Etnika

Honzo, většinu roku trávíš v JVA a tvým hlavním zájmem jsou etnické menšiny na severu Barmy, Thajska či Vietnamu. Jak ses k tomu dostal?

O jihovýchodní Asii obecně jsem se zajímal dlouho ještě před svou první cestou v roce 1998, kdy jsem byl tři měsíce v Laosu, Vietnamu a jižní Číně. A právě setkání s etnickými skupinami v těchto zemích v době, kdy tu nebyli doslova téměř žádní turisté, mě vedlo k dalším cestám. Až jsem se do oblasti nakonec přestěhoval. Velmi rychle jsem si uvědomil, že tradiční život děsivě rychle mizí a chtěl jsem ho aspoň letmo poznat, než bude navždy ztracený.

Která ze zemí JVA je z hlediska objevování těchto menšin nejzajímavější?

Obecně bych možná řekl, že to jsou jednotlivé oblasti než země jako takové, i když samozřejmě i jednotlivé země se velmi liší. A velmi se liší taky v průběhu času. Pro mě je v současnosti nejzajímavější Vietnam a Barma, ale právě ve Vietnamu se změny neustále zrychlují a při každé další návštěvě vidím, co všechno během pár měsíců nebo málo let stihlo nenávratně zmizet. S Barmou je trochu problém v tom, že etnicky nejzajímavější oblasti jsou buďto cizincům uzavřené nebo je přístup do nich omezen.

Každá menšina má své specifické ustrojení a ty se věnuješ zejména jejich fotografování. Je těžké přemluvit babičky, aby se kvůli tobě nastrojily a pózovaly ti?

Někdy to překvapivě těžké vůbec není. Hlavně v oblastech, kam turisté vůbec nejezdí, jsou místní lidé překvapení, že vidí cizince, a potěší je, že se někdo zajímá o jejich kulturu. V mnoha oblastech část tradičního oděvu nebo i celý kroj nosí i v běžném životě, často mají i slavnostnější oděv, který si na focení oblékají, přestože mě by se často líbit i ten, co mají zrovna na sobě. Ale chtějí vypadat opravdu pěkně. Opakovaně se stalo i to, že při focení jedné babičky přišla další, že chce vyfotit taky.

Ženy nosí krásné vyšívané kroje. Které etnikum má kroje nejzajímavější?

Zajímavostí je určitě hodně, je velmi obtížné jmenovat i jenom několik skupin. Zajímavé třeba je, že některá etnika mají oděvy téměř totožné i na velkém území, zatímco jinde se liší doslova údolí od údolí, liší se také jednotlivé podskupiny a to často velmi výrazně. Jsou skupiny, které z různých důvodů udržují kroje v tradičnějším stylu, v jiných oblastech je zřetelný nástup moderních materiálů, barev a ozdob, ale základní forma zůstává zachovaná.

Jedny z nejzdobnějších tradičních krojů má například ve Vietnamu etnická skupina Dzao, která je velmi početná a má velmi velký počet podskupin, jednotlivé části jejich oděvu se v různých oblastech mohou velmi lišit. Jejich ženy na mě působí jako velké parádnice, na oděvu a špercích si dávají opravdu záležet. Velmi propracované kroje a šperky má také například skupina Nung. A potom mnoho dalších.

Jak se do odlehlých oblastí dostáváš?

Kdysi dávno při mých prvních cestách jsem to v severním Thajsku, Laosu, Vietnamu i Barmě zkoušel pěšky. Ale dostat se do opravdu zajímavých oblastí bylo dost náročné a to hlavně v dobách těsně po roce 2000, kdy mnoha míst často nevedly žádné cesty a tradice tam tedy byly zachovalé. Potom jsem začal jezdit na motorce a někdy jsem delší dobu nemusel do žádného města a jezdil jsem jenom po horských cestách mezi vesnicemi.

Turisté se také snaží objevovat tyto zapadlé horské kmeny, a tak nadšeně míří třeba do vietnamské Sapy, kde už ale těžko hledat autentický život.

Sapa je velmi specifická oblast. Jezdí tam velká většina cizinců, kteří chtějí ve Vietnamu do hor, což má velká pozitiva. Jinak v Sapě je ale paradoxně možné vidět hodně tradičních oděvů, v širší oblasti také žije relativně dost etnických skupin. A právě díky turistům jsou například oděvy zachovány, jenže o to rychleji mizí všechny ostatní tradice a drasticky se mění chování lidí. Často ale za změnami nestojí samotní turisté, je to jednak obecný rozvoj země, ale velmi velký vliv mají místní cestovní agentury, které se turistům snaží nabízet stále něco nového a předhánějí se s nabídkou „divočejších“ míst.

Kolik orientačně vlastně takovýchto to kmenů můžeme v JVA najít?

Osobně se mi moc nelíbí těmto lidem říkat „kmeny“, velmi často to jsou velmi početné etnické skupiny, mnohdy o desítkách a stovkách tisíc lidí, napříč několika zeměmi jich můžou být miliony, často mají mnoho staletí nebo i tisíciletí starou a velmi bohatou kulturu.

To, že teď žijí často v chudobě v nejneúrodnějších částech hor, není v žádném případě jejich volba – většinou utekli v průběhu staletí před násilnou asimilací nebo zotročením v Číně. K počtu etnických skupin – oficiálně například ve Vietnamu žije 54 etnických skupin, v Laosu kolem 50 skupin rozdělených až na 150 či víc podskupin, v Barmě to je 135 etnických skupin z celkem šesti hlavních jazykových rodin – a to je opravu hodně.

Není ale jednoznačně dáno, jak jednotlivé skupiny nebo podskupiny rozdělit, hlavním kritériem bývá jazyk, takže se odborně spíš mluví o etnicko-lingvistických skupinách.

Čím základním se mezi sebou liší? Jsou to jen oděvy nebo je toho mnohem více?

Oděv je sice na první pohled zřetelný, ale je to jenom jedna z mnoha odlišností. Jednotlivé skupiny se liší jazykem, tedy příslušností k jednotlivým jazykovým rodinám, skupinám a podskupinám a tomu velmi zhruba odpovídá i rozlišení podle oděvů. Velmi se liší také v rámci jedné skupiny, ať už jazykem či nářečím, nebo i oděvem. Ale ani tady nejsou žádné jasně dané hranice, jednotlivé podskupiny jednoho etnika mohou mít různý oděv a mluvit stejným nářečím, ale taky to může být úplně opačně. Rozličnost oděvů ale není nějaký nový módní výstřelek, kroje jsou v téměř nezměněné podobě často i několik desetiletí i staletí, prohlížel jsem si třeba přes sto let staré fotky z francouzských archivů a viděl jsem tam kroje naprosto stejné, jako jsou k vidění dnes, včetně zdobení a šperků.

Bylo by možné sem přidat další odlišnosti? To si myslím, že je hodně zajímavé a důležité, ať se posuneme i dál od těch oděvů.

Liší se řemesly, způsobem výroby látek, použitým materiálem na oděv, jeho barvením. Jsou etnika vyhlášená jako kováři, chovatelé koní, určitou zemědělskou specializací. Dál se liší rodinným uspořádáním, mají jiné zvyky při svatbách, pohřbech a dalších zásadních rituálech, jiné je náboženské přesvědčení, rodinné vazby, pravidla při výběru partnerů, uzavírání sňatků…

Je ti některé z etnik nějakým způsob bližší? Proč?

Nemůžu říct, že mi je bližší nějaké etnikum, spíš to je všechno o jednotlivých lidech, ale bohužel také o jednotlivých obdobích. Obecně mám nejlepší a nejpříjemnější zážitky s lidmi, kteří ještě nepropadli moderním lákadlům globalizace. A to se mi potvrdilo i v průběhu času, kdy jsem se třeba po letech do určité oblasti vrátil – změny, které přinášejí mobily, jsou opravdu drastické. Nejpříjemnější setkání byla a jsou s lidmi, kteří ještě dodržují svoje dávné tradice.

Pamatuji si, že jsem si na severu Vietnamu povídala s jednou mladou ženou (nevzpomenu si, ze kterého byla etnika) a řekla mi, že v jejich uspořádání se vždy muži stěhují do rodného domu své manželky. Je tomu opravu tak?

Ano, je, něco podobného funguje u víc etnických skupin nejenom na severu Vietnamu, ale také například na Centrální vrchovině. A těch způsobů je několik, značně rozličných. U některých skupin je pravidlo, že manžel žije nějakou dobu, obvykle kolem 3 let ale i déle, v rodině budoucí nevěsty, svatba proběhne až po této době. Po tu dobu ale spolu žijí a mohou mít děti. Jinde to může být tak, že manžel žije u rodičů nevěsty několik let až po svatbě, a odstěhují se, až mají děti. U dalších podskupin to je ale zase úplně jinak, kdy partner dívky bydlí po „zkušební dobu“ několik měsíců u ní v domě, spí ale na posteli pro hosty a žít spolu mohou až po svatbě. Někde se to dodržuje i dnes, někdy se ale zkušební doba zkrátí či úplně vynechá.

Proč vlastně na severu VA žije takové množství etnických menšin?

Velký počet etnických skupin je také v mnoha dalších částech Asie a Tichomoří, od střední Asie přes Indii, Čínu, jihovýchodní Asii a Indonésii po Papuu-Novou Guineu, ale v některých oblastech ta etnická pestrost už dávno není zřetelná. Například v Indonésii je často obtížné jednotlivá etnika na první pohled navzájem rozeznat, tradiční oděvy už běžně nenosí, ale mluví stále svým jazykem.

Situace v pevninské části jižní a jihovýchodní Asie podle mého názoru souvisí s tolerancí většinových etnických skupin a náboženstvím. Například v Indii se stále mluví mnoha desítkami jazyků, které jsou oficiální. V Číně jsou taky desítky etnických skupin a kdysi jich bývalo ještě víc. Jenže Číňané po tisíce let velmi intenzivně usilovali o asimilaci ostatních etnik, často jakýmikoli prostředky. A také prchali také před násilnou asimilaci a zotročením.

Kterou oblast máš nejpečlivěji probádanou?

V současnosti severní Vietnam. Tam jezdím opakovaně mnoho let, často se vracím na stejná místa, takže vidím probíhající změny a kvůli tomu chci vidět to, co je ještě aspoň trochu původní. Při poslední cestě v listopadu 2016 jsem se v jedné opravdu hodně odlehlé oblasti potkal s ženami, které zřejmě poprvé viděly foťák, to se mi zatím jinde nestalo. Je to také region, který je v porovnání například s Barmou relativně dobře dostupný

Kam se naopak v příštích letech ještě chystáš?

Určitě bych se rád ještě několikrát podíval do Vietnamu, protože tam mám několik míst, která bych chtěl podrobněji poznat – i přes to, že jsem jenom v horách severního Vietnamu na motorce najezdil za deset let už několik desítek tisíc kilometrů. Rád bych i do Laosu, ale bojím se tam jet, abych neviděl ty drastické změny, kterými země prochází, pořád mám v paměti Laos z roku 1998, i když jsem tam potom byl v průběhu let ještě několikrát. Potom samozřejmě Barma, ale to je vždy velmi nejisté. Ale lákají mě i etnické oblasti mimo region jihovýchodní Asie, snad to někdy taky vyjde.

Aktuálně jsem se vrátil ze severní Barmy z oblasti, která byla ještě před pár měsíci zavřená a ještě částečně je i teď, to byla zase naprosto jiná dimenze, nesrovnatelné s ničím jiným.

Jezdíš do oblastí nejraději sám nebo svou vášeň s někým sdílíš?

Na úplně první pěší cesty do etnických oblastí před 15 lety jsem se vydával sám, později jsem jednou s sebou zkusil vzít dva kamarády a zjistil jsem, že ne každému můj styl poznávání vyhovuje. Na druhou stranu jsem ale taky zjistil, že pro poznání je samostatné cestování výrazně lepší, tedy aspoň pro mě. Jsem vydán zcela „napospas“ místnímu prostředí, nemám nikoho, u koho bych hledal „únik“, takže to ponoření do místního života, do všech situací, které ta cesta může přinést, je úplné. Ani s sebou nevozím žádné knížky ani hudbu, nic, co by mě odvádělo od prostředí, ve kterém jsem. I místní samozřejmě přistupují jinak k jednomu samotnému cizinci.