HedvabnaStezka.cz SvetBehu.cz Pohora.cz SvetOutdooru.cz TuleniPasy.cz Pádler.cz Festival OBZORY Expediční kamera SNOW Film fest Klub cestovatelů Praha/Brno

Nový Zéland


POSLEDNÍ DISKUSE

Jak přežít cestování ve skupině

Jak přežít cestování ve skupině

Ponorková nemoc je zhoubou nejednoho cestovního kolektivu. Když se však na ni vytáhne bezedný, černý, pichlavý a někdy i drsný humor, nemá šanci.



Jak odstranit veškeré komunikační bariéry pěti nezávislých mladých lidí vmáčknutých na tři měsíce do jednoho auta? Čím účelně a jednoduše nahradit komplikovanou "toleranci" v týmu? O tom, jak se po Zélandu cestuje, pere, suší, myje, šije, žije, v 3 pojízdných metrech čtverečních a jak z toho nechytit mor? Jaké strašidlo číhá v nacpaném autě? A kam s ním?

Zákulisí naší posádky zdaleka neprozrazuji jen pro potěchu babiček. Přeji Vám, kéž se na našich "bezbariérových situacích" přiučíte mnohem víc pro Váš příští cestovní tým než na všech geografických popisech cest z knihovny. Kdo kdy někde byl, hluboko pod kůží ví, že dobrý tým je základ povedené akce. Všechno se dá ošidit - rozpočet, itinerář houbová polívka bez hub, koprovka bez kopru (i lepší varianta), ale jak vezmete mezi sebe ošizený charakter, máte po výletu, po dětských snech, po polívce, …

Sociální fóbie

Nevýhody cestování v pěti začínají u prkotin. Kupříkladu balení jakýchkoli oplatků není designováno pro tak početnou skupinu strávníků! Vždy na vás zbyde tak 2,5 sušenky na zalepení zubních kazů, maximálně pak 3,75 a každý si na těch desetinných místech strašně potrpí. Žádná čokoláda nedisponuje počtem čtverečků dělitelných pěti. Nevím proč, vejce se zásadně prodávají v sudých počtech a už vůbec nevím, proč lžíce se vyrábí v různých velikostech a proč já mám tu nejmenší?

Strašidlo vícepočetné skupiny se jmenuje - sociální fóbie. Chcete něco důležitého říct a 3 Vám při tom skáčou do řeči. Jeden o vzpomínkách na kapustu, druhý o možnostech vylepšení technického provedení nelétajícího draka a princezna do toho kňučí, že má hlad. Čtvrtý, ačkoli mlčící, vás vůbec neslyšel. 5 lidí, 5 zájmů, 5 názorů, 2 ustavičně hladoví, 5 pokusů o domluvu na jedné věci a nic… Není úniku. Jediný účinný obranný lék na fóbii se jmenuje bezedný smysl pro humor. Ten náš se trošku zvrhával na ostrovtip, který by lecjakého jemnostpána asi zabil. Členy posádky jen občas omráčil, střídavě se vzdalovali od skupiny držet trudomyslnou hodinku ticha v křoví či pobíhat po městě s cedulkou: „Chcete mě?“ Všechny zběhy zahnal zpátky déšť, jež na sebe na Zélandu nikdy nedá dlouho čekat, a tak nám bylo spolu pod stříškou zase dobře. Nepršelo-li, chytli zběhové v poledne pachovou stopu salámu a zase nám bylo pospolu dobře. Významnou roli v odpouštění hříchů hrál v našem případě také náš velký pomocník - skleróza. To se to odpouští, když už není co…

Vřele doporučuji fungovat na vlně: „teď a na rovinu ti to tady vpálím a žádná tabu na tu babu.“ Nejsme z ocele, to se ví, a co si pamatuji, minimálně dva členové skupiny zaznamenali jeden celý bručivý den.  Celkový počet „naštvanosti skupiny“ 72 z 2160 spolu strávených hodin považuji za excelentní nadlidský výkon a děkuji všem za veškeré okamžité urážky.

Za všech okolností pak stmelovala posádku jedna jediná bezkonfliktní dobrá duše, jež do našeho bezbariérového týmu zapadla dokonale - projela každou bariérou:

Naše Vanička

- bílá dodávečka, jež své jméno získala zcela bezfantazijně od anglického názvu Van. Z hlediska češtiny jsme se však nenadále zcela trefili! Že o masážní sprchy z nebe na Zélandu není nouze, opravdu jsme se do Vani nakládali zásadně zcela mokří a Vani nikdy netrpěla nečistotou svého bílého bakelitu zvnějšku.

Jediné, na co Vani trpěla, byla raní křivivost zrcátek, jež řidiče ráno co ráno přiváděla k šílenství, zatímco čtveřice učesaných pasažérů vždy dokázala křivivost přejít taktně a mlčky. Vani dále trpěla na silné větry. Tento neduh prosím pěkně nemá souvislost s naší bezbariérovou skupinovou komunikací!!! Tento neduh se opravdu týká záhadného atmosférického proudění kolem nebohé Vani. Aneb co předním okýnkem vyletí, zadním okýnkem zaletí.

Jinak Vani na svá 17-letá „telecí“ léta poslouchala znamenitě!! Snad jen jednou porazila patník. To se naši hoši domluvili na parkovacích signálech při večerním stanovém zašívání Vani do křoví a navigátor se mezi signály jal prudkým pohybem zavraždit hmyz na kotníku. Signál "kozáček" zmátl řidiče natolik, že se Vani bouchla...

Vani poctivě čekala dny a týdny pod každými horami, zatímco my trajdali v luftě, aby ověnčená ponožkami hrdě vůdcovala kolonám terénních vozů v závěsu na závodech do nejbližší prádelny. Dvakrát Vani bodovala a předjela!!! Poprvé bagr, podruhé utrhlý přívěs.

my a nase vanička

Přetížená Vani sloužila jako dokonalé závětří pro naše dva stany vystavené antarktickým větrům. Jen byla Vani pro 2 stany taková malušenká, takže když už práskl blizard, v půl třetí v noci se Vani přeparkovávala k druhému stanu, aby byli spravedlivě ofackovaní všichni nespící. Spalo a nespalo se všude. Vítr, déšť, nepříhodný terén a zpoždění nás zahnaly na noc leckam. Spali jsme pod stříškou infocentra, za kulturákem, v galefii pod obrazy za 2500 dolarů, na zahradě obyvatele, který nebyl doma, v dobytčárně, ve více vykrojené zatáčce, v korytě řeky, na hřbitově, aneb každý tam někdy musíme…

Vani nám byla kuchyní, obývákem, verandou, kůlnou i spižírnou. Především potom skladištěm. Ale tak nám v tom pětipokojovém bytě nějak chyběla koupelna. Hygienu jsme řešili jednoduše. Sprchu jsme měli za 3 měsíce jen jednou - o Vánocích. Zatímco holky vděčně obsazovali kdejaký potůček, hlavně když byl schovaný za balvanem, Džef tyto minicurůčky neuznával a koupal se jen tam, kde se nalézalo alespoň nějaké Gabčíkovo. Prý musí "anakondu" porádně ošplouchnout. Jednoho dne nastal okamžik, kdy byla hygiena akutní a rybník nikde, a tak si náš Džef v opuštěné chatě rybníček vytvořil - vlezl si do dřezu. Tak v něm nahatý v okně tancoval a já se ptala nebe - je tohle pulec, lachtan, pes nebo člověk? Především bezkonkurenční autor těch zcela nelyrických, nepublikovatelných, nejlepších fotek k popukání :o)

Třepetatá

Sušili jsme také ledaskde. Naše rozvěšené stany u vchodu do supermarketu, jakožto jediné stříšky po nočním vyplavení stanů, si paní manažerka bude asi chvíli pamatovat, stejně jako nevinní obyvatelé města Queenstown jen tak nezapomenou naše 14denní prádlo dekorující městský veřejný park. Ku překvapení pouze dvou hlídajících se nám v tom parku zvedl vichr. Strom "spoďárovník" se vzedmul, křoví "ponožkovník" se ohnulo a drát "jégrovník" nad jezerem se urval. Znáte digitální hru Vlk a vajíčko? Tak přesně takhle jsme poletovali po parku a trénovali neobvyklé anglické konverzační fráze: "Dovolte madam, mohu si odlepit své tílko z vaší zmrzliny?" Nejen plocha jezera slibovala katastrofu šatníku, ale plocha blízkého letiště slibovala katastrofu. Zatímco šéf kontrolní věže hlásí neidentifikovatelné létající předměty na startu, křičíme: "Jé, vzlítá letadlo!  No super ... a není na něm kus našeho prádla?" Finální optimistické zprávy - jedna nezvěstná ponožka - tak možná rotují navždy na vrtuli boeingu a symbolicky třepetají do světa nadšení celé naší výpravy - že cestování je nejvýkonější motor života. Rotuje a rotuje dodnes, tak jako fusakle možná dodnes třepetatá ...

suseni


29.08.2007,


Sem vložte diskusní příspěvek.


 
 +   = 
*napište slovy, kolik je pět plus pět
 
* - antispamový filtr není vyžadován u registrovaných přispěvatelů
 

CESTOVATELSKÝ TWEET

Jen ten, kdo se odváží jít dál než ostatní, se dozví, jak daleko může doopravdy jít.

NAJDI SI ČLÁNKY V OKOLÍ

Sponzorováno