástí území Te-Wahipounamu pod ochranou UNESCO. Dá se k němu dostat pouze lodí a Kiwáci si ostražitě chrání nedotčenou přírodu. Při výstupu z lodě si musíme namočit boty do dezinfekce. Ze známého důvodu si Dušan tajně namočil jenom jednu...

Každý den na Milford trek vpustí 40 turistů, kteří spí postupně ve třech chatách se společnými ložnicemi, bez sprchy, s tekoucí pitnou vodou a plynovými sporáky. Na každé chatě je správce, který večer udělá přednášku o požární bezpečnosti, o průběhu následujícího dne treku a předpovědi počasí. Zároveň absolvuje trek dalších pár turistů, ale s průvodcem, který je mnohem dražší, nocleh je v lepších chatách a čeká na ně čerstvě uvařená večeře. Šlapat ale musíme stejně. Rozhlédli jsme se kolem sebe. Vyhublé postarší Japonky, nóbl působící pár, dokonce i ženy v mém věku, které se vydaly na túru samotné... No, nedáme to? Jasně že dáme a na toho beďarového puberťáka z Te Anau už nebudeme myslet.

První den je trasa pouze 5 km pobřežním lesem na břehu řeky Clinton. Jdeme jen v kraťasech a tílku, sluníčko svítí, obědváme ručně vyrobené twistery na břehu průzračné vody a odháníme hejna sandflies. Prý právě tyto mršky mají zásluhu na tom, že je tato oblast zachovalou divočinou. Kdyby jich nebylo, už by byl park dávno zastavěný hotely. Chata Clinton Hut nás mile překvapila. Všechno je nové, čisté a matrace na palandách jsou pohodlné. Účastníky zájezdu jsou hlavně Australané, Angličané, Francouzi, Kanaďané, dva velmi sympatické páry z Nové Kaledonie, Japonka, Američanka (původem Rumunka) a Izraelec. Pozdě večer si jdeme prohlédnout svítící larvy glow worms, které blikají v otvorech skal. Jediné, co jsme průvodci rozuměli, byl opakovaný pokyn: „vypněte baterky", zatímco my jsme zakopávali a naráželi do ostatních. Druhý den se pokračuje 16,5 km mírným stoupáním podél řeky Clinton k jejímu zdroji - jezeru Mintaro, od kterého začíná průsmyk Mackinnon Pass. Překračujeme jen pár zurčících potůčků, ve Fiordlandu bylo dlouhé období sucha, to znamená jenom časté slabé přeháňky. Na trase se nachází 56 úseků s lavinovým nebezpečenstvím, které hrozí hlavně v zimě, ale není vyloučeno ani teď. Je těžké si představit, že by na nás v tom vedru, jak se opalujeme v trávě, padla lavina. Cestou jsou dvoje záchody, pozor, s toaletním papírem. Už jsem se také naučila, že na záchod se chodí, když je to možné, ne jen tehdy, když se mi chce. Akci ve volné přírodě už kvůli sandfies neriskuji. V příručce se uvádí, že některé vyznačené úseky se po těžkých deštích musí přebrodit. Děkujeme osudu za slunečné počasí a modlíme se, aby vydrželo. Po vysokánských skalách stékají tenké bílé vodopády, v období „heavy rains" - silných dešťů jsou svahy posety proudy vody. Doufáme, že nás to nepostihne, i když mnozí turisté tvrdí, že opravdový Milford trek je tehdy, když se ze skal lijí potoky přímo na cestu. Raději si to nepředstavujeme.

Mimo jiné jsme se také dověděli, že označení „nejhezčí trek světa" dostal trek náhodou, když v roce 1908 redaktor londýnského časopisu Spectator změnil původní autorské pojmenování „pozoruhodná cesta" na senzačnější titulek „nejhezčí cesta světa". Fajn. Tak takhle se dělá reklama! Nakonec i tak z Dušana vypadlo, že pravý důvod treku mi měl zůstat navždy utajený. Kamarád mu trek doporučil se slovy: „Myslíš to s ní vážně? Vem ji na Milford trek a tam se ukáže, co je zač." Test úspěšně pokračuje. Náladička je skvělá, kocháme se výhledem na ledovce na štítech vzdálených hor. Cesta vede přes údolí vymodelované ledovcem kolem vodopádů přes klikatý průsmyk k chatě Mintaro Hut.

Třetí den by měl být nejtěžší, vstáváme raději dřív, abych v případě selhání kolen mohla jít čtyři hodiny klesání po rukách. Ještě pořád svítí sluníčko, i když začíná foukat. Dvě hodiny stoupáme po serpentinové kamenité stezce na vrchol k Mackinnon Memorial. Cesta poskytuje fantastické výhledy na kaňon Clinton, který se vine mezi vysokými skalami. Hory jsou podobné Tatrám jen s tím rozdílem, že kráčíte v nízké výšce a nad sebou vidíte skalnaté stěny stoupající k obloze do tisícových výšek a jste obklopeni bujnou zelení. Kontrast barev je nepopsatelný, hlavně když se na vrcholku skály zaleskne třpytivě modrý ledovec. V nejvyšším bodě túry 1069 m je chata s plynovým vařičem a záchodem s nejhezčím výhledem ve Fiordlandu. Vítr je prudký a studený. Během odpočinku v závětří pozorujeme vrstvy ledu na sousedící hoře, nad kterou duní hromy. Kdo ví, co by bylo, kdyby se kus ledu odtrhl a padl do údolí, dumá Dušan. A v tom se to stalo. To neduněly hromy, to se trhaly laviny. A rovnou před našima očima se z útesu valí sníh. Objednávka ze shora, krása v přímém přenosu. Kdyby tak ještě někdo zařídil, aby 8 km cesta strmě dolů po kamenitém nerovném terénu byla už za mnou. Dušan nastavil stopky na 5 minutové intervaly, prý to pomáhá. Hlemýždím tempem, v mírném podřepu a s obvázanými koleny klesám o 970m do Dumpling Pass. Všude jsou nádherné výhledy. Tuto cestu v minulosti používali Maoři při svých výpravách za jadeitem (zelený kámen), znovuobjevená byla roku 1888. Nekonečné, po čase už nudné klesání zpříjemnily dřevěné schody podél kaskádovitých vodopádů, které vytvářely nádherné jezírka. Na nejdelší vodopády Sutherland (580m) jsme si nevyšli a pokračovali jsme do chaty Dumpling Hut. Snaha byla odměněná úspěchem, kolena nebolela. Večer všichni vypadali unaveně. Hlavně potom, jak nám správce chaty oznámil, že zítra konečně nastupují opravdové „heavy rains", silné deště. Když jednou ve Fiordlandu začne pršet, pak už nepřestane. Deště budou asi opravdu neobyčejně vydatné, protože na schodech chatky sedí náš beďarovitý horský vůdce z Te Anau. Bude prý fotit rozvodněné řeky. To asi aby měl další fantastické záběry pro chudáky, kteří se přijdou do informačního centra nevinně zeptat na počasí.

Poslední úsek má 18 km přes les, naštěstí po rovině, ale už ve dvě nám odplouvá loď. Vstáváme v šest za úplné tmy. Celou noc lilo jako z konve. Všechno balíme do igelitek, i sebe obalujeme do pláštěnek. Když vyrážíme, je venku ještě šero. Zvolili jsme rychlé tempo, ani nevím, jak trasa vypadá, výhled je zmenšený otvorem v kapuci a snažím se vyhnout potokům vody. Tak teď konečně vidíme, jak vypadá Fiordland v dešti a zažíváme nepoznané. Například jsme objevili, že neprší jen z nebe, ale i z měchu, kterým jsou obrostlé stromy a úbočí lemující stezku. Stříkají z něj cákance vody. A prší asi i zespodu, jsme mokří, i když máme pláštěnky. Další životní poučka zní - nejtěžší je přebrodit první řeku, další už neřešíš. Zatímco u prvního ponoření se po kolena do ledové vody jsem s vřískotem proklínala den, kdy jsem se nechala nalákat na takovou kravinu. V dalších úsecích jsme si už natáčeli veselé video. Avšak zlatý hřeb programu byla „sloní noha". Brodění v řekách a bláto způsobily, že Duškova supertreková bota bez podrážky se postupně rozklížila do tvaru sloní tlapy a Dušan chodil prakticky jen v ponožce. Jelikož šel celou dobu přede mnou, mohla jsem si vychutnat celý proces postupného odpadávání jednotlivých kusů, až zůstala jenom vrchní část boty. Potom, co si Dušan nasadil místo ní tenisku, se opakovalo to samé, tentokrát s levou trekovou botou. Zřetelně jsem zaznamenala okamžik, kdy se tvar boty opět změnil na sloní tlapu a zpod paty se začala vysouvat ven bílá vložka. I o tom máme veselé video. Další důležitá nově získaná poučka je, že litr vody v botě se během chůze změní na teploučkou vaničku, ale už po několika minutách stání se promění na led, až se kroutí nehty u nohou. Lepší je proto soustavně kráčet a občas si teplou vaničku prošplíchnout čerstvou vodou z další rozlité říčky. Přímý zásah měli samozřejmě Dušanovy ponožky, které vyčuhovaly skrz postupně se zvětšující otvory boty.

Pozitivní stránkou „heavy rains" bylo, že zatímco jsme po jiné dny výrazně zaostávali za zbytkem závodníků, tentokrát jsme lámali rekordy a dokonce jsme v přístavu Sandfly Point čekali hodinu na loď. Třešničkou na dortu byl poslední úsek cesty k lodi, kde čerstvě převlečeni turisté, kteří si čtyři dny střežili jediné suché oblečení, aby si jej v Sanfly pointu oblékli na cestu, museli projít můstek, na nějž stékal mohutný vodopád. Tenhle zážitek patřil k nezapomenutelným.

O bože, jaký je to rozdíl. Na začátku treku velká pěkná loď, čisťouncí, usměvaví turisté ve slunečních paprscích, a teď tahle malá bárka, působící na rozbouřené hladině jako by byla z papíru, do které se lila voda každým otvorem. Jak daleko měli současní mokří smraďoši od těch turistů před čtyřmi dny. Někteří se sice vesele bavili o pohybech, které lodička dělala v obrovských vlnách, mně však do smíchu nebylo a přemýšlela jsem, jak se proboxuji ke dveřím, až se převrátíme. Do přístavu Milford Sound, kde jsme si původně plánovali pokračovat vyhlídkovou plavbou, jsme připluli stříkajíce vodu v příjemně chladivém oblečení.

Vyhlášenou plavbu Milford Sound jsme si dali až druhý den. Podle maorské legendy vytvořil fjordy bůh Tu-te-whanoa. Začal na jihu, kde udělal ostrůvky, a než došel k Piopiotahi (Milford Sound), vypiloval techniku tak, že vznikly překrásné zákruty. Bůh podzemí Hine-nui-te-po byl tou krásou zcela omráčen a obával se, že když ji lidé uvidí, nebudou chtít už nikdy fjordy opustit. Proto uvalil na Piopiotahi kletbu v podobě sandflies. Je pravdou, že vás ty mrchy drží v neustálém pohybu...

I když prší, nebo možná právě proto, Milford Sound je úchvatný. Plavíme se 16 km až na otevřené Tasmanovo moře mezi majestátnými skalnatými stěnami porostlými zelení a vystupujícími přímo z průzračné vody do tisícimetrové výšky. Nejvyšší z nich Mitre Peak 1695m (pojmenovaný podle biskupské čepice) je ale zahalený mlhou. Na skalách rostou stromy bez půdy živené jen stékající vodou. Skály jsou obsypané zpěněnými potoky vody, déšť a mlha dodává scenerii strašidelnost. Na skále se vyvalují statní tuleni, jakoby se vyhřívali na sluníčku, a přitom na ně stříká ledová voda. Dušan si ironicky povzdychl:  „Škoda, že jsme si tady nezaplatili dvoudenní kajakování se spaním ve stanu". Nechápu, jak to někdo může považovat za vysněnou dovolenku.

Fjordy jsou unikátní, míchají se tady dvě vody - sladká ze srážek a slaná z moře - které vytváří souvislé vrstvy, oddělené pásem smíšené vody. Důsledkem je existence neobvyklé fauny a flóry, například je možné v podvodní observatoři vidět černý korál, který je jinde až v hloubce 50 metrů.

Milford je nádherný. Výjimečný. Víc než jinde je tady blízko, skoro na dotyk, obrovská síla přírody v podobě vysokánských štítů, rozbouřené vody a neproniknutelné zeleně. Chtě nechtě, máte pocit, že jsme tak nemohoucí, tak smrtelní a přece její součástí. Navzdory strachu se jí zatoužíte odevzdat. Jako bychom všichni vyšli z jednoho, ale po čase už zapomněli, že jsme jedno. Že je v nás, že je naší záchranou a útočištěm, i když tak nebezpečná, tak nevyzpytatelná. Mokří od hlavy k patě, najednou vám to začne být jedno a chvílemi se cítíte jako Maor, který se bosý a omotaný jen zvířecí kůží prodírá hustým lesem. Až tehdy zjistíte, jak velký kus cesty jsme od ní utekli a krutě za to platíme. Sterilizujeme se od ní, jakoby byla naším úhlavním nepřítelem a unikáme do umělého světa. A právě tam ztrácíme sami sebe. Až když zaboříme ruce do bahna, přebrodíme v hustém dešti ledovou řeku, až tehdy nás přinutí pocítit její živelnost v nás samých.

Ve vší úctě, Milford trek není určitě nejhezčím trekem na světě, ani na Novém Zélandu, jak praví propagační brožurky. Jistě existuje mnoho krásných treků i jinde a nejde je srovnávat. Co jsem ale prostřednictvím něj zjistila, že by se měl cestovní ruch povinně studovat na Novém Zélandu. Vedle perfektně organizované turistiky pro běžné lidi jsou k mání i divoké treky nezávislých trempů, poctivě značené trasy, síť informačních center a popisného materiálu, a stejně se cítíte jako na svobodné cestě. Zkrátka, kamkoliv přijdete a cokoliv  si vymyslíte, vždy najdou vyškolení pracovníci DOC (Ministerstva životního prostředí) nějakou alternativu. Na rozdíl od Asie nemáte ale pocit, že na vás chtějí kiwáci co nejvíce vydělat. Nenásilná reklama a přizpůsobení se vašemu rozpočtu. Proto můžete obdivovat ledovec z dálky, vyjít na něj s průvodcem nebo helikoptérou a dát si na zasněženém svahu šampaňské.



Diskuse


Blue lagoon
Blue lagoon
Mám z toho tvého článku pocit, že by ti víc slušelo "trekování" v Krkonoších mezi německými vepři... A co se týče fláknutí tomu průvodci, tak to bych viděl spíše opačně... Zase jedna taková zazobaná "túristka" s klapkami na očích...
20. 03. 2009, 08:15:50
Mirka
Mirka
"Zazobaná turistko" mně se tvé vyprávění líbí, z Blua si nic nedělej - není žena a tak některé věci vidí jinak. Těším se na další vyprávění a pozdravuj Dušana. Jeho trekové botky mě moc pobavily. Držím palce.
23. 03. 2009, 07:55:55
Rascal
Rascal
Nerad to říkám, ale blue lagoon má pravdu. Této dámě by mnohme více slušel trek od Národního muzea přes Václavské náměstí až k Staroměstskému orloji, tam asi její možnosti končí. Strávil jsem na NZ nejlepší 3měsíce svého života a budu na treky jako právě tento nadosmrti vzpomínat. Zélandská přiroda není pro šampóny ale pro dobrodruhy s romantickou a nezdolnou povahou. A opakované narážky na uhrovitého průvodce jen mluví za povahu dotyčné osoby.
31. 05. 2009, 17:28:37
Michi
Michi
Na NZ jsem byl loni v zimě a jako Rascal to byl pro mě životní zážitek. Na Milford treku na nás už nezbylo místo a proto mě mrzí, že si to ten, kdo měl to štěstí tam být a zažít něco tak skvělého, neumí užít:(
24. 03. 2010, 13:02:37
No na Zélandu se dá chodit kdekoliv a kamkoliv (na Jižním ostrově), stačí si jen koupit mapu a počkat na trochu slušné počasí. Chodit po Great Walks je blbost (kterou bohužel člověk zjistí, jen až jich pár absolvuje :))
03. 04. 2010, 23:57:55
Krásný článek, ale chtělo foto, foto, foto ...
08. 06. 2012, 07:42:25

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

Nikdy nevěř taxikáři!

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ