HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Zimní cestování po Jižním ostrově

Zimní cestování po Jižním ostrově

Nový Zéland nabízí spoustu zajímavostí a krásné přírody. Většina cestovatelů se tam vydává během léta. Ale proč je dobré ho navšívit právě během zimního období?



Člověk s toulavými botami, jaké jsem i já dostala do vínku, má v zásobě spoustu cestovatelských snů. Nový Zéland patřil právě do takovéhoto rance. Vloni jsem potkala Martina a můj sen se rázem z kategorie snů přesunul do kategorie skutečností. Naše společné časové možnosti vymezily termín mé cesty na Nový Zéland. Naplánovali jsme si, na přelomu srpna a září, že během 24 dnů procestujeme Jižní ostrov. Dohodli jsme se, že nebudeme připravovat přesný plán cesty a pojedeme konstruktivně podle a proti všem náladám a rozmarům novozélandského zimního počasí, za jasnou slunečnou oblohou.

Věděli jsme o možných nástrahách počasí, ale také jsme tušili privilegium klidného zimního cestování bez davů turistů v zádech. V době letní turistické sezóny tu totiž bývá všude znatelně více lidí než během zimy, i když na evropské poměry je i letní sezóna přijatelná. Martin mi velmi pomohl s praktickou stránkou realizace mého snu. Byl mi po celou dobu nápomocen svými zkušenostmi a radami. Co s sebou a co jistě ne. A když moje cestovní horečka vrcholila, řekl jenom:"Hele, to je jako bys jela tramvají. Jenom ty zastávky jsou dál od sebe." Bylo to tak, do slova a do písmene.

Přiletěla jsem do Christchurch po poledni 17. srpna. Tušila jsem, že hned od prvních chvil mě čeká náročný, akcemi nabitý program a tak jsem doufala, že nějak elegantně zvládnu desetihodinový časový posun. Podařilo se mi během letu trochu spát a já dosedla v Christchurch svěží a v docela dobré kondici. Vlastně celý posun v čase se na mně projevil jenom tím, že jsem prvních pět dnů s neuvěřitelnou přesností usínala kolem osmé a budila se ve čtyři ráno, což se mi někdy daří i v běžném životě. Důležité pro mě bylo, že jsem aktivitu během dne zvládala bez potíží a omezení. Hned první den jsme zvažovali, zda vyrazit směrem podél pobřeží na sever až do "království velryb", tedy původní maorské osady Kaikoura nebo raději volit variantu cesty směrem z Christchurch na jih. Martin měl s sebou nepostradatelný notebook, kde jsme průběžně sledovali aktuální předpověď počasí. Po přivítání jsme se dohodli, že vyrazíme úplně na jih, kde mělo být nejbližší dny lépe než v severní půlce Jižního ostrova. Lake Tekapo, kde jsme přespali, jsme ještě stihli za krásného západu slunce, ale obratem se obloha zatáhla a začalo pršet.

Druhý den jsme se vzdali zajížďky k nejvyšší hoře Zélandu Mt Cook, kde evidentně padaly trakaře a pokračovali raději podél vodního kanálu k jezeru Ohau. Když jsme se přiblížili k průsmyku Lindis Pass, začala se obloha otvírat a azurově modrá zcela bez ostychu a profesionálně přebarvila celou oblohu bez jediné čmouhy. Večer jsme skončili v Te Anau, které se stalo naší základnou po několik nadcházejících dnů. Te Anau je příjemné malé městečko na břehu jezera. Je to přesně ta neodolatelná kombinace vody a zasněžených hor v pozadí, kterou budete znát z cestovatelských snů. Je tu vše, co člověk k životu potřebuje. A navíc ještě bonus v podobě malebné přírody.

Doubtful Sound, Nový Zéland

Další ráno jsme vstali do nádherného počasí, Rovnou jsme se vypravili autem do Milford Sound. Cesta byla ještě před týdnem zavřená díky spadlým sněhovým lavinám. Naštěstí už mnohé roztálo. Navíc tající sníh stále krmil desítky nekonečných, snad až z nebe se valících, vodopádů. Skupinka papoušků kea - zelených pantátů a neodolatelných komediantů v jedné osobě nám zahrála skvělé divadlo, (předpokládám, že byli rádi, že spatřili nějaké turisty, kterým by mohli škodit). V létě s davem fotkychtivých lidí je takové představení téměř nemožné. Kea papoušci jsou tak mazaní, zákeřní a neomylní ve svém řádění a konání namířeném vůči každému, kdo se ocitne v jejich blízkosti, až je to komické. Zastavíte auto, skoro ani nestačíte vysednout a už jsou tu a nejenom to. Hned se slétnou na střechu auta a klovou a uštipují vše plastové a gumové zkrátka vše, co jim pod zobák přijde. Přitom se vám dívají do očí a zdálo se nám, že se posmívají tomu zoufalému snažení zachránit stěrače a těsnění oken a zrcátka a kryty...To vše je evidentně velmi baví. V Milfordu byla obloha úplně vymydlená, jakoby připravená k nedělní mši, bez jediného mráčku. Extra bonusem bylo pozorování vzácné volavky bílé pěkně z blízkosti. Po cestě zpět jsme ještě za západu slunce stihli vyjít na Key Summit.

Fiordlandu jsme zůstali nadále věrní a následujícího dne jsme se po ránu přemístili do Manapouri. Lodí jsme přepluli jezero a dále se přiblížili autobusem k fjordu Doubtful Sound na náš dvoudenní výlet. Ve fjordu, v zálivu Deep Cove jsme se znovu nalodili a plavili se po tři hodiny. Poté jsme netradičně zůstali v Deep Cove a ubytovali se v lodge, která je obvykle určená školním skupinám. Místní děti se tu seznamují s původní NZ přírodou. Počasí nám docela vyšlo. Odpoledne jsme si ještě půjčili kajaky a zažili alespoň část Doubful Soundu z jiné perspektivy s pádlem v ruce. Na druhý den jsme se dopoledne prošli podél pobřeží. Viděli jsme z blízkosti vzácné papoušky kakariki neboli parakeet (krásní zelení papoušci se žlutým terčíkem velikosti novozélandského dolaru na hlavičce). Cestou zpět jsme navštívili podzemní elektrárnu na jezeře Manapouri. Lodí se dostali přes jezero k autu a zpět po vlastní ose do Te Anau.

Vstali jsme do dalšího krásného dne. Ideální čas na trek. Cesta vedla původním pralesem. Na dalšího člověka tu téměř nenarazíte. Kolem hlavy vám jisto jistě bude poletovat tomtit nebo fantail a budou se snažit zaujmout vaši pozornost. Řeka je tam tak široká a rozteklá do stovek jemných vlásků, že je těžko spočítáte. A když budete mít štěstí, paradaisky (kachna husice rajské) vám v duetu zazpívají nad mlhou pokrytých blatech.

V Te Anau došlo na nezbytné shlédnutí filmu Ata Whenua. Když budete projíždět touto oblastí, nenechejte si ujít nezapomenutelný filmový zážitek.

 

Skippers Canyon, Nový Zéland

Další den jsem se vydali do Queenstown. Podle předpovědí mělo být poslední den krásně, tak Martin objednal plavbu jetboatem v slavném zlatokopeckém Skippers Canyon. Byl nádherný den, jízda terénním autobusem byla zpestřena přechodem krátkého úseku cesty do druhého autobusu. Cestu zde opravují a tak je dočasně neprůjezdná. Je-li jízda Jetboatem inzerovaná jako jeden z mnoha zde možných adrenalinových zážitků, pak cesta do jádra samotného Skippers Canyon se ani v nejmenší nenechá zahanbit a patří do této řady zážitků. Je totiž přesně tak široká, aby se na ni vešel právě jeden terénní autobus. Vy, co máte smysl pro matematickou logiku, jistě již z předešlé věty chápete, co znamená slovní spojení: „právě jeden". A pro nás ostatní doporučuji tuto zmiňovanou atrakci neopomenout. Na cestě zpět jsme se s Martinem nechali vysadit v půli kopce a prošli se tou nádhernou scenérií. Zapadající slunce právě začalo prodlužovat stíny. Krajina jemněla přímo před našima očima.

Chtě nechtě, ráno nás vítaly mraky, ale nešlo nic dělat, fronta se hrnula na celý Jižní ostrov. Několik dnů za přítomnosti deště bylo nevyhnutelných. Vydali jsme se do Glenorchy na krátkou procházku podél laguny, pak zpět do Wanaka a Lake Hawea. Za silného větru a sluníčka jsme se prošli podél jezera Hawea a pak uháněli k průsmyku Haast Pass, kde jsme vystoupali na jednu z vyhlídek. Pokračovaly „klasické" zastávky u vodopádů, v Haastu jsme si dali seafood chowder a pokračovali přes Ship Creek do Fox Glacier, kde jsme se ještě před západem podívali k ledovci. Po mohutných deštích byly přístupové stezky zničeny a nešlo se k němu přiblížit, jak je jindy zcela běžné. Toho dne se dešťové fronty střídaly s krátkými slunečnými pasážemi. Naštěstí nám to kličkování nějak vyšlo a nakonec k deštnému pralesu déšť patří, pouze nasáklý a nasycený vodou ukáže svoji plnou krásu.

Ledovec Franz Josef se nám ukázal sluncem nasvícený, ale mraky po chvíli zatáhli oblohu. Přemístili jsme se do Okarito Lagoon, kterou jsme zastihli za působivého odpoledního světla a mohutných vln na pláži. Začínal právě příliv, kterého jsme si, plně zabráni focením kolpíka královského (spoonbill), vůbec nevšimli. Trochu vody v botách, nic víc. Počkali jsme si na západ a vydali se hledat kiwi, kteří zde ještě žijí. Byla jasná noc s měsícem v úplňku. Nebylo potřeba  používat umělé světlo. Slyšeli jsme vlastní dech a snažili se mít oči na šťopkách. Několikrát jsme měli pocit, že už, už vidíme kiwiho. Ale byl to jenom kámen nebo jeho stín. Volání jednoho kiwiho jsme slyšeli a pak se také něco před námi vytratilo do hustého podrostu a máme za to, že to kiwi byl (Nic tak velkého v lese být nemohlo ani posum to určitě nebyl. Je příliš plachý na to, aby čekal skrčený někde pod stromem, jistě by vzal do zaječích, tedy přesněji do posumých), ale bez důkazů. Večer jsme zakončili zpět ve Franz Josef.

Po ránu jsme se vydali přes zlatokopecký Ross do Hokitika, kde sice dle předpovědi mělo být pěkně, ale ve skutečnosti pršelo, tak jsme neztráceli čas a pokračovali do Punakaiki na palačinkové útesy. Velmi příhodné jméno pro tyto přírodní útvary. Vypadají opravdu jakoby je někdo pečlivě vyskládal z palačinek do komínů. Tam jsme viděli ohromné fantastické vodotrysky, které vytvářel větrem hnaný mohutný příboj.
Byl to živel! Voda příbojem narážela na útesy pravidelně tak smáčejíc vrstevnaté stěny. Burácela. Vlastního slova nebylo slyšet. Stříkala všude kolem a pak nás ještě jednou zlehka pokropilo mžení, to jak se voda zpět silou gravitace k zemi vracela. Dala bych ruku do ohně za to, že jsem právě spatřila a na vlastní uši slyšela Sirény z mořské pěny stvořené. A to napětí, když jsme čekali, kudy se ta síla dostane a vytryskne ven. Energie! Energie nemající konce. Přespali jsme ve Westport.

Ráno jsme se vydali ke kolonii lachtanů. Člověk se až musí smát, jak moc podobného ta válející se tělíčka s námi lidmi mají. Kolik námahy je stojí přetočit se z břicha na bok. A kolik řečí u toho nadělají. Vedle mohutných vln naši pozornost udržovala weka, která byla opravdu neodbytná. Jeli jsme dále podél řeky Buller do St. Arnaud a odpoledne se vydali na výšlap na horu Mt Robert. Cestou nahoru bylo krásně, jen všude v okolí se hnaly černé mraky. Došli jsme k chatě Bushline Hut a po chvíli nás pohltila mlhová mračna. Do druhého dne bylo zataženo permanentně. V chatě naštěstí již byla skupinka lidí z místního turistického klubu, poslouchali jsme jejich zážitky a názory a večer skvěle utekl.

Po ránu jsme v mléku vystoupali na Mt Robert a sešli zpět, bohužel se výhledy otevřely až při sestupu z mraků. Vrátili jsme se do ubytovny, udělali si oběd a vyrazili na okružní trek u jezera. Slyšeli jsme a viděli mnoho zástupců místní ptačí říše. Žijí tu hejna tuiů, belbirdů, tomtitů, fantailů. Les sladce voněl po medu. Během průzkumu začalo mrholit, pak lehce pršet. Nevadí, čekali jsme to. Večer se pořádně rozpršelo. Intenzita deště se průběžně měnila - ze silného až po přívalový a naopak. Naštěstí tu byla optimistická předpověď na další dny, což byla potěšující zpráva.

Ráno jsme se vydali směrem do Motueka a pokračovali do Marahau - brány NP Abel Tasman. Tam jsme se za sluníčka brouzdali vodou po nekonečné pláži, až příliv nás vypudil. Nikdy jsem neviděla tak krásné a zcela prázdné pláže. Na zlatavém písku tu leželi bizardní tvary různých dřívek a dřev tak, jak je voda ohladila a vyvrhla ven. Vzduch byl prosycen solí. Stopy, které člověk zanechal v písku, voda po chvíli smyla. Jakoby chtěla zachovat neposkvrněnost času i místa. Stavili jsme se na čaj u známého a pokračovali přes Takaka Hill do Takaka - centra Golden Bay, kde jsme přenocovali. Ráno jsme se vydali ke krápníkové jeskyni. Mžilo. Vlhkost vzduchu byla vysoká. Výstup byl sice náročný, ale při spatření výzdoby jeskyně se nám zatajil dech. Takovou krásu jsme vůbec nečekali. Bohužel díky dešťům byl mazlavý povrch prudce se svažující stezky velice kluzký, proto jsme se do nitra jeskyně nevydali, aspoň máme důvod se sem vrátit. Spatřili jsme stovky, možná tisíce krápníků. Od těch tenoučkých jak švadlenčiny jehly až po bachraté, korpulentní dámy. Slunce se rozhodlo asistovat při focení a nasvítilo ostrým, pichlavým světlem velkou část jeskyně. Dlouho trvající bezvětří. Člověk ani nedýchal, aby nenarušil téměř chrámové ticho. Pak jsme se dali vyhlídkovou silničkou do Totaranui, druhé brány NP Abel Tasman a pak zpět přes Takaka Hill do Motueka nakoupit a do Kaiteriteri, kde jsme přenocovali.

 

Jablko u Abel Tasman, Nový Zéland

Na ráno jsme měli zamluvené kajaky pro dvoudenní plavbu podél pobřeží NP Abel Tasman. Přejeli jsme autem do Marahau, kde jsme si vyslechli více jak hodinovou instruktáž. Naše kajaky (double kajaky),byly ideální pro podobné vícedenní expedice. Vejdou se do nich spolehlivě nejenom osobní věci, ale také spousta věcí nepotřebných až nadbytečných. Rozhodně se nebojte přijít s něčím nových, ve vodáckém světě, netradičním. Co třeba lahev dobrého novozélandského vína? Kajaky byly zavezeny na pláž, my přímo na moři prokázali způsobilost pádlovat a tím začala těžká pohoda. Sluníčko pralo jako v létě a mírný vánek nebyl překážkou. Během dne jsme obepluli půlku pobřeží parku, viděli lachtany, tučňáky, kormorány, celé členité pobřeží. Dlužno podotknout, že výhledy na zeleň, respektive les nebyly tak fascinující, jak bychom před plavbou očekávali - celé území parku bylo původně vykáceno a i když se příroda snaží, seč může, tak nepůvodní porost a mladý, nezralý regenerující se les jsou jako jizvy evidentně viditelné. Totiž NP Abel Tasman nevznikl díky své původní zachovalé fauně a flóře, jak to bylo u všech ostatních národních parků, ale díky krásnému pobřeží s plážemi a častými slunnými dny - již od počátků osídlení využívané jako area vhodná k rekreaci místních obyvatel. Toho večera jsme přespali v jedné z několika chat, ve kterých se na rozdíl od jiných míst musí ubytování rezervovat předem a to po celý rok, tedy i v zimě.

Ráno jsme se vydali na plavbu zpátky, užívali jsme si až neuvěřitelně krásného počasí a báječné samoty, která je v létě naopak něčím absolutně nemožným. Moře bylo zpočátku úplně klidné, pak začal foukat slabý boční vítr, který ale nebyl na překážku. Zpáteční cestu jsme zvládli ve značném předstihu i s odpočinky na plážích a focením kormoránů a tučňáka přímo na vodě. Navíc jsme si prodloužili cestu ke slavnému jablku - ostrůvku se skálou ve tvaru rozkrojeného jablka.

Poslední tři dny trochu zmírnili Martinův dlouholetý nepřátelský postoj k NP Abel Tasman - ano, mimo turistickou sezónu to je krásné místo s relativně malým počtem lidí a kupodivu s téměř žádným kajakem. Několikadenní plavbu na kajaku vřele doporučujeme! ...i když Marlborough Sounds za pěkného počasí stále vede.

Ráno jsme se probudili do dalšího krásného dne, z motelu v Motueka jsme se vydali pod Mt Arthur, kde jsme zanechali auto a šli na dvoudenní trek. Kombinace krásného počasí, stále přítomné sněhové pokrývky, úžasných dracén, mladých papoušků kea a výhledů na kopce pokryté nekonečným původním pralesem NP Kahurangi vytvořila přebohatý koktejl vjemů a zážitků. Stezku jsme po zimě šli evidentně jako první. Výstup na Mt. Arthur není náročný, zato malebný s opravdu prvotřídními výhledy na sněhové krajky štítů na obzoru. Pro milovníky hor úplný ráj. 
Přestože by mohlo být hůře, tak v nadmořské výšce cca 1400m jsme na sobě měli jen rolák. Vítr se téměř nehnul, slunce nás přes x vrstev opalovacího krému spálilo, člověk by nevěřil, že je zimní období, a to jsme včera byli na kajaku chvíli jen v tričku s krátkým rukávem.
Před západem jsme sestoupili k chatě Salisbury Lodge, mezitím si ještě užili až kýčovité výhledy na okolní les a horské štíty a vzápětí východ měsíce v úplňku. V ničem si nezadal s východem Slunce. Jeho stříbrná, chladivá tvář je jen o mnoho víc tajemnem opředena. Dlouho do noci jsme čekali na první lesní víly. V chatě již bylo zatopeno - místní tremp seznamoval své dvě malé dcery s chozením po horách.

Druhý den túry nás přivítalo ohnivým kotoučem slunce. Pomalu jsme šli údolím řeky Flora zpět k autu. Po cestě jsme objevili vzácného živého masožravého hlemýždě s jeho obří a nádherně zbarvenou ulitou. Našli jsme také několik jejich prázdných domků. Nechali jsme je na svých místech v zátiších přírodou stvořených. Odpoledne nás pak čekal dlouhý přejezd přes Nelson a Marlborough Sounds do Kaikoura. Jindy krásná cesta Queen Charlotte Drive byla vlivem mocného předchozího zážitku nudným odvarem. Po cestě za Blenheim se začalo stmívat.

 

Kaikoura, Nový Zéland

V Kaikoura jsme brzy ráno vstali a jeli na vyhlídku spatřit východ slunce, až pak jsme si dali snídani a natěšeně se vydali ke kolonii lachtanů. Nevím, zda to je zimním obdobím a malým počtem turistů, ale lachtani se váleli doslova na parkovišti. K tomu navíc jich několik pózovalo na kamenech u vody. Také jsme v tůňce našli krásnou sasanku. To už jsme ale šli do Whale Watch kanceláře, kde nás čekaly velryby. Jelikož jsme byli toho dne první loď, tak se místo výskytu velryb muselo teprve najít. Předchozího dne prý jednu viděli, tedy místo jejich výskytu je známé. Tam ale bohužel nebyla ani ploutev natož celý velrybí samec. Za chvíli jsme o pět mílí dále a tam začala nečekaná přehlídka. První velryba, druhá, třetí, pátá, celkem, i s těmi vzdálenými jich mohlo být deset. Obvykle je úspěch vidět dvě. Navíc bylo krásné počasí a téměř žádné vlny! Byl to fantastický zážitek. Vorvani, které jsme měli možnost vidět, byli neuvěřitelně ladní. Dlouhé čekání na to, až chlapík, protože to byli všechno velrybí samečci, nabere dostatek sil k hlubokému ponoru. Občas si jen tak odfoukne, to aby řeč nestála a pak zase povalování, pohupování, kolébání se ve vlnách..pět, deset, patnáct minut.. A pak najednou..poslední nádech...záda...a nádherná elegantní ocasní ploutev, která ukončí velrybí tanec a člověk tam stojí v němém úžasu.

Odpoledne jsme chodili po pobřeží a čekali na možnost spatřit delfíny. Ti se neukázali. Místo toho jsme nasbírali hromadu mušlí paua. Jsou to nádherné duhové lastury, které musíte nejdřív vysvobodit z poza všech kamenů, které se vlivem přílivů a odlivů navalily na jejich křehká těla.

Předposlední den se pomalu přibližujeme k Christchurch. Do města se nám moc nechtělo. Vzali jsme to tedy po pobřeží, pak po vyhlídkové klikaté silničce nad městem a zpět do změti velkoměsta. Po ubytování v motelu jsme došli do centra, nakoupili několik dárků a večer jsme si na poslední chvíli dali výborné novozélandské slávky. Ještě jedna příležitost nasát zážitky - ráno jsme se prošli botanickou zahradou. Pak už nás čekala jen cesta na letiště a poslední káva před odletem.

NP Kahurangi, Nový Zéland


Pozitivní faktory:

Od půlky srpna je již denní světlo s jistotou od sedmé ráno do šesté večer, to na cestování bohatě stačí. Navíc zimní slunce je mnohem přívětivější pro výhledy a focení.

Teplota byla pro účely cestování více než příjemná, příležitostně nás sice potkal ranní mrazík, ale denní teploty vystoupali až na 17°C, s přibližným průměrem kolem 12°C.
Turistů jsme po cestách potkávali opravdu málo, i díky tomu jsme si opravdu užili NP Abel Tasman, nebo Milford Road, nehledě na Kaikoura, kde lachtaní kolonie nebyla v obvyklém obležení fotky chtivých davů - veliké plus!

Nižší ceny ubytování a aktivit - některé motely měly oproti sezóně více jak 30% slevy, je z čeho si vybírat (vyjma lyžařských středisek).

Poklidné cestování je v zimě nejen výhodou, ale dovolím si napsat i podmínkou. Tři týdny na Jižní ostrov je minimum, samozřejmě záleží na tom kolik toho chcete vidět. Ale u hlavního tahu jsou většinou jen "béčkové" aktivity a zážitky (ač se vám zdají na české poměry báječné), ty "áčkové" chtějí často popojet stranou nebo prostě jen víc času.

Relativní nevýhody:

Nestálé počasí - tomuto asi největšímu riziku jsme se vyvarovali díky pružnému programu, denní sledování předpovědi a její správné vyhodnocení byly často nezbytností + potřebná dávka štěstí.

Některé aktivity a služby jsou přes zimu zavřené nebo mají omezený provoz, např. Cathedral Caves v Catlins. Silnice Milford Road může být z důvodu lavinového nebezpečí dočasně zavřená (to však krásně může být i v listopadu...). Ale nevidím to jako problém - je tu tolik náhradních, stejně hodnotných aktivit, že vás to ani nebude mrzet když něco nevyjde - vyjde zase něco jiného. Např. místo Milford Sound můžete jet do Doubtful Sound, atd.

Náklady na cestování:

My jsme cestovali vlastním vozem, ale obecně se v zimě dá auto zapůjčit již za cca 40NZD/den, i když lze doporučit lepší, tedy dražší vůz. Obytné vozy v zimě stojí zlomek ceny účtované v létě.

Ubytovávali jsme se v motelech, příležitostně v chatkách v kempech. Díky velké konkurenci mnohé motely nabízí v zimě ceny blížící se "levnému" ubytování v hostelu, ale za neporovnatelně vyššího komfortu. Jelikož jsme měli variabilní plán cesty, tak jsme si našli ubytování vždy až daný večer. Jen je třeba dát si pozor na zavírací dobu recepcí, ta v zimě někde bývá už v 18.00 (zejména v malých obcích a odlehlejších místech), i když obvykle kolísá mezi 19.00 - 20.00. V průměru jsme utratili 90NZD/noc pro 2 osoby v motelu (obvykle studio nebo one bedroom unit s kuchyňským koutem, wc, sprchou + základním vybavením - televize, fén, atd.)

Chce to buď riskovat - jako jsme to dělali my nebo si v průběhu dne zavolat do vybraného ubytování a rezervovat si ho. Při pozdním dojezdu vám klíče rádi ponechají v obálce na recepci.

Mnohé aktivity také vyjdou levněji - sledujte akční slevy. Např autopůjčovna, se kterou spolupracujeme, má přes zimu širokou nabídku aktivit pro dva, kdy platí jen jeden.
Rozumné stravování vyjde podle chutě od 20NZD za osobu a den. My jsme například ujížděli na dobrém víně (cca 15NZD lahev), lososu a plodech moře, čokoládě Whittakers, plesnivých sýrech (cca 4NZD/125g balení), během dne jsme si museli dát v kavárně nezbytnou a výbornou kávu (4-5NZD/šálek). Naopak restaurace (od 20NZD jídlo) jsme až na výjimky nevyhledávali (ale doporučujeme seafood chowder), stačila nám vlastnoručně připravená teplá snídaně a večeře v motelu.

Další fotogalerie Nového Zélandu - http://www.truetravel.cz/cs/fotogalerie/

O autorech: Jmenujeme se Vlaďka Kennett a Martin Slíva a jako profesionálové v cestovním ruchu Novým Zélandem žijeme zhruba od roku 2001. Záhy poté se tato země stala naším domovem – základnu máme přímo v centrech NZ turismu - v Glenorchy a Te Anau kde bydlíme, a v proslulém Queenstown kde sídlí naše cestovní kancelář True Travel Ltd.
www.truetravel.cz


HedvabnouStezku.cz založili a provozují cestovatelé pro cestovatele.Hedvábná stezka je pro nás symbolem. Lidé po ní putují už 2500 let, ale taková cesta stále vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce i dnes každý prožije „svá vlastní dobrodružství" a „objeví pro sebe" nová místa nebo třeba sám sebe. Doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.


19.11.2009, Martin Slíva


Diskuse


Chtěl bych se zeptat co je důležité vzít si sebou a co mne. A jestli jste. Měli kufr nebo batoh. Díky za odpověď. Pavel
20. 01. 2014, 12:36:46

Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

RSS této diskuze

CESTOVATELSKÝ TWEET

„ Člověk, který cestuje s touhou dozvědět se, cestuje přes všechny dálky, hlavně k sobě samému... “ Jan Werich

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno