Historie

V prvním tisíciletí patřil Vietnam (zejména delta Červené řeky) Číně. Pak využil úpadku dynastie Tang (Tchang) k osamostatnění. Od poloviny 19. století dochází k francouzské kolonizaci – vzniká Francouzská Indočína. Během 2. světové války zde vládli zástupci francouzské fašistické vlády pod kontrolou Japonců. Po válce byla vyhlášena nezávislost, ale Francouzi odešli až v 50tých letech po krvavých bojích. Země se rozdělila. Jih vyhlašuje Vietnamskou republiku (ve skutečnosti vojenská diktatura), avšak ani přes pomoc USA (válka ve Vietnamu) neodolal komunistickému severu a r. 1976 došlo ke sjednocení obou částí a byla vyhlášena Vietnamská socialistická republika.

Nejstarší období

Archeologické nálezy sice potvrdily existenci lidského druhu na území dnešního Vietnamu v mnohem dávnější historii (před 500 tisíci let), avšak o kořenech vlastní vietnamské identity můžeme hovořit až zhruba od 3. tisíciletí před naším letopočtem, kdy se v oblasti dnešního severního Vietnamu, v deltě Rudé řeky, usazovaly mongoloidní kmeny, které se postupně smísily s původními, australo-negroidními obyvateli. Existují domněnky, že právě v této oblasti se prvně začala pěstovat rýže, jež se pak stala nejdůležitější plodinou nejen ve Vietnamu, ale i v podstatné části Asie.

Mezi jinými kulturami prehistorické doby stojí za zmínku zejména tzv. dongsonská kultura (1. tisíciletí př.n.l.) na sklonku doby bronzové. Pro tuto kulturu jsou charakteristické velké bronzové bubny, zdobené velmi realistickými motivy slunce, zvířat a lidí.

Vietnamské legendy hovoří o existenci státu Van Lang a první národní královské dynastii Hong Bang, reprezentované 18 králi Hungy, již měli spravovat zemi po více než dva tisíce let (29.–3. století př.n.l.). Za první historicky skutečně doložený státní útvar na území Vietnamu je ovšem považováno až království Au Lac, založené r. 257 př.n.l., jež o pouhých padesát let později vyvrátila čínská armáda. Ve stejném roce (207 př.n.l.) však vládnoucí čínská dynastie Čchin (Qin) padla, a díky tomu na téměř jedno století opět vznikl samostatný stát Nam Viet. Jeho název byl odvozen z čínského Nan-Jüe (Nan Yue) neboli Jižní Jüe, kde název etnika Jüe se ve vietnamštině čte jako Viet.

Čínská nadvláda

V r. 111 př.n.l. byl stát Nam Viet, rozprostírající se v deltě a na středním toku Rudé řeky, poražen novou čínskou dynastií Chanů (Han) a jako provincie Ťiao-č´ (Jiaozhi, viet. Giao Chi) připojen k čínské říši. Číňané zavedli svůj vlastní systém státní správy a začal se také ve velké míře prosazovat vliv silné čínské kultury, patrný ve Vietnamu v mnoha oblastech zřetelně až do dnešní doby (náboženství, architektura, jazykový vliv, ale i třeba jídelní hůlky). Není divu: čínská nadvláda trvala de facto více než tisíc let.

A přesto se místní obyvatelstvo neasimilovalo a během staletí uskutečnilo proti čínské nadvládě celou řadu lidových povstání, jejichž vůdci se pak stali národními hrdiny, vstoupivšími do vietnamské mytologie. Dodnes jsou někteří z nich oslavovani v jim zasvěcených chrámech po celém severním Vietnamu.

K nejznámějším vzpourám patří povstání sester Trungových ve 40. letech 1. století n.l. nebo povstání paní Trieu z r. 248. Úspěšnější však bylo hlavně povstání z r. 542, vedené úředníkem Ly Bonem, který o dva roky později založil stát Van Xuan (Deset tisíc jar) a prohlásil se za jeho císaře, což bylo gesto jasně odvrhující jakoukoli podřízenost Číně. V r. 603 vyslala nová čínská dynastie Suej (Sui) armádu, která tuto krátkou etapu nezávislosti ukončila. R. 622 byl z důvodu lepší organizace státní správy z provincie Giao Chi zřízen protektorát, přejmenovaný v r. 679 na An Nam (Pacifikovaný jih).

Na konci 9. století se začala i v An Namu projevovat slábnoucí moc hroutící se čínské dynastie Tchang (Tang), což vedlo k posílení vlády místních aristokratických rodů. Čína na to r. 938 reagovala vysláním velké armády do An Namu, která však byla důmyslnou lstí poražena: čínská flotila uvízla po odlivu na okovaných kůlech, zaražených v ústí řeky Bach Dang. Tuto lest použili Vietové úspěšně ještě dvakrát v následujících stoletích.

Po této zdařilé obraně byla vyhlášena vláda nové, opět vietnamské dynastie Ngo (939–954). Její působnost však měla pouze krátkého trvání a po přechodném období anarchie a zmatků byla roku 968 vystřídána dynastií Dinh (968–979). Její stát Dai Co Viet se z pouhé provincie či protektorátu změnil na vazalský stát Číny. Znamenalo to v podstatě nezávislost výměnou za pravidelné odvádění tributu čínskému císaři. Zakladatel dynastie Dinh Bo Linh (též známý jako Dinh Tien Hoang) je ve vietnamské historii považován za sjednotitele země a ochránce národní nezávislosti. Ani tato dynastie však neměla dlouhou životnost a r. 980 byla vystřídána dynastií Le (tzv. Raná Le, 980–1009). Za její vlády bylo mj. zavedeno vyorávání první jarní brázdy panovníkem po vzoru čínských císařů.

Vznik samostatného státu

Ani vláda dynastie Raných Le nevydržela dlouho, a místo jejího čtvrtého, dosud nezletilého následníka byl na trůn volbou dosazen vzdělaný generál, jenž vstoupil do dějin pod královským jménem Ly Thai To. Jím se započala dvousetletá vláda další dynastie, Ly (tzv. Pozdní Ly, 1009–1225). Tento panovník také v r. 1010 založil nové hlavní město Thang Long (Město vzlétajícího draka), předchůdce dnešní Hanoje, a země byla přejmenována na Dai Viet (Velký Viet). V období panování dynastie Ly došlo k velkému rozvoji umění, řemesel, vzdělání i obchodu. Obchodovalo se např. s Japonskem, Jávou a Siamem (dnešní Thajsko). Mezi hlavní vývozní komodity patřily slonovina, sůl, drahé kovy, železo, dřevo. Došlo k zavedení systému konfuciánských úřednických zkoušek po vzoru Číny a správnímu rozdělení země na 24 oblastí. V r. 1042 vznikl první zákoník se specifikací deseti nejtěžších hrdelních trestů. R. 1070 byl pak založen Chrám literatury, k němuž o šest let později přibyla také konfuciánská akademie. V tomto období došlo také k velkému rozvoji náboženských svobod (z doby dynastie Ly pocházejí mj. nejstarší zachovalé buddhistické básně) a s tím související výstavbě náboženské architektury. Důležitým stavitelským počinem bylo také zřízení rozsáhlých zavlažovacích systémů a protizáplavových hrází.

Na konci 12. století docházelo k pozvolnému úpadku dynastie, jejíž panovníci se stále více věnovali pouze svým dvorským radovánkám. Začínala propukat rolnická povstání a feudální rody se snažily uchvátit lokální moc. Mnohostranně složitou situaci vyřešil vysoký hodnostář Tran Thu Do, který donutil posledního krále dynastie Ly k abdikaci a následně i k sebevraždě, dosadiv mezitím na trůn nezletilou princeznu Ly Chieu Hoang, jeho dceru. Tu pak provdal za svého synovce, jenž se tak pod královským jménem Tran Thai Tong stal v podstatě legitimně zakladatelem nové dynastie Tran (1225–1400).

Krátce po nastolení nové dynastie však dochází ke vpádu Mongolů do Dai Vietu. Ti v r. 1257 dokonce vypálili hlavní město Thang Long, kde však uvízli. Daivietské vojsko dalo město vyklidit a odřízlo mongolské dobyvatele od všech zdrojů. Vyhladovělí Mongolové byli pak vyhnáni ze země. Taktika spálené půdy se osvědčila i při druhém mongolském vpádu, v l. 1284–85. Tentokrát Mongolové přitáhli do Dai Vietu z jihu, přes Čamskou říši, kde se vylodili. Třetí a poslední mongolský útok se podařilo odrazit i o šest let později (1288) pomocí stejné lsti, jíž bylo použito v ústí řeky Bach Dang prvně v r. 938. U všech tří vítězství nad Mongoly stál mimořádně nadaný generál Trang Hung Dao, který je rovněž uctíván jako vietnamský národní hrdina. Ve stejném roce bylo jako výraz dobré vůle a snahy po míru vysláno k pekingskému dvoru poselstvo, jež se dobrovolně přihlásilo k placení tributu čínské říši.

V průběhu dalšího století byla země zmítána častými boji se svým jižním sousedem, hinduistickým královstvím Čampa (zvaným též Čamská říše), nalézajícím se na rozhraní dnešního středního a jižního Vietnamu. Čamové dokonce opakovaně vyplenili Thang Long. Konečné vítězství Vietů se stalo dílem šťastné náhody: při dalším čamském útoku v r. 1389 byl díky zradě jednoho Čama zabit zkušený čamský vůdce, král Che Bong Nga. Po této porážce už se Čamská říše nikdy nevzchopila a Vietové se v dalších staletích dále a dále posunovali k jihu, osídlujíce nová a nová území, až bývalou Čampu v 17. století zcela pohltili.

Konec 14. století však také zaznamenal velký úpadek vládnoucího rodu Tran, a země byla navíc vyčerpána opakovanými válkami i sledem několika drastických přírodních katastrof. V těchto okolnostech se prosadil mimořádně schopný, třebaže často krutě nekompromisní úředník Ho Quy Ly. Už v posledních desetiletích formální vlády Tranů prováděl celou řadu hospodářských, sociálních i vojenských reforem, a nakonec se v r. 1400 sám chopil žezla a založil dynastii Ho (1400–1407), jež se mj. měla pokusit mobilizovat celou zemi před dlouho očekávaným vpádem Číňanů ze severu (v Číně totiž právě posílila svou moc dynastie Ming). O pouhých sedm let později je intervencí čínské armády dynastie Ho sesazena. Na trůn jsou formálně dosazeni opět příslušníci rodu Tran, ti se však sami proti čínským okupantům pokusí vzbouřit – Číňané zareagují nekompromisně: odstraní vládce a Dai Viet je znovu prohlášen za čínskou provincii Giao Chi. Po staletích tak Říše Středu připravila Viety o nezávislost, třebaže tentokrát jen na krátký čas. Mingská nadvláda v l. 1414–1427 ovšem patří k nejtragičtějším epizodám vietnamských dějin – čínští dobyvatelé tehdy prosluli svou brutalitou a právě v této době byla také zničena většina národního kulturního dědictví, včetně téměř veškerých literárních památek.

Tyto události měly v r. 1416 za následek vznik jednoho z neznámějších lidových povstání ve Vietnamu, do jehož čela se postavil statkář Le Loi a vysoký státní úředník, geniální vojenský stratég a literát Nguyen Trai. První z nich se stal v r. 1426 zakladatelem nové dynastie Le (tzv. Pozdní Le, 1428–1804) nejdéle trvající dynastie ve vietnamských dějinách.

Za vlády dynastie Le se konfuciánství stalo státním náboženstvím a král přijal po vzoru čínských panovníků titul Syn Nebes, čímž dal najevo svůj božský původ. V této době dochází také k prvním intenzivnějším stykům se Západem. Mezi prvními, kdo navštívili území dnešního Vietnamu, patřili misionáři. Tak např. v r. 1535 připlul do Dai Vietu známý dominikánský mnich, Portugalec Antonio da Faria. V r. 1615 založili portugalští a italští jesuité v městečku Faifo (dnešní Hoi An) svou první misii v zemi. V r. 1627 pak přijel do země francouzský jesuita Alexandre de Rhodes, který provedl první důkladnější transkripci vietnamštiny do latinky, díky čemuž se dařilo snáze šířit katolickou víru. Právě tento přepis se později stal základem pro novodobý zápis vietnamštiny latinkou, jehož se dnes ve VSR používá výhradně.

Válčící rody a dynastie Nguyen

Moc dynastie Le se časem přesunula do rukou vlivných aristokratických rodů. V první polovině 16. století se dvorská šlechta rozdělila na dvě soupeřící kliky a zemi ovládly tzv. Severní a Jižní dynastie, jež mezi sebou válčily. Ve skutečnosti šlo o válku mezi dvěma rody: rodem Mac, zastupujícím dynastii severu, a rodem Trinh, zastupujícím jižní a nominálně stále vládnoucí dynastii Le. V r. 1592 byl rod Mac vyhnán ze sídelního města Thang Longu a rod Trinh fakticky začal ovládat celou zemi. Od počátku 17. století mu však začal konkurovat další ambiciosní rod Nguyen, kterému se podařilo na jihu již dříve pohltit staré království Čampa. Severní část země, ovládaná tehdy rodem Trinh, byla Evropany označována jako Tonkin. Její jižní část, která byla pod kontrolou rodu Nguyen, byla pak nazývána Kočinčína, což je termín, jehož už od 16. století používali Portugalci.

Následkem stálých bojů mezi soutěžícími rody došlo v 18. století ke značnému úpadku celé země, rozsáhlé korupci v úřednickém systému, rozkladu zavlažovacího systému a síti cest. S tím souvisel celkový úpadek zemědělství, následné hladomory a rolnická povstání. Největším z nich bylo tzv. Taysonské povstání, vedené třemi bratry z vesnice Tay Son. Toto povstání se r. 1771 rozšířilo po celé zemi a dokázalo nejen svrhnout oba dva vládnoucí rody, ale také později zabránit dvěma cizím vpádům. Poprvé se tak stalo r. 1784, kdy si rod Nguyen, resp. princ Nguyen Anh, přizval na pomoc siamskou (thajskou) armádu, podruhé, v r. 1788, se zase podařilo odvrátit agresi čínské armády, jež si pro změnu za záminku vzala pomoc stále legitimně vládnoucí dynastii Pozdní Le (zastupované rodem Trinh).

Princi Nguyen Anhovi se však díky zahraniční pomoci v r. 1789 přeci jen podařil útok na trůn – tentokrát i s přispěním Francie, která jeho vojákům zajistila dodávky zbraní a střeliva. Podařilo se mu obsadit středovietnamské město Hue, odkud v r. 1802 vyrazil dále na sever. Po dobytí hlavního města Thang Longu a celé delty Rudé řeky se princ Nguyen Anh prohlásil císařem (nikoli jen králem) nové vládnoucí dynastie Nguyen (1802–1945). Hlavní město říše se přesunulo do Hue a země dostala nový název: Viet Nam.

Francouzská kolonizace

Francie však měla své vlastní plány, a to i přesto, že své aktivity v JV Asii musela kvůli Velké buržoazní revoluci a následně napoleonským válkám na celá desetiletí omezit. Svůj zájem o region tak projevila důrazně až v polovině 19. století, kdy došlo k prvním incidentům mezi francouzským a vietnamským loďstvem. Skutečné dobývání země pak začalo s r. 1858, kdy Francouzi obsadili Danang a o rok později také Saigon, jenž se v té době stával novým významným městem jihu, a pokračovalo až do r. 1884. Císařský dvůr toužil po dobrých hospodářských a obchodních stycích s Francií, z čehož pramenila nepříliš důsledná obrana země. Navíc konzervativní panovníci odmítali jakékoli rasantnější reformy státní správy, vzdělávacího systému a zejména vojenství. Tato naivita vyústila v r. 1862 v dohodu, na jejímž základě podstoupil vietnamský královský dvůr Francouzům část jižního území, jež o šest let později obsadili kolonizátoři celé a dali mu status kolonie. V r. 1874 docílila Francie povolení volné plavby po Rudé řece a zřízení vojenské posádky přímo v Hanoji (bývalém Thang Longu), odkud šířila postupně svůj vliv i do centrálního Vietnamu.

V r. 1884 byl celý Vietnam rozdělen na tři celky s odlišnou správou: kolonii Kočinčínu (nejjižnější část země v okolí Saigonu), polokolonii Tonkin (oblast Hanoje a Rudé řeky) a protektorát Annam (centrální Vietnam s městem Hue). V r. 1887 byly pak tyto celky spojeny s Laosem a Kambodžou a byla vytvořena jednotná Francouzská Indočína v čele s generálním guvernérem. Jako oporu své vlády si nový režim snažil naklonit feudální pány, jejichž moc se snažil posílit na úkor stávajícího úřednického systému, tvořeného zejména intelektuály, kteří s novými pány odmítali aktivně spolupracovat. Hlavou každého z pěti států byl tzv. vrchní resident. Hlavnímu residentovi podléhala dokonce i Rada královské rodiny. V r. 1899 bylo královské správě navíc odebráno právo vybírat daně. Král byl sice až do r. 1945 považován nominálně za hlavu státu, ovšem netěšil se prakticky žádným větším výkonným pravomocím; ty ve svých rukou zcela soustředila francouzská administrativa. Francouzi spravovaný stát zavedl monopol na obchod se solí, opiem a alkoholem. Na úkor půdy drobných zemědělců byly budovány rozsáhlé plantáže na pěstování kaučuku, čaje a kávy. Mezi pozitivnější kroky náleží snaha o budování železnice a lepších cestovních komunikací.

Země byla využívána zejména za 1. světové války jako zdroj potravin pro francouzskou armádu, což vedlo někdy i k velkým hladomorům a neúspěšným povstáním. K jejich větší organizovanosti na ideologickém a nacionalistickém základu docházelo až ve dvacátých a třicátých letech 20. století. V tomto období proběhlo množství stávek a demonstrací. Většina z nich však byla krvavě potlačena a byly při nich zabity tisíce a uvězněno více než deset tisíc osob.

V r. 1940 se německá okupace Francie projevila i ve Vietnamu, který byl při zachování francouzské administrativy postoupen Japonsku. Ve stejné době se v zemi po třiceti letech exilu (mj. ve Francii, Sovětském svazu, Číně) objevuje také vzdělaný vlastenec Nguyen Ai Quoc, později známý jako Ho Či Min (1890–1969), který stojí u zrodu Ligy za nezávislost Vietnamu (též zvané Viet Minh), v níž se spojila řada již existujících menších organizací podobného charakteru. Její vojensky cvičení členové položili v r. 1945 základ vzniku vietnamské osvobozenecké armády, která se významně podílela na vyhnání Japonců ze země. Ti byli sice ze začátku pod heslem „Asie Asiatům“ vítáni, ale postupem času se svým způsobem správy země místním obyvatelům znelíbili i oni.

V srpnu 1945, po svržení bomb Američany na Hirošimu a Nagasaki, došlo k okamžité kapitulaci japonských vojenských jednotek i ve Vietnamu. 16. srpna 1945 se uskutečnil sjezd Ligy, na kterém účastníci přijali program, jehož cílem bylo zabránit opětovnému obsazení Vietnamu Francouzi. Byla ustavena prozatímní vláda, jejímž předsedou se stal Ho Či Min. Jako poslední větší město byl 25. srpna osvobozeneckou armádou obsazen Saigon a stejného dne se vzdal trůnu poslední panovník dynastie Nguyen, Bao Dai. Dne 2. září 1945 došlo v Hanoji k vyhlášení Vietnamské demokratické republiky.

Na základě postupimských dohod o odzbrojení japonských vojsk ve Vietnamu vstoupila do země 28. srpna 1945 ze severu čínská Čankajškova armáda. Území na jih od 16. rovnoběžky mělo být pro změnu odzbrojeno britskou armádou. V té době však už většinu území země ovládala Liga za nezávislost Vietnamu. Této nepřehledné situace, ve které ještě vystupovaly další vietnamské nacionalistické skupiny, využili Francouzi, kteří se vylodili v jižním Vietnamu a s podporou Cizinecké legie obsadili Saigon. Ho Či Min byl donucen s Francouzi vyjednávat a v březnu 1946 bylo dohodnuto, že bude čínská armáda na severu nahrazena armádou francouzskou. V listopadu 1946 vyzval Ho Či Min k všeobecnému povstání na obranu proti francouzskému kolonialismu.

První a druhá indočínská válka

První indočínská válka z l. 1946–1954 se nese právě v duchu vietnamského boje proti francouzskému kolonialismu. V této době se začíná naplno projevovat počátek studené války a ideologického rozdělení světa. VDR je uznána vládami Sovětského svazu a Číny, které jí začnou poskytovat vojenskou pomoc na obranu proti imperialismu. Na druhé straně USA finančně podporují Francouze. Vleklý konflikt vyvrcholí rozhodující bitvou u severovietnamského městečka Dien Bien Phu na jaře 1954. V ní jsou poslední zbytky francouzské armády definitivně poraženy.

Na Ženevské konferenci v červenci 1954 došlo konečně k úplnému uznání samostatné VDR všemi světovými velmocemi. Ani tentokrát se však Vietnam nedočkal míru. Země byla totiž provisorně rozdělena vojenskou demarkační čárou podél 17. rovnoběžky na sféru vlivu Východu a Západu. I když mělo být toto rozdělení jen prozatímní, ještě před ukončením jednání na konferenci byla na jihu vyhlášena Republika Vietnam pod vedením premiéra Ngo Dinh Ziema. Ziem nastolil tvrdý protikomunistický režim a v r. 1955 se vyhlásil presidentem.

Severní Vietnamská demokratická republika se potýkala s nedostatkem rýže, jejíž bohaté zásoby byly především na jihu, ale také s odlivem kvalifikovaných a vzdělaných lidí. V r. 1960 vznikla v jižním Vietnamu Fronta národního osvobození (FNO), která sjednocovala všechny tamní demokratické síly. FNO byla podporována VDR prostřednictvím tzv. Ho Či Minovy stezky, jež vedla těžko přístupnými horami ze severního do jižního Vietnamu. Stezka sloužila k materiální i ideologické podpoře ozbrojené složky FNO, takzvaného Vietkongu.

Už po 2. světové válce podporovaly USA akce francouzské armády ve Vietnamu. Když se v r. 1955 ujal moci Ngo Dinh Ziem, jali se podporovat jeho diktátorský režim. Jejich motivace byla dána snahou zabránit rozšíření komunismu dále do JV Asie, ale také lákavou strategickou polohou Vietnamu i vidinou získání nových trhů a levných surovin. Od počátku šedesátých let narůstala vojenská podpora USA stále více, jelikož se ukázalo, že jihovietnamské vojenské jednotky jsou na boj s Vietkongem zcela nepřipravené. Ziemův tyranský a zkorumpovaný režim ztrácel postupně půdu pod nohama a krize vyvrcholila v r. 1963, kdy se na protest proti němu v Saigonu veřejně upálil buddhistický mnich Thich Quan Duc. Tento akt pomohl probudit nejen celou buddhistickou obec. V listopadu proběhl puč, při kterém byl Ziem zabit.

V srpnu roku 1964 došlo v Tonkinském zálivu k prvnímu otevřenému konfliktu mezi americkou a severovietnamskou armádou, který USA využily k vyslání dalších vojáků do Vietnamu. První z nich se vylodili v Danangu v březnu 1965. V prosinci 1967 se pak ve Vietnamu nacházelo už téměř půl milionu amerických vojáků. Až do počátku r. 1968 měla v bojích navrch americká armáda, která využívala moderní techniky i chemických zbraní. Následky použití napalmu nebo tzv. agent orange jsou patrny zejména ve středním Vietnamu dodnes. Rozsáhlá území jsou nepoužitelná k zemědělským účelům i k zalesnění a mnoha tamním obyvatelům, ale také některým americkým veteránům se dosud občas rodí těžce postižené děti.

Klíčovým zlomem ve válce byla tzv. Tetová ofenziva (Tet = vietnamský název pro Nový rok podle čínského lunárního kalendáře), ke které došlo v jižním Vietnamu na přelomu ledna a února 1968. V průběhu této akce zahynuly kromě stovek amerických vojáků a tisíců příslušníků Vietkongu (při bombardování) i desetitisíce nevinných civilistů. Toto masové vraždění civilistů ve jménu záchrany demokracie zvedlo vlnu obecného odporu proti Spojeným státům americkým i v jižním Vietnamu. Následovaly bouřlivé protesty veřejnosti nejen v zámoří, ale též v dalších zemích světa. USA si navíc začaly uvědomovat stále vzrůstající náklady na vedení války, jakož také stále větší počet obětí na životech v řadách svých vojáků.

Trvalo však ještě téměř čtyři roky, než zasedly obě strany k jednacímu stolu. V lednu 1973 podepsal za americkou stranu Henry Kissinger a za Vietnamskou demokratickou republiku president Le Duc Tho, který nahradil v r. 1969 zemřelého Ho Či Mina, tzv. Pařížskou dohodu. Na základě této dohody došlo k zastavení vojenských akcí ve Vietnamu a ke stažení amerických jednotek ze země. Do konce r. 1973 opustily vojenské jednotky USA, až na agenty CIA a technické jednotky, vietnamské území.

Poválečné období

Válka však neskončila, pouze se transformovala na boje mezi severovietnamskými a jihovietnamskými partyzánskými jednotkami, které byly na obou stranách podporovány příslušnými velmocemi. Zejména americká pomoc jižnímu Vietnamu však postupně slábla, což se projevilo i na ochabující bojeschopnosti jeho armády. V lednu 1975 překročila navzdory formálně uzavřenému příměří armáda VDR 17. rovnoběžku a táhla postupně směrem na jih. Američany opuštěná jihovietnamská vojska nebyla schopna odolávat masivnímu útoku ze severu. Úřadující jihovietnamský president Nguyen Van Thieu v dubnu 1975 rezignoval a utekl ze země. Byl nahrazen nejdříve vicepresidentem a poté nejvyšším velitelem armády, který však vydržel ve své funkci jen 43 hodin, když se 30. dubna 1975 v Presidentském paláci (dnes Palác sjednocení) vzdal severovietnamské armádě. Téměř okamžitě byl Saigon přejmenován na Ho Či Minovo město. Poslední Američané opustili Saigon helikoptérou ze střechy amerického velvyslanectví. V následujících pěti letech jižní Vietnam opustilo jednak z důvodů ekonomických, ale také ze strachu před komunistickými represemi, téměř 700 000 Vietnamců. Dodnes se názory lidí z jižního Vietnamu na sjednocení Vietnamu různí a sympatie vůči vládě komunistické strany jsou podstatně menší než v severní a střední části země – mohou za to mj. i vzpomínky na drsné praktiky Vietkongu.

K formálnímu sjednocení země došlo 2. července 1976 pod novým jménem Vietnamská socialistická republika, které platí dodnes. Země byla ovšem po válce neuvěřitelně zdevastovaná, hospodářství se zhroutilo a zemědělská produkce nestačila pokrýt požadavky země. Navíc její dvě po desítky let oddělené části, se nyní politicky a sociálně diametrálně odlišovaly. Vietnam musel spoléhat na pomoc jiných socialistických zemí, mezi nimi i tehdejší ČSSR.

Na konci r. 1978 intervenoval Vietnam v Kambodži, kam vyslal svá vojska, jimž se podařilo zastavit téměř čtyřletá jatka polpotovského režimu. Čína, která Pol Pota celá léta tiše podporovala, se na základě tohoto kroku od Vietnamu odvrátila a přerušila svou ekonomickou pomoc VSR. V únoru 1979 dokonce proti Vietnamu podnikla ´trestnou´ vojenskou akci, při níž (za pouhých 17 dní jejího trvání) zahynuly tisíce lidí, včetně civilistů. Tato výprava měla spíše charakter demonstrace síly silného souseda a měla jen Vietnam pokárat za to, že se vměšuje do záležitostí Kambodže. Čínsko-vietnamské vztahy následkem toho ochladly na dlouhá léta i na úrovni politické, a Vietnam v té době opustilo údajně několik set tisíc etnických Číňanů.

Od tohoto konfliktu, a vlastně již před ním, se Vietnam začal orientovat stále více na druhou velkou socialistickou velmoc, na Sovětský svaz. Hned v r. 1979 se Vietnamu podařilo vstoupit do RVHP, a stále častěji byli do spřátelených zemí východního bloku, včetně tehdejšího Československa, vysíláni na praxe vietnamští pracovníci. Ti měli po návratu pomoci budovat novou zemi. Díky této podpoře se Vietnamu podařilo postupně vzpamatovat otřesené hospodářství.

V r. 1986 byly po vzoru čínských a sovětských reforem podniknuty i kroky k ekonomickému oživení Vietnamu. V r. 1986 byl pod vedením tehdejšího generálního tajemníka strany Nguyen Van Linhe vyhlášen program tzv. doi moi, („nových změn“). Vietnam se začal hospodářsky vzpamatovávat a od počátku devadesátých let, po pádu východního bloku, i otvírat zahraničním investorům, a postupně také turistům. V r. 1992 se definitivně urovnal i konflikt s Kambodžou přežívající od r. 1978. Vietnam začal poprvé prožívat opravdu mírové období. Zlomovým okamžikem v jeho vývoji bylo mj. zrušení hospodářského embarga v r. 1994, které na Vietnam za války uvalily Spojené státy americké. Rok poté došlo ke znovunavázání diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi a v r. 2000 navštívil Bill Clinton VSR jako vůbec první americký president. Dnes už dvacetiletá cesta Vietnamu k otevřenému kapitalistickému trhu vyvrcholila v lednu 2007, kdy byla VSR jako 150. člen přijata do Světové obchodní organizace (WTO).

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář: