Se šnorchlem do australské pouště

Se šnorchlem do australské pouště

Na Zemi neexistuje lepší vodní ráj než skalní bludiště v Karijini na SZ Austrálie, kde v systému barvitých skalních kaňonů pavoučkujete nad proudem vody …

Posádko auta nasedat! Cíl: tajemné kaňony Karijini v srdci Australské pouště. Je duben 2006. Západní Austrálie by touto dobou po dlouhém létě měla praskat žízní. Namísto toho si krokodýli pádlují daleko za svá teritoria v bujarém přívalu vody, kaktusy chlemtají, protože o pití tu není řeč a mravenci dostávají lekce plavání od rána do rána. Ti s diplomem Kapr se můžou jít akorát tak klouzat na Uluru. To možná ještě trčí z vody. Meteorologové netuší, odkud to prší. Cyklón střídá cyklón.

Po roce a půl práce a dřiny v Západní Austrálii všichni z nás potřebovali dovču jako sůl a nějaký stoletý deštík nám ty prázdniny prostě nemohl vzít! Auto jsme překřtili na parník, posádku na plavčíky a hurá se šnorchlem do pouště. Rostík na palubě (rozený Valach) zhodnotil meteorologickou situaci „To nám to pěkně cuturká!“ Zvuk motoru zhodnotil: „Skojíká jak stará hráza!“ Budoucí předpověď počasí zhodnotil: „Nu což, děcka si nevybereš, tatú nezatopíš! Jedem!

Kaňony Karijini

Systém kaňonů Karijini (SZ Austrálie) je příliš daleko od hlavních tahů pro pohodlné turisty. Je příliš nedostupný pro ťamanské vycházkové sandále a konvenční vozidlo. A krom toho je v této cyklónové době celý uzavřený. Důvod? S deštěm se kaňonem může prohnat přívalová vlna, která Vám učeše kštici navěky. A tak jsme hřebínky nechali doma, nabalili neoprény, plovací kruh a jistící lana a hurá do hlubin Austrálie. Za normálního stavu vody se tu kaňony zpola chodí, zpola proplavávají a zčásti lezou po stěnách. A že se Aláh splet a shodil letos monzumy právě tady, my jsme Karijini prakticky celé proplavali jedním ohromujícím vodopádem. Ze všech chodeb, škvír a tunelů padaly tisíce stříbrných dukátů a já si jen prohmatávala prstíky, zda už mi neraší plovací blány…

Hned u vstupní skalní brány do prvního kaňonu jsme vyplašili jednu Japonečku, která s křikem utíkala zpátky, že si namočila ctěnou nožku a že se tam dál nedá jít. Spoustu kaňůnků vlastně pavoučkujete nad proudem vody sevřeni úzkými stěnami a pak bác, před vámi tůň jako olympijský bazén, voda čistá jako modré nebe kdesi daleko nad hlavou a voda padá a padá, odevšud… Neviděla jsem krásnější vodní ráj na Zemi!!! Za normálního stavu vody se dá v tomhle bludišti se základní horolezeckou průpravou (alespoň jeden znalec ve skupině, jak jistit na lanech) pobýt několik dní. Za našeho protekčního průtoku vody jsme se bohužel dostali leckde do slepé uličky, nebo, chcete-li, plné uličky 😉

Rákosníčkova říše ale nebyla zadarmo! Cesta přes tisíce mil pouště Západní Austrálie má svou daň. Tu a tam v ní posádka auta jednoduše zmizí. Vypaří se. A to doslova. Křupne-li Vám auto uprostřed ničeho, další vozidlo může projet až za týden a vodu tu nenajdete. Jen na naši počest tudy jedenkrát v historii Austrálie protékali Amazonky. A že jsme při balení nenechali nic náhodě, Rostík tak 3 dny nonstop pochrupával objímaje 40 litrový kanystr, jež se už jinam nevlez. Na klobouk nezbylo vhodnějšího prostoru než na řadící páce. Flašky na pítí nechť si dá pod nohy ten, kdo tam má nejvíc místa – řidič. Náčelníkovi jsme vyčítali, proč jen nevzal ještě ten saxofon. Akorát by se vydal – na palubku, tím zahnutým koncem pod volant. Náčelník vzdoroval, že dokud není zaskládaný motor, nemáme co kňourat.

Parníček bral zástěrkami v podstatě každou tlustší berušku přes cestu. Víc než odřené krovky mě však zneklidňovala jeho doslova lodní brzdná dráha. Víte, takový australský pán silnic Road train (silniční vlak) neuhýbá. Vzdálenosti v Austrálii jsou tak obrovské, že se nevyplatí zapřahat za tahač trapné jeden až dva návěsy. Zapřáhne se, co se dá a to všechno se řítí 120 km/h soustavně rovně. Pro představu jeden takový popovážel na prvním návěsu autobus, na druhém kolo větší než autobus (pro důlní bagříky), na třetím budku velikosti dvoupatrového domu. To jsem si tak říkala, jen aby to drnclo, kolečko si poskočilo, budka se pohla a jsme v garáží na to šup. Ani večer nezmoknem.

Nepochopitelný pocit z nekonečna pouštních keříků ve zpětném zrcátku střídá pocit ještě nepochopitelnější a to tehdy, když nekonečno skončí. Stojíte na hraně propasti, v níž vzkvétá oáza zeleně a potůčků, jež postupně mizí v hlubinách magických kaňonů Karijini…

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

KNH

Ningaloo Reef

A že se nám z koupaliště vůbec zpátky do dezertu nechtělo, nakopli jsme parník přímo k oceánu. Je to na místní poměry za rohem, pár set km. Parník, jak slyšel o oceánu dočista se z toho nadšení zakuckal a zůstal stát. Bohužel ještě 500 km před oceánem. Když ani kladivo nezabralo, 3 hodiny čekání na Godota rozsekl vír na obzoru – není to odtahová služba? Je to odtahová služba! Štamgasti z nejbližší metropole (3 domky a kurník ) zapojili hlavy, vykouřili 20 cigár nad vytékajícím benzínem, přišroubovali nám do motoru nějaký exkluzivní vzorek benzínové pumpy z jejich půdy a vida parníček si to svištěl jako by mu bylo teprv osmnáct.

Ningaloo reef je místo světově vyhlášené pro všechny šnorchlisty a potápěče, údajně mnohem hezčí než jeho východní Australský bratříček Velký bariérový útes.

Jenom pozor na mořské proudy a na žraloky, ti australští nejenom žužlaj! Ovšem jedinou potvorou, co jsme vyčuchali my, byla obří želva. Rostík nám okamžitě strčil svou novou hračku – voděodolný foťák na jedno použití a dohoňte mi ji! Želva se rozhodla pádlovat zásadně proti mořskému proudu. Pět lidí nad želvou s jednou ploutví a všichni jsme v momentě dejchali všemi žábry, co jen máme, protože želva si jen zlehka pinkla ploutvičkou sem a tam a ladně a soustavně zdrhala. Na fotkách máme ve finále i želví nohu, želví ocas a dokonce i mé 3 vlasy.

Krásy šnorchlování na Ningaloo tři lidi z nás úplně uchvátily. Já a Tom, zmlsaní rajskými podvodními zahradami z Indonésie, jsme si bohužel připadali trochu jak po atomové bombě. Vyprahlý suchozemský obzor nad mořem vlastně neuchvátil vůbec nikoho, aneb jak si naši hoši přitakali: Rostík: „Nalevo hrb.“ Tom: „Napravo prd.“ A tak jsme se hnuli zas o kousek dál. O dalších 700 km.

Stromatoliti

A tohle je Vám zajímavá věcička! Existuje jediné místo na světě – v Západní Austrálii, kde se dodnes dochovaly první mikroorganismy na Zemi. Buňky, buňkové a buněčátka, tak jak tu žili u zrodu země, žijí tu dodnes u plivaj nám do světa kyslík. Uchovali se již jenom tady v Hamelin Bay, neboť je tu voda příliš slaná, než aby tu žilo něco dalšího, co by stromatoliti zbaštilo. Bála jsem se, že Tom fotograf bude zklamán, neboť vyfotit si buňku není sousto lehké pro náš objektiv. Ale ku překvapení všech, stromatoliti tu za ty věky věků postavili docela roztomilé bobečky ve vodě zasazené do ještě roztomilejšího zálivu. Kdyby to jen zase Rostík nezhodnotil: „Toš to je jak kdyby tu slon nasral!“

Hajdy do servisu

Parníček nám začal špatně snášet naše odborné opravy: levé boční zrcátko přilepené izolepou, prasklé čelní sklo zpevněné izolepou, urvaný nárazník přilepen izolepou… A tak v momentě kdy vítězoslavně vplul zpět do Perthu, na důkaz věčného vděku jsme mu poprvé místo izolepy napentlili na anténu pravou nefalšovanou mašli a hajdy do servisu. A my zase do práce, ať jsou kačky na cesty a stejná legrace!

Zkušenosti čtenářů

Honza

… ta velká napravo 🙂

Péřa
Honza:

Ahoj cestovatele, fotky jsou božííí. Těším se na další pokračování.

Komous
Honza:

no jo … holy zadny … zase ti Cesi delaji v cizine ostudu, co? To, abych se u protinozcu stydel, ze su Cech!

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí